Vítej, návštěvníku!

Připojili se na planetární informační systém, zaparkovali na vyhrazené dráze a ke svému překvapení zjistili, že tady zatím o Homicingském dramatu nikdo nic neví!

To bylo nadmíru příjemné.

Planeta Koblak byla sice klidným, maličko zaostalým, vlídným světem, ale vstupní byrokracie se ukázala jako příšerná.

„Bytosti bez Svazových dokladů, povolení o vstupu i výstupu či jiných náležitostí, nemůžeme přijmout,“ tvrdil neoblomně úředník.

„Jde o nouzovou situaci,“ pokoušel se ho obměkčit Apsa.

„Trosečníci? Sdělte prosím ID lodi, z níž byli přejati!“

„Ne, trosečníci z planety...“

„Já ho vyčvachtám-!“ neudržel Xarťan svou nelibost na uzdě.

Delyth se najednou začala nasupeně svlékat.

„Eh... důstojníku?“ povzdychl překvapeně Apsa Vanima.

„Do Kelu s tím troubou!“ zahartusila. Zahodila lehké šaty, vzala si na ruku teleportovou značku, do druhé dlaně kartu, a odběhla do vstupní sekce. „Arknatago! Hoď mě k němu!“

A zmizela.

„No tedy!“ vydechl Apsa.

V horce napjaté atmosféře uběhly čtyři minuty, když se náhle Delyth objevila zpět.

„Vyřešeno! Jdeme je tam páskovat!“ nařídila a celá zrůžovělá koukala, jak se zase rychle nasoukat do šatů.

Během přemisťování Bokweřanů krátce sdělila, jak to probíhalo. Její teleportová „invaze“ úředníka totálně rozhodila, a když svůj půvab podpořila třemi tisíci solů, byrokrat kapituloval.

„Jsem naprosto ohromen!“ volal Apsa nadšeně. „Jaká to důstojnice, že neváhá užít svůj půvab jako argument! Obdivuji se ti a klaním, Delyth!“ a skutečně se uklonil. „Samozřejmě úplatek ti uhradím, to je to nejmenší co mohu udělat.“

„Byla jsem Xartským Svištíkem,“ přiznala. „Jsem důkladně vycvičena v mnoha metodách, jak zajišťovat věci...!“

„Svištík-!“ žasl znovu Apsa. „Můj obdiv se násobí! Taková odvaha, vstoupit do služeb obávané rasy!“

Vstupní úředník naštěstí netrval na postupném příchodu Bokweřanů, a dovolil je přesunout na plochu vedle úřadu, odkud je bude postupně zpracovávat. Dalo se čekat, že bude mít nejbližší týdny o práci postaráno.

Přestup trosečníků trval výrazně déle než jejich sběr. Naštěstí se organizace mohli krom palubních robotů ujmout i Apsovi synťáci, včetně těch kteří dostali svůj díl v nerovné potyčce s Brinkantem, a byli již opraveni.

Každý z přesouvaných lidí také dostal při odchodu slušný obnos z Apsových peněz. Pokud se bude někdo cítit ukřivděný, může si koupit letenky zpět na Bokwer, a ještě mu zbyde dost jako odškodnění za nechtěné přemístění. Naprostá většina ale vyjadřovala své veliké díky. Našlo se všehovšudy čtrnáct osob, které k situaci emotivně vyjádřily svou nelibost.

Podrželi si je stranou, a pak se u nich ukázal Xarťan.

„Arrrgrtranttth!!“ zařval, až všem zalehly uši.

„Nemají žádné připomínky,“ tlumočila Delyth odpověď, statečně přemáhajíc smích.

„Než se Arknatago opraví, zvu tě na pláž,“ mrkla poté na mistra pokrmů, který byl ze skupinky nevděčníků trochu zklamaný.

„Nemáme jiné povinnosti?“ ujišťoval se.

„Ne. A pro mě to je první příležitost v životě, užít si příjemné posezení s mužem z Bokweru. Navíc velmi fešným mužem!“ dodala se smíchem.

„S radostí!“ usmál se. Určitě si představoval nějaké solárium nebo relaxační kóji. Jenže když se znenadání ocitl na opravdové mořské pláži, dočista ho to vykolejilo.

