Vítej, nový čtenáři Q-240727!

Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).

Kycuzí

Nečekal jsem, až zvěst o masakru poblíž Zizače doputuje do Piguzyňhu. Považoval jsem to zkrátka za ukončené a kdyby se to někdo pokoušel zopakovat, nevrátí se z takové válečné výpravy ani noha bez ohledu na pláč vdov, které v těchto krajích čeká jen sežrání na pohřební hostině.

Vyrazil jsem s Babdi, i když se začínalo smrákat. Vzpomněl jsem si, kde mám nejbližší cílový bod skoků »pchiš« a přeskočil jsem tam i s ní, abych ušetřil čas. I tak mi chybělo více než dvě stě kilometrů, ale to už byla pro »mybraki« maličkost.

Čekal jsem, kdy nás zase zaměří radar a nebyl jsem proto překvapený, když se tak skutečně stalo. Jenže to už jsem byl lépe připravený a měl jsem promyšlenou taktiku, jak na to zareaguji. Nejprve jsem položil do skal pod nás cílový bod »pchiše« a pak jsem nařídil »mybraki« stoupat skoro kolmo vzhůru. Povrch jsem krátce po startu nabarvil průhlednou stříbrnou barvou a teď jsem jen sledoval, kdy po nás něco vyletí.

Nečekal jsem dlouho. Tři – čtyři – sedm ohnivých koulí se skoro současně vzneslo z pahorku ležícího deset kilometrů odtud. Dobře jsem si to místo zapamatoval a když byly ohnivé koule již blízko, opět jsem objal Babdi a spolu jsme přistáli mezi skalami. Prázdné »mybraki« pokračovalo v letu vzhůru, ale ohnivé koule byly mnohem rychlejší než zvuk, brzy cíl dohonily a vysoko nad námi, nejméně v osmitisícové výšce, na okamžik vykvetl jasně zářící ohnivý květ.

Včas jsem si zaclonil oči a jakmile jas shora trochu poklesl, podíval jsem se nahoru.

Prázdné »mybraki« letělo dál a výš. Kdybychom tam ještě byli, byli bychom nejspíš na škvarek, ale zformovanému silovému poli oheň neublížil. Jen jsem se ušklíbl při představě, jak se na to tvářili střelci těch ohnivých koulí. Pochopili, že stříleli jen na nehmotný shluk energie?

Počítal jsem sice, že se zasažené »mybraki« rozplyne, ale když vydrželo, rozhodl jsem se kout železo dokud je žhavé. Pořád mě považovalo za svého pilota, takže jsem otočil směr letu šikmo dolů a zamířil jsem »mybraki« přímo proti pahorku, odkud vzlétly ty ohnivé koule. Jako kdyby si pilot toho stříbrného letadla přímo koledoval o sestřelení.

Jak jsem čekal, tak se stalo. Proti letadlu se vznesl celý roj ohnivých koulí a já jsem si jen pečlivě zapamatoval, odkud která vzletěla. Tam někde jsou střelci. Pečlivě jsem si pahorek prohlížel dalekohledem, který mi »zgryjo« dodalo, ale bylo to ještě daleko.

Místo toho jsem se poohlédl po nějakém bližším úkrytu. Na půli cestě, jen trochu stranou, se vypínala hůrka trochu podobná české Milešovce – jistě také nějaká vyhaslá sopka. Bylo to ještě příliš daleko než aby tam šel položit cíl »pchiše«, museli jsme se dostat blíž.

„Babdi, vytvoř »mybraki«!“ požádal jsem manželku.

„Proč já?“ podivila se. Do této doby jsem všechno zařizoval sám, ona se jen vezla.

„Budeš řídit,“ oznámil jsem jí. „Já budu mít jiné starosti.“

Poslechla tedy a vytvořila »mybraki«. Nasedli jsme, ale já jsem pořád s dalekohledem u očí pozoroval nepřátelské stanoviště na pahorku.

„Udělám teď druhé prázdné »mybraki«,“ informoval jsem Babdi. „Vyšlu je, aby zaujalo Kycuzí. A ty s námi dvěma mezitím poletíš co nejnižším letem támhle k tomu kopci.“

„Rozumím,“ přikývla.

Nechal jsem vytvořit prázdné »mybraki« skoro kilometr od nás a hned jsem je řídil do výšky. Jak jsem čekal, brzy proti němu vzlétly další ohnivé koule, ale byly ještě daleko.

„Leť!“ pobídl jsem Babdi.

Vznesli jsme se jen pár metrů nad terén a klouzali jsme po svahu do údolí. Tam budeme nějakou dobu v radarovém stínu, ale až se vynoříme, musíme se držet za tou zdejší Milešovkou.

