Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Setkání

Objevili jsme se stranou od kamene, na kterém byla značka původně a kde ji většinu času blokovali ptáci. Teď na tom kameni žádný pták neseděl a nedalo mi mnoho přemýšlení proč.

V údolíčku stál krásný, byť již omšelý pozemský vojenský stan, očividně pocházející z rozprodávaných »přebytků« bývalé Československé lidové armády. Ano, ten typický stan vyšisované khaki barvy, čtvercového půdorysu a s plátěnými okénky. Před ním stálo několik stolků podobně otlučené barvy a zjevně téhož původu, a skládací židle. Na nich sedělo, pokud jsem to spočetl správně, dvanáct mladých lidí, z nichž některé jsem poznal.

Přemek, Tom, Pavel, Zuzka a dokonce i Michal. Ostatní mi byli neznámí – ale to se dalo pochopit, už jsem mezi nimi nějaký ten pátek nebyl. Všichni seděli kolem stolků, sražených do jednoho dlouhého, a něco pojídali z klasických ešusů.

„Hele, další!“ všiml si mě a Babdi Michal. „Tome, zažeň je, ať se aspoň dneska v klidu najíme!“

Tom sáhl za sebe a vytáhl z batohu u své nohy klasickou raketovou pistoli. Zlomil ji, vložil do její hlavně tlustý váleček osvětlovací rakety, pak ji ale namířil přímo na nás a stiskl spoušť. Fuj, to jsem se lekl! Jako kdyby nás chtěl tou rachejtlí zastřelit!

Jenže jsem zareagoval včas. Plackou z pole »voruzí« jsem jim letící, červeně svítící hrudku odpálil zpátky. Bohužel poněkud nešťastně, protože ještě hořící dopadla na plátno stanu, kterým se pochopitelně propálila dovnitř, jakoby tam žádné nebylo. A krátce poté tam opravdu žádné plátno nebylo. Nebylo ani čemu se divit, v tom horku a suchu stan vzplál jako věchet slámy.

Společnost vyskočila od stolu a vrhla se ke stanu, někteří se pokoušeli vynést cennější předměty, jiní se – naprosto marně – snažili hořící plátno hasit.

„Cos to vyvedl, nešiko?“ obořil se Michal na Toma.

„Já?“ podíval se po něm křivě Tom. „Tys to neviděl? Ta rachejtle se otočila nazpátky! Jako kdyby se od něčeho odrazila!“

„Ale od čeho?“ zaťukal si Michal na čelo. „Vždyť tam přece vůbec nic nebylo a není!“

Mezitím jsme spolu s Babdi pomalým krokem přišli blíž, až skoro k Michalovi.

„Když se neumíte na návštěvě chovat, aspoň se nedivte!“ oslovil jsem je zblízka.

Michal s Tomem ztuhli jako sochy. Jen na mě a Babdi vytřeštili oči. Samozřejmě jim došlo, že mluvím já, hlas Chapežadů se od lidského výrazně liší frekvenčním rozsahem. Nejvíc ovšem ztuhli z toho, že jsem na ně promluvil – česky.

„Ježkovy voči, vono to mluví!“ zaúpěl Tom.

„Jakýpak »vono«!“ pozastavil jsem se nad tím označením. „Když už, tak »on«! Ačkoliv se ani nedivím, u vás není tak těžké rozeznat ženskou, máte větší pohlavní dimorfismus¹⁷. Ale když se na nás dva trochu lépe podíváte, možná sami zjistíte, kdo z nás je »on« a kdo »ona«.“

„A navíc, vono to mluví česky!“ přidal svůj postřeh i Michal.

„A kdyby jen česky!“ opáčil jsem. „You are a very stupid fellow, if you cannot distinguish between man and woman!“¹⁸

„Já se picnu!“ opět zaúpěl Tom. „Mimozemšťané opravdu mluví anglicky!“

„Íli pa-russki, chatěl ty skazáť?“¹⁹ dorazil jsem ho, ale pak už jsem pokračoval smířlivěji. „Můžeme klidně zůstat u češtiny, mám ji taky nejradši. Ale poslyšte, chlapci... a taky ty, Zuzko, co kdybyste mi teď jemně sdělili, co v tomto světě pohledáváte?“

„Do boha, Zuzko, mimozemšťan tě zná dokonce jménem!“ zavolal Michal na svou kolegyni, která marně plácala hořící plátno stanu jakousi dekou. Při zvuku svého jména se ohlédla, přestala hasit, beztak neúspěšně, a celkem pochopitelně strnula.

