Inspekce

Ve světě Chapežad každé léto některý velmož zahájil válku. Tak tomu bylo do zahájení mé mise. Od mého nástupu proběhla na celém světě jedna jediná válka, spojená s obětmi na životech. Bohužel šlo o přepadení Skalního domu vojáky císaře, se kterým jsem chtěl vycházet po dobrém a včas jsem ho varoval.

Ale i tak to byl úspěch. Proto jsem zůstal klidný, když mě jednoho rána telepaticky volala Bjurša, že na mě ve Slonovinové věži čeká návštěva Froilů – Hinjočhi. Až na ten jeden případ jsem všem masakrům po celém světě zabránil, svědomí jsem měl proto čisté a neočekával jsem žádné potíže.

Hinjočhi však byla jiného názoru. Než jsem se přihrnul do Slonovinové věže z nejnovějšího hospodářství na pláni Leigemyc, stačila vyzpovídat dámy, přinejmenším Elkírche, Bjuršu a Babdi, které ji srdečně přivítaly, jenže jí neřekly jen co samy nevěděly.

„Neříkala jsem ti, že Chapežad je barbarský svět?“ vyjela si na mě Hinjočhi. „Ty víš, jak je travičství na Chapežadu rozšířené, a přitom si klidně hoduješ s neznámými lidmi!“

„Potíž je, že to provedl člověk, o kterém jsem si myslel, že ho znám a tudíž není nebezpečný,“ vzdychl jsem si.

„No právě!“ řekla Hinjočhi. „Nevarovala jsem tě včas, abys nedával telepatii kdekomu?“

„Nedával jsem ji kdekomu,“ odmítl jsem tu výtku. „Většině žen, kterým jsem dal telepatii, jsem předtím zachránil život. Vědí to a daly by za mě i vlastní hlavu. Kromě nich jsem do Skalního domu přibral učitele, potřebné k výchově dětí. Učitelé bývají na Zemi pokorní lidé, většinou je na ně spolehnutí. U nás si navíc polepšili, takže mě to opravdu velice nemile překvapilo.“

„S těmi »pokornými lidmi« to ani na Zemi není jisté,“ řekla Hinjočhi nakvašeně. „Mám o tom jiné informace. I na Zemi jsou mezi učiteli černé ovce, sloužící různým pochybným ideologiím.“

„Asi žádná skupina lidí nebude úplně čistá,“ připustil jsem. „Na Zemi – ani tady. Ten zdejší »vlastenec« si asi opravdu myslel, že je jeho povinnost zachránit vlast přede mnou...“

„Vždyť tě mohl zabít!“ vyčetla mi Hinjočhi.

„Moc k tomu nescházelo,“ přikývl jsem. „Naštěstí mám ve své družině Babdi, ta si s otravou houbami věděla rady.“

„Podej mi ruku!“ zavelela Hinjočhi.

Ale místo aby mi ji stiskla, jak jsem čekal, jen se mě letmo dotkla. Měl jsem pocit, že jsem se dotkl gumové rukavice – no ovšem, když má na sobě skafandr! Zato jsem si všiml, že má na ruce skutečně pět prstů jako pozemšťané. Málo platné, byla jim podobnější než Chapežadům.

Ale ten dotyk jí zřejmě stačil. Buď jen setřela z mé ruky pot, nebo mi zcela bezbolestně odebrala vzorek krve, za několik okamžiků přesně věděla, jak na tom jsem.

„A to ti nevadí, že vidíš černobíle?“ vyčetla mi.

„Černo-žlutě,“ opravil jsem ji.

„No tak tedy černožlutě, to je skoro totéž,“ řekla. „A že bys druhou takovou otravu nepřežil, to taky víš?“

„Jo, to mi už říkala Babdi,“ přikývl jsem. „Však mám teď tady »ochutnávací službu«, nesmím jíst nic než co mi připraví mé »ochutnávačky«.“

„A kolikrát už jsi naostro použil »chožemi«?“ pokračovala ve výslechu.

„Asi sedmkrát,“ pokrčil jsem rameny.

