Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Vpád

Krátce před spaním jsem se rozhodl telepaticky kontaktovat svého špiona ve městě Jurdyzu. Bohužel, jen potvrdil mé odhady.

»Jeizel« Fchukjir se zřejmě rozhodl, že vpád k sousedům přece jen uskuteční.

„K čemu by nám asi byla naše skvělá armáda, kdybychom ji nepoužili?“²¹ prohlásil před nastoupenými a freneticky jásajícími bojovníky. A pak nařídil slavnostní přehlídku vojsk. Objížděl své vojáky na rižyči a dlouhým kopím brnkal o jejich vztyčená kopí.²²

A pak se armáda vydala na pochod...

Můj špion zhruba spočítal bojovníky, tak jak defilovali před jeho domem, když táhli od paláce k jižní bráně. Mělo jich být něco kolem dvaceti tisíc, což byla na zdejší poměry respekt budící banda hrdlořezů, před kterou se nikdo neodvážil ani přeběhnout přes cestu.

Počítal jsem, že do večera urazí tak pět kilometrů a budou se muset utábořit, ale i kdyby pochodovali celou noc, nedojdou ani zdaleka na hranice. Mám tedy dost času na přípravu blokování vhodných cest a zastavení této války.

Poděkoval jsem svému špionovi a na jeho dotaz, co má teď dělat, jsem mu řekl, aby žil jako dosud a sledoval dál ozbrojence. Možná se do města brzy vrátí, ovšem ne jako vítězové.

„Ty je přepadneš, že?“ hádal.

„Jako vždycky,“ ujistil jsem ho. „Ale ne tady, na dohled od města. Jen ať se pořádně projdou!“

Pak jsem se telepaticky od něho odtrhl a spojil se se svým špionem, usídleným ve městě Harýd ve stejnojmenné provincii. Očekával jsem, že tudy vojsko musí projít a varoval jsem ho, aby se připravil, bojovníky neprovokoval, držel se stranou a jestli se mu to podaří, aby je aspoň odhadem spočítal. Špion mě nadšeně ujistil, že bude ostražitý a samozřejmě mi předá co nejpodrobnější zprávu. Měl jsem to tedy připravené a mohl jsem jít klidně spát. V noci se nic dít nebude, snad zítra. Od města Jurdyz se směrem k severním horám táhly lesy, ale jižní směrem, kudy vojsko táhne, byla rovina. Armádu jsem chtěl zastavit v lesích u jižní hranice. Vždycky je působivé, když moje zeď pokácí pár silných stromů. Taková ukázka síly má zásadní vliv na bojovou morálku vojska.

Jdeme tedy spát...

Ráno jsme normálně vstali a pak jsme šli na společnou snídani do přijímací haly Slonovinové věže. Tam bylo živo, snídani nám připravily Babdi s Fejargou a pozvolna, po jednom se sem začali trousit i pozemšťané. Teprve když viděli, že my už jsme skoro po snídani a čekáme už jen na ně, začali sami od sebe spěchat.

Času však bylo dost, spěch nebyl na místě. Během čekání jsem telepaticky zavolal svého špiona do města Harýd. Potvrdil mi, že větší část vojska už městem prošla. Bohužel jeho počty nesouhlasily s počty vojsk opouštějících Jurdyz. Buďto někdo ze dvou špionů špatně počítal, nebo se nám od hlavního voje cestou oddělilo kolem dvou tisíc bojovníků. Nu což, zjistíme to až tam.

„Vážení přátelé,“ oslovil jsem česky pozemšťany, „budete mít jedinečnou příležitost sledovat jednu z více akcí, zaměřených na opětovné nastolení míru v severní pevnině. Poletíme tam spolu ve společném »mybraki«. Tento dopravní prostředek je dostatečně variabilní, aby dovoloval cestu v podobě menšího mikrobusu. Ve městě mám sice několik cílových bodů pro funkci »pchiš«, jenže se tam někde nekontrolovatelně pohybují dva tisíce bojovníků... myslím, že společný let bude výhodnější...“

Nikdo nebyl proti, takže jsme se všichni odebrali na střechu Slonovinové věže, abychom nastoupili do společné »mybraki« v podobě ohlášené jako »mikrobus«.

»Mybraki« se pochopitelně objevila jako plošina vznášející se těsně nad podlahou rozhlednové plošiny. Vyčnívalo z ní čtrnáct sedaček, které jsme postupně obsadili – dvanáct větších pro lidi, dvě menší pro mě a Babdi. V poslední době jsem se bez ní nikam nepouštěl, protože jen Babdi ovládala »chožemi«, aby mohla za mě vrátit čas, kdyby to bylo nutné.

