Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Potíže na potíže

Přemýšlel jsem, co s vězni udělám do budoucna.

Jako jsem odpůrcem trestu smrti, tak považuji za příšerný trest i doživotí. Podle mého mínění by měl být vyhrazený pro lidi, kteří jsou ostatním trvale nebezpeční a jinak se jim ve zločinech bránit nedá. Uvažoval jsem o tom, že císaři časem změním trest na vypovězení někam na opačnou stranu Chapežadu, kde dostane příležitost začít nový život, jenže ne jako císař, ale jako obyčejný člověk se svými všedními starostmi.

Ale co s ostatními vězni? Nechat je v Záremu na doživotí? To by bylo kruté i pro tyto mnohonásobné vrahy. A co učitýlek Ošedar, který se odhodlal k vraždě z vlasteneckých důvodů a sám tomu zřejmě skálopevně věřil? Ponechám stranou, že jsem právě já jeho obětí, toho nešťastníka jsem asi nejvíc chápal a dal jsem si ho proto přivést do »výslechové klece« hned po císaři.

Přivedly ho, stejně jako císaře, dvě silné žalářnice (jiné než venkovanky v této funkci ani nebyly). Učitel přišel v předklonu, neboť ho tak zkrouceného přivedly, ale když ho vstrčily do klece, mohl se narovnat. Jenže to neudělal a zůstal stát v předklonu.

„Sedni si!“ pokynul jsem mu na židli, kterou v kleci měl. „Muži mají při jednání sedět!“

Uctíval jsem Vinnetouovo pravidlo i tady na Chapežadu. Má to cosi do sebe. Jednání ve stoje může každým okamžikem skončit, vsedě se nepřátelství vyhlašuje hůř.

„Válka se prozatím nekoná a konat nebude, císař je naživu, sám jsi s ním mohl mluvit. Co jiného máš na svoji obhajobu?“ začal jsem trochu konfrontačně. „Doufám, že ti císař poděkoval za to, že jsi ho svou horlivostí málem zabil!“

„Já?“ vybuchl učitel. „Snad ty!“

„Do vězení jsem ho zavřel právem,“ řekl jsem. „Ve vašem pojetí spravedlnosti jsem ho mohl i zabít, neboť poslal své vojáky bez důvodu zabíjet ženy do Skalního domu. Vždyť by tam zabili i tebe! Nedělej si naději, že by tě vynechali! Zachránil jsem před smrtí nejen spoustu žen, ale i tebe. Ale císaře jsem nezabil, to se málem povedlo tobě. Doufám, že ti císař jaksepatří poděkoval!“

„Seřval mě jako neposlušného psa hudama,“ přiznal učitel. „Tvrdil, že by mě nejradši hodil psům! Přitom jsem nastavoval krk za něho! Tomu říkám nevděk!“

„Jakýpak nevděk?“ nesouhlasil jsem s ním. „Dejme tomu, že sis myslel, že musíš za každou cenu císaře pomstít. Věděl jsi ale, jestli je císař mrtvý? Nevěděl! Zabíjel bys vlastně zbytečně. Přitom jsi málem zabil i císaře, závislého na mně. Jen já jsem ty tři mohl krmit, nikdo jiný než já a Froilové by se k nim nedostal! Vystavil jsi tedy svého císaře nebezpečí smrti hladem a kdybys mě opravdu zabil, ti tři by zemřeli. Necítíš to jako vinu?“

„Ne,“ odsekl. „Zabil bys je ty!“

„Kdyby ses mě nepokusil zabít, nic by se jim nestalo,“ řekl jsem. „Zpočátku jsem je zásoboval osobně a mít víc času, jako že jsem čas neměl, zařídil bych jim zásobování tunelem, jako jsem to zařídil teď. To bylo první, co jsem pro ně udělal, když jsem se jakž takž zmátožil, a to jsem se ještě ani neudržel na nohou! Málo platné, za ten hlad vděčili jen a jen tobě!“

„Ale já jsem to tak nemyslel!“ vybuchl opět učitel.

„Tys u toho totiž vůbec nemyslel!“ vyčetl jsem mu. „Kdyby ses víc zajímal o císaře, dozvěděl by ses, že je naživu, ale po jeho zločinu je pochopitelně ve vězení. Mohl ses ujmout úlohy jeho obhájce a všechno by bylo jinak. Ale ty ne, ty jen pomsta, vraždit, zabíjet! Zabil jsi přitom jen učitele v sobě!“

„Jak to?“ zarazil se.

