Oči

Objevila se, pravda, ještě nečekaněji než jindy. A aniž by se nechala jaksepatří přivítat, vtrhla rovnou do mé »třídy«, kde jsem právě vyučoval základy fyziky.

„Aha, tady jsi!“ obrátila se na mě hned ve dveřích.

„Děje se něco?“ zvážněl jsem.

„Zatím nic závažného,“ odvětila. „Můžeš to tady na chvilku přerušit? Potřebuji si s tebou promluvit.“

„Dobře, dáme si přestávku!“ řekl jsem nahlas. „Děti, jděte si do jídelny na svačinku!“

„A my?“ zeptal se jeden z učitelů.

„Jděte dohlédnout na děti,“ odpověděla mu za mě Hinjočhi. „Vás se to týkat nebude.“

Kišvojta vybíhala spolu s ostatními žáky. Všiml jsem si, že prošla těsně vedle Hinjočhi a neodtahovala se. Hinjočhi jí tedy nevadila.

„Počkej, děvenko!“ zarazila ji náhle mimozemšťanka.

Kišvojta se poslušně zastavila a otočila se k ní.

„Podívej se na mě!“ požádala ji Hinjočhi.

Kišvojta se tedy na ni zadívala pěkně zblízka. Až jsem se divil, kolik má ta holka kuráže.

„V pořádku, jdi svačit,“ propustila ji Hinjočhi a Kišvojta se opět otočila k východu. Zůstali jsme ve třídě sami dva.

„Poslyš, Vojto, to je tvé dítě, že?“ požadovala Hinjočhi po mně potvrzení toho, co sama správně odhadla.

Potvrdil jsem jí to.

„A víš, že její oči jsou velká vzácnost?“ doplnila.

„Vím, ale... ve zdejším světě to lidé považují za neštěstí,“ doplnil jsem její postřeh.

„Ty oči ukazují na rozdvojení její mysli,“ řekla Hinjočhi.

„Něco jako na Zemi schizofrenie?“ zamračil jsem se.

„Ale ne,“ zavrtěla Hinjočhi docela pozemsky hlavou. „To, co říkáš, je nemoc. Tvá dcerka má jen rozdvojenou mysl. Není to nemoc, spíš bonus.“

„Ty snad víš, co to znamená?“ zeptal jsem se.

„Jistěže to vím,“ odvětila Hinjočhi. „To dítě má v hlavě dvě mysli. Nijak jí to nevadí, ale ty dvě mysli se mohou snadno dostat do rezonance a pak... nevšimli jste si ještě, že vaše dcera dokáže číst lidem myšlenky?“

„Jako ty?“ zeptal jsem se. Hinjočhi nám přece také četla myšlenky a pak odpovídala i na to, na co jsme si jen pomysleli.

„Já mám mysl trojí,“ ujistila mě Hinjočhi. „Má to výhodu, že se mohu roztrojit. Jedna mysl jedná s vámi, druhá telepaticky komunikuje s naším ústředím a třetí hlídá okolí. To ovšem ani vy Chapežadé, ani pozemšťané nedovedete. Tvá dcerka se tomu jen trochu přibližuje, ale i tak je to zajímavé.“

„Všimli jsme si, že se někdy chová podivně,“ vzpomněl jsem si na její odpor k některým lidem. „Chovala se tak už jako nemluvně. Kdykoliv se dostala do blízkosti některých lidí, křičela a nedala se utišit. A dnes... dodnes se od takových odtahuje.“

„A všimli jste si, že šlo vždy o darebáky?“ dodala Hinjočhi.

Řekla vlastně naplno, co jsem se jen tak dohadoval.

„Skoro to tak vypadalo,“ potvrdil jsem jí to.

„To nebyl pouhý dojem, to je skutečnost,“ řekla Hinjočhi. „Jak říkám, je to bonus. Co bys dal za to, kdybys pokaždé hned při prvním setkání věděl, s kým máš tu čest?“

„A ty... ty to umíš také?“ podíval jsem se na ni pátravě.

„Jistě,“ přikývla. „Já to mám ještě jemnější. Rozpoznat na první pohled darebáky je velká výhoda. Problém je to ve chvíli, kdy jsou darebáci všichni a nemáš na výběr, jako u Kycuzí.“

„Takže naše Kišvojta bude mít do života výhodu, že umí včas rozeznat darebáky,“ zkusil jsem to shrnout. „Myslíš, že čte myšlenky i mně?“

„Možná ne pořád, třeba jen když se soustředí...“ nadhodila Hinjočhi. „Musela bych si ji prohlédnout podrobněji, ale na to teď není čas. Už jsem si všimla, že na Chapežadu vládne všude mír. Zřejmě byla tvá poslední akce hodně působivá a zvěst o ní se brzy rozšířila. Tím lépe! Potřebovala bych pomoc ve světě Kycuzí.“

„Že by se mi tam chtělo... to jistě ne, ale pro tebe udělám všechno, co bude v mých silách,“ slíbil jsem.