Chystal jsem se uzavřít »mybraki« a vyrazit »směr sousední pevnina«, když jsem najednou vnímal velice naléhavou žádost o telepatické spojení. Nezbylo mi než jí vyhovět.

»Vojto!« ozvalo se mi v hlavě naléhavě. »Město Risipej je plné ohně, všechno tu hoří... Aúú!«

Z posledního vjemu, než se spojení nečekaně přerušilo, se na mě vrhla přímo živočišná bolest.

A sakra! pomyslel jsem si, tohle je zřejmě vážné! Přístavní město Risipej na jižním okraji císařství... tam je špionem zelinář Grčkroďlo... má tam prosperující obchod zeleninou, ale z toho kouta bych žádný poplach nečekal! Jestliže ale město Risipej hoří a jak se zdálo, špiona Grčkroďla někdo právě zavraždil, pak je to vážnější než chystaná válka na severní pevnině! Musím se tam podívat! Málo platné, tohle má přednost!

„Babdi, ke mně!“ zavelel jsem jako frajtr na bažanta.

Babdi mě poslechla bez vyptávání, ale Michal se stihl zeptat, co se děje?

„Lituji, stalo se něco mnohem důležitějšího než ohlášený výlet do severní pevniny,“ řekl jsem. „Počkejte tady, jen si tam odskočím podívat, co se vlastně děje!“

Objal jsem Babdi a poručil: »Pchiš Risipej-rynk!«

Očekával jsem skok, ale nestalo se nic.

»Géfag?« zeptal jsem se rychle na důvod.

»V cíli není volno!«

»Pchiš Risipej-jedna!« »Géfag?«

»V cíli není volno!«

»Pchiš Risipej-dva!«

Víc bodů jsem tam neměl a když se skok opět neuskutečnil, neměl jsem už žádnou další možnost, jak se tam rychle dopravit. Kdo mi to blokuje všechny body? Bod »Risipej-dva« ležel, jestli si to dobře pamatuji, na středovém kameni kašny! Tam by přece nic překážet nemělo!

»Géfag?« zeptal jsem se pro jistotu na příčinu.

»Cíl zničen!«

Polilo mě horko a hned nato mráz. »Cíl zničen« – ale cíl byl kámen uprostřed kamenné kašny, to by ji musel někdo rozvrátit!

Takže mi zbývá jen »mybraki«!

„Co se děje?“ zeptala se mě Babdi.

„Něco divného,“ odpověděl jsem jí a pustil jsem ji z objetí. „Nefungují mi skoky, poletíme tam pomocí »mybraki«!“

Babdi jsem informoval chapežadsky, návštěvníci mi ovšem nerozuměli, takže jsem zachytil jen jejich udivené pohledy.

„Něco se stalo na jižním pobřeží císařství,“ přešel jsem na češtinu. „Musím tam teď hned odletět. Vás do toho nechci tahat, prosím, vystupte si!“

„Proč?“ zamračil se Michal. „My ti tam nebudeme překážet! Vezmi nás s sebou!“

Okamžik jsem uvažoval, ale pak jsem si řekl, že návštěvníci nejsou bezbranní Chapežadé, snad to zvládnou.

„Jak myslíš,“ ustoupil jsem. „Ale kdybych zavelel »Všichni ven!«, pak všichni jeden po druhém z »mybraki« vyskáčete jako posádka hořícího letadla, jasné? Cílový bod máte »Slověž-hala«, jasné? Umíte snad všichni »pchiš«?“

Teď jsem nesměl vyslovit jméno některého cílového bodu, jinak by mě to tam okamžitě poslalo.

„Umíme,“ ujistil mě Michal. „To je to tak vážné?“

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Ale vypadá to jako vážné a možná nebezpečné, to uvidím až na místě. Ale pokud ovládáte skoky »pchiš«, vezmu vás tam. A teď sedat, letíme!“

Let na jižní okraj pevniny trval o něco déle než by trval let k severní pevnině. A celou dobu jsem byl jako na trní. Tady, na jižním okraji císařství, potažmo naší pevniny, jsem měl špiony jen tři. Každý pokrýval jedno přístavní město. Předpokládal jsem, že by se případná invaze sousedů soustředila právě tam, i když jsem tomu sám nevěřil. Císařství bylo pověstné svou početně silnou armádou a nečekal jsem, že by se někdo pokusil o jeho přepadení. Musel jsem ale vzít v úvahu, že jsem odstranil císaře. Nahradila ho »Rada Statečných«, ale to nebyla důstojná náhrada. Stateční se mezi sebou často hádali, jen zřídka se na něčem shodli a morálka armády se pod jejich velením uvolňovala. Žvanilové oplývali jen silou, ale neměli dostatečnou autoritu. Málo platné, akceschopný diktátor je z vojenského hlediska lepší než rozhádaná Rada.

