Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pověření

Měl jsem aspoň čas vysvětlit všem v hale Slonovinové věže situaci na jižním okraji pevniny.

Svět Chapežadů tam napadli nájezdníci z jiného vesmíru, pro Chapežady prakticky neporazitelní. Mají asi vyšší technickou úroveň než Země a ani prostředky Froilů nejsou proti nim účinné. Za této situace nám nezbývá než čekat. Hinjočhi slíbila, že přijde, jenže zrovna teď nemá čas, podle všeho řeší něco ještě horšího.

Dáme si tedy zatím svačinku. Mohl bych se možná vypravit proti vojskům z Jurdyzu, ale ti jsou teď hodně na vedlejší koleji.

„Nemohli bychom ti pomoci?“ reagoval na to Michal.

„Vidíš! Tak se pozná kamarád!“ pochválil jsem ho.

„Poslyš, nemohl bys nám telepaticky přivolat pozemšťana Vojtu, říkal jsi, že se tu někde schovává...“ poprosil Michal. „Mám se mu za co omluvit.“

A herdek, to vypadá ještě lépe, řekl jsem si. Asi bych mu měl nalít čistého vína, snad to pochopí.

„Já jsem Vojta,“ odtajnil jsem své inkognito.

„Tebe jsem nemyslel,“ obrazně mávl rukou Michal. „Myslím pozemšťana Vojtu, co se tu schovává...“

„Stojí před tebou,“ trval jsem i já na svém. „Ten váš bývalý kamarád jsem já – a doufám, že jím zůstanu. Možná je to pro vás překvapení větší než snesete, ale zkuste mi to uvěřit... ve světě Kycuzí jsem přišel o pozemské tělo. Hinjočhi mi nabídla jiné, ale jen tělo Chapežada. Současně mi nabídla funkci vyslance Froilů na Chapežadu s úkolem zabraňovat tu válkám. Od té doby žiji ve Slonovinové věži, starám se o Chapežady a žiji jako oni včetně toho, že tu mám rodinu a cítím se být rodilým Chapežadem. Proto znám i poměry na Zemi, kde jsem se narodil a vyrostl, a ledacos vím i o Satuzyo – tam jsem byl s vámi ještě ve svém pozemském těle, než mi ho barbaři na Kycuzí změnili v prach. Tak co, jste schopní tohle vysvětlení strávit? Jestli ne, počkejte, až sem přijde Hinjočhi. Potvrdí vám to a snad aspoň jí uvěříte.“

Všech dvanáct na mě zíralo jako na zjevení. Nedivil jsem se jim, bylo to těžké sousto ke strávení. Kamarád změněný v opici! A přitom vyslancem Froilů!

„To je... to je...“ koktal Michal.

Až mi ho bylo líto, ale ještě jsem si neodpustil rýpnutí.

„Mimochodem, nabídkou pomoci sis u mě maličko vyžehlil vroubek, že jste mě nechali na Chapežadu lidožroutům a vůbec jste se o mě nestarali. Kdyby vás napadlo se sem na skok vrátit a telepaticky mě zavolat, byl bych dnes člověkem Homo Sapiens a ne Homo Chapežadius. Tenkrát, když jsme utíkali, mě omráčili, ale vzpamatoval jsem se... utekl jsem lidožroutům až z klece na jatkách, kde mě včas napadlo položit cíl pro »pchiš« mimo klec a tím vyskočit z klece. Naučil jsem se pokládat cíle pro »pchiš« na úctyhodné vzdálenosti, budete se asi divit, ale jde to. Ale jak se říká, to všechno odnesl čas...“

Chvíli ještě lapali po dechu, nespěchal jsem na ně.

„A teď už se ani nechceš vrátit?“ napadlo správně Toma.

„Kam?“ usmál jsem se. „Na Zem? Kde bych nejspíš skončil v ZOO? Na Satuzyo? A co byste tam se mnou dělali? Vodili za mnou zvědavce? Tady mám všechno. Rodinu, děti, nové přátele, ale především, mám tady poslání, které jen tak neopustím!“

Bylo mi jasné, že to budou muset pochopit. Protestovat se proti tomu nedá – vždyť jsem si to přece vybral sám.

