Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Když Delyth o čtyři dny později rekapitulovala události, mohla na sebe být právem pyšná.

Záchrana Nuperganské lodi napadené nákazou proběhla naprosto hladce, pokud si odmyslíme nekonečné kvílení a smlouvání kapitána, když mu nezbylo nic jiného než zaplatit cenu jakou si Brinkant nadiktoval.

Další pěknou sumičku jim vynesla záchrana jakéhosi nesmírně složitého a drahocenného vědeckého komplexu, který vyslala Ferglamská vědecká společnost k jedné černé díře.

Vědátoři, jak bývá občas zvykem, nevzali v potaz jeden zásadní faktor a drahocenná sonda se dostala do oblasti s takovou gravitací, odkud ji už nedokázali vyzvednout. Koráb pod pilotáží zručné Plasticínky během rychlého a perfektního zásahu nalodil zařízení a unikl s ním z kritické zóny díky tomu, že jeho gravitační lineární motory dokázaly vyvinout tah devatenácti Gé.

Delyth se mimoděk usmála při vzpomínce na jednání o ceně. I tentokráte vedl licitaci Brinkant – tedy navenek. Ve skutečnosti mu slova napovídala ona, přičemž stála mimo záběr. Rezolutní formulace „pokud neobdržím platbu neprodleně po splnění, vykuchám ten váš ústav jak plechovku se sardinkami“, znějící z úst železného Xarťana, definitivně zmrazila neustálé snahy akademiků mazaně usmlouvat slevy a odklady plnění.

Vybírala cíle pečlivě. Analyzovala pohyby lodí zpětně, aby vyřadila takzvané lodě duchů – kosmická plavidla, jejichž posádky z jakéhokoli důvodu zemřely během letu, zatímco automatika dál neustále samočinně vysílá nouzový signál.

Takže následný odsun posádky z Mangwaxellské stanice, která se nečekaně ocitla na kolizním kurzu s asteroidem, přispěl na jejich konto příjemným obnosem. Delyth se ušklíbla při vzpomínce, jak musela kvůli úzkoprsým a upjatou morálkou zatíženým Mangwaxellanům celou cestu chodit oblečená do dlouhého pláště.

Další čtyři mise však byly nejenom zadarmo, ale dokonce prodělečné. Delyth si je však nemohla odpustit. Šlo pokaždé o nějaké chudáky, kteří se vinou nepříznivých okolností dostali do ještě většího průšvihu, než před kterým utíkali. Plasticínku bolelo srdce, při pohledu na neskutečně zbastlené skořápky, ve kterých ti nešťastníci prchali vesmírem před nepřízní osudu, sázejíce své životy na jedinou kartu.

A místo esa si vytáhli černého Petra.

První záchranu dokonce potom obrečela, když viděla ty zubožené komunity, kterým zlomyslný osud podrazil nohy i ve chvíli, kdy se drápali posledními silami napříč kosmickou prázdnotou ze světa, který zrovna umíral a stával se neobyvatelnou pustinou. Mezi šedesát trosečníků rozdala 3000 solů, aby dostali možnost začít jinde aspoň trochu slušně žít.

„Odteď to budeme už dělat takhle?“ poznamenal nespokojeně Brinkant, když viděl nekonečný seznam nouzových volání.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Toto byli skutečně jedni z nejpotřebnějších, kteří se nezaviněně dostali do úzkých. Kdežto tihle,“ ukázala na většinu seznamu, „vidíš, odkud kam míří? To jsou jen darmožrouti, kteří se cpou za vidinou blahobytu do bohatých oblastí Svazu místo toho aby si na domovské planetě vybudovali blahobyt vlastní. A ještě mají tu drzost, že volají o pomoc v domnění, že i do vysněného ráje je někdo odveze zadarmo!“

A pak si zchladila žáhu na Undhallském magnátovi, kterému selhalo stěhování mohutné těžební sestavy do nové lokality.

„To se nám na palubu přece nevejde!“ varoval Brinkant.

„Ale vejde!“ opáčila.

Vešlo.

Tedy, hlavně proto, že plno nákladu nechala Plasticínka připevnit zvnějšku k lodnímu plášti. Nakládka a vykládka trvala celé čtyři dny, zatímco přesun o třiadevadesát srků zabral tři hodiny.

Velkoprůmyslníkův tajemník, který přesun smlouval, nepochybně vyznával zákon nabídky a poptávky, protože navrženou cenu bez mrknutí oka zaplatil. Nejen to!

„Ctěná kapitánko,“ vyjádřil se nadšeně, když akce skončila, „prodej nám vaši loď! Přesně takovýhle trajler potřebujeme!“

„Nepřipadá v úvahu,“ odmítla.

