Vítej, návštěvníku!

Návštěva Země

Návrat do osady Naděje byl snadný. Letěli jsme ve společné »mybraki«, bránu jsem otevíral já a brzy jsme se snášeli před známou bublinkovou budovu.

„Zastavte se ještě u nás,“ požádal mě Michal. „Jestli máš od Hinjočhi nějaké informace, co my ne, budou nás strašně zajímat.“

Nechali jsme se tedy přemluvit, abychom se s nimi vrátili do společné jídelny a uspokojili touhu obyvatel Naděje po pravdě.

Michal na dálku telepaticky nařídil shromáždit tam všechny, aby se to dozvěděli »přímo od pramene«. Byla z toho samozřejmě velká debata, ale v podstatě stačilo všem dozvědět se, proč a kdo ze Země zmizel.

Byla to hlavně »elita«. Splňovala příznaky pro okamžitou likvidaci – nenávist a pohrdání jinými lidmi. Ukázalo se, že i na Zemi je ta »puhldost« velice rozšířená, naštěstí ne jako u Kycuzí, kde zůstala naživu jen nemluvňata a batolata, neschopná se o sebe postarat.

Hádal jsem také, že úplně zmizeli muslimové. Náboženství, které vede věřící k nadřazenosti nad ostatními lidmi, je doslova předurčuje pro zásah Froilů. Je známo, že muslimové vedou své děti k nenávisti k nevěřícím už v poměrně útlém věku, ušetřilo by to tedy jen malé děti, které ještě nemají rozum, a možná i určité malé procento těch, koho při víře drží strach z pomsty souvěrců, kdyby odstoupili. Je otázka, zda by jich bylo dost, aby se postarali o miliony sirotků po ortodoxních rodinách.

A podobný osud postihl i všechna ostatní »samospasitelná« náboženství, kde nad láskou k bližním převažuje pohrdání všemi, kdo jejich dogmatům nevěří.

Nejhorší pro pozemskou společnost bylo, že zmizeli ti, kdo ji řídili. Všichni manažeři, bankéři, ale i politici, vojáci... zůstaly jen průměrné »šedé myši«, které se samy za elitu nepovažovaly. Jenže »šedé myši« neuměly společnost řídit. Snažily se poctivě, ale při prvních nesnázích si nevěděly rady. Hospodářský systém pracoval setrvačností asi jako auto, které jede dál, i když řidiče sklátí infarkt. Otázkou je, kde to auto – i hospodářství – skončí.

„Asi by bylo nejlepší, kdybyste vtrhli do televize a pokusili se vysvětlit všem lidem, co se to stalo,“ navrhoval jsem.

„Těžko!“ namítl Michal. „Jestli je to jak říkáš, bude televize prázdná. Všichni televizáci obíhají jako kusy ledu kolem Země.“

„Všichni snad ne,“ utěšoval jsem ho. „Jejich špičky nejspíš obíhají, ale televize nejsou jen namyšlení hlasatelé, komentátoři a politologové v čele s ředitelem. Snad tam zbyli technici, běžní údržbáři a já nevím kdo ještě. Možná jim postačí dodat hlasatele a hlavně novou náplň vysílání. Jistěže hned od začátku nestačíte vyplnit celý program, ale když technici prohrabou archivy, mohou pokračovat v programu – tak to už ostatně dělali, poslední dobou televize žila z archivu, ta »elita« nic nového nevymyslela.“

„Nemáme tu dost umělců,“ lamentoval Michal.

„No a co?“ opáčil jsem. „Myslíte si, že ti, kdo zmizeli, byli všichni Michelangelové? Mezi nimi byla beztak většina mazalů, neschopných skutečného umění! A sochaři? Kdo viděl v poslední době jinou nově vytvořenou sochu než abstraktní? Kolik je mezi zástupy zpěváků Karlů Gottů? Budou lidem tak chybět scénáristé, vymýšlející nekonečné seriály bez špetky zajímavostí...? Ti, kdo si dnes říkají »umělci«, by se v době renezance uměním neuživili, tenkrát byla, obrazně řečeno, laťka pro dnešní »umělce« příliš vysoko. Doufám, že s »umělci« zmizeli i všichni kritici, mecenáši a »znalci«, kteří dosavadní mazaly podporovali. Neříkám, abyste na umění úplně rezignovali, ale bude lépe, když s tím lidé začnou úplně znovu, pečlivěji a pokorněji.“

„To ale vypadá na děsnou fušku,“ vzdychl si Michal.