Jenže v té chvíli se v hale trochu zavlnil vzduch a stranou od nás se objevila Hinjočhi.

Konečně!

Hinjočhi však nevypadala příliš nadšeně. I pod skafandrem byly znát váčky pod očima, jaké bývají u Homo Sapiens. Být to pozemšťanka, řekl bych, že je šíleně utahaná.

Obhlédla nás všechny a pak zamířila k prvnímu volnému křesílku, připravenému pro lidi Země – velikostí vyhovovala i jí.

„Omluvte mě, sotva se držím na nohou,“ řekla telepaticky.

„Co se děje u vás?“ zeptal jsem se.

„Zmatek nad zmatek,“ přiznala. „Žádala jsem o posily, ale není to možné. Rozumějte – nacházíte se na okraji dvou stého osmnáctého vějíře, tedy úplně na okraji oblasti našeho zájmu. To není výraz pohrdání, to je jen trigonometrický fakt. Na opačném konci nám vypukla válka mezi dvěma civilizacemi. Kdo může, účastní se hašení toho požáru, dříve než budou škody kolosální. A do toho Kycuzí vypověděli všechny smlouvy o příměří. Takže – jak už jsem si zjistila ze záznamů – napadli i Chapežad.“

„Myslel jsem si to, že to budou oni!“ vydechl jsem.

„Poslyšte, vy co jste tu jen na návštěvě,“ obrátila se k partě pozemšťanů. „Vy patříte, tuším, k bandě ze Satuzyo. Ať tu jste za jakýmkoliv účelem, bude asi lépe, když se teď vrátíte. Chci dnes s vámi také něco projednat, hned jak to vyřídím tady... Vraťte se raději hned a svolejte všechny obyvatele Naděje, ať nezdržujete, až tam přijdu. Čas je drahý a ten můj nejvíc.“

„Podíváme se sem co nejdřív, až to zase půjde,“ řekl Michal. „Tak bando, vracíme se svolat Naději!“

Vypadalo to skoro jako slib.

Návštěva ze Země postupně zmizela, jistě přeskočili na cíl »Šutr-jedna«, aby odtud pokračovali bránou.

Hinjočhi se v křesle mezitím schoulila. Vypadala skoro jako nešťastná holka čerstvě po rozchodu s klukem. A nebyl to pouhý dojem, očividně ji něco hnětlo. Chvíli seděla a mlčela.

„Takže si popovídáme jen spolu,“ přešla na čistou češtinu, které Chapežadky nerozuměly. „Od té doby, co jsi vládcem této věže, jsi nikoho nezabil. Ani nešťastnou náhodou ne.“

„Snažil jsem se,“ přikývl jsem.

„Jenže Kycuzí jsou zřejmě bestie, které podle záznamů již vyvraždily osm zdejších měst. A já nemám ani hodinku volného času, takže ti nepomohu.“

„Pak ale Kycuzí Chapežady vyvraždí!“ připomněl jsem jí.

„A možná by to i udělali,“ přikývla. „Jenže já jsem tady na osmnáct obydlených světů a dvaadvacet neobydlených sama. To, co se děje v Chapežadu, je zatím čajíček proti tomu, co se děje na Silijzuo, Vildai a Jaravamu. Mít na Kycuzí víc času, ukázala bych jim něco, nač by nezapomněli. Ale bude to chtít víc času a ten mi zoufale chybí. Nezbývá mi, než to nechat na tobě.“

„Mě smetou během několika minut,“ odvětil jsem.

„Nesmetou,“ ujistila mě. „Ale jsi asi jediný na Chapežadu, kdo má naději uspět. Poslyš, máš ze Země vojenský výcvik?“

„Nemám,“ přiznal jsem.

„Ty ses o války na Zemi vůbec nezajímal?“ podívala se na mě tázavě. „To bys mě opravdu zaskočil!“

„Zajímal jsem se o ně jen okrajově,“ připustil jsem.

