Vítej, návštěvníku!

Opět na Satuzyo

Invazi ze světa Kycuzí jsme přečkali s těžkými ztrátami, ale přežili jsme ji. Zaměřil jsem jednu z kamer na oblohu a za noci jsme sledovali, jak se tu občas natáhne červená čára, označující dalšího hořícího vojáka Kycuzí, přesněji, zpopelnění jeho zbytků. Kolem Chapežadu kroužilo těch mrtvých několik tisíc, ale nebyli dost vysoko, aby tam kroužili věčně. Planeta je ze svého zajetí nepustila a řídká atmosféra je stále přibrzďovala, až se zbytky vojáka nakonec v jednom okamžiku vřízly do hustších vrstev, kde vzplály jako sirka.

Svět Chapežad nemá pásmo asteroidů. Planetární soustava zdejší hvězdy je proti Slunci chudá – má všeho všudy dvě planety. Chapežad je jediná, která za něco stojí. Druhá planeta je větší, vzdálenější, zmrzlá a víc podobná Neptunu. Chapežadé o ní vědí, ale nepřikládají jí žádný význam. Pro zdejší hvězdáře je to pouhá »bludná hvězda Dyfkid«, prakticky jediná, která na zdejší noční obloze mění polohu proti ostatním hvězdám. Při »chudobě« zdejší planetární soustavy neznají ani komety a jejich pověrečný vliv na lidské osudy, ani meteory – »hele, padá hvězda, něco si přej!«. Ohnivé čáry na nebi by mohly vyvolat strach, ale to by tu museli mít podobné úkazy už dřív.

Těchto »padajících hvězd« nebude mnoho. Jejich zásoba na oběžné dráze se brzy vyčerpá a všechno se změní v pohádky pro malá Chapežádka.

Mimochodem – požádal jsem Babdi, aby ve svých volných chvílích sedla k virtuální klávesnici, promítané na desku psacího stolu, a zapsala pohádky, které sama vypravuje dětem večer před spaním. Když jsem jí vysvětlil, že to dělá pro budoucnost, nechala se strhnout, naučila se pracovat s virtuální klávesnicí, k dnešnímu dni jich má něco přes stovku a jeden větší skvost než druhý.

A pak, že Chapežadé neznají umění!

Rozhodl jsem se vyzkoušet své nové, zdokonalené znalosti »vějířů« Froilů a podívat se branou do některého světa. Netoužil jsem objevovat nové – ostatně v tomto »vějíři« jsou všechny světy dávno prozkoumané – chtěl jsem se podívat někam, kde jsem si to ještě pamatoval. Nejjednodušší byl v tom směru svět Satuzyo. Ležel »hned vedle« Chapežadu a cesta tam byla nejjednodušší.

Vyžádal jsem si dcerku a stranou jsem se jí zeptal:

„Pořád toužíš podívat se někam do cizích světů?“

„Že váháš, tati!“ rozzářila se.

„A chceš přitom vidět úplně cizí tvory?“ doplnil jsem.

„To se ví!“ odvětila rychle.

„Tak pojď sem ke mně, podíváme se tam,“ nabídl jsem jí.

Vytvořil jsem kolem nás v hale miniaturní »mybraki«, kam jsme nasedli, vznesli se nízko nad podlahu – a pak se před námi otevřela hvězdná brána a my jsme jí prolétli.

„Úžasné, tati!“ přivinula se ke mně Kišvojta. „To už jsme v jiném světě, že?“

„Ano, jsme ve světě Satuzyo,“ ujistil jsem ji. „Ale pod námi je zatím pusto. Poletíme teď za zdejšími tvory.“

Osada Naděje ležela od nás stejně daleko, jako je od našeho »Hnízda« k průsmyku »Kochry«. Pro »mybraki« to byla otázka dvaceti minut letu.

„Ty se tady fakt vyznáš, tati?“ podívala se na mě Kišvojta pátravě a trochu s nedůvěrou. „Už jsi tu někdy byl?“

„Tady jsem ještě nebyl, ale vím, kterým směrem musíme letět, abychom našli zdejší osadu »Naděje«,“ ujistil jsem ji. „Tam už jsem kdysi byl a s místními obyvateli se znám.“

Jméno osady »Naděje« jsem řekl česky, takže mu Kišvojta nerozuměla. Působilo to na ni jistě hodně exoticky.

Konečně jsme na obzoru spatřili kupu bublin, přetékajících z hrnku podle pohádky »Hrnečku vař«. Osadu »Naději« postavili technologií Froilů a každá ta »bublina« byla velká jako bývají obytné buňky stavbařů.

