Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Podraz

Vrátil jsem se do Skalního domu s dobrým pocitem, že jsem aspoň trochu napomohl spravedlnosti, jenže ve Skalním domě mě nálada rychle přešla. Jednak tu pokračovalo kvílení nad mrtvými, za druhé vyvstala otázka, co dál. Císařství se ocitlo bez císaře a to nevěstilo nic dobrého. Za normálních okolností by teď vypukl boj o uprázdněný trůn a možná by se dal očekávat i vpád z některých sousedních zemí. To bych však nikomu neradil, odehnat invazní loďstvo by pro mě nebyl žádný velký problém. Také by se mohla vzbouřit některá provincie, připojená k císařství v minulosti. Ale ani tím bych si hlavu nelámal.

Svolal jsem do velké jídelny sněm Skalního domu a začali jsme se radit, co dál. Navrhoval jsem místo svrženého císařství vytvořit republiku – prostě mě nic lepšího nenapadlo. Vládu v říši měl podle mě převzít parlament – nebo něco podobného.

Chytil se toho učitel Išeški a vytasil se s návrhem, kterým zaujal víc než já. Podle něho má zemi řídit Rada Statečných a tu by také doporučoval ustanovit.

Nechal jsem si od něho přede všemi vysvětlit, jak taková Rada Statečných vládne. Tvrdil, že to bývalo nejčastěji ve válce. Rada převzala velení a řídila vojsko a po úspěšném tažení i celou zemi včetně dobytých území.

Napadlo mě naivně se zeptat, co dělala Rada Statečných po neúspěšném tažení, ale dozvěděl jsem se nejprostší a nejlogičtější informaci – v takovém případě končila Rada Statečných v kotlích a na rožních vítězů a o vládu se pak též starali oni.

Trochu mi vadilo, když jsem se dozvěděl, jakým způsobem probíhala volba Rady Statečných. Bojovníci si zkrátka uspořádali něco jako turnaj, kde vyzyvatelé o místa v Radě zápasili. Byly to prý nejsledovanější zápasy vůbec a vítězem mohlo být jen čtyřicet nejsilnějších bojovníků, tedy těch, kteří přemohli nejvíc soupeřů. Namítal jsem, že tento způsob očividně vyloučil z účasti v Radě ženy, ale dostalo se mi poučení, že účast žen v Radě Statečných by byla smrtelnou urážkou bojovníků, takže tudy cesta nepovede.

Tak to tedy ne! Navrhl jsem, aby místo fyzických zápasů proběhly klasické volby. Zájemci o členství v Radě přednesou své plány, co by chtěli dělat dál, a všichni lidé budou hlasovat, kdo má lepší program a kdo by tedy měl sedět v Radě. A s tím jsem také navrhl přejmenovat Radu Statečných na Radu Moudrých.

Kupodivu jsem tentokrát neuspěl. Rada Statečných je prostě tradice a basta! Že je to špatná tradice? Jistě – ale lidé jsou na to zvyklí. Že jsou v současné době zvyklí porážet »na maso« ženy, jakmile trochu zestárnou? To už se ženám tak správné nezdálo, ale ani ony na Radu Statečných nedaly dopustit.

Co s tím?

Když takhle dopadla porada ve Skalním domě, kde byla pořád drtivá převaha žen, navíc na poslední chvíli zachráněných před podřezáním, pak ve městě už vůbec nemám šanci.

Porada byla natolik bouřlivá, že jsem úplně zapomněl odejít si na oběd do Slonovinové věže. Několik žen však napadlo udělat si přestávku na oběd a pochopitelně s návrhem uspěly. Po obědě bude porada opět pokračovat.

Protože se však porady účastnily všechny a nebyl čas uvařit, rozhodly se všechny povýšit na oběd syrovou zeleninu. Odběhly »pchošem« do jedné z usedlostí, ze skleníku donesly pár košíků narychlo sklizených plodů »locňohů«, nějaké zelí, či co to bylo, a modré kořínky tvarově podobné mrkvím. Bleskově to rozdělily do misek a roznášely to jako obvykle po jídelně.

„Dej si oběd s námi, Vojto!“ pozvaly mě.