Nezbylo mi než souhlasit.

„Pořád mi ale vrtá hlavou, jak je možné, že jsme se vůbec nic nedozvěděli o vpádu Kycuzí na Zem?“ svěřil se mi Michal.

„Pravděpodobně byli na Zemi příliš krátce a zprávy o nich se ještě nestačily rozšířit,“ hádal jsem. „Podle geometrické shody Země a Chapežadu bych soudil, že Kycuzí zahájili invazi někde ve středu Afriky. A než se svět dozvěděl pravdu, přišla Hinjočhi a způsobila daleko větší záhadu zmizením pozemských elit.“

„Jedině tak,“ připustil Michal. „Uprostřed Afriky... tam měli proti kosmickým agresorům leda kalašnikovy. A to asi vypadalo, jako když v Habeši stříleli proti italským tankům šípy.“

„Tak by to vypadalo, i kdyby Kycuzí vtrhli do Evropy nebo do Ameriky!“ řekl jsem. „Malou ukázku jste přece viděli. Zažili jste to v »mybraki«, které na Zemi nemá soupeře. Pozemské střely odráží, protiletadlové rakety, schopné poslat k zemi dopravní velkoletadla, si na »mybraki« vylámou zuby. Střelám Kycuzí však neodolají. Viděli jste to sami. Několik takových střel jsem odrazil, ale tím jsem to jen oddálil. Střely pronásledují cíl jako buldok, dokud ho nezničí. Jedinou naší záchranou bylo opustit »mybraki« skokem »pchiš«. Pozemské válečné stroje, od tanků a obrněných vozů přes letadla po bitevní a letadlové lodě by byly pro střely Kycuzí velice snadným cílem.“

„A co pozemské nukleární hlavice?“

„Ty by možná pomohly,“ pokrčil jsem rameny. „Pokud by je nesestřelili. Jejich střely se neminou cíle. Zachránilo mě vždycky jen to, že jsem zničil střelce dřív než oni mne.“

„Buďme jen rádi, že se nedostali na Satuzyo,“ oddychl si Michal. „Na Satuzyo nás zaskočily i obyčejné pistole.“

„Mě ne,“ usmál jsem se. „Já mám teď, hoši, takový trénink, o jakém se vám ani nezdálo! Už jste slyšeli, jak se dá vracet čas?“

Ukázalo se, že to neznají.

„To mi dala Hinjočhi, ale nemám to rozšiřovat,“ řekl jsem omluvně. „Vracení času je užitečná věc. Zpočátku jsem to musel použít skoro při každém setkání s grázly. Kdykoliv mě zastřelili, z posledního záblesku vědomí jsem si vrátil čas, jenže to už jsem věděl, co na mě chystají a mohl jsem reagovat dřív než oni. Pak mi ale Hinjočhi vynadala, že toho zneužívám, takže teď to mám jen pro případ opravdové nouze.“

Pochopili i to, že jim tuhle možnost raději neřeknu. I tak jsme jim s Kišvojtou hodně pomohli. Ti dva, Ruda s Magdou, by jim mohli udělat hodně těžkou hlavu!

Zastávka v Satuzyo byla užitečná. Osadníci z Naděje chtěli Zemi pomoci překonat současný chaos. Snad jsme si to vyjasnili, nikdo nepopíral, že je nutné začít přes média. Ani pro Kišvojtu to nebyla nudná zastávka, ale přesto se teď víc těšila na Zemi.

Jen aby nebyla holka zklamaná...

Ještě jednu informaci jsem Michalovi neřekl – a sice používání »vějířů«. Hinjočhi naučila hochy na Satuzyo nejjednodušší cestu po sousedících »listech vějíře«, i když měli na té cestě »přestupní světy« Kentaurii a Hórgo. Na Hórgo navíc žili nebezpeční draci – šestikončetinové obludy podobné pozemským dinosaurům. Cesta přes Hórgo nebyla proto bezpečná a nutila cestovatele přestupovat rychle a nezdržovat se víc než bylo nutné.

