Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Planeta Bokwer byla opravdu překrásná. Ať se oko podívalo kamkoli, všude byla znát péče a láska lidí k domovině. Delyth, která dobře znala špinavé prostředí mnoha světů, jen mlčky žasla při pohledu na čisté ulice i parky, bez toho aby je museli neustále křižovat robotičtí uklízeči. A to vše i mimo turistickou zónu!

Malou vadou na kráse byla ostře bipolární politická orientace, ujišťující každého že právě tato polokoule je ta správná, kdežto ta odvrácená že je pravlastí všeho zla. Dalo se úspěšně předpokládat, že u „sousedů“ to vypadá stejně akorát s obrácenými argumenty. Ale tyto planetární rozmíšky se naštěstí turistů z jiných světů pranic netýkaly. Nezvyklou dvojici zajímala jiná věc.

Ačkoli se nacházeli přímo v jednom ze dvou rozlehlých a honosných hlavních měst, která spolu nepokrytě soupeřila v kráse, vstřícnosti i přepychu, nebylo snadné najít místo, které by dokázalo hostit Xarťana.

Delyth se ponořila do informační sítě, a s velkým úsilím našla jeden jediný podnik, který inzeroval xartské menu. Teď šlo o to, zda to nebyl jen planý reklamní tah.

Museli k němu dorazit pěšky. Taxi, které by uvezlo Brinkanta, tady neměli. „No tak půjdu, taky to umím!“ prohlásil otráveně.

„Ne, rovně ne!“ skočila mu odvážně do cesty, když vykročil.

„Ne?“ užasl.

„Ne. Prosím...“

Kovová bytost na ulici vzbuzovala značný rozruch, nejen tím, že za sebou nechtěně nechávala svými kroky rozdrcenou dlažbu. I když Bokweřané nepropadali děsu a neprchali z dohledu, jen málokdo měl tolik odvahy, aby se zvláštní dvojici nevyhnul velikým obloukem. Xarťané skutečně měli ve Svazu hodně děsivou pověst.

„Vnějšáci jsou padlí na hlavu!“ hromoval Brinkant cestou mezi domy. „Proč si dělaji tolik směšných překážek, a pak je musí hloupě obcházet?!“

Konečně stanuli před zvoleným hotelem. Vypadal honosně.

„Takže především důležitá věc: skutečně máte azraq?“ tázala se Delyth rovnou u vchodu.

Azraq byla totiž Xartská potrava. Šlo o různě velké krystaly nerostu, jehož chemická skladba obsahovala i určitou příměs trilibrixia. V závislosti na své čirosti, zabarvení, tvrdosti a nasycenosti dostával tento na pohled fádní nerost nespočet chuťových variací a odstínů, jež dokázali ocenit jedině příslušníci kovové rasy.

Nebyla to ale jen potrava. Byl to i zdroj pohádkového bohatství Xartu. Obrovitá ložiska azraqu, obsahující největší podíl trilibrixia, byla těžena a za astronomické ceny prodávána – buď legálně Planetárnímu svazu, nebo nelegálně tomu kdo na to měl.

Azraq měl jedinou nevýhodu: zatím byl objeven jedině na Xartu. Brinkant ho nepotřeboval nijak mnoho, ale pomalu už se u něj začínal hlásit stav, označovaný čvachtáky slovem hlad.

Na palubě korábu sice kupodivu byla malá azraqová zásoba, ale Delyth by raději užila zdejší zdroje.

„Jistěže máme!“ rozzářila se tvář recepčního. „Jste na správném místě!“ Ale stejně udělal nenápadný krok tak, aby dívenka stála mezi ním a matně lesklým obrem.

„Výborně! Ale máte i sedačku pro mého přítele z dalekého světa?“ hodila palcem přes rameno ke Xarťanovi.

„Všechno zařídíme! Jen račte dál!“ zval je dovnitř.

„Uf!“ Ten povzdech šel skutečně z hloubi duše. „Komu patří ten Leptonem požehnaný podnik?“ vyzvídala, zatímco je recepční vedl dovnitř.