Přijal jsem a jako ostatní jsem zůstal sedět. Misku s jídlem přede mne postavil učitel Ošedar, který se přidal k ženám, aby jim pomohl, jak sám říkal. Právě jsem pořád ještě diskutoval, byť tlumeně, s učitelem Išeškim, kterého jsem marně přesvědčoval o nevýhodách »volby silou« a o přednostech »volby rozumem«. Také před Išeškiho položili misku a oba jsme se pustili do salátu, aniž bychom se přestali přít. Kolem nás se už ozývalo jen hlasité mlaskání, které se na Chapežadu považuje za výraz spokojenosti.

Mlaskal jsem také, jak jinak. Ale přitom jsem přihodil tu a tam další argument do diskuse.

Jenže najednou se mi udělalo strašně mdlo. Neudržel jsem rovnováhu a padl jsem naznak. Začal jsem vidět ostře žlutě a jen jako z dálky jsem slyšel někoho vřískat.

„Zavolejte některá Babdi, honem!“

Pak mi všechny zvuky zmizely v hrozném hučení v uších, před očima mi naopak vyvstala čerň a sotva jsem lapal po dechu. Tady přece nikdo není nemocný, proč zrovna já? Pokoušel jsem si vzpomenout, jak se vrací čas, ale nic se mi nevybavovalo, jen mi myšlenky vířily hlavou jako hejna vran, křížily se jedna přes druhou, ale nedávaly smysl...

A pak jsem zaslechl výkřik. Bylo to jediné slovo, které mi řeklo všechno, ještě než jsem se úplně propadl to černé tmy.

„Houby!“

Probíral jsem se vícekrát, ale vždycky jen na pár okamžiků, nevím ani, kolik času mezitím uplynulo. Při každém probuzení mě kroutila hrozná bolest v břiše. Když se mi přece jen podařilo otevřít oči, viděl jsem žlutě jako ve světle sodíkových pouličních lamp a do toho jsem pořád slyšel nesnesitelný virbl bubínku. Při těchto krátkých chvilkách jsem obvykle spatřil opičí obličejíček Babdi. Připadal mi obzvlášť opičí a musel jsem si opakovat, že je to normální tvář Chapežadky, já nevypadám jinak a kromě toho je to moje legitimní manželka. Vždycky jsem jen vydechl, aby mi dala napít, měl jsem strašnou žízeň. Pokaždé mi vstrčila do úst dudlík na láhvi se šťávou, ale stačil jsem vždycky jen svlažit si trochu »vyschlo v krku« a pak jsem se opět propadal do tušové tmy a nevnímání...

Jednou jsem se takhle probudil, ležel jsem na plátěné šikmé ploše a tělo mi bičoval proud vody. Babdi mě opatrně sprchovala, poznal jsem sprchu ve Slonovinové věži, jenže voda mi tekla do nosu – pardon, do nozder, já přece jako Chapežad žádný nos nemám – a nebylo mi to příjemné, stejně jako ostrý proud vody v očích. Musel jsem je zavřít, ale současně jsem otevřel ústa a nechal si teplou vodu téci až do krku, to jsem potřeboval víc než očistnou funkci sprchy.

A pak jsem se probral trochu víc. Už jsem zase ležel ve své vodní posteli ve Slonovinové věži, tentokrát mě přikrývala moje oblíbená huňatá přikrývka... aha, tohle je přece Bjurša!

„Babdi!“ začala křičet. „Probral se!“

A pak se nade mnou opět sklonila tvář Babdi.

„Pít!“ zasípěl jsem.

Vzápětí jsem měl v puse dudlík na láhvi se šťávou, naplno jsem se napil, pak jsem vystrčil dudlík z úst.

„Co je? Co se stalo?“ vyhrkl jsem sípavým hlasem.

„No konečně!“ vzdychla si Babdi. „Už jsem měla obavy, že to všechno nestačilo...“

„Co nestačilo?“ chtěl jsem vědět.

„Spotřebovala jsem svou zásobu »vrygujonu«, už jsem se skoro rozhodovala vyrazit do lesa pro další,“ řekla Babdi.

„»Vrygujon«...?“ nechápal jsem.