„Dám ti čtyřnásobek než je registrovaná cena!“

„Odpověď zní ne, a nebudeme se o tom dál bavit.“

Tajemník se zle ušklíbl. „Kapitánko, nechci být přehnaně dotěrný, ale kolik je ti let? Možná by se ti více líbilo, kdybych tvůj koráb nechal úředně zabavit?“

„Já jsem majitel! Zkus mi sáhnout na loď nebo posádku, a vyčvachtám tě!“ objevila se v záběru kamery vzteklá Xarťanova tvář, a bylo rázem po nabídkách i výhrůžkách.

„Pracovat vlastně není moc těžké!“ smál se Brinkant, jen co bylo spojení vypnuto. Delyth se usmívala také, protože obnos, který přibyl na lodním kontě, byl velmi krásný.

„Takže, duke, je vhodná chvíle pro rozhodnutí,“ řekla poté Xarťanovi. Jeho úsměv pohasl. Rozhodování znamenalo přemýšlení, a to byla věc kterou měl rád stejně jako kluzné ložisko písek.

„Už s tím zase začínáš?“ reagoval nespokojeně.

„Těžko kdy toho nechám. Vnějšek je prosáklý okolnostmi, jež vyžadují rozhodování. Mám to odložit-?“

„Ale ne, mluv, ať už to mám za sebou...!“ zarachotil.

„Máme na kontě něco kolem čtyřiceti tisíc solů. Kdyby ses chtěl vrátit na Xart, zaplatíme tvoje dluhy i poplatky z prodlení, a ještě ti dost zbyde.“

Udiveně si ji měřil. „Spolupráce už neplatí? Myslel jsem, že se dělíme napůl!“

„Nechám ti svůj podíl, pokud budeš chtít, a ty mi necháš loď.“

Xarťan se zamyslel. Vzpomínka na krásné dny, kdy spokojeně seděl na terase, ho neustále lákala. Měl by zase svůj klid a pokoj! A čtyřicet kiloSolů věru nebylo málo. Je pravda, že za loď by dostal mnohem více, ale... kdo by ji od něj koupil?

Hm! Kdo ví, jestli bych natrefil na tak šikovného Svištíka. A krom toho, život ve Vnějšku se mi začíná dokonce zamlouvat! rozumoval.

„Už asi chápu, proč nikdo z Xarťanů, kteří opustili domov na delší dobu, se nevrátil domů,“ řekl objevitelským tónem.

„Ano? Proč?“

„Zalíbilo se jim ve Vnějšku!“

Jen mlčky potřásla hlavou. Nemělo cenu říkat, že naopak šlo v drtivé většině o případy, kdy byli Xarťané svými důvěrníky zlikvidováni, jen co opustili svou planetu. Mylná představa, že vnějšáci pracují pro Xarťany dobrovolně, spolu s bezohledným a nezřídka krutým chováním železné rasy, pak nechávala v takových případech plně propuknout nenávist zotročených vůči otrokářům.

„Tobě se ve Vnějšku také líbí?“ tázala se místo toho.

„Ano. Je to zábava.“

To proto že se pořád o všechno starám já, pomyslela si. Ale na druhou stranu, když potřebuji, Drke mi poskytuje opravdu neotřesitelnou podporu. Nebýt jeho, čelila bych už několikrát tvrdému tlaku od okolí.

Dobře že se nechtěl vrátit domů. Na Xartu by s obtížemi sehnal takového důvěrníka, jakým jsem. Můj index byl devadesát osm ze sta! pomyslela si hrdě.

A on se ke mně choval vlastně pěkně. Velmi pěkně – na Xartské poměry. Když vzpomněla na leckteré jiné Svištíky, jejichž životnost byla nezřídka jen pár měsíců...

To je asi důvod, proč teď ve Vnějšku cítím sice nelogické, ale neodbytné nutkání nějak se o něj postarat.

Zatřásla hlavou, aby zahnala bolavé vzpomínky.

„Dobře. Rozhodl ses tedy pro další spolupráci?“

„Ano, pro spolupráci.“

„V tom případě si musím obstarat kapitánskou licenci a o něčem moc důležitém s tebou promluvit. Ale ne tady.“

Vzali to na Bokwer, s meziskokem k obrovskému Ingricijskému trajleru, narvanému surovinami, který čekal na náhradní zaměřovač k teleportu jak na smilování. Bohatší o dva tisíce, zakotvili bez problémů na Bokwerském orbitu a spustili se na povrch luzné, hojností překypující planety.

Errata:

30.05.2021 13:23