Vítej, návštěvníku!

Obě úvodní depeše pana Cavora je možno docela dobře ponechat až do toho objemnějšího vydání. Uvádí v nich prostě holá fakta o stavbě koule a o našem odchodu ze Země, a to velmi stručně a v několika podrobnostech odchylně, což je zajímavé, ale nikterak podstatné. O mně mluví Cavor po celou dobu jako o nebožtíkovi, ale když se blíží k našemu přistání na Měsíci, mění se mu podivně nálada. „Chudák Bedford,“ říká o mně, a „ten ubohý mladík“ a vyčítá si, že přemluvil mladého muže, „jenž nebyl na taková dobrodružství nijak zvlášť vyzbrojen,“ aby opustil planetu, „na níž ho bezesporu čekaly úspěchy“, a vydal se za tak nejistým posláním. Myslím, že podceňuje mou energii a praktičnost, jež se přece na realisaci jeho teoretické koule aktivně podílely. „Přiletěli jsme,“ říká a nevěnuje našemu letu vesmírem více slov, než kdybychom byli podnikli běžnou jízdu vlakem.

A potom je vůči mně stále nespravedlivější. Skutečně nespravedlivý a do takové míry, že bych to od člověka zvyklého hledat pravdu nebyl čekal. Když znovu procházím ty události, jak jsem je předtím vylíčil já, musím trvat na tom, že jsem byl ke Cavorovi veskrze objektivnější než on ke mně. Ubral jsem málo a nezatajil jsem nic. Ale on uvádí tohle:

„Velmi brzy se ukázalo, že naprosto nezvyklé poměry a prostředí – značný úbytek váhy, řídký, avšak na kyslík bohatý vzduch, z toho vyplývající přehnaný účinek svalové námahy, rychlý vzrůst tajuplné vegetace ze skrytých výtrusů, ponurá obloha – to všechno mého společníka příliš rozčilovalo. Jako by se mu na Měsíci zkazila povaha. Stal se z něho vznětlivý, ukvapený a hašteřivý člověk. Hned na začátku se pošetile napolykal jakýchsi obrovitých měchýřů, ty ho omámily a to pak vedlo k tomu, že nás Selenité zajali – dříve než jsme měli vůbec jakou příležitost řádně odpozorovat jejich chování...“

(Všimněte si, že se vůbec nezmiňuje o tom, jak sám podlehl týmž „měchýřům“.)

A odtud pokračuje: „Dostali jsme se s nimi k obtížnému přechodu, kde si Bedford mylně vyložil jisté jejich posuňky“ – pěkné posuňky! – „a v panice se uchýlil k násilí. Posedl ho amok, tři zabil a mně po tom hrubém poklesku nezbylo než utéci s ním. Hned nato jsme bojovali s celou řadou Selenitů, kteří se nám pokoušeli zahradit cestu, a skolili jsme jich ještě sedm nebo osm. Jak jsou ti tvorové mírní je vidět z toho, že mě po opětovném zajmutí okamžitě neutratili. Prorazili jsme si cestu ven a v kráteru, kde jsme přistáli, jsme se rozdělili, přesvědčeni, že tak kouli spíše najdeme. Vbrzku jsem však narazil na skupinu Selenitů, kterou vedli dva, podivně – i postavou – odlišní od všech, co jsme zde dosud potkali. Měli větší hlavu, drobnější tělo a daleko důmyslnější úbor. Jak jsem před nimi nějakou chvíli uhýbal, spadl jsem do rozsedliny. Se zle pohmožděnou hlavou a vykloubenou čéškou mi plazení po zemi působilo velké bolesti, a proto jsem se rozhodl vzdát se – přijmou-li to ještě. Přijali, a když zjistili, jak jsem bezmocný, odnesli mě zpátky do Měsíce. A o Bedfordovi jsem už od té doby neslyšel ani jsem ho nespatřil, a pokud vím, Selenité také ne. Buď jej překvapila noc v kráteru, nebo – a to je pravděpodobnější – našel kouli a ve snaze vypálit mi rybník s ní odletěl – brzy ovšem zjistil, jak se obávám, že ji nedovede ovládat, a připravil si tak jenom pomalejší zánik v meziplanetárním prostoru.“

