Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Hnízdo

Stěhování do Skalního domu nás zachránilo. Kdyby mě to včas nenapadlo, zůstali bychom z celé rodiny jen já a Babdi. Byl to správný nápad. Věděl jsem, že Kycuzí vědí o Slonovinové věži i o městě Piguzyňh a napadlo mě to právě včas. Jen jsem netušil, že Kycuzí nebudou usilovat o zničení Slonovinové věže, ale zničí jednou ranou celé město.

Když jsem obyvatelům a zejména obyvatelkám Skalního domu oznámil, že se k nim – a možná jen na čas – nastěhujeme, přijali to všichni s nadšením. Jenže nadšení velice rychle opadlo, když vyšlo ve známost, že se spolu s námi stěhuje i Kišvojta, děvčátko s každým očičkem jiné barvy.

Podle zdejší pověry – nositelka neštěstí pro široké okolí.

To dítě mělo od začátku ve Skalním domě mnoho nepřátel. A ti nelenili a jak se říká, kuli pikle. Tvrdili, že Kišvojta může za zkázu města Piguzyňhu a teď přitahuje smůlu na Skalní dům.

Sojata se od ní ovšem nehnula a byla odhodlaná chránit ji třeba i vlastním tělem. Tím se ovšem nelibost pověrčivých babic přenesla i na ni. Musel bych být slepý, abych si toho nevšiml. A viděl jsem, že to opravdu začíná zavánět průšvihem. Chybělo už jen jedno – že někdo na ně spáchá atentát a bude to, tak jako kantor Ošedar, zdůvodňovat vlastenectvím, nebo snahou odvrátit katastrofu od obyvatel Skalního domu.

Nezbylo mi než jednat a »vlastence« předběhnout.

Tak jako nebyl pro mě problém vydlabat prostor pro Skalní dům a nechat natisknout stěny, fasádu a vnější vybavení, tak pro mě nebyl problém postavit další, tentokrát dokonale utajené sídlo. Bylo přitom vzdálené od Skalního domu vzdušnou čarou sotva pět kilometrů. Vyhlédl jsem si podobnou strmou skálu, nechal do ní vydlabat velkou jeskyni a do ní jsem nechal »vytisknout« stěny, příčky a upravit novou fasádu. Od Skalního domu se nové sídlo lišilo hlavně tím, že nevyčnívalo ze skály. Chyběl mu »zasklený balkon« i přistávací plocha na střeše, zato bylo k nerozeznání od okolní skály. Poznal by to snad jen horolezec, který by se do mé »umělé skály« marně pokoušel zatlouci horolezeckou skobu. Na to by totiž potřeboval diamantový vrták.

Stavba mi trvala celý den, ale pak jsem mohl »natáhnout« ke Skalnímu domu teleport »pchoš« a odstěhovat se do nového bytu i se svým »fraucimorem« a zejména s dětmi.

Snad to »problém odlišných očí« definitivně zažehná...

Konečně jsem se odhodlal navštívit zničená města na jižním konci císařství, Risipej a Hifodis. Čekal jsem tam zkázu a nemýlil jsem se. Obě města byla prakticky srovnaná se zemí, zkázu nikdo nepřežil. Na pláži mezi těmi přístavy zůstal kupodivu zachovalý vojenský tábor Kycuzí, ale bez vojáků. Byly tam netknuté válečné stroje jako na vítězné přehlídce, za nimi v osmi řadách prázdné ubytovací buňky. Poté co jsem se podíval do jedné z nich a našel jsem uvnitř osm lůžek, zkusil jsem spočítat, pro kolik lidí byl tábor určený. Buňky byly v osmi řadách po sto šedesáti buňkách a prostým vynásobením dávaly přes deset tisíc Kycuzí. A to bylo teprve na počátku jejich invaze.

