Kalup

S panem učitelem jsme se rozloučili srdečně. Však jsem si předem říkal, jestli mě někdo na Zemi pochopí, že to bude nejspíš on. A byl jsem rád, že jsem se v něm nezklamal.

Také Kišvojtě se zdál »ten člověk« příjemný. Vlastně když se to tak vezme, na Zemi by ji neměl rozčilovat nikdo. Všichni ti nenávistní byli pryč.

Jenže už cestou domů mi vyčetla, že z mého rozhovoru s učitelem vůbec nic neměla.

„Jak jste se to vlastně bavili?“ ptala se mě podezíravě. „Co to bylo za slova?“

Vysvětloval jsem jí tedy, že touhle řečí se mluví na Zemi na území Čech. Na Zemi je víc takových jazykových skupin a Čechy patří k těm menším. To není jako na Chapežadu, kde se jednou řečí domluvíme prakticky všude a místní nářečí se liší jen v málo podstatných detailech, jako jsou »mlaskavky« a »kňouravky«.

„Ale tys tak mluvil taky!“ vyčetla mi.

„Česky jsem mluvil dříve než chapežadsky,“ ujistil jsem ji. „Na Zemi jsem znal více řečí i z důvodů mého povolání.“

„A proč jsi mě tuhle řeč nenaučil, než jsme sem šli?“

„Nebyl na to čas,“ řekl jsem. „Proti chapežadštině je tahle řeč příliš složitá.“

Pravda, chapežadština je mnohem jednodušší. Je to vinou zaostalosti společnosti na Chapežadu. Chapežadé neumí mnoho věcí pojmenovat, protože je prostě neznají. Nemají žádný výraz pro boty, oděv, kosmetiku a jiné obory, které na Zemi mají vlastní žargon. Nakonec i pozemské jazyky mívají hodně slov převzatých od jiných národů, vzpomeňme si na germanizmy řemeslníků nebo latinismy lékařů, a to i když má čeština pro mnohé pojmy vlastní názvy. Většina oborů si udržuje od ostatních lidí jazykový odstup a podle žargonu poznáte fachmana.

Chapežadštinu ještě čeká dlouhý a nelehký vývoj...

Doma mě ale čekala bouřka.

Sojata se do mě pustila jako fúrie. Nějak se holka oprskla, dřív by si to na žádného chlapa nedovolila! Co jsem to spáchal, vzít její jedinou dceru na nebezpečnou výpravu do cizího světa? Co kdyby se jí tam něco zlého stalo? Je to její jediné dítě, ať si na takové cesty beru jiné, třeba Vagvojtu...

Utěšoval jsem ji, že jsem přece nevzal dceru do Kycuzí! Na Satuzyo i na Zemi to dobře znám, je tam mnohem bezpečněji než na Chapežadu...

Ale Sojata nebyla k utišení... Cákryš, nebylo to dřív lepší, když si ženské neodvážily na chlapa ani pípnout?

Snášel jsem to skoro hodinu, ale pak můj pohár trpělivosti přetekl a bouchly saze. Praštil jsem pěstí do desky pracovního stolu a zařval jsem:

„Caňchysiš, mám já toho zapotřebí, nechat si tak nadávat? Co se vlastně stalo? Nic, docela nic! Dcerka se podívala do dvou spřátelených světů, kde nás přijali jako přátele. A co by se mohlo stát? Nic, vůbec nic! To jen ty vidíš všude bubáky a lylyky! To je moje odměna za to, že jsem na Chapežadu zrušil prodej ženského masa? Neměl jsem to radši nechat, jak to bylo?“

„Jsi stejný chlap jako ostatní!“ křičela ještě Sojata, jenže to už ji ostatní ženské táhly pryč a ucpávaly jí rukama ústa, aby už proboha byla zticha.

V mé pracovně konečně nastalo ticho. Až po chvilce se opět ozvala malá Kišvojta.

