Vítej, návštěvníku!

„Bylo to nesmírně úžasné, ale prosím, už to nebudeme opakovat, ano?“ řekl velice rozpačitě Apsa, když se o něco později nachýlil čas, v němž koráb samočinně prováděl své opravy. Možná měl svými slovy na mysli předchozí důvěrný rozhovor, ale mnohem spíše asi zmíněné „relaxační sblížení“, k němuž nakonec přece jen došlo.

„Ano, bylo to překrásné,“ usmála se Delyth zlehka. „Udělalo mi to velkou radost, ale ber to jako součást psychosomatického rekondičního procesu v pobřežním resortu. Stále nechci sebeméně zasahovat do tvého rozhodnutí ohledně volby partnera.“

V duchu se ale usmívala mnohem více, protože si s úspěchem ověřila i jinou část své kvalifikace – hned na první pokus dokázala svést i zamilovaného Bokweřana. Nechtěla ale Apsovi ubližovat, takže se situace pokojně vrátila do přijatelných mantinelů.

„Děkuji,“ kývl hlavou, a ulehčeně se usmál.

Zato rozloučení s planetou Koblak bylo rozpačité. Apsa se pokusil u zdejší vlády předestřít, co postihlo Bokwer, a poprosit o pomoc. Vládní úředník sice zprávu ochotně přijal, ale to bylo všechno. Nezdálo se, že by jím zkáza vzdálené planety nějak otřásla.

„Pokud můžete, předejte prosím mou výzvu i dalším planetám!“ naléhal Apsa.

„Zanesu vaši prosbu do zprávy,“ ujistil ho úředník vlídně.

Když se tedy koráb vrátil zpět k Bokweru, bylo už dobojováno. Planeta vypadala tak zle, jak jen může svět vypadat po masivním útoku orbitálních sil. Plno obětí, plno požárů, plno hořících trosek, zmatek, chaos a bezvládí.

Lidé, postiženi traumatem prožité apokalypsy a zdrceni zprávou o konci vesmíru, propadli beznaději. Někteří se naopak proměnili v lítou zvěř. Aniž to ale kdo na Arknatagovi zatím tušil, byli však i tací, kteří propadli ještě horším záměrům...

Sem-tam ještě detekce spatřila nějaký letoun, který vystartoval odněkud z té zkázy a zmizel poté co dosáhl výšky potřebné pro teleportaci, ale bylo jich žalostně málo.

„Původní informační satelity jsou pochopitelně pryč. Dokonce i vládní orbitální křižníky jsou zničené. Vypustím tři vlastní družice,“ řekl Arknatago Apsovi. „Každá bude obsahovat tvou zprávu a bude sledovat komunikaci na orbitu. Pokud uslyší nějaký vhodný signál, přihlásí se.“

„Nesmírně děkuji,“ uklonil se mistr pokrmů.

„Hotovo,“ kývla Delyth. „Tak, Arknatago, jdeme na to?“

„Jdeme,“ potvrdil hlas korábu a dráha se prudce sklonila do hloubi atmosféry.

„Šikovný nápad, ti tvoji synťáci,“ pochválila si o něco později, když se distribuce sebraných obyvatel znovu ujali Apsovi androidi.

Přikývl. „My to tak moc nerozlišujeme. Moji synťáci jsou vlastně součást domácnosti.“

„Tím lépe. Ale, Apso, stejně tu je otázka, kterou budeš muset nějak řešit, a my s tebou.“

„Která?“

„Kolik Bokweřanů chceš zachránit?“

Kolik půjde, chtěl Apsa odpovědět, ale zarazil se. Delythina otázka byla nesmírně závažná. To, oč se snaží, je sice z morálního hlediska obětavé, ale co dál? Vždyť třeba milion bytostí by stěhovali... jak dlouho? Rok a půl, bez oddechu! Pouhý milion!

Navíc, kam umístit celou jednu planetární populaci? Obzvlášť ve chvíli, kdy zkáza hrozí prakticky všem svazovým planetám? Rozdělit je na různé světy, které stejně v blízké budoucnosti budou samy hledat spásu útěkem?