„Patnáctkrát,“ opravila mě Hinjočhi. „Nějak sis zvykl, že se dá vracet čas, ale »chožemi« je určené jen pro opravdu nenadálé případy, kterým se prostě nedá předejít. Počítám ti jako plus jen to zachráněné dítě hned při prvním použití, ale ne, že klidně vlezeš do kdejaké pasti a pak se musíš vracet v čase, protože tě zabijí! A to máš ještě štěstí, že tě až dosud zabili tak úslužně, že jsi stihl vyslat příkaz! Co kdyby ti šípem prostřelili hlavu?“

„To bych se nestačil ani polekat,“ souhlasil jsem, že by to asi nedopadlo dobře. Taky jsem se toho obával.

„A já bych pak ani nemohla splnit slib, že ti zase vrátím tvoji původní podobu,“ dokončila to. „Poslyš, přestaň dělat tyhle vylomeniny! Když půjdeš na nějaká nebezpečná jednání, vezmi si tam někoho, kdo tě zajistí. Taková Babdi vypadá rozumně, proč ji s sebou nebereš? Nauč ji »chožemi« a máš hned víc jistoty.“

„Bál bych se o ni,“ přiznal jsem.

„Můžete se přece jistit navzájem!“ řekla Hinjočhi. „Míra nebezpečí se tím hodně sníží. A navíc – ty necítíš, jak se Babdi na to třese, aby ti byla užitečnější než v současnosti je?“

„Když to říkáš, budu o tom uvažovat,“ slíbil jsem.

„No, zatím si nevedeš špatně,“ zhodnotila mě pochvalněji. „Čekala jsem, že to bude horší.“

„V čem?“ chtěl jsem hned vědět.

„Ještě jsi nikoho nezabil,“ odvětila. „Ani ty, kdo tě otevřeně zradili. Vězení... to jsem ti vlastně navrhla, proti tomu nemám co říci, snad jen to, že nemuselo být tak tvrdé. Ale nečekala jsem, že z toho, kdo tě otrávil, uděláš svého spojence. Další nečekaná věc byla, že ses po svržení Kšutputa sám nestal císařem. Ale to je dobře, i když tě Rada Statečných nejspíš zklame...“

„Chtěl jsem prosadit Radu Moudrých,“ řekl jsem chvatně. „Jenže mě ta otrava v kritické době vyřadila.“

„Rada Moudrých... byla by lepší, kdyby členové byli jako ty,“ řekla nepřesvědčeně. „Jenže Chapežadé nejsou jako ty. Drž si je od těla, někdy se chovají nevypočitatelně. Chapežadky, které jsi zachránil před smrtí, vypadají podstatně důvěryhodněji...“

„Však já se jich držím,“ ujistil jsem ji.

„A s návratem na Zem prozatím nespěchej,“ řekla.�20 „Dějí se tam věci nepěkné...“

„Proboha, co?“ zvážněl jsem.

„Ále...“ mávla rukou, „to všechno dobře znáš. Lidé na Zemi se pořád chovají jako barbaři. Válka střídá válku, jenže se toho účastní pořád víc a víc lidí. Buď rád, že jsi tady. Barbaři jsou tady jako na Zemi, jenže tihle na sebe střílí jen šípy a zdejší armáda o sto tisíci jedincích se považuje za nepřemožitelnou.“

„Už jsem jednu takovou zastavil a rozprášil,“ řekl jsem.

„Viděla jsem záznamy,“ přikývla. „Hleď si tedy Chapežadů, na ty ještě stačíš. Kdybych tě poslala urovnat kterýkoliv konflikt na Zemi, neměl bys to tak snadné, to mi můžeš věřit.“

„Jo, tomu věřím,“ souhlasil jsem.�00

„Máš tady vlastní rodinu, koukám, že sis na ni zvykl, žij tedy mezi Chapežady, jak umíš nejlépe.“

„Zvykl jsem si,“ přikývl jsem. �

„Jistě, vím,“ přikývla. „Ale nech to tak jak to je. Zdejší lidé na to nemají odpovídající úroveň. To je jako kdybys je chtěl učit stavět velká pozemská dopravní letadla, když ještě nepřišli ani na jednoduchý parní stroj. Odlož to na později – tak o pár set let... zdejší způsob je zkrátka úměrný zdejší úrovni. Ostatně není ani nejhorší, v některých světech jsem se setkala i s horšími.“

„No dobře,“ ustoupil jsem. „I tak jsem vám Froilům za všechno vděčný.“

„Půjč mi ještě svou ruku!“ požádala mě nečekaně.