Ohnivé koule rychle doháněly prázdné »mybraki«. Letělo do výšky a svítilo v záři zapadajícího slunce jako červené vejce. Pak je ohnivý pozdrav Kycuzí dostihl a nahoře se zablýsklo, ale to už jsme byli skoro u »Milešovky«, takže jsem nechal zasažené »mybraki« prostě rozplynout. Ať mají Kycuzí radost!

Těsně pod vrcholkem jsme vystoupili a Babdi nechala svoje »mybraki« rozplynout. Teď už jsme je nepotřebovali. Jenže když jsme vystoupili na vrcholek a opatrně jsme vyhlédli, vzlétlo zpoza pahorku něco většího. Mělo to pískovou barvu, ale zdola to bylo proti obloze dobře vidět.

Letadlo Kycuzí!

Jenže tentokrát jsem nebyl v postavení prchajícího psance. Sledoval jsem pár vteřin letadlo dalekohledem a pak jsem přímo v něm nechal explodovat »mriztusig« Froilů.

Byla to větší prskavka než současný výbuch pěti ohnivých koulí Kycuzí. A na rozdíl od zásahu prázdné »mybraki« se shora sypal déšť trosek. Řekl bych, že proti »mriztusigu« nemají letadla Kycuzí nejmenší šanci. Naši protivníci si to však neuvědomili. Za prvním letadlem se přes pahorek přehoupla tři další – počítali, že se budou vzájemně chránit? To se ovšem přepočítali!

Nechal jsem je doletět zhruba do míst, kde jsem »složil« to první – a pak jsem je třemi přesnými zásahy »sundal« také.

Střely Froilů se od střel Kycuzí liší jako ruční granát od dálkově řízené rakety. Ohnivé koule Kycuzí letí rychleji než zvuk a pomalejší »mybraki« brzy dohoní, jenže »mriztusig« vzplane přímo v cíli aniž by se zdržoval jeho doháněním. A také se mi zdálo, že má podstatně větší ráži. Letadla v mém okolí od obzoru k obzoru prostě neměla naději na úspěch.

Z vrcholku naší »Milešovky« jsme konečně dohlédli až za temeno pahorku, odkud létaly ohnivé koule. Dalekohledem jsem tam rozpoznal několik šedivých kupek sena. Podrobnosti na dálku splývaly, ale tím jsem se nezdržoval. Nastavil jsem ještě větší sílu »mriztusigu« a poslal to nadělení do oněch kupek.

A to se rozumí, že to nebyly kupky sena na louce! Záblesky odhalily, že se jedná o nějaké objekty, nejspíš zamaskované sítí jako u pozemských armád, takže se snažily vypadat jako přírodní útvary, nanejvýš jako hromady usušeného sena. Jenže v pustině to působilo jako pěst na oko. Zdá se, že vojáci Kycuzí jsou podobné khaki-mozky jako vojáci na Zemi. Ono je to nejspíš z jedné líhně, ve své podstatě jde o zupáky.

I když velice nebezpečné zupáky...

Jen pro kontrolu jsem další kilometr stranou od nás nechal vytvořit další »mybraki«. Jejich výhodou je, že je »zgryjo« vytvoří kdykoliv je potřebuji a dají se ovládat i na dálku. Malá chybka je v tom, že nechrání proti ohnivým koulím Kycuzí, ale jak vidět, dá se to obejít. Češi většinou brzy přijdou na to, jak se co dá obejít a přechytračit.

»Mybraki« vzlétlo jako ta před ním šikmo vzhůru, jenže tentokrát je nikdo neohrožoval. Že bych »předsunuté jednotky« zničil tak dokonale, že tam nic nezbylo?

Zkusíme to!

Položil jsem další cíl a opatřil jej jménem »Milešovka«, nechal rozplynout vysoko letící »mybraki« a vytvořil jsem další hned vedle nás. Nasedli jsme a vzletěli nad pahorky, odkud nás prve ohrožovali. Kdyby bylo zle, přeskočíme na »Milešovku«, kde nás nikdo neohrožuje, a prázdnou »mybraki« jim necháme, ať se radují z jejího zničení.

Jenže nás nikdo neohrožoval. Ani se mi nechtělo věřit, že bychom je tak dokonale vyřídili, ale ani radar po nás nepátral. Až když jsme byli přímo nad kopcem, vzlétla proti nám další ohnivá koule. Připravil jsem se na ústup pomocí »pchiše«, ale než k nám oheň doletěl, téměř naslepo jsem poslal porci »mriztusig« do těch míst, odkud vzlétla.

