Vítej, návštěvníku!

Návrat do velína byl tentokrát oboustranně zaražený. Delyth už ani nechtěla železnému kolegovi připomínat absurditu, kdy byla astronomická observatoř umístěna v přímé výškové linii s ostatními prostorami, které byly v nejspodnější palubě korábu. Čili měla nad sebou mnoho dalších poschodí. Přestože by z ní správně nemělo být nic vidět, celé její stěny i strop tvořilo nekonečné panorama vesmíru...

„Napadá tě něco, Delyth?“ tázal se opatrně Xarťan.

Bezradně zavrtěla hlavou.

„Budeme zatím pokračovat,“ ukázala k pultu. „Ještě jsem ti chtěla ukázat něco jiného. Podívej se.“ Zobrazila schéma lodi a letmo ukázala na osm blikajících značek. „To jsou sledovací čidla, která nám policie za naší nepřítomnosti ukryla na vnějším plášti. Nechám je odstranit.“

„Já vím že jsi moc šikovná,“ řekl Xarťan. „Nemusíš mi všechno vysvětlovat. Stejně je toho tolik že si to nezapamatuji.“

„Nemusím, ale měla bych. Nejsem Xarťan, duke. Co když mě někdo nebo něco zabije? Co budeš dělat potom?“

Poprvé v životě se Brinkant vylekal. A hned dvojmo. Poprvé, když mu došlo co slyšel, a podruhé, protože doteď netušil, že se vylekat dokáže.

„Delyth! Já vím že vy čvacht- errk! biologičtí, můžete mít všemožné skryté funkční potíže. Naznačuješ mi něco takového?!“

„Ne. Promiň, nechtěla jsem tě zneklidnit. Jen jsem uvažovala nahlas, abys věděl na čem jsme.“

Náhle si klekl na jedno koleno, aby měl tvář blíž, a docela lidsky jí položil své ocelové ruce na ramena. Bylo to tak překvapivě něžné gesto, až to Plasticínku úplně zaskočilo.

„Byl bych moc nerad, kdyby se ti přihodilo něco špatného. Už jen kvůli tomu, že nikoho tak skvělého bych nejspíš nesehnal. Slib mi, že kdybys měla nějaké potíže, řekneš mi to. Společně uděláme všechno pro to, aby ses v takovém případě zase rekonstituovala.“

„Biologičtí říkají uzdravila,“ poučila ho tiše. Pobavilo jí, jak železný kolega bez obalu zdůvodnil svou starost o ni tím, že by za ni nesehnal náhradu. Ale vzato z Xartského hlediska to byl vřelý projev vstřícnosti, protože egoističtí a samotářští Xarťané se odjakživa starali leda tak sami o sebe.

„Jasně. Uzdravila,“ zopakoval.

„Děkuji, duke Břinkante. Moc si tvého postoje vážím,“ řekla.

„Delyth Delyth,“ povzdechl kovově. „Jsem Drke Brinkant. Dal jsem si práci a naučil se vyslovovat tvé jméno. Dokázala bys to samé s mým?“

„Dokázala,“ pípla tiše.

Věnoval jí vyčkávavý pohled. „Ale-?“

„Plasticinga má zvyk přizpůsobovat si jména osob i věcí kolem sebe. Někdo to může nazývat zkomolením, ale je to starodávná tradice, která dává světu další barvu, další vlastnost. Milého medvěda nazveme méďou, a z milé hvězdy uděláme sluníčko.“

Zaváhala, jako by v duchu zvažovala jestli má něco dodat nebo ne. „A v neposlední řadě se to dělá u osob, k nimž Plasticín cítí něco víc než jen lhostejnost či povinnost.“

Ó Leptone! Takové hlouposti! Brinkant se chtěl zasmát, ale zarazil se, když viděl výraz v její tváři. „Delyth... není ti nic?!“

„Nic!“ odsekla stroze, a otočila se k panelu. „Než tedy zjistíme, co se to tu na palubě děje, neměli bychom marnit čas,“ rozjela se nečekaně v původním tématu. „Poslední rozpis, který jsme si vzali z Rexarimy, poptává mnoho dopravních sil na trase z Dexen-rogeru na Homicingu. Platí zcela průměrně, ale mají zajímavé bonusy za rychlost a bezporuchovost.“

„Nemám nic proti.“

„Směr Dexen, start,“ zahrála Delyth rukama svůj fantasticky lehký balet na ovládacím panelu.

Svět se zachvěl.

Úplně maličko.

Zatím.

Errata:

30.05.2021 13:23