Vítej, návštěvníku!

„Mám to. Mám to!“ mávala Delyth nadšeně kartou, když se v podvečer vrátila do hotelového pokoje k podřimujícímu Xarťanovi.

Nedá se asi říci podřimujícímu, protože Xarťan, věnující se odpočinku, se prostě vypne a promění v železnou sochu. A spát dokáže hodně dlouho. Je to genetická vlastnost, umožňující jeho rase přežívat i extrémní podmínky a obživnout poté, co pominou.

Vlivem jejího zvolání se však reanimoval a předvedl spokojenou grimasu. „To šlo snadno. Takže teď jsi legální kapitán?“

Rozzářeně kývla a kroutila se před zrcadlem, aby si užila jak jí sluší kapitánský symbol. „Snadno?! Nebýt majitele, toho Vanimy, asi bych neměla šanci. Ale on je velice rozumný a šarmantní, a má skvělé styky mezi zdejší elitou. Náramně jsme si spolu rozuměli, akorát to stálo sedmnáct set solů...“

„To není málo,“ podotkl.

„Máš LEGÁLNÍ kapitánku, duke! To stojí za mnohem víc! Víš, ne všechno co potkáš, se nechá zastrašit. Kdyby nás třeba zastavil nějaký vládní bitevník, měli bychom velký problém.“

„Ten nejde vyčvachtat?“

Při představě železného Xarťana, jak se svým neuspěchaným, ale nezadržitelným tempem probourává vnitřkem kosmolodi a „čvachtá“ jeho zuřivě ale marně bojující vojenskou posádku, se znovu rozesmála. „Asi bys to i zvládl, ale zlikvidovat válečnou loď není vůbec dobré rozhodnutí. Od té chvíle by po nás šlo všechno co má Kosarm i Kospo k dispozici.“

„Myslíš tím kosmickou armádu a kosmickou policii, co je organizuje centrální Prezidium Planetárního svazu?“

„Velmi správně. Vidím že máš lecjaké znalosti z Vnějška.“

„Jen některé. No dobře. Věřím ti žes volila správně.“

„To si piš. Navíc jsem v hale potkala jednoho obchodníka, který nám udělal skvělou nabídku. Povezeme živé vzorky a výzkumné zařízení na stanici Zymbref.“

„Kdy?“

„Hned!“

„Kolik vyděláme?“

„Osm a půl tisíce!“

„To je hodně,“ uznal.

„Děsně chvátají. Oqerzané jim slíbili přesun a odřekli. Jenže biologické vzorky jsou limitované svou životností. Ano, trochu jsem na něj přitlačila, ale vůbec se nekroutil, asi jim hodně teče do bot.“

„Co jim teče?!“

„Nic, to se jen tak říká, když něco moc potřebují.“

„Dobře, jdeme na to!“ souhlasil.

Vzlet na orbit a návrat do lodi, přesun na nákladní dráhu a nalodění zásilky, zabralo pouhých sedm hodin.

„Potřebujeme se na Zymbref dostat do dvaceti šesti hodin!“ spínal ruce obchodník Swil-mrec, když se konečně nákladní prostory uzavřely a oni se přesunuli do velína.

„Dostaneme,“ ujistila ho Delyth, ale pak udělala mírně odmítavé gesto rukou: „Usaď se támhle, Swil-mreci. Nechci abys mi koukal přes rameno do mého velení.“

„Jasně, žádný problém, už sedím, odpusť mi,“ brebentil obchodník a poslušně si sedl. „Byl jsem jen zvědavý, jak umí taková mladičká a překrásná kapitánka ovládat tak obrovskou loď!“

„Tady by tě třeba rozptylovaly detaily, zatímco ze svého místa krásně uvidíš celek,“ pousmála se polichoceně.

Stanice Zymbref nekotvila na nějakém orbitu, ale obíhala kolem zapadlé hvězdy, která měla pouze katalogové číslo. Ležela téměř kolmo na galaktickou ekliptiku, 54 srků daleko. Pro běžné lodi s „doskokem“ kolem dvaceti či třiceti, to byly dva přesuny a zhruba patnáct či dvacet hodin dobíjení.

Delyth v klidu nastavila parametry. „Start,“ řekla. Svět se nepatrně zachvěl, a po tříhodinové přestávce ještě jednou.

