Vítej, návštěvníku!

„Neznáš ještě nějakého takového obchodníka?“ tázal se naprosto vážně Brinkant o několik dní později.

Poté, co zanechali Swil-mrece v péči Rexarimské policie, věnovali se nějaký čas tentokráte už legálnímu toku nákladu mezi výzkumnou stanicí Zymbref a domovskou planetou Korolanem. Když se ukázalo, že jsou schopni doručit vzorky za pouhých šest hodin, nadšení přírodovědci by jim snesli i modré z nebe.

Konto korábu tak ztloustlo nejen o dvacet šest tisíc, které Delyth bez milosti vyždímala ze Swil-mrece, ale i o výtěžek z osmi dodávek pro výzkumníky.

Využila také přístupu do vědeckých kruhů a pokusila se najít nějakou stopu po původu svého korábu. Akademici, obzvláště ti mladí, jí sice nadšeně slíbili pomoc, ale ani rozsáhlé pátrání nepřineslo žádný nový poznatek.

„Součástky mají výrobní signatury Sirkimské, Brokilské a konstrukce nese převážně Undhallské značky,“ shrnul nakonec Jorglif, jeden sebevědomý mladý genetik, který se nepokrytě pokoušel o Delyth ucházet. „Zjistil jsem ale, že některé značky byly vybroušené a nahrazené jinými. Jenže schéma sítě a přímo fyzická struktura čipů neodpovídá ničemu, co by se dalo najít v databázi. Kdes k tak divné lodi přišla?“

„Zeptej se jeho,“ kývla směrem ke Xarťanovi.

Jorglif vykouzlil na obličeji křečovitou grimasu. „Dík za tip, ale raději ne...!“

Plasticínka jen pokrčila rameny a pozvala ho na opulentní večeři, aby se neřeklo že se snažil zadarmo. Když s ní ale pozdě v noci po hostině natěšený vědátor chtěl nenápadně zakormidlovat ke své lůžkové sekci, slušně ale rozhodně odmítla.

Celá situace byla čím dál divnější. Pokud si někdo skutečně nechal koráb vyrobit na míru, byl ve svém záměru opravdu důsledný. Poskládat si loď z různých dílů, no budiž. Ale nechat si vyvíjet i vlastní elektroniku? Kdo, kdy a kde jí vyrobil, a kdo jí poté naprogramoval a uvedl do chodu?

Stanice Zymbref byla dobrým zdrojem příjmu za přepravní služby, ale vědci je nakonec propustili sami. Měli na výzkumný program vládní grant určený na pevnou dobu, a kdyby úkoly splnili už za čtvrtinu plánovaného času, museli by zbytek vracet.

Jedinou černou tečkou na srdečném loučení byl Jorglif, který nečekaně ztropil žárlivou scénu a vyčetl Plasticínce své zlomené srdce. Delyth ho bylo líto, ale to, že si z ní mladý genetik udělal ve svých představách svou nastávající družku, nebyl její problém.

Dvojčlenná posádka si poté dovolila oddech. Chtěli zůstat krátký čas na Rexarimě jako turisté v krásném ubytovacím zařízení na předhoří Bilimského masívu. Majitel hotelu se sice dušoval, že Xarťan není problém, ale pohoda se hned první den výrazně zakalila. Brinkant vzbuzoval mezi přítomnými nežádoucí pozornost. Někteří se při jeho spatření vloženě vyděsili.

Hosté v restauraci vstávali od nedojedených porcí a mlčky odcházeli, matky vylekaně chytaly své děti a bezmála v poklusu prchaly z dohledu. Několik rodin dokonce okamžitě zrušilo rezervace a opustilo hotel.

Určitá část hostů pro změnu Plasticínku považovala za dceru nějakého velkého prominenta, který ji sem schoval i s jejím osobním strážcem. Jedni toho chtěli využít a nevinně vyhlížející poupátko svést, druzí netoužili ani tak po její mladé kráse, jako hlavně po výhodných konexích s jejím domnělým hromsky zazobaným papínkem.