„Vážně pobřeží! Asi jsem se zbláznil,“ řekl a sebral hrst písku. Pak pokývl hlavou. „Jo aha! Dostalas mě! Ten obzor a obloha, to je videoplastika, že? Ale u Leptona, fakt precizní, to musím uznat!“

„Běháš rád?“ tázala se potutelně.

„Docela ano!“

„Tak si také odlož, a běžíme!“

Když urazili po břehu moře půl kilometru, Apsa to vzdal.

„Dost! Dost už!“ zastavil. „Ne že bych nemohl, ale tohle je přece úplný nesmysl. Kde by se na korábu vzalo skutečné mořské pobřeží?! Co to je za kouzla?“

Krčila rameny. „Nevím. Nějaká Mechanicianská technologická finta. Můžu tě však ujistit, že jsem plavala i do moře kam až jsem se odvážila, ale konec nemělo.“

„Ani můj obdiv k tobě nemá konce,“ řekl tiše. „Vzácná důstojnice Delyth, opravdu jsem ve všech směrech ohromen, jak tvou krásou, tak tvou vnitřní silou, jasnou a precizní myslí, v tvém mládí! Ale promiň mi upřímnost – pokud tohle děláš v nějakém zámyslu na budoucí partnerství, nemohu to přijmout. Zmiňuji to raději preventivně – nerad bych zavdal příčinu k roztržce...“

Delyth chvilku překvapeně stála. Pak se jí na tváři rozsvítil úsměv. „Mistře pokrmů, omlouvám se, pokud jsem v tobě vzbudila dojem, že mi jde o získání svazku s tebou. Naprosto chápu, že člověk tvého věhlasu a postavení je podobnými úmysly neustále obklopen. Není to můj případ. I když to možná bude znít divně, mým společníkem je Drke Brinkant, a nemám proč bych to měnila. Tohle,“ mávla rukou po okolí, a pak s šibalským mrknutím dalším gestem ukázala na své tělo, „i tohle je jen výraz pohostinství na palubě Arknataga.“

Bylo znát, že se Apsovi ulevilo. „Jsem rád, že v této věci máme mezi sebou jasno. Ale můj obdiv a úcta k tobě trvá!“

Když se vrátili a uloženi na lehátkách vychutnávali pohled na klidný mořský obzor spolu s vynikajícím pitím, Delyth se zeptala: „Vážím si tě také, Apso, zvlášť za tvé prohlášení, a nezkouším ho změnit. Ale co je jeho příčinou? Nemáš přece životní družku, nebo se pletu? Takže nezávazné, relaxační sblížení by ti nemuselo vadit. Myslím, že fyziologie Bokweřanů a Plasticínů není nekompatibilní ani co do funkčnosti, ani co do estetiky?“

Usrkával ze sklenice. „To jsou mé osobní věci...“

„Respektuji. Možná by se ti ale přece jen hodil někdo, s kým by ses mohl rozdělit o myšlenky, které jednoho člověka tíží víc, než je nezbytné. Pokud bys měl zájem, jsem ten někdo...“

Soustředěně upíjel. Pak náhle řekl: „Je to na mě tak moc vidět?“

„Pro běžného člověka ne,“ odvětila tiše.

„Přijde mi neuctivé obtěžovat tě mými starostmi...“

„Neobtěžuje mě to, naopak. Sdělená starost, poloviční starost.“

Těžce vzdychl. „Aha. Dobrá, svěřím se ti, Plasticínko. Ty jako Svištík o mnoha věcech víš víc jak kdo jiný, a jsem si jist že se má slova od tebe nedostanou nikam dál, je tak?“

„Je tak. Pouze maličký detail,“ upřesnila. „BYLA jsem Svištík. Teď jsem svobodná Delyth s osmadevadesátkovou důvěrnickou kvalifikací, ano?“

„Samozřejmě, v pohodě,“ přikývl. „Věci se mají tak. Potkal jsem před nedávnem jednu osobu, a bylo to jako by mě zasáhl blesk. Nikdy bych nevěřil, že se mi něco takového může stát. Její obraz v mém srdci je příliš živý, abych se dokázal potěšit s jinou ženou.“ Omluvně se usmál. „Byť je tak přepůvabná jako jsi ty, Delyth.“

„Tomu rozumím,“ kývla. „A jak to bylo dál? Odvážil ses jí to říci?“

„Ano. Jasně jsem jí dal své city najevo!“

„To jsi správný chlap. A co ona?“

„Neunesla to. Bylo toho na ní asi moc.“

„Odmítla?“

„Ne. Když to tak vezmu, nakonec souhlasila...“

„Když to tak vezmeš?“ podotkla podezíravě.