„Taky doufám,“ přikývla. „Tobě to dokonce věřím. Poslyš, teď jsem si toho všimla... tys překryl tábor Kycuzí mezi městy Risipejem a Hifodisem, že?“

„Nechtěl jsem, aby tam Chapežadé zbytečně lezli,“ zkusil jsem jí to vysvětlit...

„Dobrý nápad!“ schválila mi to. „V tom táboře je spousta zbraní, stačí je vzít neopatrně do rukou... nemohl bys totéž udělat se všemi vojenskými tábory Kycuzí na Chapežadu?“

„Je jich tu víc?“ zeptal jsem se.

„Jistě,“ souhlasila. „Další jsou na sousedních pevninách, jistě je brzy objevíš. Myslela jsem, že je dodatečně zničím, ale to překrytí vypadá nadějněji. Někdy v budoucnosti se to může hodit, nejsou tam jen zbraně.“

„Divil jsem se, jak to tak disciplinovaně opustili,“ podotkl jsem skoro obdivně.

„Jo, opustili tu všechno disciplinovaně,“ opakovala po mně Hinjočhi, ale postřehl jsem v tom závan ironie. „Opustili a odlétli do kosmu. Teď krouží kolem Chapežadu a občas některý vstoupí do hustších vrstev atmosféry a nakreslí na noční obloze krásnou červenou čáru...“

„Počkej...“ zarazil jsem se. „To přece vypadá...“

„Jo, myslíš si to dobře,“ schválila mou myšlenku. „Naházel je tam program »pchiš«, jenže cíl ležel na oběžné dráze kolem Chapežadu. Ano, myslíš si to správně, cíl v prostoru bez kontaktu s hmotou je výjimka, nedá se tam dýchat a co víc, každé tělo, nechráněné skafandrem, velice rychle vybuchne. Jako přetopený kotel! Jednak vnitřním přetlakem a navíc se tam ve vakuu začne vařit krev. Což o to, kolem Chapežadu jich krouží sotva pár tisíc, ale kolem Kycuzí jich obíhá pět miliard, to už je znát. Kycuzí má prstenec jako ve sluneční soustavě Saturn. Ano, správně, poslali jsme tam všechny. Říkala jsem ti, že je lépe zbavit se válkychtivé civilizace, než přijít o pět mírumilovných... Míra naší trpělivosti s nimi přetekla přepadením Chapežadu a Země...“

Nadskočil jsem, jako kdyby pode mnou vybuchla mina.

„Kycuzí přepadli i Zemi?“ vyjekl jsem.

„Ano, tam je to dneska podstatně horší než tady,“ souhlasila Hinjočhi. „Ale to nebude tvá záležitost. Do toho jsem zapojila tvé bývalé krajany na Satuzyo. Nech to na nich, mají dost prostředků, aby si věděli rady... tebe potřebuji nejvíc tady.“

„No nazdar!“ řekl jsem. „Takže jste je – vyhubili?“

„Jinak to nešlo,“ řekla omluvně. „Když se některá civilizace začne zaobírat vyvražďováním jiných, znamená to obvykle konec jednání. Pak zbývá už jen »silové řešení«. Mimochodem, Kycuzí nebyla jediná civilizace, kterou jsme v poslední době zničili. Měli jsme mnohem víc obav z civilizace Jaravam. Zničila nám celkem pět světů, z toho jeden fluorový, který by jí byl úplně k ničemu. Měli jsme na něm základnu, začínali tam vytvářet stroje »zgryjo«, Jaravamci tam vytvořili ohnivé peklo... Jaravam jsme nakonec zničili ohněm, nic jiného nám nezbylo...“

„Ale Kycuzí?“

„Ten svět jsem likvidovala strojově. Ono se to vlastně jinak řídit ani nedalo, byla jsem na to sama...“

„Jak mám rozumět tomu... »likvidovala strojově«?“

„Víš, my tu rezonanci, co má tvoje dcerka, umíme vyvolat uměle. A podle ní určovat lidi s »puhldostí« – patologickou směsí nenávisti a pohrdání jinými. Právě na to je citlivá i tvoje dcerka. V případě Kycuzí jsem tam spustila program: Hledej »puhldost« a její nositele prohoď pomocí »pchiš« do cíle »ulfone«, neboli na oběžnou dráhu. Umíš si představit, jak rychle to proběhlo, když to nezáviselo na lidském rozhodování?“