Vypadalo to, že tábor opustili ve vzorném pořádku, ani se nepokoušeli něco z materiálu znehodnotit, i když si mohli snadno spočítat, že jim to sem přijdeme obhlížet. Anebo se spoléhali, že se sem brzy vrátí? Nevím. Tak spořádaný ústup z dobytého území si neumím ani představit.

Možná by nebylo marné něco se z té zapomenuté techniky dozvědět o úrovni vědy a techniky Kycuzí. Nedělal jsem si však přehnané iluze. Technika Kycuzí byla podle mého mínění značně nad úrovní pozemskou. Jaký užitek by si z ní odnesla civilizace, která se z veškeré vědy zmohla na trochu jednoduché geometrie a u zbraní převažují luky a šípy? Ostatně, co by získala možností zkoumat techniku Kycuzí pozemská věda? Nejspíš nějaké nové, vojensky využitelné poznatky, kterými by si vylepšila arzenál. Nejlepší by asi bylo smést celý tábor ohněm do moře.

Ale nějak jsem se k tomu nemohl odhodlat. Nakonec jsem se rozhodl. Nechal jsem kolem celého tábora vyhloubit hlubokou rýhu pro základy a natisknout nad ním ze skleněné hmoty Froilů podlouhlou kupoli. Na závěr jsem celou tu polojitrnici nechal zbarvit do pískové barvy. Sarkofág pro budoucnost. Chapežadům to dnes vůbec nic neřekne, ale časem...

Jižní pobřeží nezůstane dlouho pusté. Chapežadé ta zničená města jistě brzy osídlí. Nedá jim to, jsou nutná pro obchodování se sousedními pevninami. Do toho se míchat nebudu, nechám to jiným, povolanějším.

Je čas vrátit se do našeho nového obydlí. Vlastně jsem je ani vhodně nenazval. Prozatím mu říkám »hnízdo«, ale časem se jistě něco najde. Snad něco vymyslí můj »fraucimor«, mají někdy úžasné nápady...

Takže – »Pchiš Hnízdo-hala«!

Další dítě se narodilo už v novém »Hnízdě« a Gytchy na ně byla, jak jinak, patřičně pyšná. Elkírche se k tomu také chystala. Budu mít v rozmezí dvou let čtyři děti, každé s jinou manželkou. Na pozemské poměry je to nezvyklé, zejména pro nás Evropany, zvyklé na monogamii. Na Chapežadu je to normální.

Babdi se Sojatou chodily teď občas do Skalního domu, aby se »děti dostaly mezi jiné děti«. Podle zpráv od mých špionů se nikde nechystala žádná válka, takže jsem teď měl »volno«. Vrátil jsem se ke studiu nápověd Froilů – člověk nikdy neví, co se tam nachází užitečného, co by se dalo použít.

Například okna.

Jedna možnost je nechat obvodové zdi aspoň na některých místech průhledné. Tak ale můžete udělat okna jen v obvodových místnostech. Proto už staří Římané... ale vlastně i jiné starověké národy na Zemi vynalezly atriové domky s plnými obvodovými zdmi bez oken, kde se veškerý život soustředí do atria uprostřed. Má to mimo jiné i výhodu, atriový dům obyvatele chrání i proti pouličním nepokojům, spojeným s rozbíjením oken kameny. To však není možné u stavby zadlabané do skály, kde je jen jedna obvodová zeď a většina místností je v hloubce skály.

Druhá možnost je tedy využít kamery a obrazovky. To už se dá použít i na Zemi, ale teprve Froilové to dotáhli do dokonalosti.

Okna jsou v podstatě velké televizní obrazovky, na kterých se ukazuje obraz nasnímaný někde venku. Výhodou těchto oken je, že se dá podle chuti přepínat mezi obrazy z různých kamer. Taková okna mohou být prakticky ve všech místnostech kromě sprch a záchodů. Ačkoliv – televizní okno na záchodě není přece průhledné oboustranně. Tak proč ne?