„Ale pochopil jsi, co se děje, když vaše »mybraki« zaměřil radar armády Kycuzí,“ oťukávala si mě. „Nemusel jsi zdlouhavě zjišťovat, co to znamená. Pak už jsi jejich střely očekával, že?“

„Pochopil jsem to,“ přikývl jsem. „Pozemské armády často používají radary ke sledování nepřátel.“

„S tím si možná vystačíš,“ přikývla spokojeně. „Neděláme to s nadšením, ale dostaneš ode mě naše zbraně. Přesněji řečeno, jen tě s některými naučím zacházet. A do uzavření současného válečného stavu máš povoleno zabíjet. Zkrátka jsi teď náš voják na Chapežadu, pověřený ochranou místních obyvatel. Ruším tedy zákaz zabíjení a nechávám to na tvém dalším uvážení, ale vojáky ze světa Kycuzí smíš na Chapežadu vyvraždit úplně. Nemusíš je pronásledovat až do jejich světa, ale tady nenech naživu žádného, jinak tě nakonec smetou. Pamatuj, jsi proti nim sám.“

„To nevypadá na procházku růžovým sadem,“ řekl jsem.

„To tedy nevypadá,“ souhlasila. „A stejně můžeš zacházet se zdejšími bojovníky, pokud se okamžitě po tvé výzvě neobrátí na útěk. Jak zdejší lidi znám, nebudeš to muset dělat často, rychle se to mezi nimi rozkřikne. Uvědom si ale, že ani ty nemáš čas.“

A sakra, pomyslel jsem si, tohle začíná vypadat drsně!

„Je to něco, co jsme nechtěli,“ přiznala unaveně Hinjočhi. „Ale ani my už nemáme na vybranou. Jaravamci mají úroveň srovnatelnou s námi, tam jde opravdu o to, kdo s koho. Už jsme přišli o tři úplně zničené světy. Tady to ještě není tak horké, tady to možná zvládneš i ty.“

„A když ne?“ nadhodil jsem.

„Někdy stačí vrátit čas pomocí »chožemi« jen o tak dlouhý okamžik, abys mě stačil varovat,“ řekla. „Kdyby to opravdu nešlo jinak, pak Kycuzí vyhubíme úplně. Když máme na výběr přijít o jednu válkychtivou civilizaci anebo o pět mírumilovných, pak je rozhodování docela snadné. Já jen doufám, že Kycuzí couvnou, až zjistí, že to ani pro ně nebude ta procházka růžovým sadem.“

„Až mě skoro děsíš!“ otřásl jsem se – a nebylo to zimou.

„Jak říkám, je proti našim pravidlům učit zaostalé barbary zacházet s našimi zbraněmi, ale tady to risknu. Pojď, předvedu ti, co proti těm potvorám můžeš použít!“

Vyvolala si na nejbližší stěnu froilovskou obrazovku a na ní mi ukazovala, co všechno mohu použít...

Došlo mi to skoro okamžitě.

Panebože, to bude tanec!

Hinjočhi mi věnovala půl hodiny. Pak zmizela jako vždycky – znenadání. Zřejmě šla promluvit k osazenstvu osady Naděje na Satuzyo. Zůstal jsem na Chapežadu jako jediný vyslanec Froilů.

Něco se však strašným způsobem změnilo.

To nebylo »povolení zabíjet«!

To byl »příkaz zabíjet«!

Hinjočhi se mnou hovořila o samotě. Pozemšťany odeslala do Satuzyo a Chapežadky se vytratily, jakmile zjistily, že se mnou Hinjočhi hovoří jakousi neznámou řečí. Pochopily, že to nebude určené pro ně a aniž by se dlouho domlouvaly, zvolily si ústup do sousedních místností Slonovinové věže.

Teď jsem ale zavolal telepaticky Babdi a požádal ji, aby co nejrychleji přišla. Jak jsem očekával, vyrazila z jedněch dveří, jen co jsem skončil větu.

„Poletíš se mnou!“ oznámil jsem jí.