„Snažím se zapálit aspoň malou svíčku, než jen nečinně proklínat tmu,“ řekl.

„Vznešená myšlenka,“ přikývla, a ticho trvalo.

„Tedy, důstojníku! Ty dovedeš Bokweřana vzít do ráje jako předtím na pláži, ale taky srazit do pekelné deprese!“ zvolal nakonec rozladěně.

„Jen tě vracím do reality, ctihodný Apso. Nedokážeme spasit celou planetu. To, co děláme, měla dělat v prvé řadě Prezidiální armáda, jenže ta dělala něco zcela opačného. Pokud už se stalo, o záchranu a pomoc se měly neprodleně postarat okolní planety. Nepochybně mají s Bokwerem vzájemné krizové smlouvy. Není možno, aby si nevšimly, že se jejich soused odmlčel. Vidíš tu něčí záchranné jednotky? Ani já ne.

Kde tedy jsou aspoň běžné civilní lodě, nákladní či osobní, které by určitě k Bokweru už stačily přiletět v rámci všední dopravy? Nikde nikdo! Bokwer je v izolaci – zjevně s tichým souhlasem všech planet v širokém okolí! A my nemůžeme bezhlavě suplovat cizí povinnosti. Znáš přece pravidlo obezřetně prospěšné neutrality.“

Zmíněné pravidlo bylo prohlášení, neoficiálně upravující vztahy cestovatelů mezi hvězdami: „I kdybys chtěl, nikdy nestihneš zachránit všechny, kdo zrovna záchranu potřebují. Pomoz jim tedy tím, že mezi ně nebudeš patřit ty sám.“

Navíc, v nemálo společnostech byla zakotvena taková míra individuality, že ani necítily sebemenší potřebu někomu pomáhat. Typickým příkladem byla hned Xarťanova domovina.

Bokwer však byla planeta s hustým mezihvězdným provozem. Prázdnota orbitu tak signalizovala mnohem hlubší problém než jen planetární. Právě se něco špatného dělo s celým Svazem planet, a všichni na palubě již dobře věděli, co.

Jenže náhle se ozval Arknatago: „Schyluje se k novému problému. Sledujte mapu!“

Všichni se shlukli nad pultem. Na glóbu se počaly objevovat rudé šipky. Delyth vyvolala nápovědu. „A hrome!“ řekla.

Značky signalizovaly odpálené nukleární střely!

Bipolarita Bokweru, dlouho číhající pod malebným pláštíkem pohodové planety, vycenila zuby. Světovládnými ambicemi posedlé vojenské mozky dospěly k jasnému závěru: právě teď v izolaci je jediná a neopakovatelná šance získat rozhodující vítězství, bez rizika že by se Svaz nečekaně postavil na stranu našich oponentů!

Na ztýraném Bokweru vypukla atomová válka!

„Všichni se zbláznili!“ chytil se Apsa za hlavu.

„Mizíme,“ řekla ledově Delyth. „Není to snadné rozhodnutí, ale jediné možné.“

„Buď s Leptonem, můj Bokwere,“ zašeptal Apsa a hlas se mu třásl.

„Rozhodli se sami. Arknatago, opusť Bokwer!“ velel Brinkant.

Koráb ale stále nenabíral výšku.

Šipky houstly, během dvou minut jich byly stovky.

„Arknatago? Problém?“ zpozorněla Delyth.

„Vše v pořádku. Sbírám,“ oznámil hlas korábu.

„Nech toho a letíme pryč! Propukla nukleární válka!“

„Vím. Sbírám!“

Apsa vážně položil dlaň Plasticínce na rameno. „I váš koráb se zbláznil. No, to se stává.“

Všichni ztrnule přihlíželi. Čas ubíhal, Arknatago burácel vzduchem nízko nad povrchem, a synťáci ve vstupní komoře stěží dokázali posílat nápor teleportově evakuovaných lidi dál do kajut.