„Myslíš, že je myslitelné, aby usvědčený vrah mohl i nadále učit děti ve škole?“ politoval jsem ho. „Co by na to řekly děti a co jejich rodiče? Vrah – a to jsi ty – nemůže už nikdy učit děti! Až vyjdeš z vězení, už nikdy v životě tě nikdo jako učitele nepřijme, budeš si muset najít jinou obživu. Zabil jsi v sobě učitele!“

„Ale já mám na učitele nutné školy a nic jiného neumím!“

„Školy máš, ale o čest jsi přišel,“ řekl jsem tvrdě. „Učiteli beze cti jsou školy houby platné!“

„Já jsem to přece udělal pro vlast!“ zaúpěl zoufale.

„Neudělal,“ neuznal jsem mu to. „Myslel sis to, ale špatně. Vlasti bys nepomohl, jen by sis to myslel a dělalo by ti to dobře. Ve světě – a nejspíš i ve vesmíru – je spousta lidí, kteří své vlasti »pomáhají« tím, že jí škodí hůř než nepřátelé! A holedbají se, kdovíjaká je to zásluha! Řekl bych, že Rady Statečných jsou jich plné – a v našem světě to zase platí o všech Parlamentech!“

„Takže jsem... vlastizrádce?“ chytal se učitel za hlavu.

„To snad ne, nedělal jsi to s úmyslem škodit,“ přiznal bych mu polehčující okolnost. „Ale že bys nějak prospěl? Nevynadal ti snad císař spravedlivě?“

„Takže jsem vlastně gauner a mizera...“ schlípl.

„Tak nějak,“ přitakal jsem mu.

„Přísahám, že se už nikdy nebudu míchat do těchto věcí!“ zvedl učitel ruku. „Ode dneška se nehnu ze školy!“

„To by tě do té školy musely ženy pustit,“ politoval jsem ho. „Tebe si budou pamatovat do smrti a nedovolí, aby jejich děti učil vrah... nebo skoro-vrah. A budou mít pravdu.“

„Tak to je konec...“ schoulil se ještě víc.

„Možná ne,“ řekl jsem. „Teoreticky můžeš dál učit – ale ne tady v Piguzyňhu. Mohl by ses odstěhovat jinam, kde tě neznají. Poslyš, nechceš pro mě dělat špiona? Seženu ti v některé sousední zemi místo učitele a ty budeš učit děti v místě, kde tě lidé neznají. Tam ti nikdo nebude připomínat, co jsi tady vyvedl. Mimo učení dětí bys občas sledoval, jestli se ta země nechystá válčit – nesbírá vojsko a tak... Kdybys to zjistil, sdělíš mi to a já zařídím zbytek. Telepatii ovládáš, jen tě doučím používat ji dálkově. Žil by sis jako dosud a měl bys navíc pocit, že jsi užitečný. Chceš?“

Učitel mlčel.

„Nech si to projít hlavou,“ řekl jsem klidně. „Nechci tě moc nutit, abys pak neměl výčitky.“

„A zařídil bys, abych si mohl promluvit s mými ženami?“

„S těmi můžeš mluvit i teď, telepatii přece ovládáš,“ ujistil jsem ho. „Vy jste ji ještě na tohle nepoužívali?“

„Nevěděli jsme, že to jde,“ zamračil se. „Neumím to.“

„To jsem asi zanedbal,“ připustil jsem. „Hned dneska řeknu ženským, aby prověřily všechny ve Skalním domě a naučily to ty, kdo to ještě neumí. Až to budou tvé ženy umět, jistě je napadne, že by tě to mohly naučit také. A pak si s nimi můžeš povídat na dálku, i když za tebou nepřijdou.“

„Jestli to je možné... pak ti řeknu, jestli tu nabídku vezmu,“ neochotně slíbil, aby si neodstřihl tuhle cestičku.

„Rozmysli si to dobře,“ pobídl jsem ho.

A pak jsem ho nechal odvést.

Má téma k přemýšlení.

Ráno jsem si nechal opět přivést učitele Ošedara. Žalářnice mi ho přivedly do klece a když ji zavřely, nechaly nás o samotě.

„Jak ses rozmyslel?“ zeptal jsem se ho.