„Představit si to umím,“ přikývl jsem. „Prostě to zadrnčelo a kolem světa Kycuzí vznikl z vybuchujících obyvatel prsten jako u Saturnu. Ale jak to, že se to nedotklo Chapežadů? Tady je přece drtivá převaha chlapů, co bytostně pohrdají ženami!“

„Naštěstí jsem o patriarchální mentalitě Chapežadů věděla,“ řekla Hinjočhi. „Takže jsem to omezila na blízké okolí hvězdné brány Kycuzí. Zahrnulo to jen pár nejbližších osad, opravdu tam většina chlapů zmizela, ale ženy si to nedovedly vysvětlit, takže se zpráva o tom nerozšířila. Považují je za dočasně zmizelé, ale ne za mrtvé, takže ženám nehrozí osud vdov... Pár chlapů tam ostatně zůstalo, těch mírnějších, nebo snad staromódnějších, bez »puhldosti«... Světa Chapežad se to zkrátka nedotklo. Zmizeli jen Kycuzí.“

„Protože tu byli jen vojáci,“ doplnil jsem ji.

„Správně,“ přikývla. „V jejich světě to však neplatilo, tam to měly přežít malé děti. Ty se přece s »puhldostí« nerodí, někdo ji v nich musí vypěstovat. Jenže to nepřežily. Kromě Kycuzí tam žili ještě odstrkovaní a vraždění Ehrenové. Ti to přežili, protože neměli ani pohrdání, ani nenávist. Jenže když od Kycuzí zahynuli muži, ženy i většina dětí – »puhldost« v nich pěstovali odmalička – a přežila to jen nemluvňata, Ehrenové je vyhubili.“

„Pak snad měli zmizet i Ehrenové, ne?“ namítl jsem.

„Nezabíjeli je z »puhldosti«,“ zdůraznila Hinjočhi. „Kycuzí byli jejich nepřátelé a celá tisíciletí je hubili. Ehrenové znenadání spatřili možnost zbavit se těch tyranů definitivně – a nevybíjeli ta nemluvňata ani z nenávisti, ani z pohrdání, ale čistě racionálně znemožnili jejich obnovení. Vždyť i na Zemi máte úsloví »vražda na tyranu není zločinem«!“

„Takže ve světě Kycuzí dnes žijí Ehrenové,“ shrnul jsem to.

„Tak nějak,“ řekla Hinjočhi. „Po Kycuzí tam zůstaly zbytky technické civilizace, jenže Ehrenům jsou k ničemu. Technických vymožeností se ani nedotknou, žijí dál v divočině, kde loví zvěř. Bez Kycuzí jí bude dostatek, neboť zmizeli »sportovní lovci«, zabíjející zvěř po tisících. Obrovská města se časem rozpadnou, stejně jako stroje, přehrady... v současné době ještě běží výroba elektřiny, města jsou po nocích osvětlená, ale civilizace Kycuzí se pozvolna mění v ruiny. Ehrenům to nevadí, naopak. Budou žít po těch tisíciletích pronásledování konečně v klidu.“

„Skoro bych litoval těch nevyužitých prostředků, ale možná to takhle bude lepší,“ přikývl jsem.

„Hůř to dopadlo na Zemi,“ řekla Hinjočhi. „Kycuzí se tam rychle rozlézali po většině pevnin, vyžadovalo to co nejrychlejší zásah... no, dopadlo to hrozně. Kromě Kycuzí se na oběžné dráze ocitla i značná část pozemšťanů. Obávám se, že většina.“

„To si umím představit,“ vzdychl jsem si. „Nedivil bych se, kdyby tak skončila miliarda muslimů. Když k tomu přidáme další národy prostoupené nenávistí...“

„Zkrátka to dopadlo hrozně,“ vzdychla si Hinjočhi. „Věděla jsem, že je na Zemi hodně »puhldosti«, ale že jí bude tolik... Teď je tam příšerný zmatek. Většina států se zhroutila úplně. Nejen ty muslimské, i když tam je to nejhorší. Muslimové, podobně jako Kycuzí, vychovali děti k pohrdání »nevěřícími«. V muslimských zemích zbyly jen velmi malé děti, ale bez dospělých hynou, nemá se o ně kdo starat. Jsou tam celé rozsáhlé kraje, kde nezbyl jediný dospělý. Těch dětí je mi líto, ale... kdyby byl aspoň v sousedních zemích klid a pořádek, bylo by možné požádat je, aby se postarali o muslimské sirotky, jenže chaos je všude, dobrovolníci pomáhají všude jen ve svém nejbližším okolí a i tak je jich málo.“

Ta hrůza mi postupně docházela. Vzpomínal jsem, jak to asi dopadlo v Čechách. Pohrdání druhými lidmi? Češi jsou přece ve světě vyhlášení rasisté a co je to rasismus? Pohrdání jinými! Nebo to opovržlivé označení »socky«! A co ta uměle pěstovaná nenávist k Rusku a k Číně? Zbude vůbec v Čechách někdo?