I když jen z tohoto hlediska. Z hlediska mírumilovných obyvatel je diktátor pohroma.

Musel jsem tedy počítat s tím, že případní nepřátelé využijí slabosti císařství a i kdyby neměli úmysl úplně je rozvrátit, mohli by si aspoň ledacos snadno naloupit.

Po celou dobu letu jsem proto napínal zrak k obzoru, kdy už se před námi objeví moře a s ním přístav Risipej. A děkoval jsem v duchu Hinjočhi, že mi spravila i oči. Vidět dodnes žlutě, těžko bych se mohl takhle ostře dívat do dálky! Mohl bych sice pověřit hlídkováním Babdi, ale kdoví, jestli bych nepotřeboval pomoc, abych se vůbec udržel na nohou!

Letěli jsme plnou rychlostí »mybraki«. Během letu jsem své cestující zhruba seznámil se stavem věcí i se svými obavami. Moc se mi to nezdálo. Zapálit město hned na začátku, to opravdu nevypadalo na námořní loupežníky. Ti by to nejdřív vydrancovali a ani pak by se s vypalováním města nezdržovali, prchali by jako o závodech, než dorazí císařská armáda. Ze sousedního města by to pár hodin trvalo, ale něco jiného je drancovat město propadlé panice a něco jiného je čelit organizované armádě.

Jenže pak jsem na obzoru zpozoroval dva sloupy kouře, od sebe dosti vzdálené. Jestli je ten vpravo z Risipeje, pak by sloup vlevo musel být ze sousedního přístavu Hifodisu. To snad ne!

Naše »mybraki« klesla na můj povel níž. Zpomalila na šest set kilometrů v hodině a jenom »lízala terén«. Jenže znenadání mi »zgryjo«, vytvářející a udržující »mybraki«, dal před vnitřní zrak hlášku: »Mybraki ozářen svazkem elektromagnetických vln!«, na což jsem chvilku nereagoval, než mi to došlo.

Chapežadé neznají žádné zdroje elektromagnetických vln.

Proboha, co vlastně může tady ozařovat »mybraki«?

To sem přece nepatří!

Na Chapežad to sice nepatřilo, nicméně to tu bylo.

Někdo, koho jsme zatím neviděli, nás zachytil paprskem elektromagnetických vln – radaru. Chapežadé to nebyli, musel to být někdo jiný. Někdo, kdo zná princip radaru, je tedy na vyšší civilizační úrovni, přinejmenším srovnatelné s pozemskou. Ale také někdo, kdo podle všech známek zapálil dvě města zdejších, při takovém civilizačním rozdílu bezbranných obyvatel. A nešlo jen o dva špiony, z nichž jeden stačil o tom podat aspoň neúplnou zprávu, šlo o obyvatele dvou přístavních měst.

A zakrátko začalo jít i o nás. Všiml jsem si, že nám vstříc letí jasně bílá, svítící koule. Vypadala natolik žhavě, že jsem ani na okamžik nezapochyboval, co s námi udělá, když na nás narazí. Něco takového už jsem zažil a netoužil jsem si to zopakovat.

Vytvořil jsem tři sta metrů před námi stěnu z »voruzí«, aby tu kouli zadržela a případně obrátila nazpět. Žhavá koule vzápětí do té stěny narazila, jenže se neodrazila jako tenisák od rakety, ale nejprve k desce »voruzí« přilnula, pak jako kdyby se protavila na druhou stranu a opět se rozjela proti nám.

To už jsem ale pozoroval při zpětném chodu. Mezitím jsem nejprve úplně zabrzdil a pak jsem bez otáčení ve vzduchu rozjel »mybraki« nazpět, dál od té koule.

„Babdi, leť s námi domů!“ poručil jsem manželce, abych se mohl soustředit na obranu. »Mybraki« letěla pozadu stejně jako vpřed, stačilo by, aby Babdi udržovala směr, ale to už jsem viděl, že to nebude stačit. Ze tří stran nás doháněly další tři ohnivé koule a to už bylo na obranu pomocí polí »voruzí« příliš.