„Znám i vás, pánové Tomáši a Michale!“ dokázal jsem obratem, že neznám jen ji. To stačilo, nemusel jsem se ztrapňovat, že znám jen pět jmen z dvanácti. Bývalým kamarádům div nevypadly oči z důlků, jak na mě vejrali.

Rozhodl jsem se neprozradit jim hned na úvod, že mají před sebou bývalého kamaráda. Tušil jsem, že bude ještě velká fuška přesvědčit je o skutečném stavu věcí. A taky jsem je chtěl trochu popíchnout za to, že mě opustili ve světě lidožroutů, kde jsem málem skončil jako pečeně na stole jeizela Fchukjira.

„Tak pánové!“ pokračoval jsem, jako by se nechumelilo. „Kolik zdejších venkovanů jste už vaším ohňostrojem zahnali? Není vám to trapné? Neučili vás, že na rozumné bytosti nesmíte mířit ani světlicemi?“

„A kdo jste vy?“ vzpamatoval se konečně Michal.

„Snad vám postačí zvědět, že jsem zmocněnec Froilů tady v Chapežadu,“ pokračoval jsem vlastně v inkognitu. „Je se mnou má sekretářka a současně bodyguard Babdi. My dva sem patříme, ale co v tomto světě pohledáváte vy?“

„Zmocněnec Froilů?“ zarazil se Michal. „Froily známe, ale nevěděli jsme, že je znáte i vy...“

„Tak to víte aspoň od teďka,“ přikývl jsem. „My víme, že se znáte s Froily. Ale měli jste snad prozkoumávat Satuzyo, ne?“

„Vy víte i o Satuzyo?“ divil se Michal celkem zbytečně.

„Osada Naděje, že?“ pokračoval jsem. „Samozřejmě víme i o Zemi. Ještě vám v Parlamentu straší Mareček Benda?²⁰“

Hoši vypadali čím dál vyjeveněji. Jejich parťákům se zatím konečně podařilo uhasit stan, i když to asi nebylo jejich zásluhou, spíš konečně dohořelo všechno, co mohlo hořet. Z trosek stanu se vinuly jen ojedinělé sloupečky dýmu. Stranou leželo na hromadě všechno, co se podařilo z hořícího stanu vynést – zavazadla, pár svršků, několik spacáků, z toho některé mírně ohořelé...

Až teď se mohli všichni věnovat nám dvěma a nutno říci, byli z toho trošku přepadlí. Rozhodně nečekali, že nějaké zdejší opice neutečou, naopak promluví na ně česky a budou znát takové podrobnosti o Satuzyo, o osadě Naděje, ale i o Zemi.

„Takže jste zmocněnci Froilů...“ začal pomalu Michal.

„Já jsem se ptal první a ještě jste mi neodpověděli,“ skočil jsem mu do řeči. „Co tady pohledáváte? Nechci se moc hádat, ale už jednou jste tu neuspěli.“

„To je pravda,“ připustil Michal. „Přišli jsme tady o jednoho člena výpravy. Tomu se opravdu nedalo říkat »úspěch«.“

„Jo,“ pokýval jsem hlavou. „Nechali jste ho tu lidožroutům, to tedy nebylo moc kamarádské!“

„Zdejší opice nás přepadly,“ pokusil se to obhajovat Michal. „Tady Tomovi prostřelily šípem ruku a druhého z výpravy, Vojtu, zastřelily, takže nám nezbylo než ustoupit.“

„Opravím tě,“ převzal jsem nit příběhu. „Toho druhého vám Chapežadé jen omráčili. Probral se jako kořist kmene »Jurdyzů«, takže by ho čekalo upečení na rožni, ale když jim přece jen utekl, nemohl se vrátit, neboť neznal cestu zpátky. Tak bídně zajištěnou výpravu nemohlo čekat nic jiného než fiasko, nemyslíš?“

To byl přímo útok na jeho velitelskou čest, ale podle mého mínění si to zasluhoval. A to i po tak dlouhé době. A přešel jsem na tykání, tak se v češtině lépe vyčítá. Ještě jsem jim neodpustil, že mě tu jen tak nechali.

