Předposlední zpráva popisuje místy až s přehnanými detaily setkání Cavora s pánem Měsíce, s Lunovládcem. Většinu téhle depeše Cavor odeslal zřejmě bez překážek, ale v závěrečné části ho asi vyrušili. Druhá přišla až po týdenní přestávce.

První zpráva začíná: „Konečně mohu zase pokračovat v...“, pak je kousek nečitelný a po chvíli navazuje uprostřed věty.

Scházejícím slovem další věty je pravděpodobně „dav“. Pak čteme zcela jasně: „stále houstl, čím více jsme na blížili k Lunovládcově paláci – mohu-li nazvat palácem řadu vykopaných děr. Ze všech stran na mne civěly tváře – bezvýrazné, chitinové štěrbiny a masky, oči pátravě zírající přes strašně vyvinutý čichový orgán, oči pod nestvůrnou čelní plochou; mezi tím kličkoval a skučel podrost menších tvorů a opřilbené obličeje, balancující na dlouhých labuťovitých krcích, se natahovaly druhým přes ramena a vykukovaly v podpaží. Kolem mne udržoval vítaný prostor kordon tupých strážců s trojhrannými hlavami, který s námi pochodoval od té doby, co jsme opustili člun, v němž jsme se připlavili po kanálech Ústředního moře. Také náš bystrooký umělec s malým mozečkem se k nám přidal a pořádný houfec hubených hmyzů-nosičů zápasil a prohýbal se pod tíhou různých předmětů, které pokládali pro můj stav za nezbytné. V posledním stadiu cesty mě nesli na nosítkách. Byla z jakéhosi poddajného kovu, jenž mi připadal tmavý a jako utkaný z ok, se světlejšími kovovými držadly. Jak jsem postupoval, seskupil se kolem mne dlouhý a složitý průvod.

V čele pochodovali po způsobu heraldů čtyři tvorové s tvářemi jako trubky a svým vřeštěním tropili úplnou spoušť; potom vpředu i vzadu kráčeli podsadití, rozšafně se pohybující průvodci a po obou stranách vybraná společnost učených hlav, jakási živá encyklopedie, která, jak mi Fi-u vysvětlil, měla stát kolem Lunovládce jako poradní sbor. (V měsíční vědě neexistuje jediná věc, jediné hledisko nebo metoda myšlení, aby je ty obdivuhodné bytosti neměly uloženy v hlavě!) Následovali strážcové a nosiči a pak Fi-uův třaslavý mozek, uvelebený rovněž na nosítkách. Potom přišel na řadu Ts-fú v poněkud méně honosných nosítkách, potom já sám na nosítkách daleko nejelegantnějších a kolem mne služebnictvo s jídlem a pitím. Nato kráčeli opět trumpetisté, kteří vykřikovali, až nám bubínky praskaly, a potom několik velikých mozků – člověk by je mohl docela dobře nazvat zvláštními dopisovateli nebo dějepisci – ti měli za úkol pozorovat a zapamatovat si každý detail toho epochálního rozhovoru. Vzadu ve tmě se ztrácel zástup služebníků, kteří nesli a vlekli prapory, hromady vonných hub a podivné symboly. Cestu lemovali ceremoniáři a úředníci ve slavnostních uniformách, lesknoucích se jako ocel, a za jejich řadou, kam až jsem očima pronikl temnotu, rozprostíraly se hlavy obrovského davu.

Přiznávám, že jsem si ještě vůbec nezvykl na ten zvláštní dojem, jakým působí pohled na Selenity, a když jsem se jakoby vznášel po širém moři vzrušené říše hmyzu, nebylo mi nikterak příjemně. Chvíli jsem zakoušel skoro takový pocit, jaký si představuji pod pojmem ‚delirium’. Poznal jsem ho už dříve v měsíčních jeskyních, když jsem se znenadání ocitl uprostřed zástupu Selenitů neozbrojen a s nekrytými zády, ale tehdy mě nepronikl tak ostře. Je to samozřejmě pocit nanejvýš nerozumný a doufám, že jej postupně překonám. Ale ve chvíli, kdy jsem ‚plul’ kupředu do změti toho mocného davu, musel jsem pevně sevřít nosítka a jen s přispěním veškeré síly vůle se mi podařilo potlačit výkřik nebo podobný projev. Trvalo to snad tři minuty; potom jsem se už zase ovládal.