„Tati!“ vydechla ohromeně Kišvojta. „Tam jsou opravdu nějací divní tvorové!“

„Možná se ti teď zdají divní, ale jsou to lidé jako my a já se s nimi kamarádím,“ ujistil jsem ji. „A oni zase znají mě a chovají se ke mně kamarádsky, uvidíš!“

Zamířili jsme dolů a přistáli před hlavním vchodem, kde jsme pochopitelně způsobili velkou senzaci a pozdvižení.

„Je tu někde Michal?“ zeptal jsem se česky prvního, kdo se nám objevil na dosah. Byla to mladá žena, kterou jsem neznal, ale to mi nepřekáželo ji oslovit. Na moji češtinu ale vytřeštila oči, až jsem se bál o její zdraví.

„Jo... hned...“ dostali jsme odpověď.

Protože se k ničemu víc neměla, došlo mi, že Michala asi volá telepaticky, což se brzy potvrdilo.

Michal přiběhl hlavní chodbou a když mě viděl, ještě v běhu mi zamával.

„Koho to máš s sebou?“ vyhrkl na mě, když jsme se aspoň formálně pozdravili.

„Dceru Kišvojtu,“ představil jsem ji. „Strašně chtěla vidět jiné lidi než Chapežady.“

„Dceru?“ vytřeštil na nás Michal oči skoro jako ta dívka, která ho přivolala. „Ty už tam máš dceru? To není možný! Kolik jí může být?“

„Je to ještě kotě,“ řekl jsem. „Předevčírem slavila teprve třetí narozeniny.“

„Tři roky? Tak dlouho tam snad ani nejsi!“ vybuchl Michal.

„Tři Chapežadské roky,“ doplnil jsem. „Rok je tam kratší než polovina pozemského, odpovídá zhruba pěti měsícům. Tři naše roky jsou tedy přibližně rok a čtvrt pozemského. Chapežadé jsou poněkud rychlejší ve vývoji než pozemšťané, Kišvojta už umí číst a psát. Bohužel ovládá jen řeč a písmo Chapežadů, česky neumí ani slovo, musím jí všechno překládat.“

„Takže jí je rok a čtvrt a umí už číst a psát...?“

„Chapežadé mají rychlejší vývoj,“ opakoval jsem. „Nebudu zapírat, přišel jsem se s ní pochlubit. Nepozveš nás dál?“

„Ježkovy zraky!“ popadl se za hlavu. „Vždyť jste sem přišli jen tak, bez karantény!“

„Na to zapomeň,“ mávl jsem rukou. „Jestli jste karanténu dodržovali předtím, bylo to opatrné, chvályhodné, ale zbytečné. Na Chapežadu nejsou nemoci.“

„No tak tedy... pojďte!“ zaváhal, ale rozhoupal se a už zase ochotně nás vedl do bublinkovaté budovy.

Poznával jsem to tu, ale i za tu poměrně krátkou dobu se tu pár detailů změnilo. Někde šlo jen o nátěr dveří. Před vchodem do společné jídelny ležela jiná rohožka. Ale jinak to tu bylo skoro přesně tak, jak jsem si to pamatoval.

Vešli jsme do jídelny a Michal si nás vedl stranou, kde byly volné stoly. Jenže Kišvojta mě znenadání naléhavě zatahala za chlupy na lokti.

„Co je?“ obrátil jsem se na ni.

„Tati...“ řekla tlumeným hláskem. „Jsou tady ti nepříjemní lidé... nejméně dva...“

Na okamžik jsem strnul. Podle vysvětlení Hinjočhi na Zemi nezůstali žádní lidé s »puhldostí«. Přežít to mohli právě jen tady, na Satuzyo. Málem jsem vyskočil, naštěstí jsem se vzpamatoval.

„Vydrž, holčičko moje,“ povzbudil jsem ji. „Sedneme si teď někam stranou a ty mi je nenápadně ukážeš, ano?“

Spolu jsme pochopitelně mluvili chapežadsky, doufal jsem, že nám tu nikdo nerozumí ani slovo.

„Mohu vám nabídnout nějaké občerstvení?“ zeptal se mě Michal jako správně pozorný hostitel.

„Nemusíš, ale... sneseme cokoliv zeleného a možná trochu vody,“ informoval jsem ho a Michal odběhl k výdejnímu okénku.

To už na nás zírali všichni, kdo byli právě v jídelně. Fronta se ochotně rozestoupila a pustila Michala dopředu, takže byl u nás obratem. Přinášel velký podnos a na něm tři misky s okurkovým salátem a tři velké sklenice bublinkové vody.

„Dám si s vámi,“ vysvětloval třetí porci.

Posadili jsme se ke společnému stolku, i když my dva jsme seděli příliš nízko. To nám ovšem nevadilo.