„Vrygujon je vzácný keř s bílými plody, které obsahují protijed proti houbovému jedu...“ vysvětlovala mi Babdi.

Mozkem mi proletěl klikatým bleskem ten křik »Houby!«, poslední co jsem vnímal ve Skalním domě...

„Houby?“ zasípěl jsem otázku.

„Měl jsi v salátu prášek z hub,“ řekla mi Babdi. „Dal ti ho tam učitel Ošedar. Přiznal se a sedí za mřížemi v Riusurtuzu, abys nám to uvěřil. Tvrdil nám, že nás před tebou zachraňoval.“

„Zachraňoval?“ opakoval jsem po ní nevěřícně.

„Chlubil se tím vítězně a tvrdil, že je vlastenec, co zachránil celý Chapežad před Froily,“ odfrkla si Babdi. „On si to snad doopravdy myslel.“

„Sedí v Riusurtuzu?“ koktal jsem. „Takže jste ho nezabili?“

„Zatím ne, ale odsoudili jsme ho k potupnému zbičování do krve, k usekání obou rukou a nakonec k sežrání zaživa hudamy!“

„Počkejte s tím!“ požádal jsem ji. „Nechte mi ho!“

„To se rozumí, že ti ho necháme,“ souhlasila Babdi. „Máš na něho právo!“

„Dala jsi mi svou zásobu »vrygujonu«... kde jsi k ní přišla? Vždyť jsem o ní ani nevěděl?“ zajímalo mě.

„Už jednou jsi měl přece v salátu nasypaný prášek z hub,“ připomněla mi. „Naštěstí vím, co se dá proti houbám použít. Po prvním pokusu o tvé otrávení jsem si vzala mybraki a letěla jsem do lesů hledat vrygujon. Prošmejdila jsem hodně lesních zákoutí, než jsem na ten keř narazila. Je to daleko odsud, v širokém okolí Piguzyňhu na vrygujon nenarazíš, zdejší lidé ho sbíráním plodů vyhubili, ale našla jsem odlehlé místo, kde ho roste víc. Vrygujon potřebuje vlhko, tohle naleziště bylo v bažinách, kde může člověk zapadnout do bahna a utopit se, ale trhala jsem plody z mybraki, to není tak nebezpečné. Udělala jsem si zásobu zahuštěné šťávy a vida, jak brzy se mi hodila!“

„Takže ti vděčím za život...“ pochopil jsem.

„Moc nejásej!“ zchladila mě. „Vrygujon tě udržel naživu, ale ne bez následků. Už nikdy v životě nesmíš sníst nic zeleného, jinak zažiješ kruté bolesti břicha. Říká se, že lidé i po vyléčení špatně vidí. Jak se ti to jeví s očima?“

„Vidím strašně dožluta,“ přiznal jsem. „Jako kdyby nebyly jiné barvy než žlutá a černá.“

„To je prý také trvalý následek,“ vzdychla si Babdi. „Budeš se s tím muset smířit.“

No nazdar! Takže to ještě není všechno! Nikdy v životě... nic zeleného... to znamená konec lahodným salátům, které dělala Babdi tak skvěle, konec přinejmenším polovině všeho ovoce... navíc budu zřejmě až do smrti barvoslepý...

„Už nikdy v životě?“ vyhrkl jsem zklamaně. „Takže mám zkrátka smůlu?“

„Houbový jed je prevít,“ přikývla vážně. „Doživotně... ale utěšujeme se, že jsi naživu! Co bychom si bez tebe počaly?“

„Hinjočhi by vám našla někoho jiného,“ vzdychl jsem si.

Co jiného jsem na to mohl říci? Měl bych být vlastně rád, že ještě žiju, i když s doživotním handicapem. Když si vzpomenu, kolik lidí s handicapy žije na Zemi... cukrovkáři, alergici, slepci, invalidé... Není všechno zlato, co se třpytí, není jen to příjemné ani být vyslancem Froilů...

A navíc jsem se cítil slabý jako malé dítě.

„Jak... jak dlouho...“ zajímal jsem se.

„Moc!“ usadila mě Babdi. „Jak se cítíš? Myslíš, že už bys mohl něco sníst? Aspoň kuřecí polívku...“

„Cítím se slabý,“ přiznal jsem.