A tím mě Cavor pouští ze zřetele a přechází k zajímavějším objektům. Nerad bych, aby si někdo myslel, že využívám svého postavení a z moci editora zkresluji jeho vyprávění ve vlastním zájmu, jsem však nucen protestovat proti tomu, jaký dává událostem obrat. Vůbec se nezmiňuje o své zprávě, kterou napsal posledními silami na krví zbrocený papírek a v níž líčil, nebo pokoušel se vylíčit, něco docela jiného. Důstojnou odevzdanost pozoruji u něho jako úplně nový pohled na celou situaci a tvrdím, že k němu dospěl, až když se začal cítit mezi měsíčním obyvatelstvem bezpečný; a pokud jde o jeho názor, že jsem mu chtěl „vypálit rybník“, jsem zcela ochoten nechat čtenáře, ať sám mezi námi rozhodne na základě toho, co má před sebou. Já vím, že nejsem ztělesněná dokonalost – ani jsem to nikdy nepředstíral. Ale jsem probůh takový?

Tím však výčet mých chyb končí. Odtud mohu Cavorův text zpracovávat s klidnou myslí, neboť víckrát se už o mně nezmiňuje.

Selenité, kteří Cavora přepadli, dopravili ho patrně „velkou šachtou“ někam dovnitř v „jakémsi balónu“, jak říká. Z dosti zmatené pasáže, v níž to popisuje, a z řady náhodných zmínek a narážek v pozdějších zprávách se dovídáme, že ta „velká šachta“ je součástí nesmírné soustavy umělých šachet, které se táhnou každá z tak zvaného měsíčního „kráteru“ téměř sto mil dolů do střední části našeho satelitu. Ty šachty souvisí příčnými tunely, ústí do nich propastné jeskyně a rozšiřují se do velkých kulovitých prostor; celá hmota Měsíce na sto mil do hloubky je vlastně pouze jakousi kamennou houbou. „Částečně,“ říká Cavor, „je ta houbovitost přirozená, ale většinou je dílem úžasné píle Selenitů v minulosti. Ty veliké prstence kolem tunelů, jež astronomové (svedeni falešnou analogií) považují za sopky, jsou ve skutečnosti ohromnými kruhovitými hromadami vykopané skály a půdy.“

Tou šachtou ho dopravili v „jakémsi balónu“, jak říká, nejprve do inkoustové černi a potom do oblasti stále silnějšího světélkování. Cavorovy depeše ukazují, že byl na vědce povážlivě nevšímavý, pokud jde o detaily, ale my soudíme, že to světlo vycházelo z potůčků a kaskád vody – „obsahující bezpochyby nějaké světélkující organismy“ – a ta proudila stále hojněji dolů do Ústředního moře. Jak se hloubka zvětšovala, praví, „začali i Selenité vydávat světlo“. A nakonec spatřil hluboko pod sebou jakoby jezero studeného ohně, vody Ústředního moře, zářící a vířící v podivném neklidu, „jako modře svítící mléko, které právě začalo vřít“.

„To měsíční moře,“ říká Cavor v jedné pozdější pasáži, „není stojatý oceán; pravidelný pohyb slunce je bez ustání žene kolem měsíční osy a dochází na něm i k podivným bouřím, jeho vody kypí a valí se proudem a občas odtud vystupují studené vichry a hřmění až nahoru do rušných cest toho velikého mraveniště. Voda světélkuje, jen když je v pohybu; ve vzácných údobích klidu je černá. Obvykle je vidět, jak se vody vzdouvají a padají olejovitým pohybem, a líný, slabě zářící proud unáší chuchvalce i velikánské plásty svítící, bublavé pěny. Selenité se plaví přes úžiny a laguny v jeskyních na mělkých čluncích tvaru kanoe; před výpravou do galerií kolem Lunovládcova sídla jsem směl dokonce po mořských vodách podniknout kratší výlet.