Kamery jsem rozmístil na více místech. Jedna byla přímo na skále a zabírala totéž, co by bylo vidět skutečným oknem, další jsem umístil dál. Jedna snímala vodopád v nedalekém malebném údolíčku, jiná pohled na řeku, další ukazovala romantický les. Bylo tu co kdo chce, stačilo si přepnout. Uvažoval jsem, že stejné obrazovky namontuji i do Skalního domu. Měli tu překrásný pohled z vyhlídkové haly, ale většina místností byla hluboko ve skále a tudíž byla bez oken. U ložnic to nevadilo, ale obývacím pokojům okna přece jen trochu chyběla.

Když jsem to přišel obyvatelkám (a nutno říci i obyvatelům) Skalního domu nabídnout, byla drtivá většina pro. Vyhlídková hala sice obyvatele skalního domu nádherně spojovala, neboť tu právě pro tu nádhernou vyhlídku pobývali všichni nejčastěji, ale mít okna i ve vlastním bytě bylo velice lákavé.

Kupodivu se někteří obyvatelé vyslovili proti. Ale i to je ve zdejším světě – a vlastně i na Zemi – normální. Nevadí, kdo tuhle vymoženost nechce, nemusí ji mít. Chceš-li, stačí říct. Nechceš-li, mlč. Nabízím to, ale nevnucuji. A kdyby sis to časem rozmyslel, je to přece jednoduché. Okno se dá prostě vypnout a stěna bude jednolitá jako dřív. A naopak, kdo by si rozmyslel odmítnutí a dal si okna vytvořit dodatečně, stačí říct a doplním je.

Při vylepšování oken Skalního domu mě ale zaujala jedna opravdu zajímavá věc. A mohla za ni naše dcerka Kišvojta.

Tady musím trochu odbočit. Obě naše nejstarší děti už se nebatolily. Pozemské děti se začínají stavět na nohy od desátého měsíce, některé i dřív, jiné později. Chapežadské děti se vztyčují také okolo jednoho roku, jenže zdejšího – odpovídá pěti měsícům na Zemi. Chapežadé mají vůbec rychlejší vývoj. Chapežadky se vdávají už ve dvaceti letech – čili v pozemských osmi. Bohužel, rychlejšímu vývoji odpovídá i kratší dosažitelný věk. V šedesáti – to je na Zemi pětadvacet let – jsou zdejší ženy »vypotřebované«, donedávna to znamenalo »zralé na porážku«. A nejstarším lidem zde bývá pěkných čtyřicet pozemských let – ve zdejším počítání je to šestadevadesát. To už jsou starci a upřímně řečeno, je jich tu poměrně málo. U nás na Zemi je třicítka mládí. Tady to znamená dvaasedmdesát a to už tělo Chapežada vykazuje neklamné znaky stáří. Starci se do války nehodí, bojovníci je s gustem zabíjejí pro jejich kůže. No, taky mě to čeká. Hinjočhi mě stvořila v rozpuku zdejšího mládí – tak kolem pětadvaceti zdejších let. Takže mi zbývá – v přepočtu na pozemské roky – asi třicet let. Uvidím, jak se to dá využít...

Rychlejší vývin je nejlépe znát právě na dětech. Vagvojta a Kišvojta rostli jako z vody. Než jsem se nadál, přestaly se mi batolit pod nohama a začaly se zajímat o věci na mém pracovním stole. Nejvyšší čas, abych je začal učit fyziku.

Přitom jsem si nemohl nevšimnout některých známek.

Naše nejstarší dcera Kišvojta měla kromě zvláštnosti očí proti jiným zdejším dětem ještě jednu další vlastnost. Nesnášela některé lidi. Už jako mimino vřískala, když se někteří pohybovali v její blízkosti. Nějak je vycítila a pak nebyla k udržení. Brzy se ale ukázalo, že je to oboustranné. Tihle lidé naopak nesnášeli její přítomnost ve Skalním domě, snažili se ostatní přesvědčit, že naše Kišvojta přináší neštěstí a jak jsem tomu říkal, »kuli pikle«.

Něco v tom ale muselo být.