„Tati, na mámu se nezlob, je zkrátka hodně citlivá. My dva přece oba víme, že bys mi nedovolil ublížit. A ty dva světy nebyly tak špatné! I ve Skalním domě to bylo horší než v cizích světech. To spíš tam jsem od starších kluků dostala občas nespravedlivě na záda!“

„Já vím, Kišvojto!“ obrátil jsem se na ni už zase laskavě, ta přece vůbec za nic nemohla. „Náhodou jsi nám tam hodně pomohla. Jsi citlivější na něco úplně jiného než máma Sojata a to je velice dobré.“

„Až na tamty dva...“ vzpomněla si Kišvojta.

„Ale byli to jediní dva v Satuzyo,“ ujistil jsem ji. „Všimla sis na Zemi, že tam nikdo takový nebyl?“

„Všimla,“ řekla Kišvojta. „Asi jsme byli u dobrých lidí.“

„Byli jsme u dobrých lidí,“ souhlasil jsem. „A proto jsem se tam o tebe vůbec nebál. Nejsou všechny světy tak »vyčištěné« od zla, jako Země...“

Zanedlouho do mé pracovny opatrně nakoukla Bjurša.

„Už se nezlobíš?“ zeptala se plaše.

„Proč bych se měl zlobit?“ usmál jsem se na ni.

„No... kvůli Sojatě...“ naznačila, oč jí jde.

„Aha!“ pochopil jsem. „Přišla jsi to sem vyzkoumat, že?“

„No... ženské mě za tebou poslaly, že mám největší naději, že mě nevyhodíš!“

„Proč bych tě měl vyhazovat?“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale to víš, nikdo nemá rád, když ho někdo nespravedlivě kárá!“

„Nespravedlivě?“ podívala se na mě Bjurša opatrně. „Ty jsi nevzal s sebou na Zem Kišvojtu?“

„Vzal,“ přikývl jsem. „Ty to také považuješ za nebezpečnou cestu? Víš, vždyť už mě snad trochu znáš. Kdyby to na Zemi bylo nebezpečné a kdybych tam musel jít někomu na pomoc, nejspíš bych tam šel. Ale šel bych tam sám. Bez dětí i bez vás. Věříš mi?“

„Vlastně... máš pravdu,“ trochu se rozjasnila. „Vím, že jsi říkal, že to tam nebylo nebezpečné, ale Sojata tvrdila, že bys to nejspíš řekl i o Kycuzí. A šel bys tam jako na jižní část císařství.“

„Ale nebral bych s sebou nikoho, koho bych mohl ohrozit,“ řekl jsem pevně.

„Do jižních měst císařství jsi s sebou vzal i lidi ze Země!“ připomněla mi.

„Vzal,“ připustil jsem. „Zmýlil jsem se, považoval jsem tu cestu za bezpečnou. Čekal jsem tam nejspíš nějaké Chapežadské piráty ze sousední pevniny... ale když jsem zjistil, že tam jsou Kycuzí, okamžitě jsem vyzval své bývalé krajany k návratu. To jsi snad mohla zaznamenat, ne?“

„Vzal jsi tam ale i potom Babdi!“ pokračovala.

„Ano, ale jen ji,“ přikývl jsem. „Babdi by mě tam dokázala chránit stejně jako já ji. My dva jsme se doplňovali a spolu jsme měli větší naději na přežití než každý z nás jednotlivě. A věř mi, že bych Babdi přivedl zpátky. Ale Kišvojtu bych tam rozhodně s sebou nebral. Tam to opravdu bylo nebezpečné. Ale na Zemi?“

Zdálo se, že jsem Bjuršu přesvědčil. Když zjistila, co se chtěla dozvědět, zase opatrně vycouvala.

Šla to sdělit ostatním...

Návštěvu Hinjočhi jsem opravdu neočekával.

Podle mě neměla důvod přijít. Na Chapežadu byl klid a mír, všechno v poklidu, nikdo nebuntoval žádnou válku.

Přesto se tu objevila.

