Selenité očima přírodozpytce
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
|
Cavorovy zprávy šestá až šestnáctá jsou většinou tak kusé a natolik trpí opakováním, že mohou stěží tvořit souvislé vyprávění. Ve vědeckém referáte budou samozřejmě uvedeny v plném znění, ale pro náš účel bude daleko vhodnější, když podám prostě výtah a citace stejně jako v předchozí kapitole. Každičké slovo jsme podrobili přísnému kritickému soudu a tu nám mé vlastní nedlouhé zážitky a dojmy z Měsíce neocenitelně pomohly při výkladu věcí, které by byly jinak zůstaly v neproniknutelných temnotách. A jelikož jsme živoucí tvorové, zaměřujeme přirozeně svůj zájem daleko více na tu podivnou společnost měsíčního hmyzu, v níž Cavor zřejmě žil jako vážený host, než na pouhé fysikální podmínky jejich světa.
Už jsem myslím vylíčil, že ti Selenité, které jsem já viděl, svým vzpřímeným držením těla a tím, že mají čtyři údy, připomínají člověka, kdežto celkový vzhled jejich hlavy a připojení údů jsem přirovnal ke hmyzu. Rovněž jsem se zmínil o tom, jak jsou v důsledku menší přitažlivosti Měsíce zvláštně křehcí a útlí. Cavor mi to všechno potvrzuje. Nazývá je „živočichy“, ačkoliv jistě nespadají do žádného oddílu v třídění pozemského tvorstva, a zdůrazňuje, že „na Zemi hmyzí anatomie – na štěstí pro lidi – nikdy nepřesáhla celkem nepatrné rozměry“. Největší pozemský hmyz, ať žijící či vyhynulý, neměří vlastně ani šest palců, „ale zde, při menší měsíční přitažlivosti mohlo zřejmě jakékoliv stvoření, stejně tak hmyz jako obratlovec, dosáhnout velikosti lidské i nadlidské“.
Mravence neuvádí, ale při všech jeho zmínkách mi mravenec neustále tane na mysli, ať už pro svou neúnavnou čilost, pro svou inteligenci a společenskou organisaci, pro svou tělesnou strukturu nebo zejména proto, že kromě zástupců obou pohlaví, samců a samiček, jimiž se vyznačují téměř všichni ostatní živočichové, vytvořil ještě řadu jiných bezpohlavních tvorů, dělníky, vojáky a podobně, a ti se vzájemně liší strukturou, povahou, mocí i užitkem, a přece jsou všichni příslušníky téhož druhu. Selenité mají totiž také množství rozličných podob. Mravence ovšem kolosálně převyšují, pokud jde o velikost, ale nejen to – aspoň podle Cavorova názoru – pokud jde o inteligenci, morálku a společenskou moudrost, převyšují kolosálně i lidi. A místo čtyř nebo pěti odlišných podob, v nichž se vyskytují mravenci, odlišných podob Selenitů existuje téměř nespočetná řada. Pokusil jsem se naznačit velice podstatný rozdíl, znatelný u těch Selenitů z měsíční kůry, s nimiž jsem se náhodou setkal; lišili se velikostí i tělesnými proporcemi jistě tak pronikavě, jako se mezi sebou liší ty nejvzdálenější lidské rasy. Ale rozdíly, jaké jsem viděl já, rozplynou se v nic před obrovským odstupňováním, o jakém mluví Cavor. Je to patrně tím, že ti povrchoví Selenité, které jsem já viděl, měli vlastně většinou příbuzné zaměstnání – pastevci měsíčního tura, řezníci, jateční dělníci a podobně. Ale uvnitř Měsíce – to jsem já takřka ani netušil – žije zřejmě celá řada jiných odrůd Selenitů, lišících se velikostí, lišících se vzájemným poměrem jednotlivých částí těla, lišících se silou i vzhledem, a přece to nejsou tvorové různých druhů, nýbrž pouze různé typy jednoho druhu, které si ve všech variantách podržují jistou společnou podobnost, a ta vyznačuje jejich druhovou jednotu. Měsíc je vlastně jakési rozsáhlé mraveniště, jenže místo nějakých čtyř pěti odrůd mravenců v něm žije mnoho set různých odrůd Selenitů a mezi jednotlivými odrůdami ještě téměř všechny přechodové stupně.