„Vojto...!“ vykřikla tlumeně. „Co se stalo?“

Vycítila, že se dnes všechno změnilo? Možná si to jen dala správně dohromady. Byla přece s námi, když po nás začali Kycuzí střílet, muselo jí být jasné, že to je vážné. A pak od nás Hinjočhi odešla a nic neudělala... to nebylo jen tak!

„Zaženeme armádu kmenů Jurdyz a Harýd,“ řekl jsem.

„A tamti...?“

„Až potom!“ řekl jsem suše.

Vyšli jsme spolu na střechu Slonovinové věže, abychom nasedli do »mybraki«. Jenže jsem se na poslední chvíli rozhodl jinak. Objal jsem Babdi a jediným skokem jsme se přenesli přímo na náměstí města Zizač, kam mířily armády Jurdyzu a Harýdu.

Přišli jsme naštěstí včas, město ještě ani netušilo, co se na ně hrne. Ale nezdržovali jsme se, nasedli do »mybraki« a vyletěli vstříc invazní armádě. Získali jsme čas, který bychom promarnili, kdybychom letěli od Piguzyňhu.

Stačilo ale vzletět trochu do výšky a spatřil jsem na obzoru sloup kouře. Předvoj armády zřejmě dorazil do některé vesnice provincie Zizač – a armáda se tam chovala jako každá jiná.

Usadili jsme se pevněji a rozletěli se tam. »Mybraki« brzy dosáhla své maximální rychlosti – vrtulové stíhačky bychom již nechávali daleko za sebou – a netrvalo dlouho, musel jsem před cílem opět zpomalit.

Byla to příhraniční vesnice a jak se ukázalo, sem už jsme přiletěli pozdě. Na několika ohních se opékali zajatci a rozjaření bojovníci provozovali mezi hořícími domy jakési vítězné tance.

Snesl jsem se níž a zapnul jsem megafon – o tom zařízení jsem se dozvěděl až dnes od Hinjočhi.

„Jak jste se mohli opovážit?“ zahřměl jsem na bojovníky.

„Vojta!“ uslyšel jsem zdola několik polekaných výkřiků.

„No a co?“ zavolal na mě jeden z odvážnějších.

„Vy nevíte, že jsem vás varoval, abyste se po turnaji v klidu rozešli? Tohle přece není turnaj, to je sprosté vraždění!“

„No a?“ opakoval posměšně bojovník. „My dobře víme, že to jsou plané řečičky! Můžeš stavět své skleněné zdi, ale Froilové ti je dali pod podmínkou, že nikomu neublížíš!“

„To je nebezpečný omyl!“ zahřměl jsem. „Žádná podmínka mě nesvazuje! A vy jste tu zabíjeli pokojné vesničany! Zasloužíte si trest pro výstrahu ostatním!“

„Tůdle!“ obrátil se ke mně bojovník zády a vystrčil na mě svůj zadek jako výraz pohrdání. „Nebojte se ho, chlapi! Nemůže nám ublížit, netroufne si! Froilové by ho ztrestali!“

Kolem něho se shromáždilo asi deset bojovníků a všichni se ke mně otočili zády, aby na mě vystrčili zadky.

„Varoval jsem vás víc než dost!“ zahřměl jsem na ně.

Zaslechl jsem ještě jejich hurónský smích, ale to už jsem aktivoval froilský »mriztusig«.

Uprostřed hloučku Chapežadů vzplálo malé zářící sluníčko. Rychle uhaslo, jenže z houfu bojovníků zbylo jen pár hromádek popela. Ani kosti to nevydržely. Do výše stoupal sloup dýmu, mnohem mohutnější než dým z hořící vesnice, a nahoře se začal formovat typický hřibovitý vrchol. Nebyl to atomový výbuch, ten je nesrovnatelně silnější, ale ani tohle nebyla neškodná prskavka. Vzdálenější bojovníci to přečkali víceméně dobře, ale ti, co byli blíž, se teď váleli po zemi, aby na sobě uhasili hořící chlupy. Naštěstí pro ně to byly většinou chlupy jejich »vítězných kůží«, odznaků jejich předchozí udatnosti, ale viděl jsem i pár mladších, kterým hořely i jejich vlastní chlupy. Ti už se netvářili vítězně, z jejich opičích tvářiček čišela nefalšovaná hrůza.