„To jsme ale nevěděli,“ zamračil se Michal.

„A ani dodatečně jste se ani nepokusili přesvědčit, co se tu vlastně stalo,“ pokračoval jsem nelítostně. „Mohli jste ho ještě zachránit, ale vás to ani nenapadlo, co?“

„Je tu někde?“ zeptal se Michal dychtivě.

„Je, ale má na vás vztek, ani ho nechtějte vidět!“ řekl jsem. „A nedivte se! Nechat kamaráda v louži není kamarádské!“

„No, hlavně že žije!“ oddychl si Michal.

„Jo, žije,“ opakoval jsem po něm. „Po otravě jedovatými houbami skoro oslepl, zeslábl a zežloutl. Nechtějte ho ani vidět! Ostatně, on na vás také není zvědavý!“

„Hlavně že žije!“ vzdychl si Michal.

„Vaše zásluha to není,“ odpálil jsem ho. „A taky byste nás nemuseli nazývat opicemi. Nebo chcete, abych vás nazýval také tak? Jestli vám připadáme podobní opičkám makak, vy nám zase připomínáte gorily. My i vy jsme přece myslící bytosti. Říkáme si »lidé« jako vy, i když se nám pod tím pojmem vybavuje maličko odlišný obraz než vám.“

„Vy si taky říkáte »lidé«?“

„Vy si přece taky neříkáte »gorily«!“ otočil jsem to.

„To ne, ale když říkáme »lidé«, znamená to pro nás tvorové nám co nejvíc podobní.“

„My říkáme »lidé« i Froilům,“ vyčetl jsem mu. „I když jsou to tvorové na fluorovém základě a nepodobají se nám. Ale pro nás to jsou myslící tvorové, lidé. Vy nám říkáte »opice« a vašemu svědomí vůbec nevadí, když na nás namíříte zbraň, i když pouhou světlicovou pistoli.“

„Za to se omlouváme,“ couvl Michal.

„Ani nemusíte,“ řekl jsem. „Ostatně, ta světlice skončila na vaší straně a k vaší škodě, ne?“

„Nebylo to vaší zásluhou?“ podíval se na mě pátravě.

„Jistěže bylo,“ souhlasil jsem. „Ale jen jsme vám vrátili, co jste vystřelili po nás. A buďte rádi, že to byla jen světlice. Kdyby vás napadlo použít pušku, dopadli byste hůř.“

„A pak byste nás snědli?“ zamračil se Michal.

„Nejsme kmen »Jurdyzů«,“ opáčil jsem. „My lidi nejíme.“

„Ale lidožrouti ve vašem světě jsou, ne že ne!“ vytkl mi.

„Stejně jako na Zemi,“ řekl jsem. „A dokonce i v zemích, které se samy považují za »vyspělé«, jako je třeba Švédsko. Ještě tam propagují pojídání lidských mrtvol? Vždyť to bylo nedávno, v tomto počínajícím tisíciletí!“

„To snad ne!“ zarazil se Michal.

„Vy o tom nevíte?“ ušklíbl jsem se. „Koukám, že mám lepší informace o Zemi než vy. Odůvodňují si to »snižováním jakési uhlíkové ťápoty« a také nedostatkem potravin. Ale nechme Zemi být, teď mě opravdu mimořádně zajímá, co tu hledáte?“

„Jsme tu na výzkumné výpravě,“ řekl Michal. „Zajímá nás tento svět, chceme se tu trochu porozhlédnout a studovat zdejší společnost.“

„V tom případě jste si nemohli vybrat horší místo, kde se dá takový průzkum začínat,“ ujistil jsem je. „To je jako kdybyste se chtěli něco dozvědět o Zemi a vybrali byste si k tomu oblast, kde řádí náboženští fanatici. Mali, Burkina Faso, Kongo. Nic byste se nedozvěděli, jen by vám jako nevěřícím zakrátko uřízli hlavy.“

„Chcete nám snad tvrdit, že tady je to někde lepší?“ podíval se na mě Michal pátravě.