Nějaký čas jsme vystupovali po spirále svislé cesty a potom jsme procházeli řadou obrovských síní, umně vyzdobených a s kupolovitými stropy. Příchod k Lunovládci jistě zařídili schválně tak, aby jeho velikost působila co nejmocnějším dojmem. Každá jeskyně, do níž jsme vstupovali, vypadala větší a odvážněji klenutá než předešlá. Působivost stále větších rozměrů zvyšoval ještě řídký opar slabounce světélkujícího modrého dýmu, který cestou houstl a zbavoval zřetelnosti i bližší postavy. Zdálo se mi, že postupuji ustavičně k čemusi většímu, mlhavějšímu a nehmotnějšímu.

Musím se přiznat, že jsem si před celým tím davem připadal neobyčejně ošumělý a nedůstojný. Byl jsem neoholený a neupravený; břitvu jsem si s sebou nevzal, přes ústa se mi ježily hrubé vousy. Na Zemi jsem vždycky spíše pohrdal veškerou pozorností k vlastní osobě, pokud přesahuje rámec řádné péče o čistotu, ale za těch výjimečných okolností, v nichž jsem se octl, kdy jsem vlastně representoval naši planetu a lidský rod a kdy otázka, jak budu přijat, silně závisela na přitažlivosti mého vzhledu, byl bych dal mnoho za něco trošku umělečtějšího a důstojnějšího než ty slupky, co jsem měl na sobě. Věřil jsem tak pevně, že Měsíc je neobydlený, že jsem taková opatření docela přehlédl. A tak jsem se nastrojil do flanelového kabátu, sportovních kalhot a golfových punčoch, postříkaných všemožnou špínou, jakou Měsíc skýtá, do střevíců (na nichž scházel levý podpatek) a do přikrývky, v níž jsem hlavu prostrčil dírou. (Ty šaty skutečně pořád ještě nosím.) Ostré štětiny mi krásy jistě nepřidaly a na koleně sportovních kalhot jsem měl nezalátanou trhlinu, která se mi, jak jsem dřepěl na nosítkách, nápadně rozevírala; a ještě k tomu mi pravá punčocha tvrdošíjně padala až ke kotníku. Jsem si plně vědom, jaké bezpráví jsem svým zevnějškem spáchal na lidstvu, a kdybych si byl dovedl spíchnout něco jen trochu neobvyklého a imposantního, byl bych to udělal. Ale nemohl jsem na nic připadnout. Udělal jsem, co se dalo, s přikrývkou – poskládal jsem si ji trochu na způsob tógy – a jinak jsem seděl tak vzpřímeně, jak mi to kolébání nosítek dovolovalo.

Představte si nejrozlehlejší síň, v jaké jste kdy byli, nedokonale osvětlenou modrým světlem a potemnělou jakousi šedomodrou mlhou, která se vzdouvá tvory kovově nebo sinavě šedými a tak bláznivě rozmanitými, jak jsem už naznačil. Představte si, že ta síň končí otevřeným obloukem, za nímž je ještě větší síň, a za ní ještě větší a tak dále. Na konci toho průhledu je matně vidět řadu do nedozírna stoupajících schodů jako k Ara Coeli v Římě. Když se člověk blíží k jejich úpatí, jako by šly výš a výše. Ale nakonec jsem dospěl pod obrovský klenutý průchod a uzřel jsem jejich vrcholek, kde na trůně vznešeně spočíval Lunovládce.

