Vítej, návštěvníku!

„Já bych vám to tam dovezla,“ ozval se v kosmické putyce U Posledních pěti lahví (myšleno kyslíkových) sebejistý hlas.

Tři kosmičtí pašeráci zvedli hlavy a zachmuřeně se podívali na pohlednou dívku, která si bez okolků přitáhla židli k jejich stolu.

„Spletla ses,“ zamračil se jeden z nich.

„Můj sluch je dost ostrý,“ ujistila ho.

„Odprejskni, koťátko,“ zavrčel další nerudně.

„Na Krvavé prstence do zítřka,“ pokračovala nevzrušeně.

Chlapi si vyměnili pohled a rozesmáli se. Stanice Krvavé prstence, jeden z nespočtu nelegálních orbitálních komplexů, ležel od Pěti lahví sto padesát srků (světelných roků). I pro silné koráby by to znamenalo nejméně tři skoky, čili zhruba tři dny nabíjecího času.

Dívka se neurazila. Když smích dozněl, pokrčila rameny. „Váš problém. Spektrum zákazníků, kterým mohu udělat stejnou nabídku, je širší než vy tři tady. Nebude problém najít někoho, kdo tam bude chtít být dříve než vy...“

„Hej, zastav koťátko!“ zvolal jeden z pašeráků, když se zvedla k odchodu.

„Zastavím na slova – já to beru, šéfko,“ hodila přes rameno.

„Říkám zastav!“ vstal pašerák hrozivě.

Dívka se dotkla prstem symbolu na svém organizéru. Vtom se s rachotem prolomila stěna vlevo, a skrz ní vstoupil do putyky Xarťan.

Nelze napsat že se proboural, protože on opravdu normálně vstoupil. Stěně věnoval asi takovou pozornost jako vnějšáci pavučině. Xarťané byli odjakživa zvyklí chodit všude rovně, bez ohledu na to co bylo mezi nimi a cílem jejich cesty.

Hosté doslova zkameněli leknutím.

„Jestli někdo mojemu parťákovi zkřiví vlas, vyčvachtám ho hned na místě!“ Máchl železnou paží a aniž si toho všiml, přerazil  stropní podpěru, která se mu nerozumně přimotala na dosah.

„Roztomile řečeno,“ usmála se dívka na šokované pašeráky. „Takže to nebudeme protahovat: kdo z vás mou nabídku bere? Předpokládám správně, že všichni tři?!“

Převoz kontrabandu do Krvavých polí proběhl sice ve vysoce nervózní atmosféře, ale jinak na výtečnou. Slečna pilotka nebyla zbytečně zvědavá co to vezou, pašeráci si k ní nic nedovolovali, skvělá loď zvládla cestu během neuvěřitelných dvanácti hodin a zachmuřený Xarťan nikoho nevyčvachtal.

Když konečně robotické manipulátory vyložily poslední podezřelý kontejner, a Drke Brinkant převzal kartu s obnosem šesti tisíc solů, mohli si všichni oddechnout. Nejen posádka, ale i pašeráci, kterým bylo z přítomnosti železného obra viditelně úzko.

„Už je hotovo?“ ujistil se Brinkant když se vrátili do velína.

„Ano.“

„A jaký jsem byl, Svištíku?“

„Dokonalý! Chválím tě především proto, žes neimprovizoval a odříkal pokaždé přesně to, na čem jsme se domluvili!“ smála se dívka. Zmíněným „Svištíkem“ totiž byla Plasticínka jménem Delyth,  sloužící Xarťanovi jako důvěrník. Byla to i její první obchodní transakce kompletně provedená ve Vnějšku, a cítila velké uspokojení z toho jak perfektně jí zvládla. „Teď musíme někam, kde nám vystaví registraci.“

„Bude to problém?“

„Doufám že ne. A vyřešíme ještě jednu věc mezi sebou,“ řekla, zatímco beze spěchu manipulovala s ovládacími prvky na panelu.

„Jakou?“

„Nejsem Svištík. Nejsem čvachták. Jmenuji se Delyth.“

„No a-?“

„Jmenuji se Delyth,“ zopakovala umíněně.

„No dobře,“ ušklíbl se.

„Skvěle. A teď neruš. Skočili jsme mezitím k Cogomu, a snad nám tu registrují loď.“ Delyth chvíli bloumala nabídkami zdejší informační soustavy, než vyvolala vhodné spojení. Trvalo ale několik nekonečných minut, než se na druhé straně někdo ozval.

Výsledkem zdlouhavého jednání byla validní registrace korábu za poněkud přehnanou cenu sto osmdesáti solů, kterou Plasticínka nakonec usmlouvala na sto třicet.

„To byl vydřiduch!“ ulevila si, když ukončila spojení. „Co je-?“ všimla si Xarťanova pohledu.

Pokýval hlavou. „Divím se, jak je Vnějšek příšerně složitý. Co se to s ním stalo? Nevypadal tak, když jsem ho naposledy navštívil!“

„To proto, žes byl turista!“ rozesmála se. „Měl jsi zaplacený celodenní servis. Určitě ani netušíš, kolik Vnějšáků kolem tebe muselo nenápadně poskakovat, aby tvůj výlet probíhal naprosto hladce a bezvadně!“

„Nikdo neposkakoval,“ zavrtěl rozhodně hlavou. Bylo jasné že vyjádření vzal doslovně.

