Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Xarťan se zamračil. „Co to plácáš?“

„Tohle,“ udělal důvěrník jakési gesto, a v prostoru mezi nimi se zobrazila mapa hvězdného okolí, „je mapa galaxie. U nějaké z těch miliard hvězd právě kotvíme.“

„Jo, dobrá. A-?“

„Nepochybně nevíš která to je.“

„Nevím. A co?“

„Je to dost odlehlá hvězda, kam nikdo nelétá. Všimni si, duke, že tu nejen není žádná obyvatelná, ale ani osídlená planeta, ba ani stopa po nějaké strojové přítomnosti.

Když teď řeknu, že bez mojí pomoci se odtud nikdy nedostaneš, nebudu daleko od pravdy. Je to tak?“

Xarťan se vymrštil z křesla a už-už by se vrhl na toho neuvěřitelně drzého Svištíka, ale v důvěrníkově tváři tentokrát nebyla ani stopa strachu. Směle a bez bázně se díval přímo do obličeje rozzuřeného železného muže.

„Zabij mě, a můžeš si tu rezivět celou věčnost,“ ušklíbl se.

„Čvachtáku čvachtáckej!“ zařval Xarťan a napřáhl ruku sevřenou v pěst, ale současně si uvědomil, že to by bylo nejhorší možné řešení. Odvrátil se, a chvilku rázoval po místnosti, až podlaha duněla. Když se konečně zastavil a obrátil k důvěrníkovi, byl jeho výraz zamračený, ale zuřivost už opadla.

„Co máš v plánu dál?“ tázal se ostře.

„Dozvíš se, duke. Jen upřesním, že i za tohle si můžeš ty sám.“

„Proč zase já?!“

„Vzpomeň si, že tě nikdo ani slovem nepřemlouval, aby sis loď původně nechal. Myšlenka vydat se do Vnějšku je tvá. Nemůžeš říci, žes byl oklamán. Ale pak jsi mi nařídil udělat co je nutné. Neřekl jsi, pro koho.“

„To je přece jasné!“ vybuchl znovu Xarťan.

„Není. Vy si to myslíte, protože my Svištíci vám na Xartu otročíme. Ale když už se mi nabídla nečekaná šance v podobě lodi, tak pro mě třeba bylo nutné dostat se pryč z Xartu. A má volba je tato.“

„Špatná volba!“ vytkl zachmuřeně železný muž. „Ale jak chceš zůstat naživu? Teď ti mohu slíbit co budeš chtít, a až přeletíme někam do civilizace, rozčvachtám tě.“

S důvěrníkem to ale ani nehnulo. „Odpověděl sis sám.“

„Zase nerozumím.“

„Pouvažuj.“

„Já nemusím uvažovat-!“ vyštěkl železný muž.

„Protože od toho máš mě,“ kývl Svištík. „Ale akorát na Xartu, duke. Tady je Vnějšek, a v něm dokonce i Xarťané uvažují, představ si...“

Xarťan se tedy zamyslel. Čvachtáci jsou se svými měkkými, slabými a zranitelnými tělíčky neustále v ohrožení života, řekl si. Museli se nějak naučit s tím žít. Proto je jejich myšlení tak hbité. My si sice nemusíme dělat starosti, ale odnaučilo nás to pohotovosti.

„Hm. Ať udělám co chci, vždy mě nějak přechytračíš?“

„Ano. Ale nejen já,“ opáčil důvěrník.

„Ne? A kdo ještě?“

„Tak ještě jednou, duke. Vnějšek je plný slabých, čvachtáckých ras. Určitě bys je všechny rozmázl jedinou ranou, ale kdykoli s nimi přijdeš do styku, vždy tě oklamou. Nerozpoznáš jejich léčky. V důsledku toho skončíš buď bez prostředků na svém korábu, nebo o něj dokonce přijdeš a zrezneš na zapadlé skládce kdovíjaké planety.“

„Naučím se!“

„Nenaučíš. Tvoje genetika preferuje kov a sílu, ne intelekt. Proto vy, Xarťané, nikam necestujete a vaše starosti řeší Svištíci.“

„Stejně se naučím,“ zopakoval zatvrzele.

Svištík neodpověděl.

„Tak jinak. Naučíš mě!“ změnil Xarťan náhle stanovisko.