Zvlášť nepříjemně se projevovala skupina místních profesionálních společnic, která nelibě nesla že kapitánka už svou pouhou přítomností působí chaos v hlavách jejich klientů.

Korunu tomu nasadil sám majitel hotelu, který si tajně povolal čtyři Sirkimské střelce i s jejich pozoruhodným arzenálem, to pro jistotu, kdyby Xarťanovi najednou něco přeskočilo v hlavě, tak aby se ho někdo aspoň pokusil zastavit.

„Proč se mě všichni tak bojí?“ divil se Brinkant. „Nikoho přece nečvachtám!“

„Ale mohl bys.“

„Jistěže mohl. To je snad špatně?!“

Pokrčila rameny. „Jsou různé paranoidní společnosti, které osočují bytosti z něčeho, co neudělaly a udělat nechtějí. Slyšela jsem o oblasti, kde jsou lidé trestáni preventivním poplatkem za to, že by se mohli stát piráty. Ačkoli se ve skutečnosti málokdo z nich pirátem stane. Víš, Vnějšek není jen různorodý. Je chvílemi i neuvěřitelně bizarní.“

Opustili raději hotel a skryli se v prosté horské chatce, kde konečně našli vytoužený klid. Brinkant s oblibou ráno vylezl na skálu, kde mu nic nebránilo ve výhledu na slunce. Vydržel tam sedět celý den jako železná socha a nechával čas plynout kolem sebe. Delyth si zase našla trasy skrz malebná a nedotčená přírodní zákoutí, po kterých i několikrát denně běhala a užívala si nejen pohybu, ale i nádhery okolní přírody.

Žel, ani v tomto případě ne nadlouho. Jednoho večera je vyrušil přílet několika policejních modulů, a bez udání důvodu byli vyzváni k transportu na pořádkovou stanici. Tam se pak různí uniformovaní i neuniformovaní lidé pokoušeli zjistit něco více o jejich minulosti a současných záměrech.

I když se chvílemi policisté snažili tvářit výhrůžně, byla to pouhá fraška. S Brinkantem si prostě nevěděli rady. Báli se ho rozzlobit, protože na celé Rexarimě nebylo moc věcí, které by rozzuřeného Xarťana dokázaly zastavit. A malou Plasticínku nechtěli nahněvat právě proto, aby na ně toho strašlivého železňáka nepoštvala.

Zadržení, značně otravné a únavné, skončilo pro Rexarimskou policii fiaskem. Brinkant neřekl ani slovo, jen jim rozsedl jedenáct židlí a z dlouhé chvíle smotal mříže, které tvořily stěnu mezi celou a chodbou, do jednoho klubíčka.

Delyth k nebetyčnému zklamání vyšetřovatelů brebentila tak kluzce a obratně, že nezjistili vlastně nic co by už dávno nevěděli.

Naopak, Plasticínka se nepřímo dozvěděla, kdo za tímhle vlastně stál: byl to zhrzený rádobymilenec Jorglif, který po odmítnutí podal na oba lživé udání.

Vrcholně trapná situace vyšuměla do ztracena, a o dva dny později je zástupce místního velitele uctivě a s omluvami vyvedl ven a osobně dopravil zpátky do horského srubu.

To ale byla poslední kapka trpělivosti. Bez váhání opustili povrch malebné Rexarimy, a o hodinu později i její orbit.

„Pokud jsem zrovna nevedla společensky a intelektuálně značně pokleslou konverzaci s našimi hostiteli,“ řekla Delyth, „měla jsem plno času na přemýšlení. A teď se dobře dívej co mě napadlo,“ přizvala Brinkanta k řídícímu panelu. „Zkontroluji teleport.“

Xarťan si stoupl vedle ní. „Je to v unilangu,“ připomněl.

„Vím, ale to nevadí. Sleduj mé prsty.“ Najednou se zarazila. „Prsty, povídám. Nevypouštěj z toho slova ani písmenko!“

„Jasně, vždyť jo,“ ohradil se Xarťan bezmála dotčeně.