„To bych prosil!“ odvětil jsem. „Umí všichni členové vaší výpravy používat dálkový skok »pchiš«?“

„Umíme to všichni, ale nemáme tu vytvořené cílové body,“ řekl Michal.

„V tom případě vás pozvu do své věže,“ řekl jsem přece jen trochu slavnostněji. „Nachází se ve městě Piguzyňh na sousední pevnině, kam by let pomocí »mybraki« trval dost dlouho. Skokem »pchiš« tam přeskočíte okamžitě, cílový bod má jméno »Slověž-hala«. Jestli chcete, vezměte si tam i své věci, i ty trochu ohořelé. Co necháte tady, s tím už se po návratu nemusíte shledat, zdejší kmen »Jurdyzů« by to považoval za svou legitimní kořist. Jen pro vaši informaci – příkaz »pchiš« už zahrnuje příkaz »gulasrzij« k hmotové kalibraci, nemusíte se tedy před skokem kalibrovat a skok sám je rychlejší.“

„Ale skok »pchiš« přece patří Froilům?“ opáčil Michal.

„Tvrdím snad něco jiného?“ pokrčil jsem rameny. „Jsem přece jejich zmocněnec!“

„Skákat do neznáma je ale riskantní,“ namítl Michal.

„Souhlasím,“ přikývl jsem. „Ale můžete tam někoho vyslat na obhlídku a když se váš průzkumník v pořádku vrátí, poví vám, jak velké riziko se mu to jeví.“

„A když se nevrátí?“ zapochyboval Tom.

„Vlastně ani nemusí, máte přece telepatii,“ připomněl jsem mu s úsměvem. „Ale kdyby se vám tam nelíbilo, potom nevím, co by vám mohlo zabránit ve zpětném skoku. Váš zdejší cílový bod se jmenuje »Šutr-jedna«, to jméno si pomyslíte v okamžiku.“

„Vy znáte i naše zdejší cílové body?“ podivil se Tom.

„Prosím vás, vynasnažte se mě nepodceňovat!“ požádal jsem ho zdvořile. „Nejspíš vás mate, že my, zdejší lidé, nenosíme oděv. Pak si ale uvědomte, že ve zdejším podnebí není oděv tak nutný jako na Zemi a proto se tu vůbec nevyvinul. Úplně nám zde chybí průmyslová odvětví, spojená s oděvem a obuví. Některá zdejší odvětví vám mohou připadat primitivní, jiná naopak těžko pochopíte. Náš svět je zkrátka jiný.

Ale abychom jen planě nehovořili o ničem, zvu vás do své rezidence. Úmyslně neříkám »dům«, protože se to hodně odlišuje od toho, čemu říkáte »dům« vy. Pro začátek musím být maličko nezdvořilý a půjdu napřed, abych vám ukázal cestu.

Návštěvu mé rezidence uskutečníte, když si telepaticky pomyslíte příkaz »Pchiš Slověž-hala«!“

Těsně před příkazem jsem se telepaticky, to znamená tiše, bez jediného zvuku, obrátil na Babdi, abych ji připravil na skok. Před očima pozemšťanů jsme se objali – a zmizeli jim.

Uvidíme, jak si troufnete!

Ukázalo se, že výprava z osady Naděje dokázala tentokrát svůj tábor opustit disciplinovaně a v pořádku.

Nejprve vyslali Toma obhlédnout, kam je to vlastně lákám. Pěkně jsem si vychutnal jeho překvapení, když jsem ho zavedl ke svému panoramatickému oknu, odkud mohl hluboko pod sebou obdivovat město Piguzyňh a zejména císařský palác, nacházející se na nevysokém pahorku uprostřed.

Tom se už nevracel, ale sdělil Michalovi své dojmy telepaticky. Krátce poté se začali ve velké hale objevovat jednotliví členové pozemské výpravy. Objevovali se tu s batohy a kufry a rychle se klidili z cílového bodu, aby umožnili skok dalším.