Rozhodl jsem se pro malý pokus. Požádal jsem Sojatu, aby mě s malou provázela při mé návštěvě věznice »Záremu«. Tím se to ale jen potvrdilo. Malá vřískala celou dobu, od okamžiku, kdy jsme se vynořili z teleportu »pchoš«, do návratu opět teleportem do Skalního domu.

Ty lidi přece neznala, nemohla je znát! Přesto dala najevo svou nelibost, že jsme ji mezi ně vzali. A když byla trochu větší, aby to dokázala vyjádřit slovy, prosila vždycky Sojatu, aby ji od těch lidí odvedla co nejdál.

Nelíbili se jí, ale bylo zřejmé, že to má důvod. Ti lidé jí byli doopravdy nebezpeční. Nemuseli to být zrovna zločinci zavření ve věznici »Záremu«. Ve Skalním domě byli takoví čtyři, tři ženy a jeden chlap. Ti čtyři byli nejaktivnější v odporu proti Kišvojtě. A jak se dalo čekat, ani Sojata jim nevěřila.

Bylo asi správné odstěhovat se do »Hnízda«.

Po podivném odchodu Kycuzí a drtivém úderu proti vojsku jeizela Fchukjira nastal na Chapežadu nečekaný klid. Nikdo se už neodvážil připravovat zákeřné přepadení sousedů, anebo vyhlásit nábor vojáků. Také Kycuzí už o sobě nedávali vědět.

Tohoto klidu jsem se rozhodl využít. Nechtěl jsem se totiž spoléhat na profesionální učitele, chtěl jsem dětem předat něco ze svých pozemských vědomostí. Zdejší učitelé učili děti jen holým základům – číst a psát zdejší písmo, základy počítání, ale sami neuměli víc než papouškovat obsah knih, kterým říkali »základy zdejší vědy«. To všechno zvládli za tři zdejší roky – podle mě to vykládali zbytečně rozvláčně, ale budiž, základy dětem dali.

Pak jsem se ale výuky chopil já, zdejším učitelům se z toho hrůzou protáčely panenky. Podle mě nekončila matematika čtyřmi základními početními operacemi, totiž sčítání, odčítání, násobení a dělení. Matematiku jsem začal tím, že jsem zavrhl zdejší čísla, podobná římským číslicím – zbytečné množství znaků a příliš složité počty s nimi. Zavedl jsem pozemské číslice, které všechny početní operace nesmírně zjednodušovaly, místo celé plejády znaků si na Zemi vystačíme s deseti číslicemi a s pozicí, určující řád. Celou zdejší matematiku jsem pak za osm týdnů převedl do nového kabátu a pak jsem pokračoval.

Kromě svých dětí jsem přibral »do třídy« dvaadvacet dětí, které zdejší kantoři »vyučili« – neboli je naučili všemu, co sami uměli. Když jsem prohlásil, že to je teprve začátek, pochopitelně jsem u kantorů narazil na nepochopení.

Měl jsem však podporu, jakou se nikdo zdejší neopovážil zpochybňovat – systém nápovědy Froilů. Zkusil jsem to přepnout do Chapežadštiny, ale do tohoto jazyka to ještě převedené nebylo. Vybral jsem tedy překlad do češtiny a převáděl jsem ji za pochodu do Chapežadštiny. Zdařilo se mi skloubit zdejší řeč s arabskými číslicemi, čímž jsem asi položil základy zdejší modernější vědy.

Dopadlo to nakonec tak, že mi do třídy přišli i všichni tři kantoři ze Skalního domu. Nejprve snad ze škodolibého zájmu vidět moji prohru – kdo by si dovedl představit, že věda nekončí tam, kde končí Chapežadské knihy – pak z údivu, že to možné je a nakonec ze zvědavosti naučit se totéž co zvládali jejich žáci.

Co jsem ale rozhodně nečekal, že se u nás v těchto klidných dobách opět objeví Hinjočhi...

Errata:

14.08.2021 14:34