Já jsem uměl použít přímou bránu Satuzyo-Země. Ale když ji sama Hinjočhi osadníkům Satuzyo nedala, raději jsem se jim o této zkratce ani nezmiňoval.

Sám jsem ji však použil a s Kišvojtou jsme se tak vynořili v zátočině jakési řeky. Neznal jsem to tu a nebyly tu žádné cesty, ale to nám pochopitelně nevadilo. Chtěl jsem beztak použít jako dopravní prostředek »mybraki«. Michalova parta se na Zemi snažila chovat co nejméně nápadně, pohybovali se tu proto zásadně jen pěšky, občas využívali hromadnou dopravu, ale já s Kišvojtou jsme tu tak jako tak chodit nenápadně nemohli. Jak se říká, když praskla kráva, ať praskne i chalupa, rozhodl jsem se létat a basta! Byl už večer, »mybraki« létá tiše, nejspíš si nás nikdo nevšimne a mohlo by to projít v klidu.

Jenže – u čeho na Zemi začít? Nebo spíš – u koho? Většina mých dosavadních známých na Zemi nepatřili mezi natolik dobré přátele, aby jim nevadilo, jak vypadám. A jenom si s Kišvojtou prohlížet krásy pozemských památek? Praha jich má i na několik dní, ale já bych si raději s někým známým poklábosil.

Naštěstí jsem si vzpomněl na starého učitele Ryntína. S tím bych si troufl poklábosit i teď, samozřejmě pokud je ještě naživu. Ale proč by nebyl, na škole nebyl zas až tak starý a jak jsem ho znal, patřil mezi laskavé lidi, kteří se nad nikoho nevyvyšují. Náš starý učitel určitě nezmizel do vesmíru, jako mnoho jiných.

Věděl jsem, kde má domek, takže jsme tam spolu zamířili.

Staré venkovské domky se za ta léta nezměnily. Některé sice měly novou barevnou fasádu, ale většina vypadala stejně jako když jsem chodil do školy. Naletěl jsem nad vesnici, kde Ryntín bydlel, a opatrně jsem přistál před vchodem.

Menší problém byl se zvonkem. Musel jsem vzít Kišvojtu na ramena a vysvětlit jí, co musí udělat, sám bych na tlačítko asi nedosáhl. Mohl bych si jistě vypomoci stoličkou z pole »voruzí«, ale tohle bylo rychlejší a Kišvojta byla ráda, že je užitečná.

Další problém byl, když učitel přišel otevřít a za dveřmi na něho promluvily dvě opičky.

„Dobrý den, pane učiteli!“ oslovil jsem ho.

Chvíli se rozhlížel, kdo mluví. Nepochopil, že mluvím já. Ale to jsem přece čekal, takže mě to nevyvedlo z míry.

„Ano, to mluvím já, pane učiteli,“ pokračoval jsem, když se neměl k odpovědi. „Nejspíš jste ještě nikdy neviděl skutečného mimozemšťana, ale mimozemšťané nemusí být jen zelené barvy. Vypadáme sice jako pozemské opice, ale jsme inteligentní jako vy lidé. Se mnou se dá diskutovat i o atomové fyzice a o vesmírných branách, ale trochu znám i Zemi.“

Během těchto slov jsem Kišvojtu opatrně spustil na zem.

„To... to vážně...“

„Jistěže to myslím vážně,“ ujistil jsem ho. „Stojíme před vámi, dva mimozemšťané. Přišli jsme za vámi v míru a kromě úvodního překvapení jich mám pro vás zaručeně ještě víc, pokud budete mít zájem si s námi popovídat.“

„Jak víte, že jsem učitel?“ zeptal se podezíravě.

„Znám vás dobře, pane Ryntín,“ řekl jsem. „Ale je pravda, že jsem na Zemi už dlouho nebyl. Chtěl bych si ujasnit, jak se na dnešní stav světa díváte vy. Hodně mi na vašem úsudku záleží.“

„A proč zrovna já?“

„Protože si vás dobře pamatuji,“ odvětil jsem. „V tomto světě je málo lidí, ke kterým mám takovou důvěru.“

„Když myslíte... pojďte tedy dál...“ ustoupil ode dveří, aby nám uvolnil cestu. Vešli jsme do předsíně a učitel za námi zavřel venkovní dveře. Pak nám ukázal na dveře do jeho pokojíčku.