„Čechy dopadly ještě poměrně dobře,“ přečetla mi Hinjočhi myšlenky. „Rasismus? Češi se poměrně dobře snášejí s ostatními. Aha, myslíš teď na Cikány... ale Češi se naučili uznávat i Cikány, kteří žijí civilizovaně, na rozdíl od Cikánů, zvyklých parazitovat. Dopadlo to vlastně obráceně. Zmizeli Cikáni, zvyklí nahlížet na Čechy jako na otroky, povinné živit kdejaké parazity, zůstali jen Cikáni, kterým říkáš »civilizovaní«. Ti většině Čechů nevadí... V Čechách zůstaly spousty Ukrajinců, Rusů, Vietnamců a Číňanů. Z těch zmizeli jen někteří, nejspíš členové nějakých nenávistných spolčení...“

„Ukrajinské, Vietnamské a Čínské mafie...“ naznačil jsem.

„Asi tak,“ připustila. „Horší to je s těmi, co druhé nazývají »socky«. Těch zmizely i z Čech desetitisíce. Většina donedávna společnost řídila, ti teď chybí nejvíc. Spousta výrobců funguje setrvačností, ale hodně institucí chybí. Úplně zmizela například vaše armáda – u většiny vojáků v celém světě byla »puhldost« tak hluboko zakořeněná, že z armád zbyli jen kuchaři a ještě zdaleka ne všichni...

Jenže zmizeli všichni, kdo se sami považovali za »elitu«. Z Čech do vesmíru odlétla prakticky celá kultura. Což o to, bez kultury i bez televize to jakž takž jde, citelněji chybí ředitelství velkých podniků. Z těch toho mnoho nezůstalo.“

„Proto jsi na Zem poslala partu ze Satuzyo?“ došlo mi.

„Ti jsou v mnoha ohledech výjimkou,“ rozjasnila obličej. „Vím, jak jsi jim vyčetl, že tě nechali na Chapežadu. A vyčetl jsi jim to spravedlivě, však je to samotné mrzelo. Jedno jim přece jen musíš uznat. Nenechali tě z »puhldosti«. Viděli, jak tě Chapežadé střelili, takže tě považovali za mrtvého.“

„Už jsem jim odpustil,“ řekl jsem smířlivě.

„S tím souhlasím,“ řekla Hinjočhi. „Ale poprvé jsem stála bezradně nad takhle poničeným světem... a mrzelo mě to...“

„To nic, Hinjočhi,“ zkusil jsem ji utěšit. „Já bych to odhadl, že v konečném důsledku to bude lepší než bez tvého zásahu... Lidé budou jen rádi, když se zbaví nebezpečných parazitů.“

„Myslíš?“ podívala se na mě.

„To si piš!“ řekl jsem.

Po zmizení Hinjočhi – nenadálém jako vždy – jsem chtěl co nejlépe využít spousty volného času. Vrátil jsem se tedy ke studiu nápovědy Froilů a zaměřil jsem se zejména na hvězdné brány a na strukturu »vějířů«. Na rozdíl od začátků jsem teď o problematice věděl daleko víc. Konečně jsem také našel mapu našeho »vějíře« a návod, jak se v něm pohybovat.

»Náš vějíř« byl pod správou Hinjočhi. Obsahoval osmnáct obydlených světů a dvaadvacet neobydlených. Invaze Jaravamu proti seskupení Silijzuo, Hubuduh a Vildai se odehrávala daleko mimo její oblast, jenže jí znemožňovala povolat si posily, když to potřebovala.

Dva neobydlené světy byly skutečně neobývatelné. Na oba jsem čirou náhodou narazil při svém prvním útěku z Chapežadu. Zozofy byl zmrzlý svět s vyhaslým sluncem a ve vodním Depy jsem uvízl. Dnes bych se z té pasti dostal i bez Hinjočhi – aspoň jsem si to myslel – ale uměl bych se jí snadno i vyhnout. Náhodné otevírání hvězdné brány je totiž spolehlivá cesta, jak ve složité struktuře paralelních vesmírů zabloudit. Když člověk pochopí její strukturu a pozná lépe mechanizmus zaměřování bran, je pro něho mezivesmírné cestování hračkou.