„Majitelem je mistr pokrmů Apsa Vanima!“ zněla zjevně uctivá odpověď. „Ptáte-li se na azraq, mohu vás ujistit že jsme jeden z pouhých sedmnácti podniků na celém Bokweru, který ho má v nabídce.“

Bylo znát, že tu Brinkant není prvním návštěvníkem svého druhu. Recepční je uctivě vedl bočním zdobeným traktem, aby Xarťanův zjev nevyvolal u ostatních hostů obavy nebo nemístnou zvědavost.

Byli uvedeni do oddělené lóže s krásným výhledem na rozlehlou zahradu, a dva roboti vzápětí přinesli mohutné, překrásně zdobené křeslo pro železného hosta.

„Prosím, nabídka pokrmů a nápojů,“ podal jim obsluhující číšník  luxusní projektory. Brinkant dostal větší, Delyth elegantní maličký. „Máme samosebou i Plasticínské speciality!“

„Jak víte odkud jsem?“ podivila se. „To je tak znát na mojí řeči?“

„Ó nikoli! Váš bokwin je naprosto dokonalý, a má nesmírně roztomilý jižní přízvuk,“ klaněla se obsluha. „Mám však povědomost o tom, že ctěné hosty z Xartu obvykle provází důvěrník pocházející z Plasticingy. Omlouvám se, pokud jsem se vás svým odhadem dotkl-!“

„Nedotkl, vše v pořádku. Naopak, vážíme si toho, že nám obsluhu poskytuje živý člověk!“ ujistila ho na oplátku.

„Rádo se stalo! Je pro nás čest mít tak vzácné hosty!“

Delyth si objednala luxusní menu, a Brinkant se zase radoval nad křišťálovou mísou s různými druhy azraqu.

„Mají i skinzle!“ ukazoval své společnici rozzářeně malý fialový krystalek. „Ty mám nejraději!“

Delyth zamyšleně uzobávala vynikající pokrm. To je síla, táhlo jí hlavou. Před nedávnem Svištík, teď svobodná a bohatá pilotka kosmokorábu... Jenže vůbec necítila bezelstnou spokojenost jako její železný společník. Od počátku před nimi stálo cosi velice zneklidňujícího, s čím si dosud vůbec nevěděla rady.

Nechala ale Xarťana aby si nerušeně pochutnal na azraqu, a sama relaxovala během likvidace své lahodné porce.

„Spokojen, Sviš-“ opřel se Brinkant do svého křesla, až zapraštělo. „Promiň. Delyth,“ dodal, a učinil omluvné gesto. „Nedělám to záměrně. Je to síla zvyku.“

„Já vím,“ kývla. „Takže teď ti povím, co je s námi dvěma divného. Nechci, abys hledal odpověď ty sám. Ale je nezbytné, abys aspoň věděl o otázkách. Připraven, duke?“

„Jasně.“

„Od samého začátku je to celé podezřelé. Předně: kdo ti ten koráb poslal? Během minulých dní jsem ve volných chvílích hledala v různých databázích, ale nenašla jsem dokonce ani konstrukční vzorec. Víš co to znamená?“

Xarťan se zamračil při snaze o přemýšlení. „Je to originál...?“

„Přesně. Takže kdo je schopen postavit si svůj vlastní originální kosmokoráb?!“

„Někdo zatraceně hodně bohatý,“ opáčil Drke.

„Nejspíše. Ale ten neznámý tvor velmi dbá na to, abychom na něj nepřišli. V žádných palubních pamětech nebyl ani zlomek historie dřívější, než byl plně automatický přílet na orbit Xartu. Dokonce ani v pamětech nejdrobnějších zařízení, jako jsou třeba olejová filtrační čerpadla nebo strukturální kompenzátory. Naprosto si neumím představit, jak by tohle někdo dokázal zařídit.“

„Vymazal to.“

Pousmála se Xarťanovu logickému, nekomplikovanému pohledu na problematiku. Uvést loď do výchozího datového stavu prakticky není možné, neboť všechny aktivní prvky zaznamenávají historii již během montáže. Pokud by vycházela z toho co ví, tak by koráb měl být doslova a do písmene stvořen (a plně oživen) v jednom jediném okamžiku těsně před tím, než spustil teleport ke Xartu. Totální nesmysl.