„Od té doby, co mi umřela moje choť, bydlím v celém domě jen v téhle jediné cimře,“ omlouval se. „To víte, jako penzista už nejsem tak aktivní jako dřív.“

„Takže vaši paní už neuvidíme,“ řekl jsem smutně. „Měl jste ale děti, ne?“

„Ty za mnou chodí jen občas,“ řekl učitel. „Neposadíme se spolu ke stolu? I když... asi byste potřebovali vyšší židle, že?“

„To vydržíme,“ mávl jsem rukou, i když Kišvojta měla oči tak tak nad deskou stolu. Učitel jí dal na židli aspoň polštářek, aby se nemusela tolik natahovat.

„Tak povídejte!“ vybídl nás. „Co vás zajímá?“

„Ještě předtím vám musím, pane učiteli, něco sdělit,“ začal jsem zeširoka. „Vy mě totiž znáte. Ne v mé současné podobě, ale dřív jsem byl člověk, pozemšťan, Homo Sapiens. Takového jste mě znal a možná si na mě ještě vzpomenete.“

„Pozemšťan?“ podíval se na mě udiveně.

„To by bylo dlouhé vyprávění, ale řeknu to opravdu stručně, pane učiteli. To určitě pochopíte. Jako člověk Homo Sapiens jsem se dostal do vesmíru. Ne v raketě ani v jiném takovém dopravním prostředku, ale hvězdnou branou, kterou se dá projít i pěšky, stačí vědět, kde je a jak se otevírá. No a ve světě Kycuzí jsem se trochu zapletl do sporů s místními obyvateli, takže jsem přišel o lidské tělo. Naštěstí jsem nepřišel i o život, jen o tělo, neboť jsem dostal náhradou tohle. Jsem váš bývalý žák, proto si vás pamatuji a dost mi záleží na tom, abyste si na mě ještě vzpomněl, i když si mě můžete pamatovat jen v mém tehdejším lidském těle. Určitě by se nám ale lépe hovořilo.“

„Nevím,“ řekl nerozhodně. „Ve vašem současném těle jsem vás přece nikdy neviděl. Takže – jestli to správně chápu – máte teď tělo opičky s duší člověka?“

„Tak nějak,“ odvětil jsem. „V tomhle náhradním těle jsem na Zemi poprvé. Můžete se na mě rozpomenout jen dokud jsem měl staré tělo. Vzpomeňte si! Chodil jsem tenkrát pilně do vašeho technického kroužku a jednou jsem místo vás promítal film pro celou školu.“

„To byste musel být... Vojta?“ vzpomínal Ryntín.

„Vidíte, vzpomněl jste si!“ nadskočil jsem vítězně. „Tenkrát jste onemocněl nějakou chřipkou, či co to bylo, a protože jste byl ze všech učitelů jediný, kdo uměl obsluhovat školní promítačku, mělo být promítání odložené nebo dokonce zrušené. Tenkrát do škol půjčovali filmy jen na omezenou dobu... A tak jsme my, členové vašeho technického kroužku, přišli za ředitelem, aby nám dovolil ten film promítnout. Přece jen se na to všichni žáci těšili a oznámit jim, že se promítání ruší... Ředitel se nejprve ošíval, ale když jsme se mu dušovali, že jste nás s promítačkou naučil zacházet odborně, ustoupil.“

„Ale vám se tenkrát promítačka nějak pokazila, ne?“

„Jo, pokazila,“ přitakal jsem. „Hned jak jsem zavedl film, ozvalo se lupnutí a praskl pružinový náhon navíjecí cívky. Oprava byla nad naše síly, náhradní pružinu jsme neměli, ale napadlo mě, že tak jako tak musím stát u promítačky... budu tou neposlušnou cívkou točit ručně. A skutečně jsem celý film ručně navíjel. Jenže ta cívka měla sice kolem dokola otvory, které to umožňovaly, ale jejich plechové okraje byly příliš ostré než aby se to dalo dělat prstem. Použil jsem tedy obyčejnou dřevěnou tužku. Šlo to, jenže se tužka o ostré hrany obrousila, až se čas od času kus ulomil. Na konci filmu jsem z ní měl v ruce už jen krátký špaček, ale vytrval jsem a promítání bylo k radosti žactva zachráněné. Dlouho se pak o tom ve škole povídalo.“

„Škoda, že jsem byl tenkrát nemocný a neviděl jsem to!“ usmál se učitel. „Ale tobě to zvedlo prestiž, že? Zejména u všech spolužáků! Zachráněné školní promítání všichni ocenili!“

„No to se rozumí!“ usmál jsem se při té vzpomínce.