„Tak povídej!“ vyzval mě Michal. „Co vás k nám přivádí? Neříkej, že jen zvědavost slečny dcery! Mezi námi, máme tady strašlivý frmol. Nevíme, co se děje na Zemi.“

„O tom frmolu něco vím,“ řekl jsem. „Něco vám o tom povím, zřejmě mám od Hinjočhi novější zprávy než vy. Původně nás sem přivedla opravdu jen Kišvojtina zvědavost, ale teď jsme tady i služebně, jako vyslanci Froilů.“

Řekl jsem to s velice vážnou tváří, což bohužel nemohli ocenit, protože se nevyznali v obličejové mimice Chapežadů.

„Z pověření Hinjočhi?“ staral se Michal.

„Z vlastního pověření,“ opravil jsem ho vážně. „Vyslanec Froilů se smí podle situace rozhodovat i samostatně.“

„Máš nějaký důvod být u nás služebně?“ zamračil se trochu. „Rozuměj mi, nevíme, kam dřív skočit...“

„Důvod mám,“ řekl jsem. „Poslyš, viděla Hinjočhi při své poslední návštěvě všechny nováčky, které jste tu mezitím přijali?“

„Jistě,“ odvětil rychle. „Tak to přece máme v dohodě.“

„Pak já vím o dvou obyvatelích Naděje, které Hinjočhi ještě neviděla,“ opravil jsem ho. „Kdyby je viděla, neschválila by je...“

„Proboha!“ zděsil se Michal. „Jak můžeš tak jistě tvrdit, jak by se chovala? Hinjočhi je přece nevypočitatelná, A proč by nám někoho neschvalovala? Zatím byla spokojená se všemi, co že by teď najednou...?“

„Mám s sebou indikátor,“ pousmál jsem se. „Dceru.“

„Počkej, tomu nerozumím,“ zarazil se Michal.

„Podívej se jí do očí!“ navrhl jsem mu. „Co vidíš?“

Michal mě nechápavě poslechl a překvapením zamžikal.

„Tý, čoveče, tvá céra má každé oko jiné!“ řekl udiveně.

„Nejen to,“ řekl jsem. „Má dcerka má jednu neobyčejnou vlastnost. Ovládá psychorezonanci, což znamená, umí se naladit na psychiku osob v její blízkosti. Přitom neomylně rozpozná lidi s charakterovými vadami. Máš tu v jídelně dva spolupracovníky, kteří se přetvařují, hrají si na dobráky, ale ve skutečnosti jsou pro vás nebezpeční. Buď vás zradí, nebo tu jsou přímo za tím účelem, aby vás zničili. Hinjočhi by to poznala také, na první pohled.“

„Poslyš, to už je na mě trochu moc!“ zamračil se Michal. „Nevymýšlíš si?“

„Nelíbí se ti to?“ usmál jsem se na něho.

„Nelíbí!“ odsekl. „Máš na to nějaké důkazy? Sedět na tvém místě Hinjočhi, uvěřil bych jí to, to by bylo jiné kafe! Ale ty... neleze ti to trochu na mozek?“

„Neleze,“ povzdychl jsem si. „Poslyš, nedávno... minulý měsíc jsme byli ve válce. Vždyť jste sami zažili začátek...“

„Ano, na to se pamatuji,“ odvětil. „Ale teď se něco stalo i se Zemí! A nikdo neví co! Na Zemi je strašný zmatek!“

„S válkou na Chapežadu to těsně souvisí,“ řekl jsem. „Zemi napadli Kycuzí – stejně jako Chapežad.“

„Ale na Zemi se nic takového jako u vás neděje!“ namítl Michal. „Spíš to vypadá na něco úplně jiného. Ze Země zničeho nic, tak říkajíc přes noc, záhadně zmizelo velké množství lidí.“

„Vím o tom,“ řekl jsem. „Ale začalo to jako na Chapežadu. Na Zemi, nejspíš někde v Africe, se objevili Kycuzí a začali lidi nelítostně vyvražďovat.“

„Nevypadalo to tak,“ namítal Michal.

„Invaze v Africe začala podobně jako na Chapežadu,“ nedal jsem se ovlivnit. „Zprávy o tom se k vám do Evropy nedostaly. Později v Evropě to vypadalo jinak, i v tom s tebou souhlasím.“

„Ale u vás to opravdu vypadalo jako obyčejná válka!“

„Nebyla to obyčejná válka,“ pokračoval jsem. „Ty místní, vedené bojovnými Chapežady, jsem vždycky rychle rozprášil a byl klid... Tohle byla meziplanetární válka... nestačil bych na ni ani s prostředky, které mi Hinjočhi svěřila. Zavolal jsem ji tedy, přišla sama a s útočníky rázně zatočila.

