Hosté

To se ví, vědomosti o Chapežadu jsem měl nesrovnatelně větší než Michalova parta, nicméně ani moje vědomosti nebyly tak důkladné, abych je mohl přednášet dlouho.

Nezbylo mi než vtáhnout do přednášek Babdi. Znala různé podrobnosti o Chapežadu stokrát lépe než já, menší potíž byla, že neuměla česky. Některé věci jsem přednášel sám a u jemností od Babdi jsem se ujal role tlumočníka. Rozumí se samo sebou, že by šlo použít telepatie a překladačů Froilů, ale to bychom si moc nepopovídali, že? Přece jen je přeložený výklad mimozemšťanky, přednášený česky, zajímavější, než když vypadne ze strojové inteligence, i když ta od Froilů byla lepší než pozemská.

A také mi to umožnilo pochlubit se nejen Babdi, ale celou svou rodinou včetně Vagvojty a Kišvojty. Mrňouskové už oba hbitě lezli po čtyřech a pokoušeli se vztyčovat na zadní, ale právě teď byli nejroztomilejší. Na rozdíl od lidských dětí si už oba říkali o nočníček, který byl tady tradičně podobnější obyčejné misce.

Souběžně s tím se nejkurážnější Elkírche, Fejarga a Gytchy vypravily do města na trh, aby měšťany psychicky připravily na návštěvu mimozemšťanů – vlastně mimochapežadů. Čekal jsem, že to pro měšťany může být šok, i když už věděli o Froilech, kteří se však mezi obyvateli nijak často neobjevovali. Reakce měšťanů byly různé. Většina byla na nové vesmířany zvědavá, malá část se jich děsila a věštila všemožné katastrofy. Jako kdyby něco tušili.

Návštěvníci se mezitím seznamovali s problémy, se kterými se mohou na Chapežadu setkat. Samozřejmě jsem je varoval před zákeřnými houbami, ale nechybělo ani varování před divokými zvířaty a v neposlední řadě i před potulnými lovci, kteří mohou mít různé nápady. Ke spokojenosti návštěvníků jsem je ubezpečil, že »mybraki« je spolehlivě ochrání nejen před zdejšími dravci, ale i před divochy. Nejsou ještě všechny kouty Chapežadu vhodné pro pěší návštěvu. Vždyť ani na Zemi není všude bezpečno! Stačí si vzpomenout, jak dopadl turista, když opustil poměrné bezpečí terénního auta, aby si pěkně zblízka nafotil smečku hodujících lvů a přitom přehlédl statného lvího samce za svými zády...

Kromě toho, že se pozemšťané seznamovali s poměry na Chapežadu, zajímal jsem se naopak o poměry na naší staré dobré kuličce Zemi.

„Co se dělo na Zemi v posledních pěti letech?“ zeptal jsem se Michala. Zvolil jsem delší časové období, abych mu nedal ani náznak, který by ho dovedl k mé osobě ve starém těle.�10

„Situace na Zemi je v poslední době víceméně stabilní,“ řekl Michal. „Američané jako vždy vedou války – jednu v Africe, druhou na Středním Východě, svět si už na to zvykl.“

„Až tam Hinjočhi zavede vyslanectví Froilů, svět si rychle zvykne na to, že ani Američané žádné války nepovedou,“ ujistil jsem ho. „Země má smůlu, že jiné světy jsou na tom očividně hůř a Froilové nepovažují situaci na Zemi za důležitou.“�00�20

„Situace na Zemi není v poslední době stabilní,“ řekl Michal. „Američané jako vždy vedou války – jednu v Africe, druhou na Středním Východě, ale jak se zdá, mají teď zálusk na Evropu a to už vůbec nevypadá dobře.“

„Divím se, že na to Froilové nereagují,“ řekl jsem. „Až tam Hinjočhi zavede vyslanectví Froilů, svět si rychle zvykne na to, že ani Američané žádné války nepovedou. Jen se obávám, že to na Zemi nepůjde tak snadno jako na Chapežadu.“�00

„Jak to vlastně stíháš tady?“ zajímal se Michal.

„Mám na všech pevninách své špiony,“ řekl jsem. „Jsou to stejní lidé jako všichni okolo nich, takže nejsou nápadní. Když se tam vyrojí větší množství ozbrojenců, dají mi telepaticky vědět. Zrovna teď jsem varoval vladaře provincií Harýd a Jurdyz, aby shromáždění vojáků – oficiálně na turnaj – využili opravdu jen na turnaj, jinak narazí. Od nich jsem se přece dozvěděl i o vás.“

„A jak těm válkám zabraňuješ?“ zeptal se mě Pavel.

„Uznávám, že na Chapežadu je to až směšně jednoduché,“ přiznal jsem. „Tady panuje něco jako pozemský středověk. Zdejší armády jsou vlastně »trestné výpravy«, neznají tu něco jako fronty, frontové linie a podobně. Tady je to kolona ozbrojenců, co vtrhne do sousední říše, po cestě se chová jako banda lupičů, až se po nějaké době střetne s armádou protivníka. Následuje bitva obou armád, kde silnější tu slabší rozpráší. Vítěz pak bere vše.“

„Oni tu nedobývají města?“ zeptal se Pavel.