A opět se mě jen lehce dotkla, jako kdybych si na mě sáhla gumovou rukavicí.

Jenže pak se mi parádně zamotala hlava, až jsem myslel, že upadnu. Neupadl jsem, ale bylo to jen o fous.

Pak se mi zase udělalo dobře – jenže ke svému překvapení jsem zase začal vidět barevně. A také jsem se přestal cítit slabý, jako dosud.

„Tys mi...“ podíval jsem se na Hinjočhi tázavě.

„Vrátila jsem tě do počátečního fyzického stavu,“ přikývla. „Zrušila jsem tím všechny účinky otravy. Ale nemysli si, že se to dá opakovat kdykoliv. Je možná, že se teď na Chapežad několik let nepodívám – mám dost práce jinde – a souhlasím s Babdi, že dvojí otravu tady ještě nikdo nepřežil...!“

„Tak ti tedy mnohokrát děkuji!“ vykoktal jsem.

„Nemáš zač,“ odvětila. „Potřebuji, aby moji vyslanci byli co nejlépe vybaveni a v pohodě.“

„I tak ti děkuji,.“ opáčil jsem. „Ale mám ještě jednu prosbu. Nemohla bys mi věnovat nějaký přístrojíček... moji dávní krajané mu říkali »poburaš«, prostě nějaký prostředek dorozumívání ven ze zdejšího vesmíru? Myslím si, že by bylo dobré mít možnost zavolat ti, kdyby se stalo něco podobného s těmi houbami...“

„Nepotřebuješ žádný přístroj,“ řekla rychle Hinjočhi. „Máš přece telepatii! Prostě mě zavolej a já přijdu.“

„Telepatie nedosáhne mimo zdejší svět!“ připomněl jsem jí.

„Ale dosáhne!“ mávla rukou. „Umíš přece otevírat brány do sousedních vesmírů! Otevři nějakou, stačí tak velkou, aby prošla jehla, a zavolej mě. Telepatie se tak dostane ze zdejšího vesmíru a to postačí, máme v nadprostoru zesilovače s pamětí.“

„Za to ti ještě víc děkuji,“ řekl jsem.

Když Hinjočhi opět tak nečekaně jako vždy zase zmizela, mohl jsem si opravdu zhluboka oddychnout.

Vynadala mi vlastně jen za to, že jsem riskoval život víc než bylo nutné. Ale její námět, abych si některou ze svých manželek bral na nebezpečná jednání s sebou, se mi moc nezdál. Příčilo se to předchozímu Hinjočhinu doporučení, abych Chapežadům pro jistotu nedával skoky »pchiš«. Já bych pak mohl z nebezpečného jednání uskočit a ona ne, takže bych ji musel pokaždé vynášet.

Dát Babdi »pchiš«? Kdybych měl jistotu, že tuto možnost získá pouze Babdi a nikdo jiný, pak snad... té bych ještě věřil, že toho nezneužije. Jenže u Babdi jsem měl jistotu, že nerozkecá jen co sama neví. Chapežad, který umí přeskočit kam se mu zachce, uteče z každého vězení a to pak pro něho nebude použitelné. A co bych si počal s císařem, kdyby se mi mohl kdykoliv objevit za zády? Hinjočhi to asi říkala správně. Musím mít nad Chapežady aspoň v něčem navrch, jinak by mi brzy přerostli přes hlavu.

Ale všechno ostatní podle Hinjočhi dělám dobře, takže bych v tom měl pokračovat. Musím teď vytlačit z císařství lidožroutské manýry. Snad to půjde bez císaře lépe, ten si přece občas nechával servírovat maso žen a dokonce dětí. S lidožroutem na trůnu bych těžko bojoval proti lidožroutským zvyklostem. Zatím jsem dělal, že mu věřím, že o ničem takovém nevěděl, ale bylo to nejspíš ode mne jen pokrytecké pštrosí strkání hlavy do písku. Snad to půjde bez něho lépe, i když v Radě Statečných sedí bývalí lidožrouti.

Zřejmě patřím mezi lidi, kteří si musí rozbít hubu, nebo se aspoň spálit o kamna, aby si na vlastní kůži ověřili nějaké staré, dobré varování – třeba »Kamna pálí«.

