Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Hladomorna

Stáli jsme s Babdi na konci dlouhé chodby s řadou dveří po obou stranách, osvětlené svítícím stropem. Babdi mě nadnášela, abych se nesložil jako pytel brambor na kamennou podlahu, ještě mi dělalo problémy udržet rovnováhu.

„Vojtine! Kde to jsme?“ vyhrkla udiveně.

„V hladomorně,“ odvětil jsem temně. „Mělo to být pevnější vězení než Riusurtuz, ale nepočítal jsem s tím, že to nezvládnu.“

Stačilo pár slov, aby pochopila.

Vězení Zárem nemá okna ani dveře, jediný přístup je sem pomocí nadprostorového skoku. Je to proto, že tu jsou uvězněni zrádci s telepatií, kteří by se z Riusurtuzu snadno dostali – stačilo by jim přikázat otevřít mříže i dveře a byli by na svobodě. Zárem je tvrdší věznice, bez »pchiše« nepřístupná. Předpokládal jsem, že zpočátku budu vězně krmit sám a časem si natáhnu zabezpečený telemost »pchoš« buď do Slonovinové věže, nebo do Skalního domu, aby mi s hlídáním nebezpečných vězňů pomohly některé Chapežadky. A právě to mi vlastenecký učitel Ošedar překazil. Kdyby mě zabil, zabil by se stejnou jistotou i svého císaře, neboť tady o něm nikdo kromě mě nevěděl a už teď tu byli vězňové tři neděle bez jídla!

Teď mi však nešlo o jídlo pro vězně, ale o telemost. Musel jsem zavolat na pomoc i Bjuršu. Potřeboval jsem, aby přešla do Skalního domu a postavila se tam na místo, které jí určím a kde bude výstup »pchoše«. Mělo to být na konci chodby o patro výš nad podobným zaústěním telemostu ze Slonovinové věže. Stavba telemostu typu »pchoš« se neobešla bez tří lidí – dva určovali obě ukončení mostu a třetí řídil orientaci. Obvyklé bylo postavit hned dva mosty, pro každý směr jeden. Nehrozily aspoň při přepínání směru zmatky. Bjurša i Babdi mi pomáhaly při natahování mostů od začátku, takže se ničemu nedivily. Netrvalo dlouho a mosty se otevřely. Na vstupní straně se objevila černá plocha, na výstupní straně zůstala stěna zdánlivě neporušená. Průchod telemostem se pak uskutečnil vkročením do černé plochy a na druhé straně se člověk zdánlivě vynořil ze zdi. Babdi a Bjurša byly v tom směru již zkušené a telemost se nám brzy podařilo vytvořit.

„Pošli mi sem, prosím, dvě žalářnice!“ požádal jsem potom telepaticky Bjuršu.

Dvě z nich se vzápětí vynořily ze stěny a hned odstoupily, aby nepřekážely příchodu dalších. Stručně jsem jim vysvětlil, co od nich potřebuji. Budou hlídat nejhorší vězně, zodpovědné za masakr ve Skalním domě. Dva jsou zrádci, kteří ovládají telepatii, třetí je císař. Možná ale budou v současné době ve zbědovaném stavu, takže budou potřebovat krmit, nejlépe hustou polévkou. Až se trochu vzpamatují, budou dostávat jídlo skrz otočnou propust ve dveřích, aby nemohli nečekaným útokem přemoci strážné.

„Rozuměly jste?“ zeptal jsem se jich nakonec.

Když horlivě přisvědčily, požádal jsem Babdi, aby mě opět objala a skokem jsem se i s ní přemístil před svou ložnici ve Slonovinové věži.

„A teď mě doveď do mé postele,“ vzdychl jsem si utahaně. „Já už tam sám nedojdu.“

Toho dne jsem už nestál za nic. Babdi mě ještě dovlekla do postele, kde jsem padl a usnul, ale když jsem se ráno probudil, byl jsem na tom zase o trochu lépe. Dokázal jsem vstát z postele a odejít na záchod. Při návratu mě ale dámy načapaly a zahnaly mě do postele, že mi všechno zařídí, jen abych vstávat nemusel.

„Vždyť už mi to jde,“ smlouval jsem.

„Sekneš sebou a zlomíš si třeba nohu, nepokoušej štěstí!“ peskovala mě Babdi.

Uznával jsem, že je mnohem starší než já, nicméně jsem jim chtěl být co nejméně na obtíž. Jenže jsem brzy pochopil, že mé dámy to berou jinak. Jakákoliv službička je naplnila hrdostí. Nejraději by mě obskakovaly jako mimino.

Přitom naše mimina už byla samostatnější. Jak Vagvojto, tak Kišvojta už lezli po čtyřech a snažili se mluvit, i když matky by ještě potřebovaly slovník Vagvojto-Chapežadský, případně Kišvojto-Chapežadský. Snaha tu byla a kupodivu víc se snažila mladší Kišvojta – inu, ženská!

To se ví, že mi je přivedly ukázat a nejen ukázat. Nechal jsem oba mrňousky lézt po mé posteli i po mně, zachumlávat se do mé huňaté přikrývky, zkrátka řádit. Žádal jsem Bjuršu i Sojatu nezasahovat a neodnášet je, vždyť jsou to i mé děti! A obě matky to uznaly a nechaly je u mě skoro hodinu.

Pak je odnesly nakrmit, to na Chapežadu musí být pěkně v klidu, bez vyrušování.

„Ale co jim je do toho?“ opakoval císař.

„Třeba to, že je nebezpečné nejen vkročit na takto zničené světy, ale někdy je nebezpečné tam jen nahlédnout. Zkáza se pak může šířit i na jiné světy, třeba i na světy obývané přímo Froily.“

„A to je možné?“ zarazil se císař.