Cavor na tenhle objev přišel asi téměř okamžitě. Spíše se dohaduji, než se dovídám z jeho vyprávění, že ho zajali pastevci měsíčního tura pod velením těch jiných Selenitů, kteří „mají větší mozkové schránky (hlavy?) a mnohem kratší nohy“. Když zjistili, že sám nepůjde ani pod hrozbou bodců, zanesli ho do tmy, přešli po uzoučkém mostu, podobném desce – byl to snad týž most, po němž jsem já odmítl přejít – a uložili ho do jakési zdviže, jak to alespoň na první pohled vypadalo. Byl to balón – tenkrát jsme ho v té tmě vůbec neviděli – a co mi tehdy připadalo jako cesta po prkně do prázdna, byl nepochybně přístavní můstek. V balónu sestupoval pak k stále světlejším měsíčním jeskyním. Nejdříve klesali v klidu – až na švitoření Selenitů – a potom jimi začal cloumat pohyb větru. Cavorovi za chviličku oči v hluboké tmě tak zcitlivěly, že rozeznával kolem sebe více a více věcí, a nakonec mlžina nabyla tvaru.
„Vybavte si v duchu ohromný válcový prostor,“ říká Cavor v sedmé zprávě, „asi tak čtvrt míle v průměru, z počátku jen matně osvětlený a potom jasnější; podél stěn se vinou ve spirále ohromné plošiny, jež mizí nakonec dole v modré hloubce; je v něm stále jasněji – nebylo možno zjistit jak nebo proč. Vzpomeňte si na šachtu nejprostornějšího točitého schodiště nebo zdviže, do jaké jste se kdy dívali, a zvětšete si to stokrát. Představte si, že se díváte za soumraku přes modré sklo. Představte si, že se díváte do té hloubky; jenom si ještě představte, že si připadáte neobyčejně lehcí a že jste se zbavili jakéhokoliv pocitu závrati, jaký snad míváte na Zemi, a nabudete podstaty mého dojmu. Na obvodě té ohromné šachty si představte širokou galerii, která se vine mnohem strmější spirálou, než by mohli uvěřit na Zemi, tvoří strmou cestu, chráněnou od propasti pouze zábradlíčkem, a to se pár mil níže v perspektivě nakonec ztrácí.
Když jsem vzhlédl vzhůru, spatřil jsem věrný obraz toho, co jsem viděl při pohledu dolů; působilo to na mne ovšem, jako kdybych se byl podíval do strmého kužele. Šachtou foukal shora vítr a odkudsi zdáli jako kdybych zaslechl slábnoucí bučení měsíčního dobytka, který po večerní pastvě na povrchu ženou zase dolů. A po točitých galeriích nahoře i dole se trousily četné skupinky měsíčních lidí, sinavé, slabě světélkující bytosti, které nás pozorovaly nebo spěchaly za neznámými pochůzkami.
Buď to byl výplod mé fantasie, nebo ke mně ledový větřík skutečně zavál sněhovou vločku. A potom jako sněhová vločka přelétla kolem jakási postavička, maličký lidohmyz přilípnutý k padáku, a velikou rychlostí plachtila dolů do středních oblastí Měsíce.
Když hlavatý Selenit vedle mne spatřil, že otáčím hlavu pohybem vidoucího, napřáhl svou chobotovitou ‚ruku’ a ukázal mi, jak se hluboko dole vynořuje jakýsi výstupek – jakési maličké přístaviště čnící do prázdna. Hnalo se proti nám, a tu jsme prudce zmírnili tempo a snad v okamžiku jsme k němu přirazili a stáli. Selenité hodili a chytili poutací lano a mne samého stáhli dolů na plošinku, kde se strkal mohutný zástup Selenitů, kteří mě chtěli vidět.