„Jsme na místě,“ řekla, ale její výraz nebyl nikterak spokojený. Několikrát změnila měřítko detekce. „Swil-mreci, já ale žádnou základnu nevidím.“

„Dobrý Leptone! Jsme skutečně u Beta 3599?“ zvolal vylekaně.

Delyth ověřila navigaci, i když si byla jista. „Ano, jsme,“ potvrdila. „A měli jsme skutečně být tady a ne někde jinde?!“

Swil-mrec málem zpanikařil. Ruce se mu úplně klepaly, když ve svém organizéru kontroloval údaje. „Jsme správně,“ řekl konečně s nesmírnou úlevou. „Ale jak to, že tu není?“

„Možná zjistíme z pošty,“ přepnula si Delyth rozhraní.

Když se objevil seznam, jen kývla hlavou. „Zymbref je hned první v pořadí. Uvidíme.“ Otevřela zprávu. „Stanice se teleportovala ke Gama 1708,“ četla. „Před hodinou. To si dělají legraci, ne?!“

„Vůbec netuším co se to děje!“ lamentoval obchodník. „Já to nechápu!“

Delyth si vyvolala mapu a chvilku jí zkoumala. „Asi už rozumím. Gama je o osm srků blíž Rexarimě. Nejspíš se tím chtěli dostat blíže oblasti s vyšší hustotou provozu. Možná doufají že by vzorky mohl přivézt i někdo s menším doletem...“

„Možné to je,“ připustil Swil-mrec. „Můžeme tedy letět na tu Gamu? Prosím?“

„To už je ale druhé zadání,“ upozornila Delyth.

„S prominutím, kapitánko! Já zapomněl!“ Obchodník chvatně vytáhl kartu a dorovnal cenu prvního přesunu. „Kolik budeš chtít za skok na Gamu?“ ptal se pak s patrnou obavou v hlase.

Plasticínka vzdychla. Obchodník byl vlastně ne svou vinou v nesnázích, a příčilo se jí profitovat na člověku v nouzi. Ale to že si stanice dělá cochcárnu, nebyla její vina. Kdyby tohle udělal každý, kam by to vedlo? Swil-mrec pak může náklady vymáhat na nich.

„Devět set solů,“ navrhla.

„Lepton ti žehnej, vzácná kapitánko!“ vykřikl obchodník. „Dám tisíc, dám tisíc pět set, jen už ať tam jsme-!“

„Dobijeme za tři hodiny. Pojď si zatím dát něco k snědku...“

Ve skutečnosti mohli letět okamžitě, ale nešlo na sebe tak moc upozorňovat. I ty tři hodiny působily velmi podezřelým dojmem oproti běžně očekávané dobíjecí přestávce. Doba se beztak neskutečně vlekla, obchodník Swil-mrec si utíral zpocené čelo a co chvíli koukal na časomíru svého organizéru.

„Můžeme,“ zvedla se konečně Delyth. Nahrnuli se do velína.

„Start!“ řekla, a zkontrolovala mapu. „Gama 1708. Jsme na místě podle požadavku!“

„Ano, ano!“ Obchodník si to vyložil jinak – vytáhl kartu a skoro běžel k terminálu, který měla kapitánka za zády.

Ale Plasticínka řekla: „Hele, Swil-mreci... ani tady nic není!“

„To možná proto, že tu ani nic být nemá!“ ozvalo se nečekaně jízlivě za ní. Otočila se a stála tváří tvář obchodníkovi, který náhle vypadal úplně jinak než dosud. Patrně díky tomu, že mu ruku zdobil masivní paprskomet, jeho tvář na sebe vzala velmi zlověstný škleb.

„To nemyslíš vážně,“ řekla Delyth.

„Naprosto vážně,“ opáčil. „Tohle je přepadení, bez legrace. Když budeš rozumná, skončíš ve výsadkovém člunu. Když ne, vykopnu tě rovnou ve vesmíru tak jak jsi. Ani nezkoušej volat o pomoc toho tvého plecháčka – moji bojovníci, ukrytí v kontejnerech, ho právě likvidují ve skladu!“ výhrůžně zamával zbraní.