„Aby ne!“ opáčila Babdi. „Tři neděle bez jídla! Měl jsi jen žízeň a dostaly jsme do tebe jen trochu masitého vývaru.“

„O tom ani nevím...“ přiznal jsem.

„No, nebyl jsi ve stavu, abys to vnímal,“ souhlasila. „Ale dámy už mají připravenou kuřecí polívku, dáš si?“

„Zkusím to,“ kasal jsem se.

Babdi a Sojata mě uchopily v podpaží a do židle mě musely donést. Mezitím Bjurša s Elkírche donesly mísu s hustou kuřecí polévkou, vypadala spíš jako gulášová, bylo v ní rozvařené maso a nějaká zelenina, jenže bez zelených plodů, které tam normálně patřily... takže už to začalo... Kasal jsem se, jak to zvládnu, ale Babdi nenechala nic náhodě. Poručila mi držet se oběma rukama stolu, abych nespadl ze židle, a začala mě krmit lžicí jako dítě.

„Máme pro tebe novinku,“ řekla Sojata.

„Počkej, nech mě, ať mu to řeknu sama!“ vskočila jí do řeči Bjurša. „Zjistily jsme, že máš syna! Jmenuje se Vagvojto, když je to tvůj prvorozený. A od Sojaty máš dceru. Má každé očičko jiné barvy a jmenuje se také po tobě, Kišvojta.“

„To jsem mu ale měla říct já!“ zlobila se Sojata na Bjuršu.

„Nehádejte se!“ zarazil jsem je. „To je přece krása!“

„Já jsem si vždycky přála spíš dcerku než kluka,“ prohlásila Sojata. „I když chlapi vždycky chtějí syna.“

„Krása je, že máme oboje,“ řekl jsem. „A holčička bude ta s těma dvoubarevnýma očima... to je nádhera! No řekněte, která rodina má takovou zvláštnost?“

„Rodiny, kde se takové dítě vyskytne, ho obvykle hned dají řezníkům,“ řekla trpce Sojata. „Ale já Kišvojtu nedám nikomu!“

„Já taky ne!“ podpořil jsem ji. „V našich krajích na takové tlachy nevěříme. U nás by byla dívka s dvoubarevnýma očima velice žádanou nevěstou!“

Nevím sice, jestli by to byla pravda, ale cítil jsem povinnost Sojatu podpořit. Naštěstí i Bjurša zářila nad svým klukem, takže byly nadšené obě. A vlastně všechny. Jednak z dětí a za druhé z mého uzdravení... i když neúplného...

Otřásl jsem se, když jsem se podíval do očí malé Kišvojty a místo modrého očička jsem viděl černé. Jen žluté souhlasilo, ale jinak bylo všechno černo-žluté. Už nikdy neuvidím jásavou modř oka své dcerky! Čert aby vzal toho potrhlého učitelskýho!

„Jo, a máme ještě jednu novinku,“ řekla Bjurša.

„Počkej, mlč!“ zarazila ji Sojata. „Nech to na Gytchy, ať mu to poví sama! Taky se na to těší!“

„A copak?“ zbystřil jsem pozornost, i když mi Babdi pořád strkala do úst další a další lžíce husté polévky.

„Moment, Gytchy už jde!“ odkázala mě Bjurša na příchozí. „Gytchy! Vojta už je vzhůru, pojď...“

„Už mažu!“ přicupitala Gytchy. „Pevně doufám, že jste mu to zatím nevyslepičily!“

„Jen něco naznačily,“ řekl jsem, ale pak mi Babdi strčila do pusy další lžíci polévky a nezbylo mi než mlčet a polykat.

„To je dobře,“ řekla Gytchy. „Takže to řeknu já a řeknu to pěkně slavnostně. Budeš mít třetí dítě!“

Takže tři děti! Na Zemi bych měl splněno, aspoň v Čechách, kde jsou tři děti výjimkou. Tady to byl jen dobrý začátek, ale i to se počítá!

Babdi do mě dostala plnou misku, ale pak uznala, že víc asi nevydržím a spolu s Bjuršou mě zase odnesly do postele.