Smutné je, když si ověřujete poučku »kalvan rozop¹⁵« tím, že se necháte pár set metrů tlačit s autem lokomotivou. Smutnější je, když v tom autě vezete celou rodinu, neboť pak nemáte nárok ani na Darwinovu cenu¹⁶. Japonské přísloví (mimochodem velmi podobné českému) říká, že »chybovati je lidské, ale v poznané chybě setrvávati je pitomost přímo nebeská«.

Je pravda, že »chožemi« dokáže vrátit i smrt, ale Hinjočhi to řekla správně – je to určené jen pro »opravdu nenadálé případy, kterým se prostě nedá předejít«. A je čirá nezodpovědnost jít s tím proti zabijákům sám.

Takže jsem s Babdi o samotě prohovořil, zda by mě chtěla provázet jako »bodyguard« při nebezpečných vyjednáváních. Budeme se jistit navzájem a v případě nepřátelského napadení můžeme »vrácením času« jeden druhého i oživit. Jak jsem čekal, Babdi byla nadšeně pro, takže jsem ji naučil příkaz »chožemi« i s omezeními jeho platnosti. Samozřejmě za velkého dušování, že nikomu nic neprozradí, ani své nejlepší přítelkyni Bjurše ne, protože Bjurša se teď musí starat o Vagvojtu, nebude se mnou podnikat žádné dobrodružné cesty a nový příkaz nebude potřebovat. A kdyby jí ho navzdory slibu prozradila, Bjurša to jistě brzy vyslepičí ostatní ženské části obyvatel Slonovinové věže a pak by se nejspíš rychle objevila Hinjočhi, které každé, i oprávněné použití »chožemi« vadí a musím je zdůvodňovat.

Takže musí držet jazyk za zuby, i kdyby »lylyk na hudamovi jezdil«, jinak bude zle nejen se mnou, ale se všemi.

Babdi byla naštěstí dostatečně vyplašená z mého líčení hrůz při prozrazení tajemství, že jsem mohl přece jen doufat, že mlčet bude i před Bjuršou. Nejlépe když se o této možnosti nikomu ani nezmíní. Kde nic není, ani smrt nebere.

Budeme tedy chodit častěji spolu...

Příležitost na sebe nenechala dlouho čekat.

Na »jeizela« Fchukjira, vládce spojených provincií Jurdyz a Gelák, přišla nemoc zvaná »megalománie«. Usmyslel si totiž, že jeho provincie – kterou sám nazýval »Říše« – by si již zasloužila zvětšit o sousední provincii Zyzač. Sloučení celkem pochopitelně nemohl a vlastně ani nechtěl dosáhnout nějakou dohodou, proto začal sbírat vojsko. Nepříliš dávný krach válečné výpravy Erysabí si mylně vyložil jako nadržování Froilů jeho »Říši«, takže se cítil sebejistě a na válečnou výpravu se těšil.

Nemohl být ve větším omylu!

O verbování do jeho vojska jsem se dozvěděl s dostatečným předstihem, měl jsem ve městě Gelák špiona, který mě upozornil na neobvyklé rojení ozbrojenců. Sesbírat velkou armádu, která by se mohla pustit do válečného dobrodružství s nadějí na úspěch, není žádná maličkost a netrvá to dva či tři dny. Věděl jsem včas, že se v Jurdyzu shromažďují dobrodruzi ze širokého okolí, proto jsem se rozhodl začít dříve než se velká armáda vydá na cestu.

»Jeizel« Fchukjir mi celou akci usnadnil tím, že se oficiálně jednalo o obrovský, reprezentativní turnaj, který měl sloužit jako kamufláž, dokud nebude vojsko pohromadě a nevyrazí. Pro mě to znamenalo, že byla stále šance »jeizela« od toho podniku odradit. Mohl by pak prohlásit, »Turnaj skončil, vítězové jsou vyhlášení, zapijeme vítězství i porážky a vrátíme se domů«, ustoupil by se ctí a zachoval by si tvář.

Jenže Fchukjir svůj válečnický nápad myslel až příliš vážně a mé varování si k srdci nevzal. V první chvíli, když jsem se mu ohlásil jako vyslanec Froilů a zdvořile ho žádal o slyšení, poslal na mě dvacet ozbrojenců, aby mě zavraždili. Zásadu »nejlepší obranou je útok« zná každý primitiv, jenže já jsem přesně tohle čekal, takže celá četa jeho vojáků zůstala ležet před krčmou na jediném náměstíčku městečka Gelák, kde jsem čekal na odpověď.