Seděl ve výhni modrého žáru, dá-li se to tak říci. V okolní temnotě to vytvářelo dojem, jako by se vznášel v modročerném prázdnu. Ze začátku vyhlížel jako malý, světélkující obláček, zádumčivě spočívající na svém chmurném trůně; jeho mozková schránka měřila v průměru jistě mnoho yardů. Z nějakého důvodu, kterého se nemohu dopátrat, zářila z pozadí trůnu, na němž seděl, řada modrých reflektorů a bezprostředně ho obklopovala jakási svatozář. Kolem něho se černali maličcí, v té záři nezřetelní tělesní strážcové, kteří ho podpírali a drželi, a ve stínu pod ním stáli v obrovském půlkruhu jeho intelektuální podřízení, jeho paměti, počtáři, badatelé a sluhové a veškerý význačný hmyz měsíčního dvora. Ještě níže stáli ceremoniáři a poslové, po všech nesčetných stupních trůnu byli rozestaveni strážcové a dole na úpatí se zmítalo mohutné množství nižších měsíčních hodnostářů, nesmírné, rozmanité, nezřetelné, přecházející nakonec v naprostou čerň. Bez ustání vrzali chrastivými údy a nohama skřípali po skalnaté půdě.

Když jsem vstoupil do předposlední síně, zazněla hudba, rozvinula se v majestátní velkolepost tónů a vřískot hlasatelů zanikl...

Vstoupil jsem do síně poslední a největší...

Můj průvod se rozevřel jako vějíř. Ceremoniáři a strážcové se rozestoupili vpravo i vlevo a troje nosítka se mnou, Fi-uem a Ts-fúem se pohybovala přes lesklou tmavou podlahu k úpatí obrovského schodiště. Potom se ozvalo mocné bušení a bzukot, který se mísil s hudbou. Oba Selenité sestoupili z nosítek, ale mne vyzvali, abych zůstal sedět – měla to být asi zvláštní pocta. Hudba ustala, ale bzukot nikoliv a současný pohyb desetitisíce uctivých hlav obrátil mou pozornost k svatozáří obklopené vrcholné inteligenci, jež se tyčila nade mnou.

Když jsem se po prvé zadíval do toho zářivého lesku, podobal se náramně ten mozek mozků neprůhlednému, beztvarému měchýři s matnými, vlnivými stopami závitů, které se uvnitř viditelně svíjely. Potom jsem s úlekem spatřil, že pod tou nestvůrností a těsně nad okrajem trůnu vyhlížejí z té záře nepatrné skřítčí oči. Žádný obličej, ale oči, jako by hleděly dírkami. Ze začátku jsem neviděl nic než dvě strnulá očka a potom jsem pod nimi rozeznal trpasličí tělíčko a hmyzí, článkovité údy, celé zvadlé a bílé. Oči se na mne upíraly s podivnou intensitou, ale spodní část nafouklé koule byla vrásčitá. Na trůně udržovaly to zjevení bezmocné chapadlovité ručičky...

Bylo to mohutné. Bylo to žalostné. Člověk zapomněl na síň i na dav.

Vystupoval jsem trhaně po schodišti. Zdálo se mi, že temně žhnoucí mozková schránka se nade mnou šíří, a jak jsem se blížil, strhávala stále více celý efekt na sebe. Rady služebníků a pomocníků seskupených kolem svého pána jako by se tratily a unikaly do noci. Šeří služebníci měli plno práce – postřikovali ten velkolepý mozek chladicí tekutinou, poplácávali ho a podpírali. Pokud jde o mne, seděl jsem v rozhoupaných nosítkách, pevně je svíral a hleděl na Lunovládce. Nemohl jsem od něho odvrátit zrak. A nakonec, když jsem dospěl na plošinku, kterou oddělovalo od výsostného sedadla jenom nějakých deset stupňů, nádherné pletivo hudby dosáhlo vrcholu a zmlklo a já zůstal v tom obrovském prostoru jako nahý, vystaven klidnému, pátravému pohledu Lunovládcových očí.

Zpytoval prvního člověka, kterého viděl...