Byl to neuvěřitelný zástup. Náhle mě silně zaujala do očí bijící rozmanitost měsíčních bytostí. Zdálo se mi, že v celém tom strkajícím se davu nejsou doopravdy ani dva stejní jedinci. Lišili se tvarem, lišili se rozměry, rozehráli veškeré strašné variace na thema selenitské formy! Jedni překypovali a přečnívali nad ostatní, druzí pobíhali mezi nohama svých druhů. Všichni působili groteskním a zneklidňujícím dojmem hmyzu, jemuž se jaksi podařilo zesměšnit lidstvo; ale všichni měli neuvěřitelně přehnaný některý rys – jeden velikánskou pravou přední končetinu, jakoby ohromnou tykadlovitou ruku; druhý byl samá noha, jako by balancoval na chůdách; jinému vyčnívala hrana obličejové masky v útvar podobný nosu, takže vyhlížel úžasně lidsky, dokud si člověk nevšiml jeho bezvýrazných, dokořán otevřených úst. Podivná a (až na to, že neměla kusadla a chapadla) veskrze hmyzí hlava ošetřovatelů měsíčního tura prošla vskutku nejneuvěřitelnějšími proměnami – tu byla široká a nízká, tu vysoká a úzká; tu její kožnaté čelo vybíhalo do rohů a podivných rysů; tu byla ozdobená kníry a rozdělená a tam měla groteskně lidský profil. Zejména jeden druh znetvoření nápadně vynikal. Bylo tam několik mozkových schránek zduřelých do obrovských rozměrů jako měchýře a obličejová maska se pod nimi docela ztrácela. Bylo tam několik zarážejících tvarů – zakrnělé hlavy mikroskopických rozměrů a hroudovitá těla; a fantastické, křehké útvary, které patrně sloužily pouze jako podklad pro mohutné, trubkovité výrůstky spodní části masky. A nejpodivnější mi v tom okamžiku připadalo, že několik těch tajuplných obyvatelů podzemního světa, světa chráněného před sluncem i deštěm střechou nesčetných mil skály, drželo v chapadlovitých rukou deštníky! Skutečné deštníky jako na Zemi! A pak jsem si vzpomněl na parašutistu, kterého jsem pozoroval při seskoku.
Ti Měsíčňané se chovali docela stejně, jako by se za podobných okolností asi choval lidský dav – tlačili se a vráželi jeden do druhého, jeden druhého odstrkovali, šplhali si dokonce vzájemně na ramena, jenom aby mě zahlédli. Každým okamžikem jich přibývalo a stále neodbytněji se tlačili na kotouče mých průvodců“
Dovídáme se, že ho dopravili do „šestiúhelníkového příbytku“ a tam ho na nějakou dobu uvěznili. Potom mu poskytli daleko větší svobodu; dali mu vlastně téměř tolik volnosti, jako má na Zemi člověk v civilisovaném městě. A ta záhadná bytost, která je vládcem a pánem Měsíce, stanovila patrně dva Selenity „s velkými hlavami“, aby ho hlídali a studovali a aby s ním navázali duševní styky, jaké jen budou možné. A jakkoliv se to zdá úžasné a neuvěřitelné, ti dva tvorové, ten fantastický lidohmyz, ty bytosti z jiného světa se zanedlouho s Cavorem dorozumívaly pozemskou řečí.
Cavor je uvádí jmény Fi-u a Ts-fú. Fi-u, říká, byl vysoký asi pět stop; měl krátké, štíhlé nohy, dlouhé asi osmnáct palců, a nepatrná chodidla běžného měsíčního tvaru. Na nich balancovalo tělíčko, otřásající se tepem vlastního srdce. Ruce měl dlouhé, měkké, s mnoha články a zakončené chapadlovitým spárem, krk článkovaný jako ostatní, jenže neobyčejně krátký a tlustý. Hlavu, říká Cavor – naráží zřejmě na nějaký předchozí popis, který ve vesmíru zabloudil – „má běžného měsíčního typu, ale podivně pozměněnou. Ústa jsou jako obvykle bezvýrazná a otevřená dokořán, ale neobyčejně malá a svislá a maska se mu scvrkla na rozměry velkého plochého nosního laloku. Po obou stranách má malá očka.
Ostatní část hlavy je roztažena ve velikánskou kouli a chitinová kožnatá tělní pokrývka pasáků měsíčního tura se ztenčuje v pouhou blánu, jíž je zřetelně vidět chvějivé pohyby mozku. Je to tvor s opravdu strašlivě zbytnělým mozkem a s ostatním organismem relativně i absolutně zakrnělým.“
V jiné pasáži pohled na Fi-ua zezadu připomíná Cavorovi Atlasa nesoucího na ramenou svět. Ts-fú byl patrně představitelem velmi podobného hmyzu, ale „obličej“ měl protáhlý do značné délky, a jelikož hypertrofie mozku u něho zasahovala odlišné oblasti, neměl hlavu kulatou, nýbrž tvaru hrušky obrácené stopkou dolů. Ke Cavorovu komonstvu patřili rovněž nosítkáři, neobyčejně ramenaté bytosti nahnuté k jedné straně, pavoukovití průvodci a sluha s podsaditýma nohama.
Fi-u a Ts-fú se pustili do problému řeči naprosto samozřejmě. Vešli do „šestiúhelníkové cely“, v níž byl Cavor uzavřen, a jali se napodobovat každý zvuk, jaký vydal, kašlem počínaje. Cavor zjevně jejich záměr okamžitě pochopil a začal jim slova opakovat a posuňky jim naznačoval jejich význam. Postupovali pravděpodobně stále stejnou metodou. Fi-u Cavora chvíli bedlivě pozoroval, potom rovněž ukázal a vyslovil slovo, jež slyšel.