Počkal jsem, až utichnou ozvěny zvukového doprovodu té atrakce. Bylo to jen takové krátké, hluboké zadunění.

„Mažte domů!“ zahřměl jsem megafonem na zbylé vojcly. „Dvacet posledních zpopelním taky!“

Ještě pár okamžiků všichni bojovníci ohromeně zírali. Byla to právě ta »vteřina děsu«, která ochromí svědky něčeho opravdu děsivého. Ale pak se všichni otočili, nechali všeho a vzali nohy na ramena. Konec vítězných tanců, teď šlo všem o vlastní kůže.

Za posledními jsem vyslal druhé ohnivé sluníčko. Nikoho nesežehlo, jen zazářilo a vytvořilo další sloup kouře a další hřib. Zvířilo však tolik prachu, že se nedalo pouhým pohledem ověřit, co přitom skutečně shořelo. Skutečně to vypadalo, jako kdybych sežehl těch »posledních dvacet«.

Prchající bojovníci hromadně odhazovali zbraně a trhali ze sebe i kůže zabitých nepřátel, aby se jim lépe běželo.

Tak – a teď se podíváme na hlavní voj!

Spojená armáda Jurdyzu a Harýdu tentokrát nepostupovala jako obvykle v jednom proudu. Rozdělila se do několika menších. Mohla to být reakce na můj způsob blokování armád skleněnými stěnami. Asi uvažovali, že zastavím jeden proud, ale zbylé dorazí do cíle pořád ještě v tak mohutném voji, aby překvapené měšťany přečíslili a přemohli.

Nepočítali však s tím, že shora jsou jejich proudy poměrně dobře vidět. Bylo jich pět, s tím, který už jsem obrátil na útěk, už šest. A možná jsou někteří ještě v pohraničních lesích, ale k městu Zizači vedla přehledná pláň, na které byli všichni jako na dlani.

Naletěl jsem na nejpočetnější proud bojovníků a zůstal jsem ve svém »mybraki« viset dvacet metrů od předních řad a pouhých pět metrů ve výšce, načež jsem opět použil hromový megafon.

„Zastavte!“ vyzval jsem je. „Kdo překročí tuhle čáru, zemře velice bolestivou smrtí!“

Přitom jsem paprskem »dléciď« načrtl přes cestu černou čáru, z níž ihned začaly stoupat pramínky kouře.

Čelo voje se překvapením zastavilo, jenže ti vzadu se na ně tlačili dál, takže bojovníky v čele ještě pár kroků popostrčili.

Nechal jsem paprsek »dléciď« kmitat vlevo-vpravo, až přes cestu leželo korýtko roztaveného písku. Vzbuzovalo to respekt, ale zřejmě ne dost velký.

Od hlavního voje se oddělily dva poměrně silné hloučky. Někteří bojovníci se pokusili tryskem oběhnout překážku mimo cestu, přímo po pláni.

„Stůjte, povídám!“ zahřměl jsem na ně.

Dva – tři se na okamžik zastavili, ale jen proto, aby na mě mohli pohrdavě vystrčit zadky, načež běželi dál.

Pak to dvakrát rychle po sobě zadunělo.

Froilský »mriztusig« zažehl uprostřed obou hloučků oslnivě zářící koule a když se Chapežadé rozkoukali, spatřili místo svých kamarádů jen desítky černých hromádek. Nebyl to pravý výbuch, zadunění vyvolalo prudké roztažení žhavého vzduchu, ale nebylo ho tolik, jako při explozi trhavin. Několik metrů od centra ohně se vzduch jen trochu zavlnil. Výbuch trhavin, který by lidi na místě zpopelnil, by jejich popel okamžitě rozmetal. Takhle všichni na vlastní oči viděli, co zbylo z jejich kamarádů.