„Umím si to představit,“ ujistil jsem ho. „Já sám pocházím ze světa, který by mohl být tak hrozným způsobem zničený. Proto také pomáhám Froilům tady na Chapežadu. Chapežadé sice ještě nemají tak strašné zbraně, aby dokázaly zničit celý tento svět, ale rozhodně je lepší naučit Chapežady vycházet navzájem bez válek, násilí a krutosti. Když budou žít v míru, nikdy je ani nenapadne vymýšlet zbraně schopné zničit celý svět.“

„Pocházíš ze světa, kde takové zbraně mají?“ zachytil císař něco, co mu nesedělo. „Proč tedy nezabraňuješ válkám u vás?“

„Protože se obávám, že v našem světě musí být vyslancem někdo silnější než já,“ řekl jsem. „Na Chapežad ještě stačím.“

„Co to musí být za zbraně, schopné zničit celý svět?“ otřásl se císař. „Nezlob se, ale takové si neumím ani představit!“

„Ale umíš,“ řekl jsem. „Představ si, že někdo vymyslí, jak zařídit, aby celý svět zamořily jedovaté houby. Aby rostly všude kam se podíváš, aby vítr jejich jedovatý prach roznesl sedlákům na pole, až nakonec budou všechny potraviny jedovaté. Zvířata i lidé by hynuli na otravu z hub, nikdo by se neuchránil. Celý svět by se nakonec přeměnil na svět jedovatých hub, kde by vítr honil oblaka houbového prachu. Do takového světa by bylo nebezpečné byť jen nahlédnout. Dokážeš si to představit?“

„Vy máte takové houby?“ podíval se na mě zděšeně.

„Naše atomové hřiby někdy sahají až do oblak,“ řekl jsem. „Snad proto jsem vyslancem tady, kde to zatím není tak zlé...“

„Nechtěl bych asi žít u vás,“ vzdychl si císař, i když to beze vší pochyby pochopil jinak než jsem to myslel já. Atomové hřiby nejsou vlastně houby, i když z nich padá jedovatý prach... ale to je věc představivosti...

Představit jsem si to uměl, ale sám jsem nevěřil, že by se to mohlo stát na naší Zemi... Přitom jsem věděl, že to mocnosti na Zemi mají už dávno přichystané, jen to spustit...

„Darebáků je dost i tady,“ řekl jsem. „Jedním ses stal ke své škodě i ty. Mohl jsi vládnout svému císařství a mohli jsme spolu vycházet v dobrém. Proč jsi poslal své vojáky vraždit?“

„Přesvědčili mě, že se mě tak jako tak chystáš svrhnout.“

„Lhali ti,“ odvětil jsem. „Takže jsi mi nedal na vybranou. Já musím válkám zabraňovat a ty, kdo je vyvolají, trestat. Sám sis vybral svůj osud!“

„To kdybych věděl...“ začal trochu pokorněji.

„Tys to přece věděl,“ nedovolil jsem mu, aby ze sebe udělal nevinnou oběť. „Věděl jsi, že tu zabraňuji válkám a mám na to prostředky Froilů. Varoval jsem tě. Popsal jsem ti i tohle vězení pro nejtěžší zločince, až jsi mě nazval obludou. Ale já to nedělám pro svoje potěšení. Doufám, že tvůj osud bude výstrahou jiným vládcům na tomto světě. Ale přiznám se, očekával jsem, že tohle vězení zaplní darebáci odjinud a výstrahou budou oni. Třeba ti z Jurdyzu, ty bych ztrestal raději než tebe a tvé spolupachatele.“

„Vždyť jsi, pokud vím, právě Jurdyz nedávno zachraňoval před kmeny Erysabí?“ vyčetl mi.

„Jurdyz byl napadenou stranou, útočili Eryzabí,“ pokrčil jsem rameny. „Trestat jsem směl jen je, i když darebáci vládnou i v Jurdyzu. Za tamtu válku však nemohli. Já musím být v trestání spravedlivý, jinak bych před Froily neobstál.“

„To ti tedy nezávidím!“ řekl císař.

„Já tobě dnes také ne,“ vrátil jsem mu to. „Ale byly doby, kdy se mi tvé postavení zdálo výhodnější než moje. Směl jsi být krutý, jíst i lidské maso, nikdo se ti neodvážil postavit.“

„Až na tebe!“ připomněl mi rychle.

„Nade mnou jsou Froilové,“ připomněl jsem pro změnu já jemu. „Omezoval jsem tě v jediné věci – nesměl jsi začít válku. Já mám takových omezení víc. Nesmím zabíjet ani vši, jako jsou zrádci Skalního domu, které bych nejraději nacpal nohama napřed do mlýnku na maso. Nesmím zabít ani tebe, který jsi dal k tomu masakru rozkaz. Jenže bez zabíjení je to složitější než s ním.“

„To asi ano,“ připustil. „Ale na druhé straně, tvé vězení je možná horší než smrt.“

„Není horší,“ odporoval jsem mu. „Smrt nevrátíš. Kdežto ve vězení je vždycky naděje na změnu.“

„Jaká naděje?“ chopil se toho císař.

„Naděje, že Froilové můj rozsudek přezkoumají a kdyby ho uznali za přemrštěný, změní ho. Froilové jsou podle mého mínění spravedlivější než já. Na rozdíl ode mne mají víc zkušeností.“

„Ale taky by mohli tvůj rozsudek potvrdit,“ řekl zklamaně. „Snad jsou spravedlivější, ale i ty se považuješ za spravedlivého. V čem by se to lišilo?“

„To teprv uvidíme,“ řekl jsem.

„Ale velká naděje to není,“ uzavřel císař.

Errata:

14.08.2021 14:34