Sklopil jsem konečně zrak od jeho velkoleposti k postavám ztrácejícím se kolem něho v modrých mlhách a pak jsem sjel pohledem po schodech dolů k masám Selenitů, tichých a plných očekávání, nakupených dole v tisícových zástupech. Opět se na mne sápala jakási nerozumná hrůza... A pominula.

Po přestávce nastalo zdravení. Pomohli mi z nosítek a pak jsem zůstal hloupě stát a dva štíhlí úředníci zatím prováděli za mne celou řadu podivných a bezpochyby hluboce symbolických gest. Vybraná encyklopedická družina učenců, která mě doprovodila až ke vstupu do poslední síně, se objevila dva stupně nade mnou a vlevo i vpravo ode mne, připravena k službám Lunovládci. Fi-uův bledý mozek se usadil asi tak na půl cestě k trůnu v takové poloze, aby mohl mezi námi snadno zprostředkovávat styk, aniž se musel přitom otáčet zády k Lunovládci nebo ke mně. Ts-fú se postavil za něj. Bokem, stále obráceni čelem k panovníkovi, přimanévrovali ke mně obratní ceremoniáři. Sedl jsem si na paty jako Turek a Fi-u i Ts-fú nade mnou rovněž poklekli. Nastala pausa. Oči bližších dvořanů těkaly ode mne k Lunovládci a zase zpátky ke mně a skrytými davy dole přelétl nedočkavý sykot a pískot a ustal.

Ustalo bzučení.

Po prvé a naposledy jsem na Měsíci zažil ticho.

Vtom jsem si uvědomil jakýsi slabý, sípavý zvuk. To Lunovládce mě oslovil. Znělo to, jako když se jezdí prstem po okně.

Nějaký čas jsem na něj pozorně hleděl a pak jsem se podíval na bdělého Fi-ua. Mezi těmi útlými bytostmi jsem si připadal směšně tlustý, svalnatý a masivní – hlava samá čelist a černé vlasy a vousy. Obrátil jsem zrak zpět k Lunovládci. Už zmlkl; jeho služebníci se činili, až se mu zářivý povrch mozku leskl a stékala po něm chladivá sprcha.

Fi-u v té zámlce přemýšlel. Radil se s Ts-fúem. Potom se rozpípal svou srozumitelnou angličtinou – zprvu trošku nervosně, takže nemluvil příliš jasně.

‚Hm – Lunovládce – by chtěl říci – by chtěl říci – usuzuje, že jste – hm – lidé – že jste člověk z planety Země. Chtěl by říci, že vás vítá – vítá vás – a chtěl by se dovědět – dovědět, mohu-li použít toho slova – o vašem světě a poznat důvod, proč jste přišel k nám.’

Odmlčel se. Už už jsem se mu chystal odpovědět, když se ozval znovu. Nevím, co tou pasáží mínil, ale domnívám se, že měla být zdvořilostní. Říkal mi, že Země znamená pro Měsíc tolik co Slunce pro Zemi a že Selenité by se velmi rádi o Zemi i o lidech něco dověděli. Potom mi říkal, bezpochyby také jako zdvořilost, jaká je vzájemná velikost a průměr Země a Měsíce a s jakým obdivem a hloubáním Selenité naši planetu odedávna pozorovávali. Uvažoval jsem se sklopenýma očima a rozhodl jsem se odpovědět, že lidé také chtěli vědět, co je asi na Měsíci, považovali jej za mrtvý a ani ve snu netušili takovou nádheru, jakou jsem tam dnes spatřil. Lunovládce mi vyjádřil uznání tím, že roztočil své dlouhé modré paprsky, z čehož jsem vůbec nebyl moudrý, a po celé veliké síni se rozlétl pískot, šepot a šum nad zprávou o tom, co jsem řekl. Potom se jal předkládat Fi-uovi řadu dotazů, na něž se odpovídalo snadněji.