Teď už jsem byl lépe připravený.

„Poslyš, Kišvojto, co jsi vlastně cítila nablízku darebáků, jako byli ti ve věznici »Záremu«?“ zeptal jsem se dcerky, když skončilo další denní vyučování. Většina dětí se rozběhla za rodiči po Skalním domě, jen my tři jsme museli teleportem do Hnízda. To jméno mu už zůstalo. Ne že by dámy nedokázaly vymyslet jiné, ale nechtělo se jim měnit, co už jsem vlastně pojmenoval.

Odvedl jsem si dcerku do jídelny – teď tu bylo prázdno.

„Já nevím,“ pokrčila ramínky. „Některé lidi prostě nesnáším a nedaří se mi přesvědčit sama sebe, že je to blbost!“

„Vtip je v tom, že to není blbost,“ řekl jsem vážně. „Ptal jsem se na tebe Hinjočhi, té dámy z rodu Froilů, co se u nás čas od času objevuje.“

„Ona mě zná?“ zeptala se Kišvojta zvědavě.

„Líp než já,“ přikývl jsem vážně. „Hinjočhi tvrdí, že máš takový dar – umíš rozpoznat darebáky, i kdyby se sebevíc tvářili jako dobráci. Hinjočhi něco říkala o psychické rezonanci, to už je nad mou úrovní znalostí, ale já jí věřím. Hinjočhi je vědkyně, té nesahám ani po kotníky.“

„No, vysoká je jako rozhledna, to je pravda,“ zhodnotila ji kriticky Kišvojta. „Ale zas tak moc větší proti tobě není.“

„To bylo obrazně,“ ujistil jsem dcerku. „Ale vraťme se radši ke tvému odporu k darebákům. Když jsi byla malá, vřískala jsi, když ses dostala na dosah od těch lidí. Teď už to umíš přemoci, ale buď ráda za tenhle dar. Samozřejmě nemusíš hned vřískat, ale když můžeš, těmto lidem se vyhýbej. Tvůj odpor není náhodný, považuj to jako vážné varování.“

„A ty taky cítíš darebáky?“ zeptala se mě bezelstně.

„Já nic necítím,“ usmál jsem se. „To cítí jen lidé, kteří mají každé oko jiné barvy. A to je v tomto světě vzácnost.“

„Říkali, že nosím neštěstí,“ řekla uraženě.

„A mají pravdu,“ řekl jsem vážně. „Skutečně nosíš smůlu, hlavně darebákům. Odhalíš jejich přetvářky, když chtějí spáchat nějakou lumpárnu. A ti pak všem na potkání vykládají, že nosíš smůlu a že by se měli mít před tebou na pozoru. Tihle darebáci dřív takové jako jsi ty zabíjeli, aby to měli snadnější.“

„A dneska už to nedělají?“

„Dneska už to nedělají,“ řekl jsem. „Neboj se jich, já tě nedám. Ale když ti bude někdo nepříjemný, není to blbost, je to vážné varování. Nemusíš to hned dávat najevo, ale těm lidem se vyhni, pokud můžeš. Doufám, že já ti nepříjemný nejsem. Mamka Sojata je taky hodná a ani Froilka Hinjočhi ti jistě nevadí. To jsou lidé, na které se můžeš spolehnout.“

„I na Hinjočhi?“

„Na tu také, i když to není člověk jako my. Patří do jiného světa, ale není darebácká.“

„A tati, už jsi byl v nějakém cizím světě?“ zadívala se na mě tázavě. „Kluci ve škole říkali, že jsi cizinec. Že to vůbec není pravda?“

„Je to pravda,“ řekl jsem vážně. „Byl jsem cizinec. Babdi a Bjurša mě znaly jako cizince. Ale od té doby uteklo hodně času a teď už dávno patřím sem, na Chapežad.“

„Taky bych ráda poznala nějaký cizí svět!“ řekla toužebně.

„Podívám se, jestli bychom nemohli navštívit svět Kycuzí,“ slíbil jsem jí. „Ale teď už konec povídání, utíkej za mamkou, ať se o tebe nebojí.“

„Tak ahoj, tati!“ otočila se a odtančila.

Moje malá opička holčička s jásavě barevnýma očima!

Je hezké mít děti...

I tady...

Errata:

14.08.2021 14:34