Vítej, návštěvníku!

Bilancování

Pověřil jsem partu dobrovolnic hlídkováním oblohy. Kdyby na ní objevily pohybující se hvězdu, měly vyhlásit poplach, aby se všichni obyvatelé Skalního domu stáhli z venkovních částí stavby do jejího nitra. Domníval jsem se, že zejména horní patra zadní části budou při ostřelování šikmými paprsky laserů z rovníkových družic bezpečnější. Ale hlídky na noční obloze nic neobjevily. Znamenalo by to, že Froilové družice Kycuzí již sestřelili.

Vyhlásil jsem přísný zákaz vstupu do ruin města Piguzyňhu. Předpokládal jsem, že budou radioaktivní a pobyt v těch místech bude životu nebezpečný. Problém byl, jak těmto lidičkám šetrně sdělit, co je to radioaktivita a proč je nebezpečná. Vypomohl jsem si alegorií se zlým skřítkem Atomčíkem, který všechno způsobil, ale Froilové ho nenašli, takže může dál škodit. Je neviditelný, nic před ním nevaruje a jediná odpomoc proti němu je vyhýbat se již z dálky ruinám města.

Skřítek Atomčík měl zřejmě podobný základ jako bažinný skřítek »lylyk«. Ani toho zloducha nikdo nikdy neviděl a přesto se Chapežadé bažinám vyhýbali. Oboje však mělo racionální základ a skuteční, nezpochybnitelní utopenci v bažinách byli pro ostatní dostatečnou výstrahou.

Obyvatelé i obyvatelky Skalního domu to nakonec přijali a do města se neodvažovali. Neměli k tomu ani důvod, městské trhy byly teď hudbou dávné minulosti. Musel jsem ale též varovat obyvatele okolních vesnic. Vyřešil jsem to tím, že jsem nařídil našim traktoristkám rozorat cesty vedoucí k městu a místo nich jsem nechal natisknout obchvaty, sbíhající se u nové rozsáhlé haly tržnice, která by měla dosavadní trhy zastoupit. Z haly vedly dva nové teleporty do Skalního domu, takže vesničané nemuseli vážit k nové tržnici cestu padesát kilometrů dlouhou.

Nakonec jsem trochu prohnal svou paměť, ale ukázalo se, že jsem ještě ani zdaleka nezapomněl všechno ze svého minulého života, takže se mi podařilo vytisknout si vlastní Geiger-Müllerův detektor radioaktivního záření a vydal jsem se měřit.

K mému neskonalému překvapení nebyla v ruinách města radiace zvýšená, jak jsem očekával. Maličko to nad okolní úrovní bylo, ale ne natolik, aby to přímo škodilo. Bomby Kycuzí musely být jiného typu než pozemské. Bylo velice pravděpodobné, že ve chvíli výbuchu nějaké nebezpečné záření vydávaly, jak to přece hlásilo »mybraki« na jihu pevniny, ale gama záření rychle klesne a radiační zamoření je jiného druhu a to zde zřejmě chybělo.

Bylo to jediné příjemné překvapení, které mě v souvislosti s Kycuzí potkalo. Ta nepříjemná ovšem převažovala.

Obyvatelé Skalního domu i obyvatelé okolních vesnic však již přijali vysvětlení se zlým skřítkem Atomčíkem a neměl jsem sílu jim to vymlouvat. Navíc bych se tím strašně shodil. Nechal jsem to tedy tak, jak to je.

Skřítek Atomčík v ruinách strašil dál...

Samozřejmě jsem musel na prvním místě vyřešit očekávané nebezpečí hrozící všem Chapežadům, ale když se to ukázalo jako lichá hrozba, mohl jsem si oddychnout. Doufal jsem, že se totéž děje i ve vypálených městech na jihu císařství. Měl bych se tam asi vypravit a pro jistotu všechno proměřit, ale nebyl jsem si pořád jistý, že to tam Froilové zpacifikovali, takže jsem výpravu na jih raději odložil.

Zato jsem se mohl konečně věnovat poměrům na severu. Hinjočhi měla pravdu. Nebylo by spravedlivé zmasakrovat pouhé vojáčky, ale ponechat u moci jeizela Fchukjira, který to všechno zbuntoval. Takže jsem požádal o spolupráci dámy z hospodářství, které mi minule pomáhaly pokořit lapky. To se ví, že se přihlásily nadšeně v očekávání něčeho podobného a nemýlily se.

Vzletěli jsme v jednom »mybraki«. Mohl bych tam všechny přenést pomocí »pchiše«, ale nebyl důvod ke spěchu. Čekalo to do této chvíle, jen ať se jeizel Fchukjir ještě půlhodinku vysmívá spravedlnosti a užívá si své moci nad provincií Jurdyz. Však ho ten smích už brzy přejde!