Vyrozumívá, vysvětloval, že žijeme na zemském povrchu, že náš vzduch a moře jsou na zeměkouli zvenčí; to druhé už vlastně věděl od svých odborníků v astronomii. Velmi mu záleží na podrobnějších informacích o tom, čemu říkal mimořádné poměry, neboť se odjakživa přikláněli k názoru, že hustá hmota činí Zemi neobyvatelnou. Nejdříve se pokoušel vyzvědět krajní teplotní výkyvy, jakým jsme my, pozemské bytosti, vystaveny, a hluboce ho zaujal můj popisný výklad mraků a deště. To si dovedl dost dobře představit, protože měsíční atmosféra je ve vnějších chodbách na noční straně nezřídka silně mlžnatá. Náramně se podivil, že sluneční světlo není pro naše oči příliš intensivní, a zaujalo ho, jak jsem se mu pokoušel vysvětlit, že lom světla ve vzduchu nám oblohu zbarvuje do modra, ačkoliv pochybuji, že tomu jasně rozuměl. Vysvětloval jsem mu, jak duhovka lidského oka umí stáhnout zorničku a chránit tak jeho choulostivou vnitřní strukturu před nadměrným slunečním světlem, a dostal jsem dovolení přiblížit se k jeho vznešenosti až na několik stop, aby ten úkaz mohl pozorovat. To vedlo k porovnávání měsíčních a pozemských očí. Měsíční jsou nejen nadmíru citlivé na takové světlo, jaké vidí lidé, ale mohou vidět i teplo a každý teplotní rozdíl uvnitř Měsíce jim předměty osvětluje.

Duhovka byla pro Lunovládce orgánem zcela novým. Nějakou dobu se bavil tím, že mi blýskal do obličeje svými paprsky a pozoroval, jak se mi stahují zorničky. Na chvíli mě tím celého oslnil a oslepil...

Ale přestože to bylo nepříjemné, nabýval jsem při tom rozumném systému otázek a odpovědí téměř neznatelně znovu rovnováhu. Mohl jsem zavřít oči, myslet na svou odpověď a skoro zapomenout, že Lunovládce nemá tvář...

Jakmile jsem sestoupil zase na své místo, zeptal se mne Lunovládce, jak se chráníme před horkem a bouřemi, a já jsem mu vykládal o stavitelství a zařizování domů. Tady jsme zabředli do nedorozumění a zmateného dotazování, což – musím přiznat – způsobily hlavně moje nepřesné výrazy. Dlouho a dlouho jsem mu nemohl vysvětlit podstatu domu. Jak jemu, tak jeho selenitským pobočníkům bezpochyby připadalo jako největší vrtoch na světě, že by si lidé měli stavět domy, když by mohli sestoupit do děr, a další komplikace jsem vyvolal, když jsem se jim snažil vyložit, že lidé původně bydleli v jeskyních a dnes že vedou pod povrchem železnice a mnohá zařízení. Tady mě asi svedla touha po intelektuální úplnosti. Značně jsme se také zamotali díky mému stejně nemoudrému pokusu povědět jim o dolech. Nakonec jsme nechali to thema otevřené a Lunovládce se mne tázal, co děláme s vnitřkem zeměkoule.

Když vyšlo nakonec najevo, že my lidé nevíme naprosto nic o obsahu světa, na němž se od nepaměti vyvíjely generace našich předků, zaplavil i nejvzdálenější kouty slavnostního shromáždění příval štěbetání a pískotu. Třikrát jsem musel opakovat, že ze všech čtyř tisíc mil hmoty mezi povrchem Země a jejím středem znají lidé sotva jednu míli shora, a to jenom matně. Lunovládce chtěl pak vědět, proč jsem přiletěl na Měsíc, když jsme se naší vlastní planety zatím sotva dotkli, ale nenutil mě, abych mu to vykládal, protože už dychtil po tom, aby mohl dál podrobně sledovat, jak šíleně mu bořím všechny představy.

Vrátil se k problému počasí a já jsem se snažil popsat věčně měnivou oblohu, sníh, mráz a vichřice. ‚Ale když nastane noc,’ ptal se, ‚není zima?’ Řekl jsem mu, že je chladněji než ve dne. ‚A nezmrzne vám ovzduší?’