Nabídl jsem jim uložit si zavazadla ke stěně naproti oknu. Musel jsem objednat dvanáct nových křesílek, protože do našich křesel by se lidé ze Země nevešli. Pak jsem jim ponechal čas, aby se rozhlédli po městě shora. Město bylo z této výšky malebné, odsud nebyla vidět špína okrajových čtvrtí, kde si místní nedělali s úklidem velkou hlavu – i když se ani jim nepodařilo dosáhnout úrovně známých českých ghett Chánova nebo sídliště Luník. Na rozdíl od středověkých měst v Evropě měli v Piguzyňhu vodovod i kanalizaci, nejhorší špína a zápach se vyskytovaly jen v okrajové čtvrti řezníků.

Pak jsem všechny usadil do křesílek, ke každému jsem dal přinést stoleček s mísou ovoce, abychom mohli klidně pokračovat v rozhovorech.

„Tahle věž je nejspíš také produktem Froilů,“ začal hovor Michal. „Domky dole pod námi jsou skromnější.“

„Je to tak,“ přikývl jsem. „Domky zdejších obyvatel jsou skromnější díky císaři, který nesnášel, aby některá stavba zastínila nádheru jeho paláce. Věž postavila kdysi Hinjočhi, které se zdejší císař neodvážil vzepřít. Zmátlo ho, že se Hinjočhi spokojila s tak malým pozemkem, že prostě nečekal, co na něm postaví. Věž má tvar obrovské houby s tenkým třeněm a rozložitým kloboukem. Tak si vystačí s nevelkým pozemkem, kde předtím stála jen stará chajda, přitom se tady nahoře nemačkáme. Císař už několikrát litoval, že dal Hinjočhi svolení k její stavbě. Ani horní »klobouk« není tak rozsáhlý jako císařský palác, ovšem hodně ho převyšuje a to se císaři pochopitelně nelíbilo.“

„A ti zdejší... lidé..., co nám před chvílí přinesli sedačky, to jsou tvoji sluhové?“ zeptal se Michal. „Připadá mi zajímavé, jak každý z nich hned věděl, co má přinést.“

„To je telepatie,“ připomněl jsem mu. „A nejsou to sluhové, jsou to mé manželky. Postaraly by se ale o vás i beze mne, dobře vědí, co lidem chutná.“

„Manželky?“ podíval se na mě Michal pátravě – ostatně byl jen jeden z dvanácti, kdo v této chvíli našpicoval uši. „Kolik jich vlastně máš?“

„Šest,“ řekl jsem. „Kdyby vás to zajímalo, představím vám je. Předem vás musím seznámit se zvláštnostmi zdejší populace. Na Chapežadu nemá pozemská monogamie šanci. Zdejší lidé mi vyčítají, že mám »jen« šest žen. Je to tím, že tu mají ženy drtivou početní převahu. Na jednoho muže jich připadá osm až deset, přesně to nevím, nejsou tu statistiky, které by to dokreslovaly.“

„Opravdu je tu taková převaha... žen...?“ zeptala se Zuzana.

„V Piguzyňhu je devadesát procent žen a jen deset procent mužů. Šest manželek je na zdejší poměry málo, naštěstí se nikdo neodváží zmocněnce Froilů kritizovat,“ řekl jsem s úsměvem.

„Devadesát procent žen... a všemu vládne muž?“ divila se tomu Zuzka hodně okázale.

„Vládnu zdejší Slonovinové věži,“ ujistil jsem ji. „Město Piguzyňh řídí Rada Statečných a mezi nimi není jediná žena. Ale to je zase tím, že Rada Statečných není volená. Jejími členy jsou ti, kdo porazí v zápase všechny protikandidáty. Zdejší ženy bývají slabší než muži a v těchto volbách nemají vůbec žádnou šanci.“

„Přitom je jich drtivá většina,“ podotkla Zuzka. „To je tu asi pěkná demokracie, když zde ženy nemohou zasahovat do zdejších záležitostí!“

„Žádná demokracie, císařství,“ opravil jsem ji. „Vládne tu Rada Statečných, což jsou samí muži, a já sám pamatuji časy, kdy se tu přebytečné ženy posílaly na jatky. Dodnes uvidíte ve městě řeznické krámky s vývěsními deskami označujícími řeznictví, kde si můžete koupit čerstvé ženské maso! A nemínili to jen obrazně, ženy tady podřezávali doopravdy.“

„Takže – lidožrouti!“ vyjekla Zuzka.