„Ale ano,“ souhlasil jsem. „Obránci velice často využívají opevnění svých měst, to jim přece dodává jistou výhodu, která má dorovnat nevýhodu obránců, kteří jsou často armádou protivníků překvapeni a nemají čas sesbírat stejně silné vojsko.

Já obvykle využívám metody »Čínské zdi«, kdy postupující armádu zastavím, často ještě na jejich vlastním území, dostatečně pevnou zdí ze silového pole »voruzí«. Pro zdejší armády to bývá nepřekonatelná překážka. Je sice dlouhá jen pár kilometrů, ale nedá se obejít, protože ji podle potřeby operativně prodlužuji.“

„A co třeba žebříky?“ nadhodil Pavel. „Vojáci je nemají?“

„Jistěže mají,“ přikývl jsem. „Nejdou přece dobývat město opevněné hradbami bez žebříků. Jenže stěna z »voruzí« je trochu selektivně propustná. Žebřík o ni opřeš – a on do ní zapadne jako do tekutého asfaltu a je útočníkům k ničemu. Já na ně mezitím podniknu psychický útok, kdy jim dám najevo, jak jsou proti mé zdi naprosto bezmocní a jaké hrůzy je čekají, když se okamžitě nevrátí domů. A když ani to nezabere, připravím je o jejich jízdní a tažná zvířata – prostě je naházím do »mybraki«, odvezu daleko na jejich území, kde je vypustím. Jenže to oni nevidí a když jim pohrozím, že s nimi udělám totéž co s jejich zvířaty... zkrátka celá armáda se dá na útěk a je po válce.“

„To bych chtěl vidět!“ přál si Michal.

„Stačí počkat,“ ujistil jsem ho. „Mám dojem, že se právě do války chystají provincie Harýd a Jurdyz. Varoval jsem je, ale jak znám své Pappenheimské, dokud nedostanou pořádnou hromadu hrůzy, válečných úmyslů se nevzdají.“

„Vezmeš nás na tu podívanou?“ zeptal se mě Michal.

„Jistě, stačí počkat,“ přikývl jsem. „Ale teď bych navrhl jít se podívat na naše sedlácké statky. Uvidíte něco, co jste jistě ještě neviděli. Naše statky mají bezkonkurenčně nejvyšší produktivitu v celém císařství a zásobují potravinami nejen náš Skalní dům a Slonovinovou věž, ale i trh ve městě Piguzyňh.“

„To by mohlo být také zajímavé,“ usoudil Michal.

„Tak pojďme!“ vyzval jsem je.

Prohlídka našich sedláckých statků dopadla přímo skvěle, návštěva ze Země nevycházela z údivu. Farmářky jim předvedly orání s pomocí »mybraki« a »skleněných« pluhů, pak následovaly další mechanizované polní práce.

„Říkal jsi středověk, ale co je tohle?“ ukázal mi Michal na šestiradlicový pluh tažený »mybraki«.

„Využíváme trochu povolenou mimozemskou technologii,“ řekl jsem s úsměvem. „Mám od Hinjočhi povolenou stavbu strojů a využití »mybraki« k dopravě a jako tažné síly. Je to dost pokrok proti době, kdy zdejší pluhy, vlastně jen jednoduché háky, tahalo spřežení žen,“

„Pluhy že tahaly ženy?“ zarazil se Michal a ostatní vypadali stejně ohromeně.

„Sedláci se k ženám chovali jako k dobytku,“ přikývl jsem. „Však tu teď mnoho mužů neuvidíte. Tyhle statky vedou skoro výlučně ženy. Už ne jako tažná síla – i když si některé z těch dob udržují svaly jako kulturistky – ale jako traktoristky a hospodářky. A musíte uznat, jde jim to.“

Pravda, bylo tu pár mužů, ale většinou za trest ve funkcích »krmičů vepřů«. Ani jsem je nechtěl návštěvě ukazovat a byl jsem rád, že o naše vepříny neprojevili dostatečný zájem. Ostatně, co by na vepřínech bylo zajímavé, že?

To se ví, kdekoliv jsme se objevili, stali jsme se předmětem zvědavého zájmu. Aby ne, kdo má možnost vidět mimozemšťany, v tomto případě mimochapežady? Ale naše venkovanky si přece jen držely odstup. I když mě viděly, tak úplně podivným cizincům nedůvěřovaly.

Prohlídka pěti navzájem si podobných a přesto odlišných hospodářství nám zabrala celý den. Vrátili jsme se až večer.

„Dobře se vyspěte,“ přál jsem návštěvníkům, než jsme se rozešli do ložnic. „Zítra se podíváme na venkovskou slavnost.“

Měli se aspoň nač těšit.

Errata:

14.08.2021 17:49