Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Katastrofa

Začali jsme obhlídkou kopce, kde jsme včera rozstříleli předvoj Kycuzí. Byli tam už zase, ale už to nebyla základna jako předtím, spíš se jen pár záchranářů pokoušelo obhlédnout situaci a pomoci těm, kdo ji ještě mohou potřebovat.

Bylo časné ráno, takže jsem mohl využít výhodu termovize. Prakticky neměli kam se schovat, takže jsem je začal decimovat. Ženevské konvence nedodržuje ani jedna strana, tady oboustranně platí právo džungle, takže záchranář nezáchranář, bral jsem je bez rozdílu. I tak bych řekl, že si Kycuzí začali. A na hrubý pytel patří hrubá záplata.

Jenže najednou jsem pocítil telepatickou výzvu. Překvapila mě natolik, že jsem se odhodlal ji přijmout, i když nebyla ani od Hinjočhi, ani od žádného Chapežada vybaveného telepatií.

„Nestřílejte!“ vyzýval mě neznámý.

Nemohl to být nikdo jiný než někdo z Kycuzí. Věděl jsem, že mají telepatii, ale aby ji cíleně použil na mě...

Vzpamatoval jsem se a zeptal jsem se ho značně jedovatě:

„Můžete mi říci, proč nemám střílet?“

„Zločinně narušujete oblasti našich zájmů! Tenhle svět se vás netýká!“ vyčetl mi.

A už jsem ho viděl. Krčil se za jakýsi stroj, ale nebyl to ani jeden z těch, které jsem tu včera zničil.

„Jakápak oblast vašich zájmů? Tady není váš svět, Kycuzí!“ opáčil jsem.

„To vám, Froilům, přece může být jedno!“ odsekl Kycuzí.

„Podle dohody se vaše oblasti zájmů z principu nevztahují na světy, obydlené jinými rozumnými bytostmi,“ řekl jsem.

„Ale tento svět obydlený není!“ namítl Kycuzí. „Žádné jiné rozumné bytosti tady nežijí! Jen jakési opice! Ty přece nemůžete považovat za rozumné!“

„Ty opice, jak jim říkáte, si staví města,“ měl jsem co dělat, abych nevypěnil. „Už to je přece rozhodující příznak!“

„Snad po nás nežádáte respektovat kdejaké mraveniště!“

„Mraveniště ne,“ přinutil jsem se ke klidu. „Ale ty opice, jak jim říkáte, jsou svým způsobem rozumné. Takže zde nemůže být žádná oblast vašich zájmů a vaše působení v tomto světě se dá právem označit za agresi. Jediné, o čem ještě můžeme jednat, je krátké příměří nutné k odsunu vaší armády z tohoto světa.“

„Na to nepřistoupíme!“ odsekl.

„Pokud nechcete jednat o příměří, budeme v tomto světě pokračovat v ničení vaší armády. Opakuji, vaše oblasti zájmů se nevztahují na svět obydlený rozumnými bytostmi.“

„Na nemyslící zvířata se žádná ochrana nevztahuje,“ odvětil Kycuzí zarputile. „A my ty opice za rozumné nepovažujeme.“

„Hlavní příznak je, že s nimi jednáte,“ odvětil jsem klidně. „Upozorňuji vás, že i já jsem obyvatel tohoto světa. Froily tu jen zastupuji a vaše slova považuji za urážku. Moje poslední slovo: chcete jednodenní příměří na odsun vaší armády z našeho světa?“

Kycuzí překvapením ztuhl. Tohle určitě nečekal. Ale pak se vzpamatoval a pokračoval ještě pohrdavějším tónem.

„O tom, kdo je rozumný tvor a kdo není, nesmí rozhodovat nějaké zvíře. S opicemi nejednáme! Vyřiď Froilům, aby si vás, své opičí miláčky, odstěhovali jinam, dokud tu nějaké najdou.“

„Dobře, nejednejte!“ pokrčil jsem rameny. „Budete tedy své vojáky odsouvat pod palbou! Seznamte aspoň své velitele s naším jednáním, ať nejsou nemile překvapení!“

„To už se stalo, ty nemyslící opice. A budeš se brzy divit!“ vyštěkl na mě.

„Možná se budu divit, ale vás už to těšit nebude!“ řekl jsem – a nechal jsem ho explodovat.

...a budeš se brzy divit...

Hádal bych, že si na nás přivolával posily. Anebo, protože byl ze zdejších vojáků poslední naživu a mohl si sám na prstech spočítat, jak dopadne, když se mnou odmítne jednat, mohl na nás přivolat dělostřeleckou palbu, ne-li něco ještě horšího.