Od prvního odpalu už uběhlo dvanáct minut! Nad Bokwerem se vznášely tisíce malebně balistických, smrtících značek. Vtom se jedna z nich změnila na rozpínající se světélko.

„Arknatago! U Leptona!“ zvolala Delyth.

„Přesun,“ hlesl koráb a maličko se zachvěl.

Cože? Teleport bezmála z planetárního povrchu?! Mistr pokrmů jen užasle rozpřáhl ruce.

„Buďto Bokwerské teleportové rušení už přišlo o funkčnost, anebo nám Arknatago znovu ukázal svůj technologický náskok,“ řekla Delyth.

„To bylo nesmírně obětavé,“ uznal Apsa. „Moc děkuji za snahu dostat pryč lidi do posledního možného okamžiku...!“

„Jsem jiný než Mechaniciané,“ podotkl Arknatago.

„Veliké díky,“ zašeptala Delyth. Možná v sobě koráb, kdo ví z jakého důvodu, nese stigma vražedného stroje. Tak se nám pokusil dokázat, že mu na těch slaboučkých bytostech opravdu záleží, pomyslela si dojatě.

„Dobrá. Jsme odtud pryč. Poletíme znovu na Koblak?“ podíval se Xarťan na Apsu, a Delyth to přetlumočila.

„Mám dojem, že tam už nás ani nepustí ke slovu. Co jiný svět, třeba Pulnillion?“

„Tenhle?“ opáčil Arknatago. Jak bylo jeho zvykem – když ho za to nikdo nekáral, teleportoval se k cíli rovnou během okamžiku.

„Zkusíme to.“

Jenže unilang operátora vstupu byl tak děsný, že se s ním Apsa nedokázal dorozumět. A když už to vypadalo, že snad ano, úředník vytrvale vysílal gesta nepochopení.

„Zkusím to,“ přistoupila Delyth k pultu.

Operátor si všiml změny mluvčího, a zmlkl. Dívka mlčela také.

„Emsemtu mismots?“ tázal se planetární řečí, když ticho trvalo podezřele dlouho. Ta dvě slova Plasticínce stačila, aby se chytila zdejšího jazyka, ačkoli ho v životě předtím nepotkala.

„Ale ovšem že si přejeme, ctihodný správče vstupu,“ naskočila bezvadně do hovoru. „Máme na palubě lidi, hledající nový domov. Jste ochotni je přijmout? Nabízíme i finanční kompenzaci.“

Jakmile úředník uslyšel místní řeč, celý roztál a hovor se rozběhl v přátelském duchu. Důvod byl prostý: neměli tu Gorkghann, planetu kde sídlilo Prezidium Svazu, nijak moc rádi, a unilangem hovořící návštěvníci byli přijímáni s citelným despektem.

Teď se vše rázem změnilo, a zanedlouho se mohlo dva a půl tisíce utečenců z Bokweru začít přesouvat na Pulnillionský povrch.

„Stálo nás to třicet tisíc solů,“ informovala Delyth Xarťana. Ten nad sumou, která by ho dříve nenechala klidným, jen pohrdavě mávl rukou. Tím spíše když Apsa prohlásil své „Samosebou to platím!“

Do velína vešel jeden z androidů, kteří zajišťovali přemístění.

„Hotovo?“ tázal se Brinkant.

„Kolik lidí nesouhlasilo tentokrát?“ zajímalo Delyth.

„Téměř hotovo. Žádný problém při odchodu. Ale máme tam třicet jedna osob, které odmítají opustit palubu,“ referoval android. „Mohu poprosit o autoritativní podporu?“

„Kapitáne, udělej na pár Bokweřanů zlý obličej,“ požádala Delyth.

„Beze všeho,“ vykročil Xarťan.

„Kdo nevypadne do pěti minut, toho vyčvachtám!“ zařval pečlivě naučenou unilangovou frázi, když svým železným krokem vrazil do vstupní sekce. Jenže k jeho překvapení se nikdo ani nepohnul.