„Musíš mi pomoci,“ začala bez velkého úvodu. „Tady máš sice klid, ale na Zemi jsou problémy. Potřebovala bych, abys tam dodal nějaké potraviny.“

„Cože?“ podivil jsem se. „Aby středověká civilizace musela zásobovat potravinami podstatně vyspělejší civilizaci Země?“

„Vypadá to paradoxně, ale je to tak,“ vzdychla si Hinjočhi. „To se ví, nejprve jsem byla v Satuzyo, jsou přece Zemi mnohem bližší... myslím tím původem... ale kolonie v Satuzyo nedokáže v krátké době zvýšit produkci potravin, aby to stačilo. Vzpomněla jsem si tedy i na tebe. Nechci plnou škálu potravin, ale nemohli byste vyprodukovat jednu až dvě úrody zdejšího obilí? Na Zemi by to hodně pomohlo.“

„Zkusíme to,“ slíbil jsem. „Kolik toho obilí potřebuješ?“

„Celosvětově bude Zemi chybět ročně dvacet milionů tun obilnin všeho druhu,“ řekla Hinjočhi. „Kolonie Satuzyo si troufá na produkci pěti milionů tun – to je mimochodem celá dřívější produkce Čech. Jak bys odhadl možnou pomoc Chapežadu?“

„Tak na desetinu produkce Satuzyo, půl milionu tun,“ řekl jsem zamračeně. „To za předpokladu, že dám všem k dispozici »mybraki« místo traktorů a natisknu zemědělské nářadí, hlavně pluhy a sklízecí stroje. Uvědom si, Hinjočhi, tady na Chapežadu je proti Zemi pořád středověk!“

„Vím, ale pochop mě!“ řekla nešťastně. „My nikomu žádné potraviny dodávat nemůžeme, pro vás to jsou žíraviny a naopak. Kdo tedy může dodat chybějící jídlo? Správně by si to měla Země vyprodukovat sama a za normálních podmínek bych to neřešila, jenže tohle nejsou normální podmínky. Zbavila jsem Zemi její intelektuální elity. Nelituji toho, ta elita škodila kde mohla. Jenže než se na Zemi ustanoví nové vlády, panuje tam bezvládí a nic pořádně nefunguje, ani zemědělství. Kolonisté na Satuzyo ihned pochopili, co je jejich povinnost, a začali s přípravou polí, ale to nebude stačit. Ty jsi přece bývalý pozemšťan, ty už necítíš pomoc krajanům jako svou povinnost?“

„Nikomu pomoc neodpírám,“ ohradil jsem se. „Ale jedinec toho mnoho nezmůže a nejsem si jist, zda se mi podaří přesvědčit Chapežady, aby pomáhali někomu, koho ani neznají.“

„Zkus to aspoň,“ poprosila mě. „Budeš mít čistší svědomí!“

Pak zase zmizela a já stál před úkolem, o jehož splnitelnosti jsem už předem pochyboval.

Nicméně Hinjočhi měla přece jen pravdu.

Když to aspoň zkusím, budu mít čistší svědomí. A kromě toho jsem se pořád ještě cítil natolik pozemšťanem, abych pomoc pociťoval jako povinnost. Konec konců, chci se přece jen na Zem někdy vrátit a to by šlo těžko, kdybych teď pomoc odmítl.

Ale – jak to udělat? Je přece nesmysl, abych se teď posadil do »mybraki« a začal s ní jako s traktorem obdělávat pole! Nestihl bych utáhnout víc než jedno hospodářství. Do zdejší zemědělské výroby budu muset zapojit celou armádu zdejších sedláků. Jak to ale udělat? Nejsem diktátor, abych jim to mohl nařídit!

Nakonec jsem to jakž takž vymyslel.

Musím zdejší sedláky na »mybraki« nalákat. Tak, aby po nich sami ve dne v noci toužili. To znamená předvést jim něco, co by je uchvátilo.

Ale ani to bych nesvedl sám. Budu se muset obrátit na ženy ze Skalního domu. Především na naše osvědčené »traktoristky«. Jenom ty mohou zapůsobit na zdejší sedláky.

Mám aspoň co dělat...