Ale Delyth nehnula brvou. „To nebyla otázka,“ opřela se nenuceně o ovládací pult. „To bylo konstatování. Zasmějeme se tomu jako ne moc povedenému vtipu, a ty skončíš v nejbližším vězení. Pokud se nebudeme smát, skončíš tam, kam hrozíš vyhodit mě.“

Swil-mrec se žlučovitě zachechtal. „Už se tedy směju,“ prohlásil. „Ale nijak sis tím nepomohla. Předej mi kapitánské pravomoce. Hned.“

„Nepředám, a zamkla jsem ovládání. Bez hesla odteď s lodí nikdo nehne.“

„Tak krásná, a tak zlobivá,“ řekl bezmála smutně. „Delyth, opravdu si myslíš, že to z tebe nedokážu vypáčit? Jsi Plasticínka, že? Bytosti tvé rasy prý dost vydrží než zemřou. Budu to z tebe páčit hodně usilovně, a nepočítej že bych se nechal unést vztekem a zabil tě dřív, než mi řekneš i to co nevíš. Skutečně to chceš?“

„To rozhodně nechci,“ zavrtěla hlavou. „A také se to nestane. Mimochodem, nezkusíš se otočit, abys zjistil co je nového?“

„Ne. To byl dětinský pokus,“ zasmál se znovu, ale obličej mu opět ztvrdl. „To heslo k lodi, a pravomoce! Dělej!“

„Heslo je polib si,“ opáčila kapitánka. Něco hlasitě mlasklo a loupeživý obchodník se ocitl zalitý ve velké kapce husté přilnavé hmoty. Jen obličej mu koukal ven. Robot palubní ostrahy, který se bez sebemenšího zvuku objevil za jeho zády, ho zneškodnil jediným zásahem.

Swil-mrec stísněně zaskučel. Obličej se mu zkřivil zběsilou námahou, ale protože izolační hmota byla napuštěna paralyzující látkou, přes veškeré úsilí nedokázal ani stisknout spoušť zbraně. „To ti neprojde, ty potvoro!“ vyhekl dušeným hlasem. „Za chvilku budu volný a pak se těš!“

„Narážíš tím na své spojence co měli zlikvidovat mého přítele?“ ušklíbla se. „Možná tě zklamu. Podívej se.“ Přepnula na pultu obraz z nákladního doku. Tam bylo boží dopuštění. Čtrnáct kontejnerů bylo otevřeno, a mezi nimi divoce běhala skupina lidí a robotů, bezhlavě střílejících po Brinkantovi. Ten si z toho vůbec nic nedělal a očividně neutíkal. Naopak.

Delyth vypnula obraz. Neměla chuť přímo sledovat, jak si Xarťan začvachtá...

Swil-mrec jen třeštil oči a obtížně popadal dech. „Ty mrcho-! Jaks nás odhalila?!“ sípal.

„Snadno. Zymbref je Korolanská stanice. A kontejnery jsou Gamsirské. Přesto neměly certifikát o shodě. Divné, ne? A to, že jsme stanici nenašli kde byla, už mě varovalo úplně. Ano, Gama 1708 je sice blíže oblasti s vyšším provozem, ale stejně je to z Bokweru dál. Takový přesun nedává smysl. Leda by sloužil k zahlazení stop po nějaké neopatrné lodi...“

Otevřel se průchod do velína, a dovnitř nakráčel Xarťan. Nebyl kovově lesklý, ale celý rudý...

Swil-mrecovi došla slova.

„Ou.“ Delyth odvrátila zrak. Byli to piráti, ale přece jen...

„Jdu se očistit,“ prohodil Brinkant konverzačním tónem. „Ten nepořádek dole už automaty vyhazují z lodi. Tady v pořádku?“

„V pořádku,“ zašeptala.

Drke hodil hlavou k Swil-mrecovi. „Tohle mám taky vyhodit?“ Jednou rukou popadl celý ztuhlý blob a zvedl ho do vzduchu.

„Nééé! Nééé! Milost! Řekněte co chcete!“ vyděsil se pirát. Už jen šeptal, jak díky obalu, v němž vězel, postupovalo svalové ochromení.

Delyth přimhouřila oko. „Zajímá mě tvá finanční karta, Swil-mreci. Budeš žít tak dlouho, dokud budeš platit. A začneme s tím hned.“

Errata:

30.05.2021 13:23