Fchukjirův palác či spíš hrad se pořád ještě pyšně vypínal nad městečkem Gelák, ale ještě víc mě zaujalo vojenské ležení. Bylo zase tam co minule, ty provizorní dlouhé přístřešky z větví, postavené na dřevěných kostrách, tentokrát je ale obepínala nová palisádová hradba s mnoha dřevěnými strážními věžemi. Jako by se vojsko uvnitř muselo obávat obléhání. Ale kdo by je obléhal? Široko daleko tu žádné jiné vojsko nebylo! Že by se chlegoďélš Fchukjir obával obyvatel městečka? Nějak mi to nedávalo smysl.

Přistáli jsme přímo na největším nádvoří Fchukjirova hradu. Rozdělili jsme se po dvojicích. Každá dvojice kolem sebe zřídila proti šípům ochranný zvon »voruzí« a pomocí neviditelných, ale účinných placek téhož původu jsme překonávali vrata a dveře.

A šípy uvnitř hradu létaly. Fchukjir měl dobře vycvičenou gardu, jenže »voruzí« představovalo technologický skok, na jaký nebyli Chapežadé připraveni. Kromě ochranných zvonů jsem pro svůj dámský výsadek vytvořil neviditelné vany, kam měly ukládat Fchukjirovy gardisty. Byly to vlastně modifikované »mybraki«, takže pluly za námi samy. Naučil jsem dámy vytvořit miskovitou placku, bojovníka podebrat a vhodit do vany. Ti přitom zděšeně ječeli, ale nebylo jim to nic platné. Z van utéci nemohli. Byly sice shora otevřené, ale uvnitř byly kluzké a nebylo oč se tam opřít.

Tak jsme nezadržitelně postupovali hradem. Asi v polovině mi Babdi nadšeně ohlásila, že zajala samotného Fchukjira. Řekl jsem, že je to skvělé, ale pro jistotu nejprve posbíráme všechny jeho knechty a pak uspořádáme ve městě na jediném náměstíčku slavnostní, i když nekrvavou popravu.

Probrali jsme tedy celý hrad. V našich vanách neskončily jen zdejší ženy. Nebyly ozbrojené, nepokoušely se bránit a byli jsme si jistí, že rozhodně za nic nemohly. Teprve když jsme si byli jistí, že v hradu není jediný obranyschopný muž, přeletěli jsme na náměstíčko města Geláku.

Nikdo tam na nás nestřílel. Když obyvatelé spatřili naše létající průhledné vany plné Fchukjirových gardistů, zalezli ihned do domů a jen opatrně vykukovali, co se děje.

Sesypali jsme zajatce do jedné »létající vany«. Babdi a další tři děvy pak obletěly městečko a pomocí megafonů svolávaly jeho obyvatele na »nevídanou podívanou«, kterou spatří na náměstí.

Chapežadé se pozemským opičkám podobají vzhledem, ale ještě víc zvědavostí. I když pozemšťané bývají také zvědaví, až to někdy není únosné. I na Zemi se u kdejaké podívané sejde horda čumilů, kteří většinou spíš překážejí než aby pomohli.

Na náměstí jsem naaranžoval vyvýšené pódium z mybraki s povrchem imitujícím dřevěné desky. Vzpomněl jsem si při tom na dřevěné lešení, postavené Habsburky pro popravu českých pánů po Bílé Hoře, ale vzbudilo to jen můj úsměv. Tady přece nepůjde o popravu sekáním hlav, jen o menší exekuci. Teď jen aby přišli diváci, bez nich to nebude mít správný účinek!

A diváci se začali trousit. Nejprve jen vykoukli z bočních uliček, pak si dodali odvahy a přiblížili se víc, a když jich bylo odhadem kolem stovky, mohlo divadlo začít.

Nejprve jsem vznesl obžalobu na jeizela Fchukjira. Obvinil jsem ho ze zločinu vyvolání války, kterého se dopustil navzdory mému včasnému a dostatečně důraznému varování. Kdyby mu šlo jen o turnaj, mohli by se účastníci po vyhlášení vítězů v klidu rozejít a nic vážného by se nestalo. Jenže to se nestalo, bojovníci se obrátili proti sousední provincii, kde začali zabíjet a drancovat. V rámci obrany bylo vojsko vedené jeizelem Fchukjirem zničeno, ale sám Fchukjir vyvázl bez trestu, což by nebylo spravedlivé.

Spravedlnost však vyžaduje příkladné potrestání této viny. Válka zahájená jeizelem Fchukjirem přišla v nejhorší možné době a vyslanec Froilů jí nemohl věnovat pozornost, jakou si právem zasloužila. Císařství v téže době napadli ještě horší protivníci, kteří vyvraždili tři města, mezi nimi i sídelní město Piguzyňh. Do této války museli zasáhnout přímo Froilové a ti nakonec rozhodli protivníky potrestat podstatně víc. Po ukončení této války se tedy můžeme vrátit k válce jeizela Fchukjira.