„Slyšel jsem, že vám někdo vykládal pomluvu,“ zvolal jsem megafonem. „Prý nesmím zabíjet, Froilové by mě potrestali! Je to pustá pomluva, lež, nebezpečný výmysl! Mám s vámi Chapežady hodně soucitu, ale co je moc, to je moc! Před vámi stoupá vzhůru kouř z přepadené a vypálené vesnice. Ale mnohem víc kouře je ze spálených bojovníků! Má trpělivost s vámi přetekla! Kdo se ihned nedá na útěk, skončí jako ti, které jsem proměnil v hromádky černého popela! Slyšíte? Otočte se a prchejte! Nepoužiji laskavou skleněnou zeď, ale spalující oheň! Zbude z vás jen popel!“

Počkal jsem, až odezní »vteřina děsu«. Jenže se stalo něco, co jsem opravdu nečekal. Hlavní voj se za hurónského řevu vrhl směrem ke mně. Bojovníci přeskakovali překážku z roztaveného písku a za běhu stříleli proti mně šípy. Bylo to možná statečné, ale tak hloupé a nesmyslné, že jsem tomu několik vteřin sám nemohl uvěřit. Šípy se neškodně odrážely od povrchu »mybraki«, uškodit mi nemohly, ale takový fanatismus jsem od těch berserků prostě nečekal. Jako kdyby byli zdrogovaní či co je k tomu vedlo...

Teď jsem ale ani já nemohl couvnout. »Mybraki« se na můj pokyn vzepjalo do výšky a pak jsem do čela útočícího davu poslal pětinásobnou porci »mriztusigu«.

Tentokrát to zasáhlo i ty, kdo byli od prvních sežehnutých vojáků dost daleko. Předtím je ovanulo jen neškodné horko. Teď se čelo voje změnilo v popel a prach, zadunění bylo silnější než předtím a ti, co byli poblíž, ale mimo okruh největší zkázy, se teď snažili uhasit na sobě ten všeobjímající oheň. Některým se to podařilo, zejména když mohli ze sebe strhat hořící kůže svých nepřátel, jiným se ten oheň nepodařilo zvládnout, klesali k zemi a dál hořeli tam, kde zůstali ležet. Ale i ti, kterým se oheň na sobě podařilo udusit, šíleli bolestí ze spálenin. A všechny, zasažené i ty netknuté, ovládala jediná myšlenka: pryč z toho ohně!

Několik bojovníků na útěku přehlédlo korýtko roztaveného písku přes cestu. Písek ještě nevychladl a kdo vstoupil na jeho povrch, probořil se a žhavá sklovina zalila jeho nohy. Nešťastníci za bolestného řevu hořeli zaživa, ale vyskočit z té pasti nemohli.

Většina vojska se otočila a dala se na bezhlavý útěk.

Nepronásledoval jsem je. Místo toho jsem se otočil stranou k dalšímu postupujícímu proudu vojáků Jurdyzu a Harýdu.

„Příšerné!“ vyhrkla vedle mě Babdi, která to dosud mlčky sledovala. „Vojto, mám z tebe strach. Co se to s tebou stalo?“

„Babdi, ty jsi přece viděla, co udělali Kycuzí s našimi městy na jihu císařství!“ obrátil jsem se na ni.

„Ale tohle je... tohle je příšerné!“ namítla.

„Je,“ souhlasil jsem. „Ale dnes opravdu nemáme čas hrát si se skleněnou stěnou, nechat ty pitomce vymýšlet, jak by ji obešli, aby si nakonec přece jen smočili hroty šípů v krvi jiných lidí... Už to, že se rozdělili do více proudů, je známka, že něco proti mé dosavadní taktice vymysleli! I já jsem vymyslel něco, co by proti nim mělo úspěch a šlo by to i bez zabíjení. Mohl bych jejich tlupy ohradit skleněnou stěnou kolem dokola, z toho by se už nedostali. Ale na to nemáme čas!“

„No, kdybys je ohradil kolem dokola, mohl bys je nechat, až vyměknou,“ mínila.