„Ještě že mám jen dvě ženy!“ vzdychl si. „Radily mi, abych to vzal, půjdou se mnou kamkoliv. Tvrdily, že mě rodina podrží i v nepřízni osudu. Máš tedy pro mě to, o čem jsi mluvil?“

„Ještě nemám,“ řekl jsem. „Ale hned teď se poletím podívat do měst v okolních zemích. A první vhodné místo ti zajistím.“

Pak jsem mu dal instrukce, jako všem svým špionům. Byly vlastně jednoduché. Žít jako normální člověk, jen se občas kolem sebe porozhlédnout a kdyby spatřil podezřelé rojení ozbrojenců, spojit se dálkovou telepatií se mnou a sdělit mi své podezření. Já se tam pak podívám osobně, vyhodnotím, zda šlo o nebezpečí nebo o neškodný poplach, a zařídím se podle toho. To je všechno, co od svých »špionů« chci. Když udělají falešný poplach, nevadí, pochválím je také. Každý z nich se živí vlastním povoláním, což nevzbuzuje u místních obyvatel žádné podezření. A kdyby někdo po nich vyžadoval »slib věrnosti«, jak to někteří barbaři dělají, ať si uvědomí, že slib daný Slonovinové věži má přednost.

A při tom může nejlépe prokázat své vlastenectví. Když se mu podaří včas mě upozornit na problémy, nechrání tím císařství, ale lidi v něm žijící. A to je víc než císařský majestát.

Učitele žalářnice odvedly, jenže byl už ve veselejší náladě, neboť měl naději, že jeho žalář brzy skončí. Já jsem svým lidem předem zajišťoval lepší podmínky než měli místní téže profese. Potřeboval jsem, aby je každodenní starosti hned na začátek příliš nezaměstnaly, aby začínali jako již zaběhané firmy – či v případě učitele jako vážený učitel, který si mohl dovolit zakoupit hned při příjezdu vlastní domek a nemusel být odkázaný na milost nových zaměstnavatelů. Vážený a do jisté míry soběstačný učitel působí jistě lépe než začínající hladovec.

Udělat ze smrtelného nepřítele spojence je podle mého lépe než ho doživotně držet zavřeného v »Záremu«.

Učitel Ošedar měl jen jedno omezení. Kdyby se rozhodl vrátit se, v císařství tvrdě narazí. Tady by ho jako učitele nikdo nechtěl, neboť na něm leží pokus o vraždu. V jiných zemích o ní nikdo neví, tam může být i váženým odborníkem – samozřejmě pokud i tam něco podobného neprovede. Ale návrat má uzavřený, takže mu nezbývá než věrně vytrvat.

Nepovede se mu přece špatně.

Bylo mi jasné, že s císařem to tak snadné nebude.

Nemohu mu přece v jiné zemi nabídnout postavení císaře, spolu s úkolem dělat pro mě špióna! Co šlo u zemědělců nebo u řemeslníků a nakonec i u učitele, to v tomto případě není dobré řešení. A navíc – »vlastenecký« učitel ublížil jen mně, císař má na rukou krev padesátky žen! To se nedá přejít mávnutím ruky!

A u těch dvou zrádcích už vůbec neuvažuji. Dostali důvěru, zneužili ji. Ani »vlastenecké pohnutky« nemají, prostě se přidali k císaři a ještě ho přemluvili tvrzením, že to půjde hladce. Jak se ukázalo, falešným, jenže oni mu jistě sami věřili. Pro ně nemám slovo útěchy. Zradili – ať trpí! Vrátit je zpátky mezi lidi znamená koledovat si o opakování masakru – a kdoví, zda ne ve větším.

Nevím, jak se to stalo, o »milosti« pro učitele se dozvěděli ostatní vězňové v »Záremu«. A tím nastaly problémy.

Oba zrádci, kterým jsem podobnou nabídku jako učiteli pochopitelně nedal, začali vyvádět. Kdykoliv se na chodbě před jejich celami objevily žalářnice s košíkem jídla, začali lomcovat dveřmi, aby si vynutili jejich pozornost a když se jich žalářnice zeptaly, oč jim jde, chtěli se domoci slyšení u mě v očekávání, že také dostanou milost.

Císař se těchto protestů neúčastnil, ale když se na chodbě zhaslo a žalářnice odešly tunelem, povzbuzoval oba zrádce, jen ať dělají ještě větší randál, ať si vymohou svá práva! Zjistila to jedna žalářnice, která zůstala v chodbě a neodešla ani když ostatní za sebou zhasly světlo.

U mě to ale měli marné. Jakápak práva, když sami neměli úctu ani k právům na život našich podřezaných a postřílených!

A císař? Ten by nechal špinavou práci za sebe udělat jinými, i když to sám podporoval.

Jeho pracky by ale byly čisté.

Errata:

14.08.2021 14:34