„Ale zvedlo to i prestiž našeho technického kroužku,“ dodal učitel. „Prokázalo se, že nebyl tak zbytečný, jak o něm zlé jazyky po škole roztrušovaly!“

„Vzpomněl jsem si na tuhle příhodu, abyste mi teď uvěřil, kdo doopravdy jsem, pane učiteli,“ řekl jsem vážně.

„I když...“ zarazil se učitel. „Právě tohle věděli v celé škole všichni, to jste se mohl dozvědět od kohokoliv...“

„No dobře, pane učiteli,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení. „Vzpomněl jsem si ještě na jinou situaci. Známe ji zaručeně jen my dva, vy a já, ale nevím, jestli si na ni ještě vzpomenete...“

„Povídej,“ vybídl mě.

„Tenkrát naše třída jela na školní výlet...“ začal jsem. „Před odjezdem jste si mě vzal stranou a řekl jste mi, že se učitelé na mě složili, protože věděli, že mi tenkrát zemřel tatínek. A dal jste mi na ten výlet dvacet korun. Pro mě to tenkrát byly velké peníze, ale pane učiteli, přiznejte se, že to nebylo z nějaké sbírky mezi učiteli? Hodně jsem o tom od té doby přemýšlel a došlo mi, že jste mi tenkrát tu dvacku dal sám a ze svého. Bylo to tak?“

Učitel se zamyslel a pátravě se přitom na mě díval.

„Takže to jsi opravdu ty,“ řekl po chvilce váhavě. „Tohle by nikdo jiný vědět nemohl...“

„Ano, jsem to já, ten tehdejší kluk Vojta,“ přisvědčil jsem. „I když mám dnes tělo mimozemšťana, žiji ve světě Chapežadu a na své dřívější pozemské tělo už jen občas vzpomínám.“

„A kdo je ten druhý?“ ukázal učitel na Kišvojtu. „Je nějak málomluvný...“

„To je moje dcera Kišvojta,“ řekl jsem pyšně. „Víte, já už v tom světě žiji dlouho. Zastávám funkci vyslance Froilů, to jsou ještě jiní mimozemšťané, ale to už by bylo opravdu příliš dlouhé povídání. Od chvíle, co jsem se stal Chapežadem, žiji mezi nimi a neodlišuji se. Jistě uznáte, že se takhle na Zem vrátit nemohu, ještě bych skončil v některé ZOO. Smím si sem jen občas skočit na návštěvu. Takže jsem se tam oženil a mám i tuhle dceru. A ta se tak dlouho chtěla podívat do mého bývalého světa, až jsem ji vzal s sebou. Jenže neumí česky, takže tady musí mlčet.“

„No, je nějaká menší, takže je to ještě mládě?“

„My říkáme dítě,“ přikývl jsem. „Ve světě Chapežad je to do značné míry podobné Zemi, i když se to v detailech přece jen liší. Jsme drobnější, slabší, ale jinak máme i podobné nectnosti jako lidé na Zemi. Prostě je to jiný svět. Ale teď mě víc zajímá, co se děje na Zemi.“

Učitel Ryntín kupodivu neviděl situaci na Zemi beznadějně jako obyvatelé Satuzyo.