Byli sice jen přimražení, ale tak koňskou dávkou, že jim to vystačí nejméně na dvě až tři hodiny bezvládného ležení. Celou tu dobu budou při vědomí, ale nehnou ani prstem. Snad jim to dodá trochu potřebného respektu k vyslanci Froilů...

Když to nešlo po dobrém, zvedl jsem se a spolu s Babdi jsme zamířili k Fchukjirovu paláci. Jako každý správný vladař ho měl na kopci na okraji města. Říkám »palác«, ale byl to vlastně na zdejší poměry velice pevný hrad, který ho chránil nejen před přáteli i nepřáteli, ale především před obyvateli městečka Geláku, kteří podle všeho nebyli z chystané války nadšení.

Pod hradem, ale už za hradbami, se rozprostíralo vojenské ležení. Tvořily je dlouhé přístřešky z větví, postavené na dřevěné kostře. Větší vichr by je složil k zemi, jenže uspořádání pevnin na Chapežadu neumožňuje vytváření rozsáhlých oblastí nestabilního počasí, takže zde vichry skoro neznají.

Když jsem nad přístřešky přelétal, vybíhali z nich někteří bojovníci, ale většinu to nevytrhlo z poledního odpočinku. Ani jízdní a tažní rižyčové se neplašili. Inu – uvidíme!

Přistání přímo na největším nádvoří podalo chlegoďélšovi Fchukjirovi první varování – ani hradby města, ani mnohem vyšší a pevnější hradby jeho hradu mi nezabrání dostat se dovnitř. A neviditelné placky »voruzí« všem brzy dokázaly, že je marný i každý pokus zabouchnout přede mnou dveře či vrata.

Tentokrát jsem nic neriskoval. Když jsem nad tím předtím chvíli přemýšlel, napadlo mě vytvořit si z pole »voruzí« jakýsi neviditelný zvon, který mě a Babdi chránil před šípy. Vypadalo to, že spolu kráčíme bez jakékoliv ochrany, ale ve skutečnosti by nás mohly ohrozit jen nášlapné miny, kdyby ovšem takovou zákeřnost lidé na Chapežadu vynalezli. Za současného stavu zdejší válečné techniky, kdy nejtěžším válečným prostředkem je obléhací prak, případně okované beranidlo na podvozku, jsme byli bezpeční jako na jarmarku ve městě Piguzyňh.

A šípy přilétaly!

Vybídl jsem Babdi, aby je sbírala. Samozřejmě jen ty, přes které jsme šli a ocitly se »pod zvonem«. I tak jich brzy držela dost velký svazeček.

„To stačí, další nech ležet,“ usmál jsem se na ni. Sám jsem šípy nesbíral, abych vzbudil dojem, že je to pod mou důstojnost.

Fchukjir dobře věděl, že vyslanec Froilů představuje pro jeho válečný podnik větší nebezpečí než vojsko provincie Zizač. Když jsem se ocitl přímo v jeho trůnní síni, kde rozdával příkazy podřízeným velitelům, vyvedlo ho to jaksepatří z míry. Naštěstí pochopil, že další odpor nemá smysl. Když jsem se potom ujal slova – jako jediný v sále jsem nebyl natolik zaražený, aby mi to bránilo mluvit – poslouchali mě všichni.

„Máte zajímavý způsob vítání hostů!“ začal jsem. „Babdi, hoď jim to nadělení pod nohy!“

Babdi mě s gustem poslechla. Nevím, zda si uvědomila, že měl ten velmož kdysi chuť na její maso, ale spíš to věděla, jen to nedávala najevo.

„Ty bereš na vyjednávání ženskou?“ zděsil se Fchukjir.

„Proč ne,“ pokrčil jsem rameny. „Proč bych nesměl vzít na turnaj svou ženu? Zejména když ovládá prostředky Froilů a jen málo bojovníků se s ní může měřit!“

„Jo ták... tys přišel na turnaj!“ otřepal se Fchukjir.

„Jenom se podívat,“ řekl jsem významně. „Nebudu ho celý sledovat, vlastně chápu, že bojovníkům může překážet přítomnost mé ženy, ale přijdu se podívat na vyhlášení vítězů a doufám, že se pak všichni v klidu rozejdou do svých domovů.“

„Proč myslíš?“ zamračil se Fchukjir.