Říkal jsem mu, že ne; že natolik zima není nikdy, protože naše noci jsou krátké. ‚Ani nezkapalní?’

Už jsem chtěl říci ,Ne,’ ale pak mi napadlo, že alespoň jedna část naší atmosféry, vodní páry, někdy zkapalní a vytvoří rosu a jindy zmrzne a vytvoří mráz – to je postup dokonale analogický zamrzání veškeré vnější atmosféry Měsíce za dlouhých lunárních nocí. Ten bod jsem objasnil dobře a Lunovládce se pak se mnou rozhovořil o spánku. Potřeba spánku, která přepadá všechny tvory tak pravidelně každých čtyřiadvacet hodin, je totiž rovněž součástí našeho pozemského údělu. Na Měsíci odpočívají jenom zřídka kdy a po výjimečném vypětí. Potom jsem se snažil popsat mu vlahou nádheru letní noci a odtud jsem přešel k popisu živočichů, kteří v noci vycházejí na lov a ve dne spí. Vyprávěl jsem mu o lvech a tygrech a tu jsme zřejmě uvízli ve slepé uličce. Na Měsíci neexistují totiž kromě vodních stvůr žádní tvorové, kteří by nebyli naprosto zdomácnělí a podrobeni jejich vůli, a tak je tomu od nepaměti. Mají obludné vodní tvory, ale žádné zlé šelmy, a těžko si dovedou představit, že by v noci žilo ‚venku’ něco silného a velkého...“

[Zde je zpráva natolik porušena, že takových dvacet i více slov nelze přepsat.]

„Domnívám se, že hovořil se svými pobočníky o podivné lehkomyslnosti a nerozumu (člověka), jenž žije pouze na povrchu světa jako dítě vln a větrů a všech vesmírných náhod, nedovede se ani sjednotit, aby přemohl dravce vraždící jeho rod, a přesto se odvažuje vniknout na jinou planetu. Při tom postranním rozhovoru jsem seděl a přemítal a potom jsem mu na jeho přání vyprávěl o různých druzích lidí. Zkoumal mě otázkami. »A pro všechny práce máte tentýž druh lidí? Ale kdo myslí? Kdo vládne?«

Naznačil jsem mu v obrysech demokratickou metodu.

Když jsem skončil, poručil si chladivou sprchu na čelo a potom mě požádal, abych svůj výklad zopakoval, jelikož má zato, že mu něco uniklo.

»Oni tedy nedělají různé věci?« tázal se Fi-u.

Někteří, připustil jsem, jsou myslitelé a jiní úředníci; někteří loví, jiní jsou mechanici, jedni umělci a druzí nádeníci. »Ale vládnou všichni,« řekl jsem.

»A nejsou odlišně utvářeni, aby to vyhovovalo jejich odlišným povinnostem?«

»Ne tak, aby to bylo vidět,« řekl jsem, »až snad na šaty. Myšlením se snad trošku liší,« dodal jsem přemítavě.

»Myšlením se musí lišit výrazně,« řekl Lunovládce, »jinak by chtěli dělat všichni totéž.«

Abych svůj výklad uvedl v soulad s jeho apriorními představami, řekl jsem, že usuzuje správně. »Máme to všechno skryto v mozku,« řekl jsem, »ale rozdíl v tom je. Možná že kdyby bylo do lidských myslí a duší vidět, byly by stejně rozmanité a nestejné jako Selenité. Jsou velcí lidé i malí lidé, lidé, kteří mají široký rozmach, i lidé, kteří umějí rychle postupovat; hluční lidé s trubačskou myslí i lidé, kteří si pamatují, aniž myslí...«“

Další tři slova depeše jsou nezřetelná.

„Přerušil mě, aby mi připomenul má předchozí tvrzení. »Ale vy jste řekl, že vládnou všichni lidé?« doléhal na mne.

»Do jisté míry,« řekl jsem a obávám se, že jsem to svým vysvětlením ještě více zatemnil.