„Jestli je to opravdu tak, jak říkáš,“ přemýšlel, když jsem mu vyložil svůj pohled na věc, „pak svět půjde dál jako dosud. Možná ne úplně stejně, ale půjde dál. Myslíš, že nebude žádná kultura? Možná ne ta současná, ale lidé nevydrží beze zpěvu. Asi nebude tolik profesionálních divadel, ale Čechy v minulosti vždy zachraňovali potulní komedianti, ne kamenná divadla. Říkáš, že zmizely celé nenávistné národy? Aspoň se jich nemusíme obávat. A bez papalášů to také půjde. Všude se najde někdo, komu to prostě nedá. Na vesnicích dnes berou lidi neradi funkce starostů. Kouká z toho práce navíc a zisk za tu námahu nestojí – a přece má každá vesnice starostu – výjimky spočítáš na prstech a to ještě nevíš, co za tím vězí. A stejně se najde dost lidí schopných řídit města a nakonec i celé země, když jim ti »všeho schopní« uvolnili místa. A může to být lepší než teď, když zmizeli největší zloději a šizuňkové a nebudou tam škodit!“

„Vidíte to příliš optimisticky, pane učiteli,“ zmohl jsem se na nesmělou výčitku.

„Nevidím to zkrátka škaredě,“ opáčil klidně.

Jistě, to je rozdíl mezi pesimistou a optimistou, kdy jeden vidí poloprázdnou a druhý poloplnou sklenici. Ještě zbývá pohled politika, který přidá vlastní hodnocení, že lidé mají ještě zbytečně velké sklenice, takže se jim daří dobře a měli by platit vyšší daně.

Což o to, bez divadel, zpěváků a nejspíš i bez televize se dá žít, naši prapředkové je také neměli a šlo to. Ale horší je, že dnes začínají chybět zdroje.

Dříve byla na světě místa, kde ze země prýštila smradlavá, ohavná kapalina, která při zapálení hořela a vydávala černý dým.

Dnes se ropa těží pomocí ropných věží z hlubin moří, nebo ji za velkých nákladů uvolňují z hlubinných břidlic. Přírodní ropa, vyvěrající až na povrch, se stala krásnou pohádkou.

Dříve se topilo dřevem, ale hluboké lesy dávno zmizely a za dřevo se dnes platí »na dřevo«.

A k tomu ještě ta závislost na kamionech... V Africe někteří černoši odmítají obdělávat pole. Nač se namáhat, když si všechno můžeme bez námahy koupit v supermarketu? Bílí to tam rádi dovezou, jinak jim uřežeme hlavy... a když nic nedovezou, půjdeme si to od nich vzít do Evropy sami. Máme přece právo na stejnou životní úroveň! Jen ať se bílí starají! Nevěřící musí platit a mlčet, jinak budou o hlavy kratší! Jsou to přece naši otroci! Tak to stojí v Koránu a pochybovači skončí bez hlavy!

V Anglii úplně přestali pěstovat obilí. Kanadská pšenice je přece tak levná, že se jí nevyplácí konkurovat! Za Druhé světové války v době německé ponorkové blokády se to projevilo hladem a Angličané chtě nechtě obětovali svou pěstěnou krajinu na pole brambor, ale po válce všechno zase zrušili... válka přece už nikdy více nebude... (i když tohle říkal Chamberlain také...)

V Evropě se dlouho někteří chovali podobně. Nač bychom se namáhali se zemědělstvím, když všechno levně dovezeme? Tak to tvrdili naši špičkoví ekonomové, takže to musí být pravda!

A tak i u nás Agrofert »s péčí řádného hospodáře« zaorával místo sklizně vzrostlou pšenici, která by se »nevyplatila«. Stejně tak jiní »hospodáři« likvidovali sady (»španělská a polská jablka jsou přece bezkonkurenčně laciná«) a podřezávali celá stáda krav, na které pro naše zemědělce nezbyly »kvóty«. Na čas se na česká pole vrátila cukrová řepa, ale už ne k výrobě konzumního cukru, nýbrž k výrobě biopaliv, neboť tu byla větší naděje na dotace.

A za této situace zmizely intelektuální a manažerské špičky. Ty špičky, které lidmi hluboce pohrdaly a jejich bohem bylo zlaté tele neboli mamon. A které po sobě zanechaly Evropu s naprosto rozvráceným, nesamostatným hospodářstvím, nezdravě závislým na exportu a zejména na dovozu.

Tak jsem to, v očích pana učitele příliš pesimisticky, viděl já z pohledu zvenčí, dokonce až z Chapežadu.

Ano, jistě se najdou lidé, kteří »vezmou« funkci starostů.

Ale nebude jim do zpěvu.

Errata:

14.08.2021 14:34