„Všichni ven!“ vykřikl jsem česky. „A padám!“

„Myslíš skokem do věže?“ zeptal se pro jistotu Michal.

„Kam jinam?“ zařval jsem na něho. „Neztrácejte čas!“

Pozemšťané to pochopili, vyskočili z průhledných sedaček »mybraki« a začali jeden po druhém mizet. Odrazil jsem deskou »voruzí« další žhavou kouli, ale to už jsem viděl, jak nás další čtyři berou »do kleští«. Všechny mířily na nás. A jakmile prošly deskou, začaly opět nabírat rychlost. Tohle tenisové utkání se ani nedalo vyhrát! Uletět jim? Kdoví, jakou vyvinou maximální rychlost! Jestli nadzvukovou, pak nás dohoní. A jak jsem viděl, nezastavíme je.

Naštěstí už byli pozemšťané pryč. Vstal jsem, popadl jsem Babdi do náruče a požádal jsem telepaticky: »Pchiš Slověž-hala!«

A pak jsem i s Babdi pomalu vstával z podlahy, kam jsme spolu upadli. Vodorovný směr byl ve Slonovinové věži přece jen jiný, než na jižním okraji pevniny.

Ale byli jsme tu – a všichni!

Z ukázkového předvedení zásahu proti armádě Chapežadů se začínal stávat horror. Pochopil jsem, že jsem narazil na odlišné protivníky než voje Chapežadů s kopími, luky a šípy. Tihle měli proti nám radary jako pozemské armády, ale navíc létající ohnivé koule, zřetelně vykazující stopy umělé inteligence. Rozhodně to není rovnocenný nepřítel! Nebyl by rovnocenný ani pro pozemské armády! Tyhle ohnivé koule ukazovaly, že jde o vyšší level, než jsme se dosud setkali!

V té chvíli jsem ocenil, že mi Hinjočhi prozradila, jak bych ji mohl zavolat na pomoc. Otevřít nepatrnou bránu do »vějířů« a telepaticky ji zavolat.

»Hinjočhi, pomoz nám!« přešel jsem do prosebného tónu.

»Vydrž, teď nemám čas, přijdu až to půjde!« přišla obratem telepatická odpověď, ale Hinjočhi se ode mne odtrhla dříve než jsem jí stačil něco vysvětlit. Nezbylo mi než zrušit bránu.

Hinjočhi o nás ale ví, utěšoval jsem se.

To už se ale na mě sesypali všichni kdo byli v hale. Nejen návštěvníci ze Země, ale i zvědavé Chapežadky, které sem hluk pochopitelně přilákal.

„Co to vlastně bylo?“ vystihl nejlépe všechny dotazy Michal.

Nikdo si neuměl vysvětlit, co se děje. Chapežadky nevěděly nic víc, než že jsme se nečekaně a narychlo vrátili. Pozemšťané sice věděli, že na nás někdo střílel, ale neměli nejmenší tušení, co to bylo. Pochopili, že to bylo něco nad úrovní pozemské vojenské techniky, ale tím větší záhadou to pro ně bylo.

Já s Babdi jsme se však už setkali s protivníkem, který po nás střílel něčím podobným. Bylo to na Kycuzí, kde jsem přišel o pozemské tělo a stal se Chapežadem. I když – mohlo jít i o jiné protivníky. Jako na Zemi, když na vás někdo začne střílet dlouhou dávkou, může to být kdokoliv. Kalašnikov si tam koupil kdekdo a mnozí mají i vlastní typy.

Horší zpráva byla, že na nás Hinjočhi nemá čas. Buďto mé zoufalé volání považovala za prkotinu, nebo...

...nebo má jinde ještě horší problém!

Co to ale může být, že to zaměstnává i Froily?

Nadechl jsem se a přinutil se uvažovat. Hinjočhi o nás ví. Přijde a nenechá nás na holičkách. Počkám na ni a do té doby se pokusím uklidnit všechny poplašené, kteří se na mě dívají jako na vševěda...

I když toho vím jen o málo víc než oni...

------------------------ Poznámky:

  21 Slova Čechoameričanky Madeleine Albrightové před zahájením jedné z mnoha ostudných amerických válek třetího tisíciletí.

  22 Komu to připomíná film "Pán prstenů", strefil se...

Errata:

14.08.2021 14:34