„Nejlepší bude, když to teď zaspíš,“ radila mi Babdi a ihned všechny ostatní vypoklonkovala z mé ložnice.

Mám aspoň náměty k přemýšlení, abych se nemusel pořád zabývat jen sám sebou. Na jedné straně je to radost z dětí, to bývá vždycky světlá stránka života. Na druhé straně jsem cítil smutek nad »hrdým vlastencem«, do kterého bych to asi nikdy v životě neřekl – učitelem Ošedarem. Chtěl mě prý zabít z vlasteneckých pohnutek! Zakládal si na tom jako na kdovíjakých zásluhách!

Musím si s ním trochu popovídat.

Přivedli mi ho hned jak jsem se probudil a nasnídal. Ani nevím, která denní doba právě byla, po probuzení následovala prostě snídaně. Babdi s Bjuršou mě opět donesly ke stolu, kde už se kouřilo z další misky husté posilující polévky, ale tentokrát mě nechaly vzít do ruky lžíci a nakrmit se sám.

Nakonec mi dvě silnější dámy, podle všeho venkovanky, přivlekly učitele Ošedara. Držely ho pevně, jako nebezpečného zločince, ostatně ho za zločince plným právem považovaly. Za mnou stály jako bodyguardi Bjurša s Babdi, aby se na mě učitel nemohl vrhnout, kdyby ho napadlo vraždu dokončit uškrcením. Zcela jistě bych se mu neubránil, pořád jsem byl slabý jako dítě.

„Prý jsi říkal, že jsi zachránil celý Chapežad před Froily,“ oslovil jsem ho. „Jak vidíš, povedlo se ti to jen částečně. Ale moc by mě zajímalo, kde jsi sebral, že musíš přede mnou Chapežady zachraňovat? Já přece nikoho nezabíjím, lidem neškodím, nebo se aspoň snažím jim neškodit. A naopak zachraňuji ženy, které by beze mne skončily u řezníků. To tak moc lituješ, že si už nemůžeš na trhu koupit »ženské maso«? Nikdy jsi nepomyslel na to, že i ty ženy jsou lidé a jejich podřezávání je nelidské?“

„Ženské bych ti uznal,“ řekl temně učitel. „Nikdy dřív jsem nekupoval ženské maso. Bylo tak drahé, že si je mohli dovolit jen bohatí, ale nepodporoval bych zabíjení žen ani být vévoda nebo císařův pinnuk. Ale tys nám zabil císaře! Teď se na nás vrhnou okolní národy a můžeme čekat válku!“

„Zabraňovat válkám je můj prvořadý úkol od Froilů,“ řekl jsem. „Dokud tu jsem, budou okolní národy mírné a pokojné. Ale císař poslal své vojáky do Skalního domu vraždit, to nevíš? Byla to od nás přiměřená obrana. Ostatně jsem ho nezabil, sedí...“

V té chvíli jsem zůstal stát s otevřenou pusou.

Došlo mi, co jsem zvoral! Vlastně nezvoral, nechtěně to zvoral tady ten učitýlek, ale lví podíl mám na tom i já.

Tři neděle jsem ležel bez jídla. Jenže stejné tři neděle seděli bez jídla tři vězňové ve věznici »Záremu«. Dva zrádci Chšebda a Vlýkja, a s nimi císař Kšutput. Nikdo kromě mě o nich neví, jen já se tam mohu dostat teleportem »pšich«, nikdo jim tam nemohl nosit jídlo. Vodu měli, ale tři neděle bez jídla...

„Babdi!“ obrátil jsem se dozadu na svou manželku.

„Jsem tady!“ ujistila mě obratem.

„Obejmi mě!“ nařídil jsem jí.

„Proč?“ připadalo jí to divné, ale nesměl jsem už ztrácet čas ani vysvětlováním.

„Neptej se a obejmi mě!“ nařídil jsem jí a vstal jsem, i když to byl pořád ještě ode mne výkon, kymácel jsem se a málem bych upadl. Babdi už na nic nečekala a objala mě, abych neupadl.

„Pchiš Zárem-kobky!“ poručil jsem.

Errata:

14.08.2021 14:34