„Loučili jsme se za trochu napjatých okolností... ale podala mi své ruce...“

„Milé znamení. A co ty?“

Hořce potřásl hlavou. „Odložil jsem rozhodnutí.“

„Proč, ty jeden Bokweřane?“ zvolala udiveně.

Chvíli shledával slova. „Prostě to nešlo. Mezi tím, co jsem jí vyjevil své city, a zmíněnou chvílí, došlo ke zvratu situace.“

„Šlo o ten konec vesmíru, předpokládám...“

„I to jsi vycítila? Ale máš pravdu. Jsem vlastenec, Delyth. Myslel jsem si, že mám vůči Bokweru jasné povinnosti, které mi prozatím brání v realizaci závazku, který jsem nabídl. Nedokázal jsem zradit vlastní přesvědčení.“

„Jen velký muž dokáže něco takového,“ řekla. „A jen ještě větší muž se s tím umí svěřit někomu jinému.“

„Nafackoval bych si, kdyby to pomohlo!“ vybuchl náhle. „Když vidím, za co nás Svaz planet měl! Klidně nás obětovali! A co udělala moje domovina? Místo abychom povstali a bili se za Bokwer, obě vlády fňukaly a posílaly jednu zoufalou nótu na Prezidium za druhou.

Proč se naše křižníky na orbitu vzdaly? Proč jsme se nebránili silnými zbraněmi? Mají jich snad obě strany málo?! Kdo tohle nařídil? Jací zbabělci?! A tomu já jsem věřil?! Ach-!“ vztekle mávl rukou.

„Každé poznání má svou cenu,“ poznamenala. „Rozumím tvému roztrpčení. Přimělo tě přehodnotit priority? Tak cena, kterou jsi zaplatil, nebyla zahozená do černé díry. Z toho, žes zachraňoval své synťáky a ne jí, soudím že není na Bokweru?“

Kývl. „Ano. Odletěla předtím.“

„No vida!“ usmála se. „Znáš ID lodi? Můžeme se po ní poptat.“

„Neznám. Jen jméno.“

„A to je-?“ vyvolala si na svém organizéru příslušnou službu.

„Hm. Databáze obsahuje tři sta sedm korábů toho jména,“ reagovala po chvíli, když obdržela výsledek hledání. „To je docela dost... vlastně moment! Vyřadím všechny, které nebyly v poslední době na Bokweru. Tááák... myslím že ho mám. Ale moc tě nepotěším: nějaký Bommu křižuje Svaz jako by byl placený od srku. Naposledy se přihlásil na Singmě. To je dost daleko...“

„To tedy je,“ kývl nevesele.

„Nicméně je stále šance, že se potkáte. Svaz je sice velký, ale osud nezřídka motá nitky našich osudů do prapodivných vzorců.“

„Říkala, že se pro mě vrátí,“ poznamenal zamyšleně.

„No sláva! Tedy, Bokweřane zpropadený, z tebe to taky leze jak sto let zatvrdlá vazelína z mazničky! Tak jí u Bokweru necháme zprávu, a je vystaráno!“

„To by od vás bylo moc laskavé,“ pousmál se matně.

„Špatně!“ mávla přísně rukou. „Nevidím to správné nadšení. Vyval, co ještě tajíš!“

„Nic!“ ujišťoval ji. „Fakt. Jen mě napadlo, že tu vykládám o svém trápení, a na Bokweru mezitím trpí miliony lidí.“

„Však se o některé z nich zase postaráme. Nedávej si to za vinu, vyrazíme jak jen to půjde.“ Zkontrolovala postup oprav na organizéru a mrkla na společníka. „Ještě máme čas. Pojď do moře, mám zrovna chuť někoho utopit-!“

Errata:

30.05.2021 13:23