Bleskurychle jsem se rozhlédl. Slunce již vyšlo, ale široko daleko jsem nespatřil ani stopy po nějakých vojácích.

Objal jsem Babdi, která již na mé objetí netrpělivě čekala, a přál jsem si:

»Pchiš Milešovka!«

Prázdné »mybraki« jsem nechal rozplynout, abych okamžitě požádal o jiné přímo na kopci. Zamířili jsme nízko nad terénem k jihu, kde by mohli být další Kycuzí.

Jenže v té chvíli se za námi zablesklo víc než jsem čekal. Otočil jsem tam hlavu a spatřil jsem ohnivou kouli, stoupající do výšky. Od země se k ní zvedal prach a po zemi jsem spatřil do všech stran letět slabě svítící čáru. Sakra, to byla větší prskavka!

»Nepřípustné množství energetických fotonů!« ohlásilo mi telepaticky »mybraki«.

To by mohlo být silné gama záření, napadlo mě. Že by na nás nelitovali taktickou jadernou hlavici? To se jim přece nemůže vyplatit! Naštěstí jsme od toho daleko, ale není zdravé zbytečně se vystavovat záření. »Mybraki« jistě něco z toho pohltí, ale kdo ví, co všechno pronikne dovnitř...

Opět jsem objal Babdi, abychom tomu unikli.

»Pchiš Slověž-hala!« přál jsem si.

»Cíl zničen!« dostal jsem okamžitě odpověď.

To snad ne! Úplně jsem zdřevěněl, ale vzpamatoval jsem se ještě včas, abych zvolil jiný cíl.

»Pchiš Skalní-dům-hala!«

Blik – a upadli jsme oba na podlahu v hale Skalního domu, neboť jsme opět zapomněli na rozdíl v úhlech svislic na zdejší rovnoběžce proti jihu císařství.

Byli jsme mezi svými a mohli jsme si oddychnout. Několik žen si nás všimlo a hned se rozkřičely, aby přivolaly ostatní.

„Vojta tu je!“ volaly jedna přes druhou.

Ale místo aby se některá vyptávala, jak jsme pořídili, začaly mi jedna přes druhou vykládat, co se stalo ve Skalním domě.

Ze všech teleportů »pchoš« vyšlehl krátký záblesk světla, po němž se teleporty samy od sebe vypnuly. Když k nim poplašené ženy zavolaly obsluhu – umělo to jen pár vyškolených – neuměly teleporty otevřít ani odbornice. Přerušilo se jak spojení Skalního domu se Slonovinovou věží, tak se stanicí ve městě Piguzyňh. Ve městě zůstalo šest žen, které tam nakupovaly a teď se nemohly vrátit. A co hůř, kamarádky je zkoušely kontaktovat telepaticky, ale ani to se jim nepodařilo.

Vzhledem k tomu, že ani já jsem nedokázal přeskočit na cíl ve Slonovinové věži, to byly velice naléhavé problémy.

Nedalo se nic dělat. Vyběhli jsme s Babdi na střechu, kde se dalo nasednout do »mybraki«, a nejvyšší možnou rychlostí jsme zamířili k městu Piguzyňh.

Když jsem však spatřil nad obzorem ohromný sloup prachu a dýmu nad místem, kde bylo město Piguzyňh, zamrazilo mě.

Kycuzí zřejmě zaútočili na město.

...a budeš se brzy divit... popichoval mě vyjednavač Kycuzí po nezdařeném jednání na jihu pevniny.

Padesát kilometrů není pro »mybraki« žádná vzdálenost. Zakrátko jsme zakroužili nad městem – či přesněji, nad ruinami na místě města Piguzyňh.

Slonovinová věž neexistovala. Na jejím místě byl obrovský kráter a kolem nestál ani jeden dům. Z císařského paláce zbyly jen nezřetelné základy. Na místě celého města stála jedna ruina vedle druhé. Jako ostrůvky tu a tam vyčnívaly domy, které jsem postavil některým měšťanům. Tištěná konstrukce staveb Froilů, nacházející se od Slonovinové věže trochu dál, zůstala stát, ale když jsem se k jednomu domu přiblížil víc, spatřil jsem smutnou pravdu. Barevný povrch stěn zmizel a zprůhledněl, takže bylo vidět dovnitř. A tam leželo jen několik zuhelnatělých postaviček.

Když to lidé nepřežili ani tam, pak ostatní dvojnásob neměli naději na přežití. Šest žen, které odešly do města na nákupy, jistě zahynulo spolu s ostatními. Uvědomil jsem si, že to je nad mé síly, i když mám zbraně Froilů. A kdoví, jestli to není i nad síly samotných Froilů!