První slovo, které zvládl, bylo „člověk“ a druhé „měsíčan“ – toho Cavor použil pro označení měsíční rasy patrně z okamžitého popudu místo výrazu „Selenit“. Jakmile si byl Fi-u významem nějakého slova jist, zopakoval je Ts-fúovi a ten si je spolehlivě uložil v paměť. Při první lekci si osvojili přes sto anglických podstatných jmen.
Příště si přivedli malíře, aby jim při vysvětlování pomáhal náčrty a schématy – Cavor kreslil totiž dosti neuměle. Byla to, říká Cavor, „bytost s čilou rukou a výrazným okem“ a kreslil prý neuvěřitelně pohotově.
Jedenáctá zpráva je bezpochyby pouze zlomkem delšího sdělení. Po několika kusých větách, jejichž záznam se nám nepodařilo rozluštit, pokračuje:
„Ale uvedu-li podrobnosti řady pozorných rozhovorů, které tímto začaly, bude to zajímat jenom jazykozpytce a mne to příliš zdrží; ostatně silně pochybuji, že bych dovedl uvést v náležitém pořádku všechny ty odbočky a obraty, jimiž jsme se ubírali k vzájemnému dorozumění. Se slovesy jsme byli brzy doma – alespoň s takovými činnými slovesy, jaká jsem dovedl vystihnout kresbou; některá přídavná jména byla také snadná, ale když došlo na abstraktní podstatná jména, na předložky a na všelijaké ty slovní metafory, jichž se na Zemi tolik užívá, dopadalo to, jako když se člověk pokouší potopit v záchranném pásu. Přes tyto potíže jsme se skutečně nemohli dostat, dokud nepřišel do šesté lekce čtvrtý pomocník, bytost s hlavou tvaru obrovského ragbyového míče, a ten se zřejmě specialisoval na hledání spletitých analogií. Vstoupil zamyšleně, klopýtl o stoličku, a když moji společníci chtěli, aby mu naše nesnáze pronikly k vědomí, museli povykovat, šťouchat ho a popichovat. Avšak jakmile zabral, projevil ohromně pronikavý bystrozrak. Kdykoliv bylo třeba přemýšlet tak, že na to Fi-uovy nikterak omezené duševní schopnosti nestačily, nastoupila ta osobnost s protáhlou hlavou; svůj závěr však sdělovala po každé Ts-fúovi, aby zůstal zachován v paměti; Ts-fú byl vlastně arsenálem faktů. A tak jsme opět pokročili.
Zdálo se mi, že to trvá dlouho, a přece krátce – již za několik dní jsem se s tím měsíčním hmyzem vyloženě dohovořil. Ze začátku mě to domlouvání ovšem nesmírně unavovalo a rozčilovalo, ale nepozorovaně přešlo v dorozumění. Naučil jsem se i trpělivě snášet nutná omezení našeho duševního styku, neboť veškeré mluvení obstarává Fi-u. Používá přitom hojně rozpačitých vycpávek ‚Hm –hm’ a pochytil jednu nebo dvě frázičky, ‚Smím-li to tak říci’ a ‚Rozumíte-li mi’ a jimi proplétá celou svou řeč. Obvykle hovoříval takto. Představte si, že mi vysvětluje svého malíře.
‚Hm – hm – on – smím-li tak říci – kreslit. Jíst málo – pít málo – kreslit. Milovat kreslit. Žádný jiný věc. Nenávidět všichni, kdo nekreslit jako on. Zlobit se. Nenávidět všichni, kdo kreslit jako on lépe. Nenávidět většina lidi. Nenávidět všichni, kdo nemyslet celý svět na kreslení. Zlobit se. Hm. Všichni věci znamenat pro něj nic – jenom kreslit. Vás on mít rád... rozumíte-li mi... Nový věc na kreslení. Ošklivý – nápadný. Jak?
On’ – ukázal na Ts-fua – ‚rád pamatovat slova. Pamatovat skvěle více než každý. Myslet ne – kreslit ne – pamatovat. Říci’ – tady se obrátil na svého nadaného pomocníka s prosbou o výraz – ‚historie – všichni věci. On slyšet jednou – říci vždy’.