A opět se projevila převaha vojenské techniky Froilů. Dole na zemi se zablesklo a nejspíš jsem zasáhl střelce, protože ohnivá koule, kterou na nás vyslal, se v té chvíli zakymácela a daleko od nás neškodně vybuchla.

Usoudil jsem z toho, že střelec Kycuzí řídí svou střelu na dálku až do cíle a když zničím zdroj, zničím i střelu. Kdyby se ten předpoklad potvrdil, byl by velice důležitý. Střely Froilů přitom měly další přednost. Chybělo jim »dopravní zpoždění«. Střela, či co to bylo, vznikla a současně vybuchla v cíli, aniž bych musel čekat, až tam doletí. Nemusel jsem ji celou dobu řídit a případně dorovnávat odchylky střely i cíle. A jak jsem zjistil u letadel, když »mriztusig« vybuchne uvnitř trupu, pak vůbec nezáleží na kvalitě jeho pancéřování.

Snesl jsem se níž nad pahorek a přepnul jsem dalekohled na infračervené světlo. Byl už večer, na kraj začínaly padat stíny, ale tím víc v termovizi vynikla všechna teplejší místa, ať se jednalo o jednotlivé vojáky Kycuzí, nebo o jejich zamaskovanou bojovou techniku. Měl jsem je před sebou jako na dlani a vybavil jsem si nedávná slova Hinjočhi. »Pamatuj, jsi proti nim sám. Nenechej naživu žádného, jinak tě smetou.«

Zahájil jsem palbu »mriztusigem«. Kosil jsem je jednoho po druhém v příšerném staccatu nevelkých, ale účinných explozí. Někteří vojáci, když jsem zlikvidoval jejich souseda, se neudrželi, vyskočili a dali se na útěk, ale daleko nedoběhli. Likvidoval jsem i utíkající. Tohle nebyli vyplašení Chapežadé, které jsem nechával naživu, aby sami šířili ve svých městech zprávu o hrůzném konci válečné výpravy »jeizela« Fchukjira. Tohle byli agresoři, kteří přišli zabíjet a kdyby se vzpamatovali, vrátili by se ještě krutější.

Kopec jsem vyčistil do posledního bodu odporu. Zasažená místa byla sice rozpálená, ale rychle chladla a jejich teplota klesla pod teplotu těla vojáků. Přitom jsem objevil ještě dva, skrývající se naivně ve spáleném vraku jejich techniky. Máte smůlu, hoši, vidím vás. A potmě lépe než ve dne, kdy by okolní horké skály vaše těla přezářily. Noc je můj den...

Babdi se dolů raději ani nedívala. Jednak ji skličovala žeň smrti, i když jen mezi nepřáteli, ale kromě toho nezapomněla, že další nebezpečí může přijít shora.

Ale ani ona si ničeho nevšimla, když se znenadání ozvalo slabé štěknutí a mezi námi na okamžik zasvítila tenká červená čára, táhnoucí se kolmo shora dolů.

Pochopitelně jsem se polekal. Podivný jev se neopakoval, ale to už mě nezmátlo. Někdo zase zasahuje skrz »mybraki«! Co to může být? Napadlo mě, že by to mohl být laser, který ovšem nestřílí shora, kde nic nebylo, ale zdola. Jenže pod námi také nic není, čím to ještě může být?

Čára prošla skrz »mybraki«, ale neuškodila mu. Jak by také mohla, »mybraki« je jen obálka ze silového pole »voruzí«, když je prostřelené, nic se neděje. »Mybraki« nemá žádné agregáty, takže nemůže utrpět žádnou škodu. Ale my dva uvnitř jsme přece jen zranitelnější. Nás by to mohlo nejen poškodit, ale i zabít.

Honem jsem se otočil vzhůru k obloze – a pak jsem si všiml pohybující se hvězdy. Hvězdy se nepohybují, tahle však po tmavé obloze pochodovala. Buďto je to letadlo, pak ale letí neuvěřitelně vysoko, nebo – a to spíš – satelit. Chapežadé se na nic takového nezmohou, Froilové satelity nepoužívají, musí to být Kycuzí.

Svítící tečka mezitím dosáhla světlé oblasti na obzoru a tam mi zmizela v posledních zbytcích červánků. Tak pozor, tohle bude další zbraň Kycuzí! A bude třeba na ni dávat pozor!

Mezitím se ještě víc setmělo. Poslední stíny se roztáhly na celý kraj, ještě bylo trochu vidět od záře červánků na obloze, ale začínala noc. Termovizor dole neukazoval nic živého, Kycuzí zde už žádní nebyli. Tuhle základnu jsem jim zlikvidoval, další jsem neviděl. V noci by mohli mít výhodu radaru, který my nemáme.

Bude zřejmě lepší vrátit se domů a pokračovat až za dne.