Jeskyně i přejezdy jsou přirozeně velmi točité. Mnoho cest znají jenom zkušení lodivodi z řad rybářů a nezřídka sami Selenité ve svém labyrintu nadobro zabloudí. V odlehlejších zátočinách se prý skrývají podivní tvorové, někteří tak strašní a nebezpeční, že celá měsíční věda je dodnes není schopna vyhubit. Patří sem zejména Raffa, masa svírajících se chapadel, z nichž není úniku a která se jenom zmnoží, když je rozsekáme na kusy; dále Cíí, tvor mihající se jako šipka, kterého nikdy nikdo nespatří – tak rafinovaně a nenadále zabíjí...“

Podává nám náznak popisu.

„Ten výlet mi připomněl, co jsem četl o Mamutích slujích; kdybych byl jenom měl žlutou pochodeň místo záplavy modrého světla a solidního lodníka s veslem místo Selenita s trojhranným obličejem, jenž obsluhoval motor na zádi kanoe, byl bych si mohl představovat, že jsem se náhle dostal zpátky na Zem. Skály kolem nás byly velice rozmanité, někdy černé, jindy bledě modré a žilkované, a jednou se leskly a třpytily, jako kdybychom byli vešli do safírového dolu. A pod námi se blýskaly strašidelně světélkující ryby a mizely v nejinak světélkujících hlubinách. Potom najednou dlouhý ultramarinový průhled na pompésní proud jednoho dopravního kanálu a na přístaviště a potom třeba letmý pohled vzhůru obrovskou, přelidněnou šachtou některé svislé cesty.

Ve velké prostoře, nad níž visela tíha lesklých krápníků, rybařila řada člunů. K jednomu jsme se přiblížili a pozorovali jsme dlouhoruké Selenity, jak navíjejí síť. Byl to maličký, hrbatý hmyz s mohutnýma rukama, krátkýma nohama do o a s vrásčitou maskou na místě obličeje. Když zatáhli, měl jsem dojem, že jejich síť je to nejtěžší, s čím jsem se na Měsíci dosud setkal; byla zatížena závažím – bezpochyby zlatým – a trvalo jim dlouho, než ji vytáhli, neboť větší a jedlejší ryby se v těch jejich vodách skrývají hluboko. Ryby v síti se vyhouply jako modrý východ měsíce – plápol mihotavé, zmítající se modři.

V úlovku se objevil černý tvor, dravý a hbitý, s množstvím chapadel a se zlým pohledem; Selenité ho uvítali jekotem a švitořením a rychlými, nervosními pohyby ho sekyrkami rozsekali na kusy. Všechny oddělené údy se i nadále pomstychtivě kroutily a svíjely. Když se mne později zmocnila horečka, zdávalo se mi opět a opět o té úporné, zuřivé stvůře, která se tak rázně a čile vynořila z neznámého moře. Byl to ten nejčilejší a nejzáštiplnější živý tvor, jakého jsem v měsíčním světě dosud spatřil...

Hladina moře musí být asi dvě stě mil (ne-li více) pod úrovní měsíční kůry; všechna měsíční města leží, jak jsem se dověděl, bezprostředně nad Ústředním mořem v takových jeskyňovitých prostorách a umělých galeriích, jaké jsem již popisoval, a s povrchem je spojují ohromné svislé šachty, které všechny bez rozdílu ústí do měsíčních ‚kráterů’, jak je nazývají pozemští astronomové. Víko jednoho takového otvoru jsem již viděl za svého putování před tím, než mě zajali.