Sáhl k pozoruhodnému faktu. »Chcete říci,« otázal se mne, »že u vás neexistuje žádný Zeměvládce?«

Napadlo mi několik lidí, ale nakonec jsem ho ujistil, že neexistuje. Vyložil jsem mu, že takoví autokraté a císaři, s nimiž jsme to už na Zemi zkusili, skončili obyčejně pitím, neřestí nebo násilnictvím a že velká a vlivná část lidstva na Zemi, k níž patřím i já, totiž Anglosasové, nemíní už nic takového zkoušet. Nad čímž Lunovládce užasl ještě více.

»Ale jak si udržujete i tu moudrost, co máte?« zeptal se mne; a já jsem mu vysvětloval, jak svému nedostatečnému [tady je slovo vynecháno, pravděpodobně »mozku«] pomáháme knihovnami. Vysvětloval jsem mu, že naše věda roste spojeným úsilím nesčetných drobných lidí, a k tomu neměl žádný komentář až na to, že jsme už mnoho museli zvládnout, i když u nás panuje společenská divočina, nebo jinak bychom se nebyli dostali na Měsíc. Přesto je tu nápadný kontrast. Selenité věděním rostou a mění se; lidé si vědění ukládají kolem sebe a zůstávají – vyzbrojenými divochy. To řekl...“ [Tady je kousíček zprávy nezřetelný.]

„Potom na mně vyzvídal, jak se po Zemi pohybujeme, a já jsem mu popsal naše železnice a lodi. Nějaký čas nemohl pochopit, že páry používáme teprve sto let, ale když mi porozuměl, zjevně ho to udivilo. (Mohl bych tu snad upozornit, že Selenité ku podivu počítají na roky zrovna tak jako my na Zemi, ačkoliv v jejich číselné soustavě se vyznat nemohu. Nevadí mi to však, protože Fi-u rozumí soustavě naší.) Dále jsem mu vyprávěl, že lidstvo sídlí v městech teprve devět nebo deset tisíc let a že ještě nežijeme v bratrské soudržnosti, nýbrž pod mnoha různými vládními formami. Když to Lunovládci objasnili, byl tím nesmírně překvapen. Nejdříve myslel, že míníme pouze správní oblasti.

»Naše státy a říše jsou teprve velice hrubým předobrazem řádu, jaký se jednoho dne nastolí,« řekl jsem a začal jsem mu vyprávět....“

[V tom místě je úsek zdéli nějakých třiceti čtyřiceti slov zcela nečitelný.]

„Na Lunovládce mocně zapůsobilo, že lidé tak pošetile lpí na nepohodlné různosti jazyků. »Chtějí spolu mluvit, a přitom se nedomluví,« řekl a pak se mne dlouho podrobně vyptával na války.

Z počátku byl zmaten a nemohl mi uvěřit. »To myslíte vážně,« žádal si potvrzení, »že pobíháte po povrchu svého světa – toho světa, o jehož bohatství jste teprve sotva zavadili – a zabíjíte se navzájem, aby zvěř měla co žrát?«

Řekl jsem mu, že to pochopil dokonale.

Vyptával se mne na podrobnosti, aby podpořil svou obrazotvornost. »Ale neutrpí přitom lodi a vaše ubohá městečka?« tázal se a já viděl, že pustošení majetku a zařízení na něj zapůsobilo zřejmě skoro tolik jako zabíjení. »Povězte mi více,« řekl Lunovládce, »vyličte mi to tak, abych si o tom mohl udělat obrázek. Já takové věci nedovedu pochopit.«

A tak jsem mu chvíli, i když dosti nerad, vyprávěl historii pozemských válek.

Vyprávěl jsem mu o prvních válečných rozkazech a obřadech, o výstrahách a ultimátech, o šikování a pochodu vojsk. Naznačil jsem mu, co jsou to manévry posice a svedená bitva. Vyprávěl jsem mu o obléhání a přepadech, o hladovění a útrapách v zákopech a o strážích mrznoucích ve sněhu. Vyprávěl jsem mu o nespořádaných ústupech a nenadálých útocích, o zoufalém posledním odporu a slábnoucích nadějích, o nelítostném pronásledování uprchlíků a o padlých na bojišti. Vyprávěl jsem mu rovněž o minulosti, o nájezdech a masakrech, o Hunech a Tatarech, o válkách Mohameda a kalifů i o křižáckých výpravách. A jak jsem pokračoval a Fi-u překládal, Selenité vrkali a mumlali v stále rostoucím vzrušení.