Když tak v té věčné temnotě slyším ty neobyčejné tvory – neboť třebaže je už důvěrně znám, jejich nelidský vzhled se tím nikterak nestírá – jak se svým pípáním neustále více blíží souvislé pozemské řeči – kladou otázky a odpovídají – jsem tím unesen víc než tím nejkouzelnějším snem. Mám pocit, že se vracím zpátky do dětského věku pohádek, kdy mravenec s kobylkou spolu rozmlouvali a včela je rozsuzovala...“
A jak pokračovala jazyková cvičení, Cavorovo věznění se zřejmě do značné míry uvolnilo. „První strach a nedůvěru, jež vyvolal náš nešťastný konflikt,“ říkal, „pomaloučku smazává moje uvážlivá rozvaha, s jakou všechno konám.... Teď už smím přicházet a odcházet, jak se mi líbí, nebo mě omezují jen pro mé vlastní dobro. Nu, a tak jsem dospěl až k tomuhle přístroji a díky tomu, že jsem šťastně leccos objevil v materiálu, kterého je v tom ohromném jeskynním skladišti přímo nastláno, podařilo se mi vysílat tyhle zprávy. Až dosud se mi v tom nikdo nepokoušel ani v nejmenším bránit, třebaže jsem Fi-uovi zcela jasně pověděl, že signalisuji na Zem.
‚Vy mluvit s jiný?’ zeptal se, nespouštěje ze mne oči.
‚S jinými,’ řekl jsem.
‚S jinými,’ opakoval. ‚Aha, lidé?’
A vysílal jsem dále.“
Cavor svá předchozí líčení Selenitů neustále opravoval, jak ho zaplavovala nová fakta, podle nichž musel své závěry pozměňovat, takže následující citáty uvádím s určitými výhradami. Cituji je ze zprávy deváté, třinácté a šestnácté, a přestože jsou celkem nejasné a útržkovité, vykreslí pravděpodobně tak úplný obraz společenského života v tom podivném státě, že ho lidstvo po mnoho generací sotva bude moci zpřesnit.
„Na Měsíci,“ říká Cavor, „každý občan zná své místo. Je pro ně zrozen a důmyslný výcvik, výchovné prostředky a chirurgický zákrok, jimž se podrobí, jej nakonec uzpůsobí pro to místo tak dokonale, že na nějaký jiný cíl nemá ani myšlenky, ani orgány. »Proč také?« tázával se Fi-u. Je-li ku příkladu nějaký Selenit určen k tomu, aby se stal matematikem, jeho učitelé a cvičitelé se na to okamžitě zaměří. Potlačí u něho hned v zárodku jakékoliv sklony k jiným zaměstnáním a s dokonalou psychologickou rutinou v něm podporují náklonnost k matematice. Mozek, nebo aspoň matematické mozkové buňky, mu rostou, ale ostatní tělo jenom potud, pokud je k zachování té podstatné části těla nutno. Nakonec nachází kromě odpočinku a jídla jedinou radost ve cvičení a předvádění své schopnosti, jediný zájem v jejím uplatňování a jedinou společnost mezi jinými odborníky svého oboru. Mozek se mu neustále zvětšuje, alespoň pokud jde o centra zaměstnaná matematikou; vydouvají se pořád více a z ostatní tělesné schránky jako kdyby odsávaly veškerý životní elán. Údy mu zakrňují, srdce a zažívací ústrojí se zmenšují, hmyzí tvář se ztrácí pod vypoulenou lebkou. Hlas se mu mění na pouhý cvrkot k citování vzorců; mimo řádně formulované problémy je ke všemu jako hluchý. Schopnost smíchu až na případy, kdy náhle objeví nějaký paradox, je mu cizí; nejhlubším citovým zážitkem je pro něho vývoj zbrusu nových početních metod. A tak si odžije svůj život.
Nebo zase Selenita určeného pro povolání dohlížitele nad měsíčním turem vedou od nejútlejšího věku k tomu, aby žil jen myšlenkou na tura, v turozpytu aby nacházel zábavu, v pěstování tura a v péči o něj aby se vybíjel. Cvičí ho, aby byl tenký, pružný a čilý, oko mu přivyká na těsný obal, na hranaté obrysy, jež představují »linii elegantního ošetřovatele měsíčního tura«. Nakonec se vůbec nezajímá o hlubší části Měsíce; na všechny Selenity, kteří nejsou v oboru měsíčního tura stejně zběhlí, hledí lhostejně, s výsměchem nebo nepřátelsky. Myslí jen na tuří pastviny a hovoří zdokonalenou tuří mluvou. Tak také on miluje svou práci a dokonale šťasten plní povinnost, která mu dává právo na život. A stejně je tomu se všemi druhy a stavy Selenitů – každý je dokonalou součástkou světového stroje...