Právě jsem ve Skalním domě vysvětloval ženským, zejména »traktoristkám«, že je třeba začít tuhle vymoženost rozšiřovat po celém Chapežadu.

Zkušenosti byly jasné. Kde se do polních prací zapojily naše traktoristky, tam prudce stoupla produktivita. Tři statky uživily celý Skalní dům, dnes už odpovídající počtem obyvatel zdejšímu středně velkému městu, a přitom jsme měli vrchovatě plné sýpky zdejšího obilí. Až se to rozšíří po Chapežadu, bude konec hladu. Velkochovy fyzurů a ižépyná se těžko srovnávaly s malovýrobou v malých stájích, zejména když se ošetřovatelky dobytka naučily používat »voruzí« místo klasického nářadí. Jedna ženská uměla vyčistit velkochlév během pěti minut a byl na ni zajímavý pohled. Řídila improvizovaný nevelký buldozer z jedné desky »voruzí«, ale šlo jí to tak, že by jí i Herkules záviděl.

Teď bylo třeba dostat tohle všechno mezi sedláky.

Jenže »dámy traktoristky« se tentokrát vzepřely. Proč by to měly učit chlapy, kteří své ženské jistě krutě utiskují?

Vysvětloval jsem jim, že tohle půjde ruku v ruce. Nebudou to učit sedláky, ale jejich ženy. Jednak jich je víc, jednak je spíš přemluvíme a nakonec bude jistě bezpečnější, když telepatii dám jen ženským. Chlapi přijdou o své postavení »nadsamců« a budou si muset svých ženských začít vážit.

Nejhlasitější oponentky mi ale vytrvale vysvětlovaly, že se chlapi nezmění. Je to prostě v nich.

Trochu je naviklalo, když jsem pravdivě poukázal na to, že jsem přece také chlap a doporučoval jsem jim, ať se na poměry v naší košaté rodině přeptají mých ženských. Jenže hned přišly na to, že jsem »přivandrovalec« ze světa, kde jsou chlapi jiní než zdejší, takže mě nemohou počítat.

Musel jsem být trpělivý. Přihodil jsem na misku vah zdejší učitele, kteří si svých manželek rovněž vážili a chovali se k nim zcela odlišně proti měšťanům i venkovanům.

Na to mi ovšem omlátily o hlavu učitele Ošedara, který se mě pokusil zabít a málem se mu to povedlo. Může být vůbec takový vražedník dobrým manželem? Jistěže ne!

A přitom to udělal z vlasteneckých pohnutek!

Diskuse už dávno přešla ve vřískání, některé ženské zkrátka doháněly chybějící argumenty hlasitostí a proč bych to nenazval až ječivostí, když jsem poprvé pořádně praštil pěstí do stolu.

„Tak bude tady ticho, nebo nebude?“

Traktoristky zmlkly.

„Už jsi taky takový, jako ostatní,“ řekla jedna odvážnější.

„Kdybych byl jako ostatní chlapi, už byste byly všechny rozporcované do pečeně!“ odsekl jsem. „Nejsem takový. Ale vy jste strašně uvřískané, takhle se nedá jednat! Buďto se budeme všichni bavit věcně a místo zvýšeného hlasu používat důkazy, nebo to prostě nařídím a bude to!“

„Ale teď přece i ty zvyšuješ hlas!“ připomněla mi odvážná.

„Ano,“ souhlasil jsem, ale už zase normálním hlasem. „Ani byste mě v té vřavě neslyšely! Navrhuji, aby každá, která začne zvyšovat hlas, musela od té chvíle po zbytek jednání klečet!“

„A co ty?“ nedala se děva zastavit. „Taky budeš klečet, když zvýšíš hlas?“

„Taky,“ přikývl jsem. „Od této chvíle to platí, souhlasíte?“

Odpovědí mi byl opatrný souhlas.

Jednání pak pokračovalo poklidně a nakonec dámy uznaly, že »by se snad dalo něco dělat«.

Budeme tedy zvelebovat zemědělství na Chapežadu.

Šlo přitom ale spíš o Zemi.

Errata:

14.08.2021 14:34