O stavu oblastí vzdálenějších od středu Měsíce jsem dosud nic přesnějšího nezjistil. Je tam ohromná soustava jeskyní, v nichž v noci přebývá měsíční tur; dále jsou tam jatky a podobné prostory – právě v jedné z nich jsme s Bedfordem bojovali proti selenitským řezníkům – a už jsem viděl i balóny naložené masem, jak sestupují z hořejších temnot. Dověděl jsem se dosud o těch věcech sotva tolik, kolik by se byl za touž dobu dověděl nějaký Zulukafr v Londýně o zásobování Británie obilím. Ty svislé šachty a vegetace na povrchu musejí však rozhodně hrát podstatnou roli při větrání a osvěžování měsíční atmosféry. Jednou, tehdy, když mě po prvé pustili z vězení, vál určitě studený vítr šachtou dolů a později dulo jakési sirocco zase nahoru a to odpovídalo mé horečce. Asi tak koncem třetího týdne jsem totiž onemocněl nějakou nedefinovatelnou horečkou, a přestože jsem spal a užíval chininové tabletky, které jsem si k svému velkému štěstí přinesl v kapse, nemoc mě neopouštěla a zle mě sužovala skoro až do té doby, kdy mě zavedli před Lunovládce, jenž je pánem Měsíce.

Nechci se šířit o svém bídném stavu po dobu nemoci,“ podotýká. A pokračuje velmi obšírně s podrobnostmi, jež tady vypouštím. „Teplotu,“ uzavírá, „jsem měl velmi dlouho abnormálně vysokou a ztratil jsem veškerou chuť k jídlu. Prožíval jsem chvíle nehybné bdělosti a ve spánku mě mučily sny; v jednom stadiu jsem byl tak zesláblý, jak si vzpomínám, že jsem prahl po Zemi a dostával jsem téměř hysterické záchvaty. Téměř nesnesitelně jsem toužil po barvě, která by porušila tu věčnou modř...“

Hned nato se vrací zase k otázce atmosféry, jež se udržuje v pórech Měsíce. Astronomové i fysikové mi tvrdí, že všechno, co říká Cavor, naprosto souhlasí s dosavadními poznatky o podmínkách na Měsíci. Kdyby byli pozemští astronomové měli fantasii a odvahu vyvodit odvážný závěr až do důsledků, říká pan Wendigee, byli by asi předpověděli o celkové struktuře Měsíce téměř všechno, co o ní říká Cavor. Vědí dnes zcela bezpečně, že Měsíc a Země nejsou ani tak satelit a mateřská planeta jako spíše menší a větší sestra pocházející z jednoho tělesa, a tudíž i z téže látky. A jelikož hustota Měsíce je oproti Zemi pouze třípětinová, nelze to vysvětlit jinak, než že Měsíc je dutý, prostoupený ohromnou soustavou jeskyní. Není vůbec nutno, řekl člen Královské společnosti sir Jabez Flap, neodolatelný luštitel záhad, jež nám předkládají čtverácké hvězdy, abychom se pouštěli pro potvrzení takových snadných závěrů až na Měsíc, a svůj vtip pointuje narážkou na ementál; ale mohl snad oznámit už dříve, že o dutosti Měsíce ví. A jestliže je Měsíc dutý, pak je zdánlivá nepřítomnost vzduchu a vody ovšem zcela snadno vysvětlitelná. Moře leží uvnitř, na dně jeskyní, a vzduch putuje velikou houbovitou galerií podle jednoduchých fysikálních zákonů. V měsíčních jeskyních celkem silně fouká. Jak Slunce obchází kolem Měsíce, vzduch ve vnějších galeriích se na té straně ohřívá, jeho tlak vzrůstá, část proudí ven na povrch a mísí se se vzduchem, jenž se vypařuje z kráterů (kde ho rostliny zbavují kysličníku uhličitého), zatím co většina proudí galeriemi, aby nahradila úbytek vzduchu z chladnoucí strany, kterou sluneční světlo už opustilo. Ve vnějších galeriích fouká tedy neustále vítr východním směrem a za měsíčního dne proudí šachtami vzhůru, což je ovšem silně zkomplikováno proměnlivým tvarem chodeb a důmyslnými vynálezy selenitských mozků...

Errata:

30.05.2021 13:44