Bytosti s velkými hlavami, na něž připadá intelektuální činnost, tvoří v té podivné společnosti jakousi aristokracii a v jejich čele stojí coby tresť Měsíce báječná gigantická ganglie, Lunovládce, k němuž mám být konečně uveden. Neomezený vývoj duševních schopností u intelektuální vrstvy je umožněn tím, že tělesná soustava Měsíčňanů postrádá lebku, tu podivnou kostěnou schránku, jež poutá rozvoj lidského mozku a všem jeho schopnostem velitelsky přikazuje ‚Potud a dost’. Dělí se na tři hlavní vrstvy a ty se podstatně liší vlivem i vážností. Jsou to správní úředníci, k nimž patří Fi-u, Selenité značně iniciativní a mnohostranní, odpovědní každý za jistý kubický obsah měsíčního objemu; dále odborníci jako ten myslitel s hlavou tvaru ragbyového míče, vyškolení k tomu, aby prováděli určité speciální úkony; a konečně učenci, kteří jsou ‚pokladnicí’ veškerého vědění. Do té poslední skupiny patří Ts-fú, první měsíční profesor pozemských jazyků. V této souvislosti stojí za povšimnutí jedna zvláštnůstka, a to že díky neomezenému růstu měsíčního mozku je u nich zcela zbytečné vynalézat všechny ty mechanické pomůcky mozkové činnosti, jimiž se vyznačuje životní dráha člověka. Nemají ani knihy, ani jakékoliv záznamy, ani knihovny, ani nápisy. Veškeré vědění mají uloženo v rozšířených mozcích podobně jako texasští medonosní mravenci si v rozšířených útrobách ukládají med. Měsíční Somerset House Méně specialisovaní administrátoři mi většinou, jak pozoruji, věnují neobyčejně živý zájem. Kdykoliv mě potkají, ustoupí z cesty, upřeně na mne hledí a kladou otázky, na něž odpovídává Fi-u. Chodívají sem a tam s družinou nosičů, sluhů, vyvolavačů, padákonošů a podobně – na ty skupinky je zvláštní podívaná. Odborníci mě většinou úplně přehlížejí, stejně jako přehlížejí i jeden druhého, nebo si mne povšimnou jenom proto, aby se jali halasně předvádět svou nevšední dovednost. Učenci jsou většinou uchváceni jakousi neproniknutelnou, strnulou samolibostí, z níž je může vyrušit pouze ten, kdo by popíral jejich učenost. Vodívají je droboučcí strážcové a sluhové a často i malí, čiperní tvorové, obvykle malé samičky – řekl bych, že jsou to jakési jejich manželky; ale někteří opravdovější vědci jsou vůbec příliš velcí, aby se mohli pohybovat, a ty přenášívají z místa na místo v jakési nosítkové vaničce coby roztřesený rosol vědomostí, jenž si získává můj uctivý obdiv. Právě jsem jednoho minul cestou sem, kde se smím bavit s těmi elektrickými hračkami; měl ohromnou, oholenou, třaslavou hlavu, lysou, pokrytou tenkou pokožkou a uvelebenou na groteskních nosítkách. Vpředu i vzadu kráčeli nosiči a podivní hlasatelé s trubkovitým obličejem roztrubovali jeho slávu.
Už jsem se zmínil o komonstvu, jaké provázívá většinu intelektuálů – průvodci, nosiči, osobní sluhové, jakoby vypůjčená chapadla a svaly, nahrazující zakrnělé fysické schopnosti těch hypertrofických mozků. Nosiči je provázívají téměř na každém kroku. Rovněž k nim patří neobyčejně rychlí poslové s pavoučíma nohama i ‚rukama’, v nichž třímají padáky, a služebnictvo s hlasovými orgány, které by málem vzbudily mrtvého. Kromě inteligence, jíž ovládají své pohyby, jsou ti podřízení nečinní a bezmocní jako deštníky ve stojanu. Existují pouze pro rozkazy, jež musejí poslouchat, pro povinnosti, jež musejí plnit.