Pamatuješ si ji jistě jako kromobyčejně mírnou, skoro bych řekl – laskavou. A to i k nám, i když jsme úplně jiné podstaty než ona... Nedovedeš si ale představit, co dokáže rozzlobená Froilka! Jistě, není snadné ji rozzlobit, ale když se to někomu podaří, pak to opravdu stojí za to! Tak poslouchej:

Hinjočhi planetu Kycuzí úplně vyvraždila.“

Michal na to ztuhl, jako kdyby zkameněl.

„Vyvraždila?“ opakoval zděšeně mé poslední slovo.

„Vyvraždila,“ potvrdil jsem mu to. „Pět miliard mrtvol! Ve světě Kycuzí dnes nežije ani jeden příslušník toho válečnického národa. Vyhubila je jako krysy. Všechny, do posledního.“

„A nás tady nabádala, ať nikomu zbytečně neubližujeme...“ dostal ze sebe trhaně...

„Tvrdila, když některá civilizace začne vyvražďovat jiné, znamená to konec jednání a zbývá jen »silové řešení«. A je podle ní lépe zničit jednu válkychtivou civilizaci, než přijít o pět jiných, mírumilovných.“

„Týýý, čoveče, ty mě úplně děsíš!“ vzpamatoval se trochu.

„Dostal jsem od Hinjočhi prostředky, abych na Chapežadu bránil běžným válkám,“ pokračoval jsem. „Nechci se chlubit, ale několik lokálních válek jsem zažehnal úplně bez krve, nikoho jsem při tom nezabil ani nezmrzačil. V té poslední válce jsem dostal od Hinjočhi prostředky srovnatelné s taktickými jadernými hlavicemi spolu s příkazem: bez milosti Kycuzí zabíjet, zahnat je do jejich světa, a už je do Chapežadu nepustit. Ano, vyhubil jsem u nás jejich základnu. Jenže se ukázalo, že to na ně nestačilo! Oni jako odvetu hodili na hlavní město císařství Piguzyňh atomovku a úplně je srovnali se zemí. Pochopil jsem, že jsou silnější, než je Hinjočhi odhadla a požádal jsem ji o pomoc. Přišla – a bylo to. Pět miliard mrtvol v jediném okamžiku!“

„Ty že jsi používal... atomové hlavice?“ třeštil na mě oči.

„Nebyly atomové, ale... měnily Kycuzí v hromádky popela. A použil jsem je i později, když Chapežadé ignorovali ultimatum. Nezabíjel jsem po jednom, ale po desítkách. Věříš mi?“

„Děsíš mě!“ řekl stručně.

„No – a Hinjočhi tvrdila, že za války mohou lidé s vadným charakterem. Froilové to dovedou určovat stejně jako moje dcera, jenže strojově, tedy velice rychle. Hinjočhi proti Kycuzí použila program, který vyhledal a likvidoval všechny detekované. Odnesl je pomocí »pchiše« do kosmu, kde bez skafandru nikdo nepřežil déle než pár vteřin. Jenže na Kycuzí byli nenávistní všichni. Pět miliard obyvatel! Pět miliard mrtvol!“

„Tomu bych skoro věřil,“ řekl Michal temně.

„Jenže když totéž použila na Zemi, nedokázal její program odlišit Kycuzí od pozemšťanů a naházel do kosmu nejen všechny nenávistné a rasistické Kycuzí, ale i lidi ze Země. Proto záhadně zmizeli! Neunesli je Kycuzí, zahubili je Froilové! Z dálky to dnes vypadá, jako kdyby Země získala prstenec jako Saturn, jen trochu menší. Ten prstenec, to jsou mrtvá těla, kroužící kolem ní.“

„Ježíšmarjá, to ale musel být horror!“ chytil se za hlavu.

„Taky si to umím představit,“ řekl jsem. „Z těch závadných to přežili jen ti, které máš tady, v osadě Naděje,“ dokončil jsem.

„Panebože!“ chytil se za hlavu. „To je tedy průšvih!“

„Buď rád, že ti to dcera zjistila,“ řekl jsem.

Když už mi Michal uvěřil, byl bezradnější než předtím.

„Čoveče, co s tím můžeme dělat?“ zeptal se mě bázlivě.

„Nejdřív si je zviditelníme,“ řekl jsem klidně, i když jsem moc klidný nebyl. „Kišvojto, už víš přesně, kdo to je?“ obrátil jsem se chapežadsky na dceru.

„Myslím si, že to vím,“ řekla tiše. „První je ten člověk, co má na sobě červenou kůži.“

Kůže na sobě neměl nikdo, ale samozřejmě mi docvaklo, že termín »kůže« použila na oděv, který nedovedla jinak popsat.

Červenou bundu měl na sobě chlap, sedící asi o pět stolků od nás. Nikdo jiný na sobě nic tak výrazně červeného neměl.

„Ten druhý má na sobě žlutou a modrou kůži... a plandá na něm...“ doplnila Kišvojta.