„Jo, byli tu lidožrouti,“ přikývl jsem. „Než jsem se přidal k Froilům, bylo lidožroutství v celém zdejším světě. Dnes se na této pevnině ženy nepojídají, tady jsem to už zatrhl. Ale jinde... třeba v provincii »Jurdyz«, kde máte cílový bod »Šutr-jedna«, tam můj vliv nesahá natolik, abych ukončil lidožroutství i tam. Tam považuji za úspěch, když se mi podaří zastavit hrozící válku.“

„Příšerný svět!“ vzdychla si Zuzka zamračeně.

„Neohrnujte nad námi nosík, i na Zemi se dodnes pojídá lidské maso,“ ohradil jsem se. „Rozdíl je jen ve stupni rozšíření tohoto zlozvyku. Tady se lidožroutství neprovozuje na pevnině, v jejímž středu stojí Slonovinová věž, ale většina zdejšího světa to pořád ještě dělá. Na Zemi se to podařilo vymýtit skoro úplně, ale v poslední době se to vrací, kde to nikdo nečeká. I v natolik civilizovaných zemích, jako je Švédsko a katolické Polsko. A to ani nemluvím o zemích, jako je Brazílie nebo Havaj. Tam se to nikdy nepodařilo odstranit.“

„Říkáte, že zdejší ženy jsou fyzicky slabší než muži,“ chtěla Zuzka odvést pozornost na jiné téma. „Ale na nebezpečné výpravy je berete s sebou. Jak to vysvětlíte?“

„Asi stejně, jako vaši účast na této výpravě,“ pokrčil jsem rameny. „Kromě toho, že je Babdi moje nejstarší manželka, umí ovládat silové pole »voruzí«. Nepotřebuje ani fyzickou sílu, když se rozhodne prorubat průsek pralesem. Já toho znám víc, ale ona má lepší postřeh, takže se krásně doplňujeme.“

„A co vy tady jako zmocněnec Froilů děláte?“ otočil námět hovoru Michal.

„Hlavní úkol, který jsem dostal od Hinjočhi, je zabraňovat v tomto světě válkám,“ řekl jsem. „Ten plním bez výhrad. Další úkoly jsem si dal sám. Například zrušit lidožroutství. Odstranil jsem tuhle ostudu civilizace na celé této pevnině. Věřte mi, nebyl to malý úkol.“

„A přitom máte šest žen,“ začala zase rýpat Zuzka.

„A těch šest do mě hučí, abych si k nim přibral ještě aspoň dvě další,“ usmál jsem se. „Milá dámo, tady je jiný svět! Já jsem své ženy zachraňoval před sežráním a až potom mě přesvědčily, abych si je vzal! Pak mi přivedly vdovu, abych si ji také vzal, že ji tím zachráním před pohřební hostinou za jejího manžela, na které by byla hlavním jídlem. Měl jsem ji odmítnout a nechat ji osudu? Kdybych si měl vzít každou ženskou, kterou jsem tady zachránil před jatkami, měl bych jich něco přes dvě stě. Naštěstí to všechny pochopily, nenaléhají už na mě a já se snažím opatřit jim chlapy, kteří by je nebili a vážili si jich přinejmenším tak, jak si svých žen vážím já.“

„Tady snad muži ženy bijí?“ pozvedla obočí Zuzka.

„Ten zlozvyk je tu naprosto běžný,“ odvětil jsem. „Mě mají mé ženské rády i protože je nebiji. Zatím se mi podařilo odstranit ještě horší zvyk a sice prodávat ženy řezníkům na maso. Byly zde celé farmy na »výrobu ženského masa«. Naštěstí jsou minulostí a já jen doufám, že natrvalo. Zatím jen na této pevnině, na mnoha jiných místech to ještě bují dál.“

„A vy proti tomu nic neděláte?“ vyčetla mi Zuzka.