„Mohl,“ přikývl jsem. „Jenže máme proti sobě podstatně nebezpečnější Kycuzí. A jsme na ně jen my dva, ty a já. Mohlo by se stát, že nás zabijí. A co se pak stane s bojovníky, zavřenými v ohradách bez možnosti úniku? Vydrží to den, dva, možná tři. Pak se začnou požírat mezi sebou. Hlad a žízeň je zabije, ale bude to smrt podstatně horší. Nebudou umírat v jediném okamžiku, ale budou se trápit celé týdny, než poslední zemře hlady, až nebude mít koho sežrat. Hinjočhi mě varovala, že tentokrát musím jednat tvrdě. Máme se zdržovat zdejšími pitomci, zatímco Kycuzí vraždí na jihu naší pevniny?“

Babdi mlčela. Co na to také mohla říci. Mně to došlo jen o pár hodin dřív, za Hinjočhiny instruktáže o froilských zbraních. Ano, byl to od Froilů nečekaný obrat, jenže byl vynucený změnou situace – a nejen tady na Chapežadu!

„Pojď, jdeme na další,“ řekl jsem. „Hinjočhi mě utěšovala, že takový masakr budu muset udělat jen jednou, pak se to mezi Chapežady rozkřikne a ostatní si už nechají zajít chuť na podobné vylomeniny. Ale tuhle bandu musím rozprášit tak drtivě, aby jim lezly oči z důlků i když o tom budou později jen vyprávět.“

„To že ti říkala Hinjočhi?“

„Ani Froilové nejsou všemocní,“ řekl jsem. „Říkala mi, že mají v současné době mnohem horší problémy, takže musí nechat ty zdejší na mně. Až to vyřeší, přijde se na nás podívat.“

„Nezhrozí se?“

„Myslím, že ne,“ odvětil jsem. „A ohledně Kycuzí, nemám je pronásledovat až do jejich světa, ale na Chapežadu je mám bez milosti vyhubit. Připrav se na to, to může být ještě horší masakr!“

„Ať raději utečou!“ přála si.

„Taky bych jim to přál,“ přikývl jsem. „Ale když neutečou, nesmíme je litovat. Nezapomeň, že to jsou vetřelci a chystají se Chapežady stejně nelítostně vyhubit. A teď už pojď, poletíme na další bandu.“

A vybral jsem si nejbližší houfec...

Proti Chapežadům jsem vypálil už jen jednu jedinou porci »mriztusigu«. Rozprášil jsem ještě čelo druhého proudu a ti, kdo to přežili, se dali na útěk. Proti prchajícím jsem už neměl důvod zasahovat. Jen utíkejte, hoši, pofoukejte si bolístky a vyprávějte ostatním, jak jste dopadli. Vyprávějte, přehánějte, jen ať se vašim posluchačům ježí srst hrůzou!

Další proud byl natolik blízko, že jeho bojovníci viděli, co se stalo s jejich spolubojovníky. Když jsem na ně naletěl, dali se na bezhlavý útěk i bez ohnivé pobídky.

Taky dobře!

Další proudy se daly na útěk úplně bez mého zásahu. Jedni viděli, co se děje u sousedů, druhé obrátili na útěk prchající vojáci z vyvražděné vesnice, kteří jim na útěku velice plasticky vylíčili, co předtím sami zažili. A to stačilo, ani jsem na ně nemusel udělat bu-bu-bu v podobě ohnivých koulí. Sloupy dýmu z předchozích zásahů přesvědčily váhající, že rozhodně nejde o plané strašení.

Celkem jsem touto akcí strávil sotva hodinu, pak jsem se obrátil zpátky. Zastavil jsem se ve vyvražděné vesnici přesvědčit se, jestli tam někde není naživu někdo, kdo by potřeboval moji pomoc, ale ve vesnici nezůstala ani noha. Jen nad dohořívajícími ohni na rožních hořely mrtvoly vesničanů. Nikdo je už neotáčel, takže nakonec vzplály a shořely.

Tuhle hostinu si už nikdo nevychutná!

Tím to pro nás skončilo, pohřební obřady necháme jiným. Zrušil jsem »mybraki«, vzal Babdi do náruče a spolu jsme skočili do haly Slonovinové věže.

Doufám, že to byla moje poslední akce proti válkychtivým mužům světa Chapežad...

Teď to ale bude horší.

Errata:

14.08.2021 17:49