Žlutá a modrá kůže a navíc plandavá... to nejvíc sedělo na žlutou halenku a modrou sukni ženy, sedící u nejbližšího stolu od chlapa v červené bundě. Byla to jen náhoda? Jistě, ale nic bych za to nedal, že ti dva se drželi poblíž úmyslně. Ačkoliv – možná mi už opravdu trošku šibe... a zbytečně maluju čerty na zeď...

„Tak to jsou ti dva,“ oddychl jsem si. „Víc jich necítíš?“

„Ne,“ naznačila hlavou Kišvojta. „Ale kdyby byl někdo za stěnou, natož za několika, už bych ho necítila. Ve Skalním domě to tak bylo. Slabší cítím jen když v blízkosti není nikdo silnější, jinak ho ten silnější... tak nějak přehluší.“

Pochválil jsem ji a obrátil jsem se na Michala, tentokrát pomocí telepatie, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Jeden z těch dvou sedí nedaleko a má na sobě červenou bundu,“ sděloval jsem mu. „Druhá je žena u sousedního stolku v modré sukni a žluté halence. Máš je?“

„To je Ruda a Magda,“ řekl překvapeně, ale bez telepatie, i když potichu. „Ale když tu naposledy byla Hinjočhi, ti dva tady už byli... ačkoliv... možná byli právě tou dobou na Zemi a léčili tam »hazalaky«...“

„Takže je Hinjočhi neviděla,“ řekl jsem spokojeně. „Tak teď klíčová otázka. Mají ti dva telepatii?“

„Tu přece dáváme každému jako první,“ odvětil Michal.

„A mají možnost ovládat »pchiš«?“ ptal jsem se dál.

„To teď také učíme každého,“ řekl. „Je to přece výhodné!“

„A »slýky«?“ pokračoval jsem.

„Slýky jsou zatím příliš složité,“ odvětil. „Ovládáme je tu jen tři a nováčky raději doprovázíme, je to jistější. Aspoň je ve světě Hórgo nic nesežere.“

„No, aspoň že tak,“ oddychl jsem si.

„Máš snad nějaký nápad, jak z té kaše ven?“ zeptal se mě.

„Mám,“ řekl jsem. „Napadají mě hned dvě možnosti. První by byla poslat je s nějakým úkolem na Zem, třeba léčit nosorožce. Druhá možnost je uvěznit je na Chapežadu. I když umí používat »pchiš«, na Chapežadu neznají jediný cíl.“

„Já jsem ale slyšel, že cíl se dá položit i skrz mříže,“ namítl Michal. „Dá se položit kam až je vidět!“

„To jsem ti přece vysvětloval já,“ řekl jsem. „Pro takové případy mám vězení »Zárem«. Je hluboko pod zemí, nemá okna, tudíž se cíl nikam pokládat nedá. Odtud neuteče ani člověk, který ovládá »pchiš«, ale nezná jména cílů.“

„Byl bych raději pro léčení nosorožců,“ otřásl se Michal.

„Já bych to neriskoval,“ pokrčil jsem rameny. „Má to jednu velkou chybu. Ti dva zřejmě patří ke žralokům. Jestli Hinjočhi na Zemi všechny takové likvidovala, měli bychom být rádi, že tam nejsou a ne tam posílat zárodek budoucích problémů. Na Zemi by měli proti většině lidí nezasloužené výhody. Kdo ovládá »pchiš«, je pro policii nedostižný. Navíc znají slabiny Satuzyo.“

„A co takhle nejprve je vyslechnout?“ napadlo Michala. „Je přece taková zásada – nesuď, když nedáš slovo druhé straně!“

„A nabídni v souboji nepříteli první ránu, jak to je zvykem ve většině Hollywoodských filmů...“ odfrkl jsem si nesouhlasně. „To přece platí jen ve filmech, sami Američané se tak nechovají. Máš na starosti bezpečnost osady Naděje! Navíc máš svědectví od mimozemšťanky, o kterém já vůbec nepochybuji, ne protože je to moje dcera, ale protože věřím Hinjočhi víc než komu jinému – a ty si tu hraješ na spravedlivého šerifa, chybí ti už jen šerifská hvězda a kolt, proklatě nízko zavěšený...“

„Jenže takhle... bez možnosti obhajoby to není spravedlivé! Pozvu je sem!“ rozhodl se Michal.

„Neriskoval bych to...“ snažil jsem se ho zastavit. Marně.

„Rudo! Magdo! Pojďte sem na chvilku!“ vyzval je.

Ti dva jako kdyby už na to čekali. Zvedli se a pomalu se pohnuli k našemu stolku. Jenže oba dva znenadání drželi v rukou černé, lesklé pistole – a mířili jimi na nás.