„Nabídka. Pohybový aparát. Teleport,“ komentovala stručně nabídky, které se jí objevovaly na panelu.

„Jde ti to hezky.“

„Všechno v zeleném, vidíš?“

„Vidím. A co?“

„Dobře, teď zkontrolujeme plášť. Nabídka. Strukturální rozpis. Konstrukce, a plášť.“

„Zase všechno v zeleném,“ přikývl.

„Správně. Ale pamatoval sis, jak jsem procházela nabídkami těsně před tím?“

Neurčitě pokrčil rameny.

„Panel mění nabídky. Tam, kde se mi před okamžikem objevily nabídky teleportu, teď byly nabídky pláště. To prostě nejde bez toho, aniž by systém věděl, co chci. Už jsem říkala, že ovládání je neskutečně intuitivní, viď? Nejen to. Musí tu být něco, co sleduje mé záměry a rovnou mi předkládá vhodné ovládací prvky. Třeba teď, když jsem řekla nahlas, co vlastně chci.“

„To je hezké. Programové vybavení je asi mnohem dokonalejší než sis myslela, ne? A co když to neřekneš?“

„To to funguje stejně...“ potřásla hlavou. „Ale to není všechno.“

Ukázala na průchod. „Víš, co je za těmi dveřmi, že?“

„Ano. Nákladový hangár.“

„Správně. Jakou logiku má, umístit velín hned vedle hangáru?!“

Pokrčil rameny. „Co já vím?“

„Žádnou! Velín je mozkem lodi. Kolem doku mají být pomocné sklady, boxy různých manipulačních zařízení nebo přepravní koridory, ale ne centrální řízení! A teď pojď se mnou!“

Otočila se a vykročila opačným směrem, ale po pár krocích se ohlédla. „Ech...“ vzdychla když viděla jak Xarťan stojí na místě. „Promiň. Pojď prosím se mnou, tak je to lepší?“

„Lepší,“ kývl mírně zachmuřeně. „Připadá mi v poslední době, jako by sis se mnou chtěla vyměnit úlohu.“

„Omlouvám se. Snažím se dělat to nejlepší pro nás oba, a někdy se asi chovám neuctivě. Není to ale záměr. Vážně.“

„No dobrá. Sledovat, jak si hraješ na šéfa, mě vlastně snad i baví. V pořádku, půjdeme.“

Protější průchod se úslužně otevřel, a ocitli se na krátké chodbě, která byla standardně ukončena jiným uzávěrem.

„Moje kajuta,“ ukázala vlevo, „tvá kajuta,“ přehodila prst vpravo.

„No, však je to správně.“

Prošli uzávěrem. „Hygiena.“

Následujícím průchodem vstoupili do jídelní sekce, a tak pokračovali skrz další oddělení. Xarťan jen udiveně mlčel. Proč mu to Delyth ukazuje, když to už ví z dřívějška?

„A tady, dok pro palubní ochranku,“ otevřela konečně průchod do oddělení, kde stála čtveřice bezpečnostních robotů.

Bezradně se na ní podíval.

„Sekce jsou řazené za sebou tak, jak jsme je postupně potřebovali!“ řekla kategoricky. „Naposledy jsem potřebovala ochranku, jak si vzpomínáš...“

Xarťan zopakoval gesto. „Třeba právě proto, ne? Je logické řadit sekce tak, jak se postupně vyvíjejí potřeby posádky od příchodu na loď. Každý chce nejprve řízení. Pak odpočinek. Pak hygienu, a jídlo. A tak dál.“

„Možná máš pravdu,“ usmála se. „Kosmoplavci však určitě holdují astronomii a všemožným druhům pozorování.“ Ukázala na další průchod. „Tam jsem ještě nebyla. Schválně, co tam najdeme?“

Brinkant, který stál blíže, nechal lehkým gestem otevřít uzávěr.

Ani nemuseli chodit dovnitř. Stačilo nahlédnout, aby poznali, že tam leží bohatě vybavená astronomická observatoř...

Errata:

30.05.2021 13:23