„To nebude tak snadné.“

„Proč?“

„Co mi za to chceš nabídnout? Tvé peníze zůstaly na Xartu. Naučíš ty mě, jak být jako železo?“

Pohrdavě se ušklíbl. „To přece nejde.“

„Správně. Nejde.“

„Tak co tedy?“

„Mám lepší nabídku. Není výhodnější, aby každý z nás byl to, v čem jsme lepší?“

„Nejspíše ano, ale to jsme i beztak, ne?!“

Důvěrník si povzdechl. „Tomu se říká spolupráce.“

Drke mávl rukou. „Xarťan je od přírody dost silný na-“

„-to, aby zvládl svůj boj s vesmírem bez jakékoli cizí pomoci, já vím,“ skočil mu důvěrník neuctivě do řeči. „Jenže tady proti tobě nestojí příroda, ale miliardy vykutálených čvachtáků.“

„Xarťan nepotřebuje spolupráci!“

„Dobře. Smím ti tedy nabídnout milosrdenství?“

„Cože?! Ty?!“ vycenil Drke posměšně zuby.

„Projdeme si to krok za krokem, sleduj má slova,“ řekl Svištík. „Neumíš ani slovo v unilangu. Představ si, že by moje příkazy kupříkladu aktivovaly samozničení této lodi. Dokázal bys to poznat? Těžko. Samosebou, že jsou na palubě výsadkové čluny. Víš kde? Ovšem že ne. Poznáš, jestli jdu zkontrolovat teleport, anebo místo toho zrovna opouštím loď co za chvíli vybuchne? Nemyslím.“

Provedl důrazné gesto. „Takže, duke Břinkante, kdyby se mi zachtělo tě zabít, už by bylo po tobě. Jenže jsi stále živ. Není to z mé strany milosrdenství?“

„Jdi od toho-!“ řekl Xarťan a překvapivě rychle se postavil k ovládacímu pultu, zatímco Svištík uskočil o tři kroky, ale neutekl.

Drke to chvíli převaloval v hlavě. „Chováš se divně,“ zavrčel pak. „Proč se zmiňuješ o nějakém otroctví? Na co mi to vlastně vůbec říkáš? Mohl jsi mě tedy zkusit zlikvidovat, ne?“ a vyzývavě zatnul svou strašlivou pěst.

Svištík několikrát zamrkal. „Víš, ty nejsi takový jako jiní Xarťané. Dá se s tebou žít. Nechci se ti mstít.“

„Možná bys to ani nestihl. Také dovedu být rychlý!“

„Očividně tě vůbec nenapadlo, že si mohu pojistit svůj život tak, že už je samozničení spuštěno, a jen já vím, jak ho zastavit?“

„Hm! Nenapadlo.“

„Aspoň vidíš, jak dokáží být vnějšáci prohnaní. Takže pokud mě nepustíš k ovládání, sám ses odsoudil,“ usmál se důvěrník.

„A ty se mnou!“

„Ještě jeden argument, duke,“ řekl tiše důvěrník. „Fakt si myslíš, že tohle je jediný řídící pult na celé raketě?“

„No jo!“ Xarťan znechuceně mávl rukou. „Samé čvachtácké kličky! Já se v tom nevyznám!“

„Konečněs přiznal, jak na tom jsi. Ale neměj obavy. Odpověď má jediné slovo, které už tu padlo: spolupráce.“

„Xarťan je dost-!“ vyrazil ze sebe Drke, ale už ani nedopověděl.

„Ano, je dost,“ kývl důvěrník, a nic víc.

Tentokrát železný muž mlčel dlouho.

„Co za to chceš?“ promluvil konečně.

„Spolupráci. Nic víc. Nic méně.“

„Zase ti nerozumím! Mluv jasně!“

„Na Xartu za vás přece všemožné starosti řešíme právě my, Vnějšáci. Budeme dělat i dál to samé, s jedním rozdílem: nebudu  sloužící, ale budeme spolupracovníci.“

„Jak si to představuješ?“

„Je to trochu paradoxní, ale ty se mi nyní také hodíš. Dodáš mi autoritu, kterou zatím nemám. Budeš ten hrozivý a neporazitelný, a já ten zbytek.“

„Hrozivý. Neporazitelný.“ Drke se značně samolibě ušklíbl. „Jo, to by šlo. Nic víc?!“

„Zatím ne. A všechno co získáme nebo ztratíme, bude společné. Pokud se rozejdeme, dělíme se napůl.“

„Loď je přece moje!“

„Ovšem. Umění něco s ní udělat, zase moje.“

V Xarťanovi to sice ještě nějakou chvíli rachotilo, pak ale řekl:

„Spolupráce. Platí. A víš aspoň, co tedy dělat dál?“

Errata:

30.05.2021 13:23