„Možná,“ reagovala neurčitě. „Pak: všiml sis jeho univerzálního zařízení? Je škálovatelné pro Plasticíny i pro Xarťany. Docela široký rozsah, nepřipadá ti?“

„Asi byl předvídavý, kdyby někdy zavítal k nám na Xart...“

„To určitě, protože zásoby potravin mají Plasticínské, ale i Xartské spektrum. Není to moc velká náhoda?“

„Proč moc velká? Vnějšek je plný náhod, jak se mi zdá.“

„No, možná. Ale další otázka: proč je koráb tak skvělý?! Když jsme chytali tu sondu u černé díry, vytáhla jsem zátěž motorů až na devatenáct Gé. Do plného výkonu mi chybělo ještě jedenáct. Ty to asi nevíš, ale ve Svazu létá absolutní minimum lodí, které by dokázaly vyvinout lineárních třicet Gé.

Pak výkon dobíjení pro teleporty! Já musím teleporty schválně brzdit, abychom nebyli podezřelí! Chápeš co říkám? S pašeráky jsem dělala dvě šestihodinové přestávky, které byly úplně zbytečné. I přesun s Undhallskou těžební soustavou jsem úmyslně rozkouskovala aspoň na tři hodiny, ale ve skutečnosti jsme mohli těch devadesát tři srků skočit naráz! Myslím že ve Svazu je registrováno jen pár korábů, které by dokázaly skočit devadesátku nebo víc!“

„Skvělá loď. Co víc si přát?“ reagoval Xarťan.

Delyth zakoulela očima. „Teď něco, co sice nepoznáš, ale já to poznám bez pochyby: jakto, že má loď tak intuitivní ovládání? Víš, mám výcvik v řízení osmnácti nejrozšířenějších lodních soustav, a moc dobře vím, jaký je problém sžít se se schématem, tvořeným na jiné planetě. Ale tady mi řízení funguje samo od sebe! Každou nabídku najdu přesně tam, kde jí hledám, každou volbu potkám přesně tam, kde dává smysl, v závislosti na tom co dělám se mi otevírají doplňkové panely přesně s tím, co by se mi mohlo hodit, a nezřídka co se mi právě nejlépe hodí. To přece není normální!“

„Už jsem řekl: skvělá loď!“ zopakoval.

„Tak skvělá, že začínám pochybovat o vlastním rozumu,“ reagovala. „Létáme docela intenzívně jedenáct dní. Víš jaké je opotřebení systémů lodi?“

„Nevím. Velké?“

„Žádné.“

To už trklo i železný mozek společníka, chroupajícího azraq.

„Moment. Jak žádné?“

„Žádné. Každá prověrka, kterou jsem nechala udělat, vrátila status devadesát osm ze sta.“

„To není ale sto, ne?“

„Sto není ideál, ačkoli tak vypadá. Nejlepší je krátkou službou ohlazená a bezchybně zajetá komponenta. Osmadevadesát.“ Jako můj index, blesklo jí hlavou hořce.

„Asi to je obzvlášť kvalitní koráb!“ pousmál se, ale kupodivu mu vzápětí došlo co řekl. „Jasně... máš pravdu. Je to divné.“

„Jenže to je pořád to legračnější,“ ztišila hlas. „Teď přijde teprve to záhadné. Když jsem plánovala ty Undhallce, měla jsem dojem,že máme výšku vstupní brány do skladiště sedm a půl. Velké kontejnery měly hranu osm, proto jsem je chtěla nechat venku. Jenže jsem zjistila, že máme ve skutečnosti bránu osm a půl.“

„Nepodstatný omyl...“

„Možná,“ kývla. „Naložili jsme, vyložili jsme, paráda. Dnes před odletem jsem si jen tak pro zajímavost změřila výšku brány ručním IR měřákem. Ať mě Lepton sežere, je to sedm a půl!“

„Brána je variabilní. Fakt skvělá loď!“

Rezignovaně vzdychla. Jak mohou být variabilní uzávěry, pevně přimontované k žebrům lodi?!

„Ano, skvělá,“ řekla ironicky. „Tohle všechno se dá shrnout do jedné jediné otázky: proč?!“

Drke se zamyslel, což, jak už Delyth dobře věděla, byl proces který mohl vést k nejnečekanějším výsledkům.

„Prostě máme štěstí!“ usmál se bohorovně.

Nezklamala se.

Errata:

30.05.2021 13:23