Vyprávěl jsem jim, že jedna pancéřová loď může vypálit tunovou střelu do vzdálenosti dvanácti mil a prorazí dvacet stop železa – a jak umíme řídit torpéda pod vodou. Nato jsem popsal Maximovu strojní pušku v akci i to, jak v mých představách vypadala bitva u Colenso. Lunovládce tomu nechtěl věřit a přerušil dokonce překlad mého vyprávění, aby si u mne ověřil jeho správnost. Pochybovali zejména o mém líčení, jak lidé jásají a veselí se, když jdou do (? bitvy).

»Ale to se jim přece nemůže líbit!« překládal Fi-u.

Ujistil jsem je, že lidé mé rasy považují bitvu za nejslavnější událost v životě, načež celé shromáždění strnulo úžasem.

»Ale co vám ty války přinášejí?« zeptal se Lunovládce, drže se thematu.

»Spíš odnášejí!« řekl jsem. »Ubude lidstva!«

»Ale proč by mělo být potřebí – – –?«...“

„Nastala přestávka, chladivá sprcha mu dopadla na čelo a pak promluvil znovu.“

[Na tomto místě převládla v záznamu řada vlnových poruch, které se jevily jako matoucí komplikace už od té chvíle, kdy Cavor popisoval ticho, jež se rozhostilo před prvním Lunovládcovým projevem. To vlnění je zřejmě působeno zářením z nějakého měsíčního zdroje a blíží se Cavorovým střídavým signálům tak vytrvale, že vzbuzuje podezření, jako by se mu nějaký operatér záměrně míchal do zpráv, aby se nedaly přečíst. Ze začátku je to vlnění drobné a pravidelné, takže s trochou pozornosti a se ztrátou několika málo slov jsme dokázali Cavorovu zprávu rozluštit; potom se rozšiřuje a zvětšuje, potom je náhle nepravidelné a ta nepravidelnost působí nakonec takovým dojmem, jako kdyby někdo čmáral přes řádek písma. Dlouho si nelze z té bláznivě klikaté stopy nic vybrat; potom z čistá jasná rušení přestává, několik slov zůstane zřetelných, ale pak se znovu objevuje a trvá až do konce depeše, takže smazává naprosto všechno, co se Cavor pokoušel vysílat. Jde-li skutečně o úmyslný zásah, proč Selenité raději nechávali Cavora dále vysílat svá poselství v blahé nevědomosti o tom, že oni záznamy ruší, když bylo přece úplně v jejich moci a mnohem snadnější a pohodlnější, aby jeho počínání kdykoliv zarazili – to je problém, k němuž nemohu ničím přispět. Zřejmě tomu tak bylo a to je vše, co mohu říci. Poslední útržek jeho popisu Lunovládce začíná v půli věty.]

„vyptávali se mne velmi zevrubně na mé tajemství. Za chviličku jsem se s nimi domluvil a konečně se mi objasnila záhada, která mě sužovala od té doby, co jsem si uvědomil rozsáhlost jejich vědy, totiž jak to, že oni sami »cavorit« dosud neobjevili. Teď už vím, že ho znají jako teoretickou látku, ale pokládali ji vždy za prakticky nerealisovatelnou, protože z nějakého důvodu na Měsíci není helium, a helium – – –“

[Poslední písmena slova helium znovu trhá rušivá stopa. Všimněte si slova „tajemství“, neboť na něm, a jedině na něm stavím svůj výklad následující zprávy, pravděpodobně poslední zprávy, kterou nám vůbec poslal, jak jsme s panem Wendigeem oba přesvědčeni.]

Errata:

30.05.2021 13:44