„Máte smůlu!“ řekl temně Rudolf. „Všechno jsme slyšeli. To by se vám hodilo, poslat nás do vězení! Ruce nahoru! Všichni, nebudu to pětkrát opakovat!“

Michal zbledl, ale pomalu zvedl obě ruce. Nechtěl bych být v té chvíli na jeho místě. Seděl jsem sice hned vedle něho, ale na rozdíl od něho jsem neměl dojem, že se mi hroutí vše, co jsem tak dlouho pracně budoval. Michal byl na tom tisíckrát hůř, protože tenhle dojem musel nutně mít.

Já s Kišvojtou jsme se ani nepohnuli. Kišvojta neměla nejmenší tušení, oč těm cizím lidem jde, a já jsem mezitím stihl udělat protiopatření.

„Vy dva taky!“ ukázal Rudolf netrpělivě pistolí na mě a na Kišvojtu. „Nedělejte, že nerozumíte česky! Před malou chvílí jste ještě česky uměli. Tak bude to?“

„Nezdržuj se s nějakejma opicema a odpráskni je!“ radila mu jeho partnerka. A aby tomu dodala váhu, namířila pistoli na Kišvojtu a stiskla spoušť.

Jídelnou zahřměl výstřel. Kdo do této chvíle nesledoval, co se děje, teď vytřeštil oči. Na Satuzyo přece nejsou žádné zbraně!

„Tati, teď jsem cítila opravdu příšernou nenávist!“ zatahala mě opět za chlupy na lokti Kišvojta. Nepochopila, že by měla být v této chvíli mrtvá, jen od té ženské cítila nenávist a pohrdání. Lidé se přece považují za nadřazené opicím!

„Neboj se, neublíží nám,“ uklidňoval jsem ji chapežadsky. Tón mého hlasu Kišvojtu uklidnil, tím víc ale zneklidnil Magdu. Okamžik vytřeštěně sledovala, jak půl metru před ní rychle rotuje kulka, jako kdyby narazila na cosi neviditelného, což byla ostatně pravda. Pak kulka – zdánlivě pomalu, ale přece jen volným pádem – spadla na podlahu a jak byla prudce roztočená, rychle se odkutálela stranou.

„Dej ty ruce dolů, Michale!“ vyzval jsem kamaráda. „Proč bys jim dělal radost? Nemohou nám ublížit. Pistolky jsou sice horší hračka než luky a šípy, ale proti prostředkům Froilů jsou směšné. Všimni si, Magdalena už dokonce vystřelila – a nic.“

Michal trochu udiveně spustil ruce.

„Nastavil jsi mezi nás »voruzí«?“ vyklouzlo mu.

„Ne,“ odvětil jsem. „»Voruzí« je příliš primitivní. Snadno by to zrušili a měli by nad námi vrch. Vraťme se k dosavadnímu tématu. A můžeme mluvit nahlas – jen ať to slyší všichni. Chtěl jsi jim poskytnout možnost obhajoby. Místo toho vytáhli zbraně, které zde na Satuzyo nikdy neměly být. To je přece přiznání nade všechny argumenty! Chceš ještě pochybovat, že z nich Kišvojta cítila nenávist? Magdalena už nám ji předvedla. Právnicky je to pokus o vraždu a tak to také musíš chápat. V této chvíli bych měl třetí možnost, jak z té kaše ven. To, co použila Hinjočhi proti Kycuzí. Vyvraždila celou jejich planetu. Pět miliard mrtvol! A tohle by byly jen dvě.“

„Cos vlastně proti nim použil?“ vyjekl Michal.

„Hinjočhi nechce, abych to dal někomu cizímu,“ řekl jsem omluvně. „Ale řekl bych, že to tady více lidem zachránilo život. V první řadě mně a dceři, ale pochybuji, že by se ti dva grázlové po prvních vraždách zastavili. Byli odhodlanější než si myslíte.“

Vycítil jsem, jak se oba pokusili použít skok »pchiš«, jenže je neposlechl. V té chvíli oba zpanikařili. Rudolf chtěl vyběhnout k východu z jídelny, ale ještě se ani nestačil pořádně rozběhnout a narazil na neviditelnou stěnu. Zapotácel se, vyrovnal rovnováhu – ale zase zůstal stát jako socha.

„Smůlu máte vy dva,“ řekl jsem suše. „A neposlechne vás ani příkaz »pchiš«, umím ho zablokovat. Hoďte ty bouchačky na zem a odkopněte je co nejdál! Nebo použiji něco silnějšího! Mám od Hinjočhi prostředky, které jsou pro vás nedostupné.“

Chvíle napjatého očekávání. Pak Rudolf pomalu, dramaticky obrátil hlaveň své pistole proti svému spánku.

„Nás nedostanete!“ řekl pohrdavě.