„Řečeno jinak: plno vnějšáků se muselo starat o své pohodlí.“

„Tak jsou přece-“ nedopověděl.

„Co?“ povytáhla obočí.

„Nic.“

„Dopověz to, duke.“

Chvíli váhal, než řekl: „Jsou přece od toho, ne?!“

Potřásla hlavou. „Vy v té vaší Xartské izolaci jste spokojení, ale Vnějšek není nijak milé místo pro život, víš? Zkus se přestat dívat na Vnějšek jako na něco, co má jediný životní cíl – sloužit vám.“

„Nemá, říkáš? A co ty, Sviš- errk... Delyth?!“

Podívala se na něj náhle bezmála nepřátelsky. „Můj životní cíl?! To ti ráda řeknu, duke! Mým životním cílem je svoboda!“

„Svoboda?“ užasl Xarťan.

„Těžko pochopitelné pro někoho, kdo se vylíhl jako svobodný, co?!“ řekla vztekle.

„Moment, Svi- u Leptona, Delyth. Co to pořád naznačuješ? Předtím otroctví, teď svoboda? Dělalas mi přece důvěrníka jako své povolání, za peníze! Platil jsem ti!“

„Jo, za peníze,“ řekla trpce. „Tři procenta mně, a zbytek toho co vydělám, mi ukradne můj domovský ústav! Bez možnosti vypovědět službu!“

„Jaký ústav, co to zas plácáš?!“

„Víš jaké jsem rasy?“ odbočila najednou.

„Errk... Plasticín?“

„Jo. Znáš Plasticingu?“

„Z doslechu.“

„Jasně. Silná, moderní, bezpečná planeta, plná krásných, sebevědomých, šťastných a progresivních obyvatel.“

„No právě!“

„No, taková je právě proto, že ty slabé a nevhodné exportuje ze svého území. Takže na základě genetického zhodnocení jsem byla brzy po narození označena za neperspektivní a odeslána do Vnějšku.“

„Na Xart?“

„Ne. Na Homicingu. Tam je Ústav VSAPD, který vám vyrábí důvěrníky. Strávila jsem v něm třináct let výcviku. Ty o tom nemáš ani páru, ale tam z kohokoli dokáží vymlátit duši, a naopak do něj namlátit co se jim zlíbí. Narvali do mě prakticky všechno, co chtěli, a dokonce i to co vůbec nechtěli: neuhasitelnou nenávist k Ústavu a touhu po svobodě.“

„No vidíš. Už svobodná jsi,“ prohlásil spokojeně.

Dlouze vzdychla. Bavím se s Xarťanem, pomyslela si hořce. Sice slyší, ale nechápe ani slovo z toho co říkám. Stejně jako vůbec netuší, co to vypovídá o Xartské inteligenci, když si před dvěma lety najmul jako svého důvěrníka čtrnáctiletou Plasticínskou holku.

„Nechme toho,“ řekla nevrle. „Máme jiné věci na starosti.“

„Další obchod? To by nebylo špatné. Šest tisíc za den! Pěkně jsem si vydělal.“

Podívala se na něj nesouhlasně.

„Zas ten tvůj výraz?“ všiml si toho.

Mlčela.

„Errk-!“ zarachotil. „Přemýšlet mě nudí!“

Mlčela.

Chvíli mlčel, než váhavě zavrčel: „Spolupráce, že?“

Kývla.

„Dobrá. Takže, každý tři tisíce, platí?“

„Necelé. Cenu za registraci jsem také dělila. Ale registrace není všechno. Musíme počkat nějakou dobu, než se poštou dostane mezi ostatní planety. Oficiální čekací doba je osm standardních dní. Nechce se mi ale jen tak trčet někde na orbitu.“

„Co navrhuješ?“

„Uspořádáme záchrannou misi. K tomu ID nepotřebujeme.“

„My?!“

„Ano. Podívej se,“ vyvolala na panelu seznam. Teprve potom omluvně pokrčila rameny. „Promiň. Unilang, já vím. Prostě, tohle je seznam lodí, které volají o pomoc.“

„Zvláštní,“ zavrtěl hlavou.

„Co?“

„No, jak se mohou dovolat? Hvězdy jsou od sebe přece daleko!“

„Výsostným prostorem Svazu planet, krom soukromých infoslužeb, prolétá takzvaná PKS - Prezidiální komunikační služba. To jsou automaty, které mají jediný úkol: teleportovat se k určené planetě a tam si s informační stanicí na dané frekvenci vyměnit zprávy. S novými daty se vrátí a předají je do registru. Sondy k centrálním světům létají i dvanáctkrát denně, ale čím dál od Gorkghannu, tím více zřídka. Na vzdálené periferii se objevují třeba jen jednou týdně.“

„Už chápu. Šikovné!“

„A tohle je náš cíl,“ zvýraznila jednu položku. „Loď planetárního biologického institutu z Nupergy. Nikdo pro ně očividně nechvátá, a je mi jasné proč. Takže naprosto skvělá šance pro nás. Vyzkoušíš si něco, cos ještě nezažil: pracovat.“

„Zkusit to můžu,“ připustil. „A co je tahle značka?“

„Biohazard. Jsou zamoření.“

Pohrdavě prskl. „To je mi fuk. Jsem z kovu.“

Usmála se. „Velmi správně. Letíme!“

Errata:

30.05.2021 13:23