Přistáli jsme, »mybraki« se rozplynula. Objal jsem Babdi a poručil »Pchiš Slověž-hala!«

A jsme doma!

Osazenstvo Slonovinové věže nás pochopitelně bouřlivě přivítalo. Ale místo aby se vyptávali, jak jsme pořídili na jižním okraji císařství, jedna přes druhou nám hromadně sdělovaly, co se stalo ve Slonovinové věži.

Jak se zdálo, ta umělá družice objevila město Piguzyňh a při posledním přeletu sem několikrát vystřelila. Ve městě se to projevilo osmi požáry, vzniklými v jediném okamžiku. Pět těchto střel zasáhlo i Slonovinovou věž. Nenatropily příliš mnoho škody, nicméně prostřelily skleněný materiál Froilů, ve kterém zůstaly dírky průstřelů, jako kdyby je vyvrtal ostrý vrták. To se ví, hned mě k jedné takové dírce přivedly. Nebyla nijak zvlášť velká, měla průměr sotva půl centimetru, ale vedla od střechy skrz pět stěn, až na druhém konci vyšla šikmo z věže ven a v tom směru vznikl šikmo pod věží přinejmenším jeden další požár. Pletací jehlice by se zde dala prostrčit skrz celou věž. Znamenalo to, že tahle zbraň má vysokou průraznost, kterou můžeme jen těžko odhadnout. Ta dírka by se dala vyvrtat jedině diamantovým vrtákem.

Jako atomového inženýra, kterým jsem nepřestal být, i když jsem to tady v Chapežadu nemohl uplatnit, mě navíc napadlo, že tak výkonný laser se může projevit i indukovanou radioaktivitou. Málo platné, ionizuje hmotu a při tom se může dít ledacos. Vždyť i pozemské blesky, i když vypadají nevinně, mají v místě dopadu na svědomí vznik slabé radioaktivity. Není tak velká, aby někoho ohrozila, je však nad prahem citlivosti dnešních přístrojů, takže se dá změřit.

Tady jsem ale žádné přístroje neměl. Hinjočhi mě naučila některé používat, ale měření radioaktivity v tom nebylo. Nezbylo mi než nad tím lehkomyslně mávnout rukou. Nicméně jsem se musel zamyslet. Kycuzí nás mohou zasáhnout i v Piguzyňhu. Lasery sem zasahují šikmo, ale mají takovou průraznost, že před tím nechrání ani houževnatý materiál Slonovinové věže. Pět dírek v jedné řadě znamenalo pět zásahů. Naštěstí nikomu neublížily, ale už to, že tady nejsme chránění, bylo dostatečně varovné.

Měl bych tu družici sestřelit.

Jenže byl večer a měli jsme za sebou pěkně výbušný den. Nejprve Chapežadé, pak Kycuzí. První den a hned kanonáda jako před spojeneckým vyloděním. Trp, kozáče, budeš atamanem aneb dal ses na vojnu, tak koukej bojovat. Zatím to ještě není natolik problematické, zatím ještě žijeme ve Slonovinové věži, i když už ji párkrát provrtaly zásahy z Kycuzíské družice.

Napadlo mě, že bych měl ženské přestěhovat do Skalního domu. Přece jen je méně nápadný než Slonovinová věž, podobná gigantické houbě, nejspíš křemenáku, která přitahuje pozornost na dálku – těch pět průstřelů hovoří docela výmluvně. Skalní dům jen trochu vyčnívá ze skály – a možná bych ho měl trochu lépe zamaskovat, to co vyčnívá, je na přírodní úkaz příliš pravidelné, i to by mohlo na sebe přitahovat pozornost.

Uvidíme ráno!

Ráno jsem spolu s Babdi zařídil přestěhování všech žen ze Slonovinové věže do Skalního domu. Místa tam bylo zatím dost, takže Slonovinová věž osiřela. Když se mě ptaly na důvod, nic jsem nezamlčel. Slonovinová věž už dostala zásah, ty malé dírky vypadají neškodně, ale představte si něco takového v lidském těle, vždyť je to jako když člověka prostřelí šíp! Liší se to jen tím, že z rány netrčí dřevo. A nejspíš se to bude opakovat. Jsme ve válce a prozrazené objekty mohou očekávat i horší rány.

Pro jistotu jsem na Skalní dům naaranžoval několik balvanů a skalních ker, aby pozorovatele z družice nepřitáhl nepřirozeně pravidelný tvar, vyčnívající ze skály. Popřál jsem všem hodně štěstí a pak jsem spolu s Babdi odfrčel skokem na »Milešovku«.

Pachatel se vrací na místo činu...

*==*

Errata:

14.08.2021 14:34