„A vy si myslíte, že je to jednoduché?“ obrátil jsem se k ní. „Pevnina, kde se rozkládá toto císařství, je největší ze všech. Na ní jsem musel začít a mám tu úspěchy. To je asi jako kdybych na Zemi vymýtil lidojedství z Evropy a kusu Asie. Pokouším se teď rozšířit svůj vliv i na další pevniny, ale v současné době jsem rád, že se mi na nich daří zabraňovat válkám. K vám jsem se vypravil z jedné takové cesty, kdy jsem zabraňoval válce kmenů »Jurdyz« a »Harýd«, tam co jste měli svůj tábor u značky »Šutr-jedna«. Tam mi totiž o vás řekli. Kasali se, že jste jim slíbili pomoc ve válce a taky proti mně. Proto toužím zjistit, co tady chcete? Co jste vlastně »Jurdyzům« slíbili?“

„Rozhodně ne pomoc ve válce,“ řekl Michal zamračeně. „Byli za námi jacísi ozbrojenci, které jsme přesvědčili, že k nim přicházíme v míru a nemáme v úmyslu jim škodit, ale to je asi tak všechno, při tlumočení rukama nohama jsme se na víc nezmohli. Ale jestli si to vyložili jako válečnou pomoc, pak se hodně spletli. Nepřišli jsme sem válčit.“

„To doufám,“ řekl jsem. „Protože v takovém případě byste se dostali do konfliktu se mnou. A jestli jste si udělali obrázek o úrovni zdejší civilizace podle hordy »Jurdyzů«, pak vás musím varovat. Civilizační úroveň Froilů, kterou tady mám k dispozici, je mnohem vyšší i než pozemská. Mě nějakou světlicí nezaženete a kdybyste na mě vytáhli střelnou zbraň, dopadli byste zle.“

„My s sebou střelné zbraně ani nemáme,“ řekl Michal.

„To asi také není ideální,“ řekl jsem. „V tomto světě žijí kromě nás Chapežadů i šelmy a jen některé jsou ochočené, jako na Zemi psi a kočky. Nejsou sice ve velikosti pozemských tygrů nebo lvů, ale ani setkání s divokými šavlozubými »hudamy« by pro vás nemuselo skončit dobře.“

„My jsme se chtěli po Chapežadu pohybovat v »mybraki«,“ řekl Michal. „Předpokládáme, že v něm jsme dostatečně chránění.“

„Tady na Chapežadu ano,“ souhlasil jsem. „Ve světě Kycuzí by vás »mybraki« neochránilo. Zbraně tamních lidí mají účinnost vyšší než snesou ochranné vlastnosti »mybraki«. Pokud se chcete porozhlédnout po Chapežadu, »mybraki« vám postačí. Skoro se divím, proč jste se zdržovali se stanem a s vojenským nábytkem, když jste se mohli pohodlně ubytovat přímo v »mybraki«. Navíc by se váš příbytek stěhoval s vámi.“

„Takhle to ale vypadalo víc romanticky,“ podotkl Tom.

„Romanticky snad,“ připustil jsem. „Ale jste tady přece na vědecké výpravě a ne na pikniku. A co se týče vědy – nechápu, proč byste pracně zjišťovali vědecké údaje, když je můžete mít ode mne už roztříděné. Nabízím vám pobyt ve Slonovinové věži, spojený s přednáškami o Chapežadu. Vlastní výzkum pak můžete navázat na moje vědomosti, tím si ušetříte spousty času, námahy a nebezpečí, spojených s výzkumem od začátku. Chcete?“

Nepochopil bych, kdyby odmítli.

Máme tedy hosty...

------------------------ Poznámky:

  17 Odlišnosti mezi vzhledem samců a samic téhož druhu

  18 Jste velký hlupák, když nedokážete rozlišit muže od ženy!(angl.)

  19 Nebo rusky, chtěl jsi říci?(rus.)

  20 Profesionální poslanec, který díky vlivnému otci nedělal nikdy nic jiného než poslance. Normální život nezná, nedokáže vyjít ani s poslaneckým platem a všemi náhradami...

Errata:

14.08.2021 17:49