Všichni očekávali v příští vteřině výstřel, ten však nepřišel. Oba desperáti se znenadání složili na zem jídelny, nebyli schopní pohnout prstem a stisknout spoušť. Přimražení přišlo v posledním okamžiku, nicméně ještě včas.

„Dostaneme vás,“ opravil jsem ho. „Prosím, postarejte se o jejich kolty, ať nikomu neublíží.“

To už bylo určené přihlížejícím čumilům. Dva z nejbližších zvedli z podlahy pistole, jednu z nich ještě horkou. Od bývalých kamarádů se už všichni odtahovali.

Zrada se neodpouští.

„Co s nimi?“ zeptal jsem se shromážděných obyvatel osady Naděje. Michal totiž trval na »řádném soudu«, vylepšeném tím, že měla rozhodnout většina.

Oba odzbrojení zrádci seděli uprostřed jídelny, pro jistotu připoutaní k židlím, navíc pevně zasazeným do narychlo natištěné zátěže, aby nemohli uniknout příkazem »pchiš«. Zablokovat tento příkaz pouhou změnou jména bylo snadné, ale musel jsem ho přejmenovat zpátky, jinak by ho nemohl použít nikdo. Tihle dva byli přivázaní k zátěži a při jakémkoliv pokusu o útěk dostali jen hlášku »Kritická hmotnost překročena!« a šmytec, útěk se zkrátka nekoná.

Že jsou oba vinni, o tom nebylo pochyb. Jejich výstup se zbraněmi je usvědčil nejlépe. Další důkazy vyplavaly na povrch, když »komise« pečlivě prohledala jejich obytné buňky. Soukromí tu muselo jít stranou. U obou našli další zbraně, náboje a balíčky výbušnin s roznětkami, které by byly schopné rozmetat rozsáhlý palác. Nedalo mi to ale, musel jsem se jim vysmát. Skleněná hmota Froilů je houževnatější než železobeton a tohle množství trhavin by mohlo stavbu »Naděje« jen nakousnout. Materiály zde byly zkrátka lepší než pozemské. Slonovinová věž by se z betonu nedala ani postavit, neudržela by vlastní váhu. Pravda, nepřežila přímý zásah jadernou hlavicí, ale to byl podstatně »vyšší level« než obyčejný semtex, jaký měli tihle.

Stavbu by nezničili, ale mohli by zabít některé osadníky.

Pro nějakou diverzní akci byli vyzbrojení dostatečně, což je na druhé straně víc než dostatečně usvědčilo. Nejednalo se tedy o vině a nevině, ale už jen o trestu.

Vyhnat je na Zem? To by byla vlastně nezasloužená milost. O jejich úmyslech škodit nikdo nepochyboval a na Zemi by navíc měli úplně volné ruce. Připomněl jsem, že by mohli zneužívat všechny vymoženosti Froilů. Mají přece telepatii a utajené stroje »zgryjo« by je tam poslouchaly. Nikdo se neodvážil pochybovat, že by to Froilům vadilo a nejspíš by považovali za spoluviníky i ty, kdo by hlasovali jen pro jejich vyhnání na Zem.

Ale odeslat je bez skafandru na oběžnou dráhu, jako udělala Hinjočhi vojákům Kycuzí? Trest smrti se všem zdál přehnaný. Je sice pravda, že se na Zemi trest smrti dodneška používá, ostatně nikdo nepochyboval, že by se ti dva nerozpakovali zabíjet i tady, ale přece jen je ten trest příliš nevratný.

Moje nabídka uvěznit je na Chapežadu vypadala ze všech nejlépe. Osada Naděje neměla vězení. Navíc by jakékoliv zdejší vězení bylo při jejich znalostech »pchiše« iluzorní. Na Zemi by dokázali utéci i z Alcatrazu, ani by se tam nemuseli ohřát. Jenže na Chapežadu neznali žádné »cílové jméno« a vlastní cíle by si už pokládat nemohli. Tam by na ně vězení »Zárem« stačilo.

Jenže vydat pozemšťany do Chapežadu se nikomu nelíbilo. Nikdo nepochyboval, že naše vězení je krutější než na Zemi, už protože stráže nejsou lidé. A dvojnásob by to potupilo tyhle dva, kteří námi »opicemi« pohrdali. A to ještě nevěděli o »pecugíbe«, kterým krmíme vězně v »Záremu«, kde při bližším zkoumání zřetelně rozeznáte hmyzí nožičky, krovky a tykadla.

Ať to ale probírali ze které strany, všechny ostatní možnosti vypadaly neúměrně. Trest smrti se zdál příliš krutý, vyhnanství na Zemi by bylo vlastně osvobození. Nešlo přece o nic menšího než o zajištění bezpečnosti osady Naděje a shovívavost zde rozhodně nebyla na místě.

„A co takhle zeptat se Hinjočhi?“ navrhl kdosi z pléna.