„Slyšel jsem i jinou fámu, doufám, že je to jen pomluva,“ pokračoval jsem. „Někdo mi říkal, že účastníci turnaje po jeho skončení vyrazí na válečnou výpravu. Jak říkám, doufám, že je to jen pomluva, nechtěl bych zažít, aby to byla pravda. Nedávno jsem musel, ač nerad, zavřít strůjce jiné takové válečné výpravy do vězení. Nechtějte se tam dostat také! To vězení je hluboko pod zemí a nevede tam žádná chodba – pochopitelně ani ven. Přístup tam je jedině pomocí prostředků Froilů – a ty tady na Chapežadu ovládám jen já. Válečníci jsou tam ve věčné tmě, pod kapající vodou a krmí se jen pecugíbe, i když to není proto, že by na ně měl někdo chuť. Ale znáte to – pecugíbe je strava višlegde, pro bojovníka obzvlášť ponižující. Ale mohli si za to sami. Včas jsem je varoval, aby nepodnikali žádné nepřátelské kroky, sdělil jsem jim – tak jako vám – co čeká toho, kdo můj zákaz překročí, takže je nemusíte litovat, i když pobyt v tom vězení nebude kratší než několik dlouhých desítek let.“

„Kdo že je v tom vězení?“ zeptal se Fchukjir.

„Nejvyšší hlavou je tam císař Kšutput,“ uspokojil jsem jeho zvědavost. „Ti ostatní jsou menší ryby. Ale o císaři Kšutputovi jste jistě slyšeli, nebo ne?“

„Tak on je ve vězení?“ podivil se jeden z bojovníků, stojící kolem Fchukjira. „Takže císařství je bez císaře?“

„Císařství teď řídí Rada Statečných města Piguzyňhu,“ řekl jsem. „Jako vždy, když dojde k uprázdnění trůnu. Ale o osud jeho říše se neobávám. Na císařství si nikdo netroufne. Už protože by se každý útočník brzy ocitl v sousední kobce.“

„My jsme ale silnější!“ řekl Fchukjir. „Máme slib cizinců, kteří přišli z černé díry, že budou na naší straně.“

„Cizinců z černé díry?“ zarazil jsem se.

„Ano,“ otřepal se Fchukjir. „Objevili se v provincii Jurdyz a ujistili nás svou přízní.“

„V provincii Jurdyz?“ opakoval jsem po něm. „A nebylo to v horách poblíž průsmyku Kochry?“

„Bylo,“ souhlasil Fchukjir. „Cizinci jsou siláci a poslouchá je oheň! Jsou to obři silnější než Froilové!“

Průsmyk Kochry! Místo, kde jsem začal svou strastiplnou pouť po zdejším světě. Pak by ale ti cizinci mohli být moji bývalí kolegové ze Země!

„Něco o těch cizincích už vím,“ řekl jsem. „Ano, jsou to proti nám Chapežadům obři. Ale proti Froilům jejich síla nestačí. Možná vám slíbili přízeň, ale rozhodně ne ve vedení války! Půjdu se tam hned teď na ně podívat a promluvím si s nimi. Ti obři také nemají rádi války. Vám všem bych proto poradil – přízeň cizinců skončí, kdybyste zahájili válku proti komukoliv. Zapomeňte na to, jestli jste někdy měli podobný úmysl! Věznice »Zárem« by vás mohla pohltit na dlouhá desetiletí!“

„Jen se jdi na cizince podívat!“ odsekl mi jeden z bojovníků stojících proti nám. „Až budeš v kleci, přijdeme se podívat!“

„Tomu snad ani sám nevěříš!“ odvětil jsem s úsměvem.

Pak jsem se obrátil na Babdi.

„Obejmi mě, odejdeme!“ řekl jsem.

Objali jsme se navzájem. A já jsem pokračoval.

„Pchiš »Šutr-jedna«!“

------------------------ Poznámky:

  15 - čtěte to pozpátku

  16 Darwinova cena se uděluje posmrtně za nejhloupější smrt roku těm, kdo z rozmnožovacího procesu vyloučí největšího pitomce – sebe. Podmínkou je, že nesmí způsobit smrt nikomu jinému

Errata:

14.08.2021 17:49