Zarazil jsem »mybraki« a otevřel jsem nepatrnou bránu do vějíře Froilů.

»Hinjočhi, svět Chapežad je odsouzený ke zkáze!« zavolal jsem telepaticky svou ochranitelku. »Na tohle opravdu nestačím!«

»Jdu k vám,« ozvala se mi v hlavě stručná odpověď.

Obvykle se objevovala v hale Slonovinové věže, která však neexistuje. Naštěstí Hinjočhi ví o Skalním domě, tam bychom měli na ni čekat. Objal jsem Babdi, která se tomu ani nepodivila, a vzápětí jsem spolu s ní urychleně uvolňoval cílovou značku ve Skalním domě.

Schválně, co nám Hinjočhi poví...

Hinjočhi se objevila, ale unavenější než minule. Ožila, když jsem jí referoval o tom, co se stalo. Kycuzí dokonale zničili město Piguzyňh, nevydržela ani Slonovinová věž. Podle toho, co znám ze Země, to musel být nukleární výbuch. Druhý proti nám odpálili na jižním okraji pevniny. Ten nám tolik neuškodil, byli jsme od toho daleko a navíc jsme v záření nebyli dlouho.

Hinjočhi se ani neposadila, pořád se na mě dívala shora. Ale viděl jsem, jak se čím dál víc mračí.

„Máš pravdu, na tohle asi opravdu nestačíš,“ řekla. „Dala jsem ti zbraně, kterým říkáme »konvenční«. Jenže Kycuzí hranice konvenční války překročili. Dobrá, zřejmě to opravdu nejde jinak. Jak jsem se už tady zmínila, když máme na výběr přijít o jednu válkychtivou civilizaci nebo o pět mírumilovných, je rozhodování snadné. Doufala jsem, že Kycuzí couvnou, až zjistí, že to nebude ani pro ně procházka růžovým sadem. Necouvli a chovali se ještě arogantněji. Nekonvenční zbraně neměli mít podle dohod vůbec, ale... jakmile je někdo vyvine, těžko se jich vzdá. Ale civilizace, která začne vyvražďovat své sousedy, si sama soucit nezaslouží. Mám pověření od Rady Froilů i ke krajním opatřením... Rozhodli se pro zkázu? Budou ji mít!“

„To si neumím ani představit, natož abych...“ začal jsem, ale nenechala mě dokončit větu.

„To nebude nic pro tvé oči,“ řekla unaveně. „Přivolala jsem si konečně posily, dáme se do nich my. Zůstaneš v roli vyslance, pověřeného dohledem nad Chapežady. Nebudeš už potřebovat tak drsné prostředky jako »mriztusig«. Kdyby to nešlo jinak, použít to umíš, ale vždycky si dobře rozmysli, zda to nepůjde i bez toho.“

„Rozumím,“ postavil jsem se do pozoru jako voják, který právě převzal důležitý bojový úkol.

„Jo, ještě něco,“ vzpomněla si znenadání. „Poslední válku jsi zažehnal opravdu razantně, ale... ten, kdo ji vymyslel, se teď jenom směje. Myslím »jeizela« Fchukjira. To není spravedlivé.“

„Mám ho tedy dodatečně potrestat?“ zeptal jsem se.

„Potrestej ho veřejně, ať to působí i na jiné,“ pobídla mě. „Umíš to přece i bez krve...“

Jenže nečekala na odpověď a nečekaně zmizela.

Byla už taková...�21

Až po zmizení Hinjočhi jsem se dozvěděl nejhorší novinku. Mezi šesti ženami, které zahynuly v Piguzyňhu, byla i Fejarga.

Fejarga s krásnýma blankytně modrýma očima...

Fejarga s ohromným vodopádem zlepšovacích nápadů, ze kterých stačila realizovat jen malou část.

Vyžádaly si ji ženy, které šly nakupovat, protože zde všichni věděli, že jen moje manželky se umí ubránit místním násilníkům a proto se nejen nebojí jít na trh, ale dokáží ochránit i kamarádky. Fejarga poslední dobou dělala ženám doprovod nejčastěji. Babdi doprovázela mě, Bjurša se Sojatou se staraly o malé děti, Gytchy dítě čekala. Fejarga s Elkírche se střídaly, ale Fejarga občas vzala doprovod dobrovolně. Ženy ze Skalního domu ji oceňovaly jako »nejlepší gardu«.

Fejarga už nikdy žádnou nedoprovodí...�01

Errata:

14.08.2021 14:34