Avšak převážná část hmyzu, který chodí po spirálovitých cestách sem a tam, který naplňuje vystupující balóny a spouští se kolem mne, pevně se drže vratkých padáků, patří, jak se dovídám, do dělnické vrstvy. Někteří doopravdy pracují v podstatě ‚jako stroj’ – to není řečnická ozdoba, jedno jediné chapadlo měsíčního pasáka je dokonale uzpůsobeno k chňapání, zvedání a vodění a ostatní jsou pouze nezbytnými podřízenými přívěsky důležitých ústrojí. Ti, kteří obsluhují mechanismus zvonů, mají ohromně vyvinutý sluchový orgán; těm, kteří pracují na choulostivých chemických postupech, vyčnívá mohutný čichový orgán; jiní mají zase ploché nohy – šlapky se srostlými klouby – a ještě jiní – jsou prý to foukači skla – vyhlížejí jako pouhé plicní měchy. Ale každičký z obyčejných Selenitů, jež jsem viděl při práci, je výborně uzpůsoben k té které společenské potřebě. Jemnou práci vykonávají zjemnělí pracovníci, úžasně zakrslí a čisťouncí. Některé bych udržel na dlani. Existuje dokonce i jakýsi žentourový druh Selenitů, velmi běžný, jehož povinností a jediným potěšením je dodávat hybnou sílu rozmanitým malým přístrojům. A všechno to řídí a každou bludnou tendenci, jaká by se snad mohla vyskytnout u některých scestných povah, usměrňují nejsvalnatější bytosti, jaké jsem na Měsíci viděl, jakási měsíční policie, kterou cvičili jistě od nejútlejšího mládí, aby chovala k těm nadmutým hlavám dokonalou úctu a poslušnost.
Vytváření rozmanitých druhů pracovníků vyžaduje jistě velmi zvláštní a zajímavý postup. Ještě v tom nejistě tápu, ale právě nedávno jsem narazil na množství mladých Selenitů uvězněných v nádobách, z nichž jim trčely jenom přední končetiny – stlačovali je, aby z nich nadělali nějaké speciální strojníky. Prodlouženou ruku v té vysoce vyvinuté soustavě technické výchovy povzbuzují dráždidly a vyživují ji injekčně, kdežto ostatní tělo hladoví. Fi-u – pokud jsem mu správně rozuměl – mi vysvětloval, že v počátečních stadiích ti divní tvorečkové často projevují v rozličných křečovitých polohách známky utrpení, ale snadno otupí a na svůj úděl si zvyknou; a zavedl mě dále tam, kde vytahovali a všelijak drezírovali řadu pohotových poslů. Já vím, že je to ode mne nerozumné, ale pohled na výchovné metody těch tvorů na mne působí nanejvýš nepříjemně. Doufám však, že mě to přejde a že nahlédnu do téhle stránky jejich obdivuhodného společenského řádu hlouběji. Ta bědná chapadlovitá ruka vyčnívající z nádoby jako by zvadle volala po ztracených možnostech; pořád mě pronásleduje, i když jejich způsob je nakonec jistě mnohem lidštější než naše pozemská metoda, která nechává děti vyrůst v lidské bytosti a pak z nich nadělá stroje.
Docela nedávno – myslím, že to bylo při mé jedenácté nebo dvanácté návštěvě u tohoto přístroje – osvětlil se mi život jejich dělníků ze zvláštního úhlu. Vedli mě tehdy zkratkou, ne po spirálové cestě a po nábřeží Ústředního moře. Z odlehlých zákrutů dlouhé, temné galerie jsme se vynořili do rozsáhlé, nízké jeskyně, prosycené pozemskou vůní, a pokud o tom lze v téhle temnotě mluvit, dosti jasně osvětlené. Světlo vycházelo z bujného porostu siných houbovitých útvarů – některé doopravdy jedinečně připomínaly naše pozemské houby, ale vysoké byly jako člověk nebo ještě vyšší.
»Měsíčňané tohle jedí?« zeptal jsem se Fi-ua.
»Ano, potrava.«
»Proboha!« vykřikl jsem. »Co je to tamhle?«
Zahlédl jsem právě postavu neobyčejně velikého a neohrabaného Selenita ležícího nehybně mezi stonky tváří dolů. Zastavili jsme se.
»Mrtvý?« zeptal jsem se. (Dosud jsem totiž na Měsíci mrtvého neviděl a vzbudilo to ve mně zvědavost.)
»Ne!« zvolal Fi-u. »On – dělník – není co dělat. Dostat trochu napít tedy – uspat – až tady potřeba. K čemu budit ho, co? Nepotřeba, aby se potloukalo.«
»Tamhle je ještě jeden!« vykřikl jsem.