„A to je chceš držet přivázané k závaží, než se tu Hinjočhi objeví?“ namítl mu jiný.

„Dlouho by nečekali,“ odpověděl jsem oběma. „Hinjočhi mi dala možnost přivolat ji. Ale rozvažte! Tím vlastně přiznáte, že si nevíte rady. A pokud to necháte na ní... ona se asi nebude rozpakovat zlikvidovat je, jako zlikvidovala pět miliard Kycuzí. A myslíte, že pak budete mít svědomí čistší? Dovolte mi o tom pochybovat. Když je dáme do vězení na Chapežadu, budou žít, ale ztratí možnost škodit.“

„Nevíme, jak takové vězení na Chapežadu vypadá,“ namítl kdosi. „Vždyť ani na Zemi nejsou všechna vězení stejná. Některá se podobají hotelu, jiná peklu.“

„»Zárem« se rozhodně hotelu nepodobá,“ připustil jsem.

„A peklu?“ ozvalo se z pléna.

„Má to k peklu blíž než k hotelu,“ přiznal jsem. „Ale není to ještě pravé peklo, jako jsou některá vězení na Zemi. Chybí tam mučení, od lámání kostí po moderní waterboarding. Není tam ale ani fitko, posilovny, televize a kafíčko do postele. Vězňové mají jídla dost, hladem může trpět jen kdo se pro hladovku rozhodne sám, ale nevaří tam kuchaři z pětihvězdičkových hotelů a v jídle si vězňové nemohou vybírat. Cely jsou tam zásadně samotky pro jednoho, aby se vězňové mezi sebou nemohli šikanovat. Je to ale vězení pro telepaty. Nikdo jim nebrání bavit se skrz zdi, takže ty samotky nejsou kruté jako na Zemi.“

„Moje řeč,“ řekl kdosi. „Žádná rekreace! Měli by ještě tvrdě pracovat v kamenolomu!“

„To nepůjde,“ mávl jsem rukou. „Nejsou tam kamenolomy. A také – kdo by je hlídal? Byla by to pro ně jen vítaná příležitost k útěku. Tyhle tam budou hlídat ženy a budou na ně stačit, i když Chapežadky jsou o poznání slabší než Chapežadé. A to nemluvím o vás, Homo Sapiens! Vy jste proti nám obři a siláci.“

Situace byla nepříjemná pro všechny, ale můj návrh zavřít zrádce do spolehlivého vězení vypadal nejpřijatelněji. Soud tedy skončil téměř jednomyslně – a bylo to zase jen na mně... Uznával jsem, že jsem to sám navrhl a že to pro mě bude nejméně obtížné. Necháme si tedy naložit provinilce do »mybraki« a vrátíme se aspoň nakrátko do Chapežadu...

Pak se ale vrátíme...

Kišvojta chce ještě vidět Zemi...

Na odvoz vězňů bych stačil klidně i sám, ale Michal s Vojtou mi tentokrát dělali doprovod. Vsadil bych se, že mi šli pomáhat ze zvědavosti, určitě je lákala naše věznice »Zárem«.

Doprava však byla snadnější než čekali. Přivezli jsme je do Chapežadu přimražené, tam jsem je prostě objal, nejprve chlapa, pak jeho spolupachatelku, »pchišem« jsem je přemístil na chodbu věznice a s pomocí Kišvojty jsem je odtáhl do cely.

Pak teprve jsem zbytku naší výpravy prozradil jméno cíle, aby se mohli podívat až na místo, jak to tam vypadá.

Obě cely byly relativně pohodlné a nevzbuzovaly odpor již na první pohled. Inu, uvidíme, jak se budou jevit vězňům po roce, natož po dvou...

Dříve než se vězňové vzpamatovali z přimražení, zapadly za nimi dveře a od této chvíle se o ně budou starat dozorkyně. Chapežadky jsem seznámil s přírůstkem a jejich zvláštnostmi. Za žádnou cenu jim nesměly otevírat dveře, jídlo jim měly podávat stejně jako ostatním jen přes otočnou zásuvku, otevřenou vždy jen na jedné straně – buď u dozorkyň, nebo u vězně, takže se za normálních okolností do fyzického kontaktu nedostanou. Hlavní jídlo budou dostávat stejné jako ostatní – pecugíbe, ale přimluvil jsem se, aby občas dostali navíc ovoce. Nejvhodnější den se pro to jevil osmý – »takcara«, považovaný na Chapežadu za sváteční, asi jako u nás sedmý den – neděle.

Michal s Vojtou byli spokojení. Nevypadalo to tak strašlivě, jak se obávali.

A mohli jsme se vrátit na Satuzyo a pokračovat dál na Zem.

Kišvojta už se na ni těšila.

Errata:

14.08.2021 14:34