„Jeizel Fchukjir je hlavní viník války,“ končil jsem žalobu. „On musí být potrestán za všechny mrtvé. Ale Fchukjir by sám tu válku zahájit nemohl. Všichni, kdo mu pomáhali, jsou s ním vinni a zaslouží si trest, byť menší. A to se dnes stane!“

V Chapežadu nemá smysl hrát si na spravedlnost soudců. Ti zde zklamali úplně stejně jako na Zemi. Soudu nedá vážnost ani talár na Zemi, ani soudcovská sekyra na Chapežadu. Podle mého mínění soudci svou vážnost a důstojnost pošlapali tisíci rozsudků, vynesených za úplatu, ignorovanými důkazy, zejména u svědectví žen, a v neposlední řadě i obrovskými majetky, u kterých nemohli v žádném případě doložit právoplatné nabytí bez korupce.

»Obraťte se na soud« je dnes na Chapežadu stejně jako na Zemi jen výsměchem. Bylo mi jasné, že je nebezpečné obcházet soudy a soudit místo nich, ale to by platilo jen v případě, že jsou soudci opravdu spravedliví a neúplatní. A to na Chapežadu ani na Zemi v současné době neplatí ani náhodou.

Takže jsem mohl, byť s jistým váháním, nicméně s čistým svědomím, přikročit nejen k vynesení rozsudků, ale také k jejich okamžitému provedení.

Trest za spoluvinu pro všechny Fchukjirovy gardisty měl být stejný jako v případě lapků. A ženy, které se tvořivě zúčastnily potrestání lapků, dostaly opět příležitost.

Vytahovaly z průhledné vany jednoho gardistu po druhém, pečlivě jim ostříhaly chlupy od hlavy po zadek a přes ten je navíc vyplatily bičem. Spokojily se sice třemi víceméně symbolickými šlehy, ovšem vyplácenými »na holou« a hlavně tím, že bojovníky pokořily donedávna přehlížené ženy.

Vyplacením gardistům trest skončil, nicméně jejich hanba pokračovala i když je ženy po výprasku spustily z lešení na zem. Ti utíkali! A toho posměchu od měšťanů, co se jim dostalo!

Jeizel Fchukjir zůstal v průhledné vaně jako poslední. Viděl skrz stěnu vany celou exekuci svých gardistů, ale také věděl, že pro něho žádám trest vyšší. On přece organizoval shromažďování bojovníků, on je povzbuzoval k zabíjení a nakonec je i vedl v čele jednoho voje, i když pak, když jsem jeho vojsko zastavil, se sám neodvážil překročit mou ohnivou čáru a podařilo se mu uprchnout bez nejmenšího škrábnutí.

Teď ale viděl, že dopadne hůř. I když pravda, tři rány bičem byly jen víceméně symbolický výprask.

Když ho tedy ženy vytahovaly s průhledné vany, pokoušel se s nimi zápasit. Vždyť jsou to »jenom« ženské! Jenže netušil, že právě tyhle nesnesou srovnání s jeho hradním »fraucimorem« ani se zhýčkanými měšťkami. Tohle byly ženské, zvyklé tahat pluhy a vozy místo dobytčat, vytrénované krocením šavlozubých fyzurů a rychlých rižyčů. Přivlekly ho zkrouceného na popravčí špalek, kde ho zručně ostříhaly. A nejen záda, hlavu a zadek, ale jako ovci – celé tělo. Pak mu na záda a na zadek vyplatily poctivých sto ran, takovou pohanu opravdu nečekal. A jako kdyby toho nebylo dost, po této exekuci jsem ho, celého zničeného, objal a zmizel s ním. Netrvalo však ani tři vteřiny a objevil jsem se opět na »popravčím« lešení, jenže bez »jeizela«.

„Váš hradní pán je nyní ve vězení,“ ohlásil jsem měšťanům, shromážděným na náměstí. Z původní stovky se dav rozrostl, teď bylo náměstíčko plné.

„Nebylo by spravedlivé ponechat mu vládu nad městem na jeho hradě,“ pokračoval jsem. „Zvolte si na jeho místě Městskou Radu. A jestli přijmete moji radu, neustanovte Radu Statečných, složenou ze samých rváčů, aby vás brzy utiskovali jako Fchukjir, zvolte si raději Radu Moudrých, kteří by se starali o blaho města.“

„A to má taková Rada sídlit na Fchukjirově hradu?“ vykřikl na mě kdosi z davu.

„Rozhodně ne,“ opáčil jsem. „Fchukjirův hrad neobydlujte. Když ten hrad rozeberete a z jeho materiálu si vydláždíte ulice, znemožníte, aby se tam usadili lapkové, kteří by vás olupovali. Nebo si ho nechte jako památku na dnešní dobu, ale pak by tam měl bydlet jen správce a žádná čeleď.“

Pak jsme se vznesli i s »lešením«, které se rychle změnilo ve standardní »mybraki«, a zamířili jsme ke Skalnímu domu.

Válku jsme spravedlivě potrestali.

Froilové budou spokojeni.

Errata:

14.08.2021 14:34