A skutečně, celá ohromná rozloha houbovitého pozemku byla pokropena nataženými postavami, které opium uspalo až do té doby, než je Měsíc bude zase potřebovat. Ležely jich tam všemožných celé desítky, a tak jsme si mohli některé převrátit a prohlédnout si je tak podrobně, jak se mi to nikdy předtím nepodařilo. Hlučně dýchali, když jsem je obracel, ale neprobudili se. Jednoho si pamatuji velmi zřetelně – zanechal ve mně silný dojem asi proto, že držením těla nápadně připomínal strnule nataženou lidskou postavu a hra světla to ještě zdůrazňovala. Přední končetiny měl dlouhé, chapadla citlivá – byl to nějaký jemný mechanik – a póza, v jaké dřímal, prozrazovala resignované utrpení. Vím, že jsem si vykládal jeho výraz mylně, ale nemohl jsem jinak. A když ho Fi-u převalil do tmy mezi silnou dužnatinu, zakusil jsem znovu vysloveně nepříjemný pocit, ačkoliv se při tom pohybu jasně ukázalo, že je to hmyz.
Na tom je pěkně vidět, jak bezmyšlenkovitě si člověk navykne na jistý způsob cítění. Omámit dělníka, kterého nepotřebujeme, a odhodit ho stranou je jistě daleko lepší než vyhnat ho z továrny, aby se potuloval po ulicích umíraje hlady. V každé složité společenské soustavě nutně existuje u všech specialisovaných prací jistá periodičnost v zaměstnání, a takto se nesnázím s problémem ‚nezaměstnaných’ zcela předejde. Ale přesto – jak nerozumné jsou i vědecky školené mozky! – pořád ještě nerad vzpomínám na ty zmožené postavy v tichých, světélkujících arkádách dužnatého porostu, a vyhýbám se té zkratce, i když druhá cesta, delší, hlučnější a rušnější, není tak pohodlná.“
11 a měsíční Knihovna Britského musea jsou sbírkami živých mozků...
„Ta druhá cesta mě vede oklikou přes ohromnou stinnou jeskyni, plnou Selenitů a řinkotu, a tam vídám matky měsíčního světa – jakoby královny ve včelím úlu, jak vyhlížejí z šestiúhelníkových otvorů voštinové zdi či promenují po velkém otevřeném prostranství v pozadí, anebo si vybírají hračky a amulety, které jim pro radost vyrobili v dolních slujích klenotníci s jemňoučkými chapadélky. Matrony vypadají vznešeně, jsou fantasticky a někdy docela krásně ozdobeny, pyšně se nosí a hlavičky mají až na ústa téměř mikroskopické.
O otázce měsíčního pohlaví, o ženění a vdávání Selenitů, o rození a tak dále jsem se dosud dověděl pramálo. Jelikož Fi-u však činí v angličtině očividné pokroky, doufám, že moje nevědomost se bude stejně očividně rozplývat. Jsem toho názoru, že podobně jako u mravenců a včel existuje i v téhle společnosti velká většina jedinců bezpohlavních. V našich pozemských městech dnes ovšem mnoho lidí nežije vůbec tím rodičovským životem, který je pro člověka přirozený. Tady, stejně jako u mravenců, stal se z toho normální stav celé rasy a veškerá reprodukce, pokud je nutná, připadá té speciální a nikterak početné vrstvě matron, matek měsíčního světa, mohutným a majestátním bytostem, skvěle uzpůsobeným k tomu, aby rodily larvy Selenitů. Pokud jsem správně pochopil Fi-uův výklad, jsou ty matky naprosto neschopné vychovávat s láskou potomky, které přivádějí na svět; období bláznivého mazlení se u nich střídají se záchvaty násilnické prudkosti, a tak se ta měkoučká, chabá, bledá stvořeníčka předávají co nejdřív do péče samičkám celibátnicím, jakýmsi »dělnicím«, jež se v některých případech vyznačují mozky téměř mužských rozměrů.“
Právě na tomhle místě je zpráva bohužel přerušena. Přestože je obsah té kapitoly značně útržkovitý a znepokojivý, poskytuje jakýsi nejasný, povšechný dojem o veskrze neobyčejném a obdivuhodném světě – o světě, s nímž náš bude snad muset počítat dřív, než se naděje. Ten nepravidelný příliv zpráv, ten šelest zapisovacího hrotu v tichu horských úbočí je první předzvěstí takového zásahu do uspořádání světa, o jakém se člověčenstvu dosud ani nesnilo. V našem satelitu existují nové prvky, nové přístroje, nové tradice, ohromující lavina nových myšlenek, neznámá rasa, s níž budeme nevyhnutelně muset bojovat o panství – zlato je tam stejně běžné jako dřevo nebo železo...
------------------------ Poznámky:
11 Somerset House - ústřední archiv britského království. Jsou v něm soustředěny veškeré matriční záznamy, uchovávají se v něm závěti a rovněž se v něm evidují veškeré státní příjmy.
30.05.2021 13:44