„Promiň, kapitáne,“ řekl jeden muž ve služební kombinéze, a bez bázně udělal krok kupředu. „Chtěli bychom zůstat doma a pomáhat.“

Xarťan jen železně odfrkl. Nerozuměl bokwinu. Teprve když přišla Delyth, zjistila oč jde.

„Nemají nám to za zlé, ale nechtěli opustit Bokwer. Věnovali se tam pomoci lidem v nesnázích bez ohledu na sebe,“ tlumočila dívka Brinkantovi. „V tomto případě jsme se dopustili neúmyslně únosu, místo záchrany.“

„Dobrá! Zase je hodíme zpátky.“ Xarťan nepovažoval radiační zamoření za žádnou překážku k návratu.

„Duke-!“ řekla varovně.

„Tak to zařiď,“ vydal nejrozumnější příkaz co mohl.

„Provedu,“ zahlásila uctivě Delyth. Znovu si změřila skupinku, v níž bylo devatenáct mužů a dvanáct žen. „Bokweřané, jsem první důstojník Delyth. Omlouváme se za to, čeho jsme se dopustili ve víře, že zachraňujeme vaše životy-“

„-dobrá, stalo se! Teď nás ale prostě vraťte na Bokwer!“ skočil jí do řeči muž, který vedl slovo.

„Na Bokwer? Vy nevíte, co se tam stalo?“

„Ale víme! Byli jsme napadeni!“

„Ovšem! Ale kým?“

Odpovědělo jí ticho.

„Víte, co se tam stalo dalšího poté, co jsme vás sebrali?“

Nikdo nic neříkal. Typické, pomyslela si smutně. Lidé v nárazníkové linii. První na řadě pokud jde o nasazení života, ale poslední v řadě pokud jde o informace.

„Lituji, zpátky to nepůjde,“ řekla. „Napadla vás Prezidiální vojska. A těsně poté, co jsme vás sebrali, vypukla na planetě jaderná válka. Bokwer je mrtvý...“

„To je nesmysl!“ zvolala jedna zelenovlasá dívka.

„Nemožno věřit!“ přidali se i jiní.

„Konec debaty,“ zvedla Delyth paži. „Já tu velím.“ Věděla, že nemá žádnou cenu zamotávat se do plané diskuze.

„V tom případě vás budeme považovat za únosce!“ zvolal rozhorleně muž v kombinéze. „Pokud nás nezabijete, počítejte s tím že vás obžalujeme jakmile opustíme palubu vaší lodi! Také podnikneme vše co půjde, abychom se dostali na svobodu!“ Pronikavě se podíval po okolí. „A řekl bych, že bude nejlepší začít hned!“

Náhle se rozběhl k Plasticínce. Bylo zřejmé, že jí chce použít jako rukojmí. Další dva muži ihned pochopili jeho záměr a vyrazili také. Jenže Delyth nebyla Svištík nadarmo. Útočící muži zmateně zastavili a počali se otáčet, protože se hbitá Plasticínka prosmykla přímo mezi nimi aniž se jí kdokoli stihl byť jen dotknout.

Jenže to už ji vzali mezi sebe Apsovi synťáci a vytvořili kolem ní ochranný půlkruh. Muži váhavě zastavili. S androidy se potýkat moc nechtěli.

„Vážím si upřímnosti, s jakou jste mi sdělili své stanovisko,“ promluvila Delyth. „Ale na Bokwer vás nevrátím, to by byl rozsudek smrti. Pokud nemáte důvěru v naše slova, vysadíme vás v Gorkghannu, kde sídlí Svazové prezidium. Můžete nás žalovat rovnou u něj!“ Udělala pomlku. „Ale pak nenaříkejte, že jste od nás nebyli varováni.“

Lidé po sobě nedůvěřivě koukali.

„Přijímáme!“ prohlásil náhle muž v kombinéze.

„Dobrá. Arknatago! Start!“ zvolala Delyth.

„Jsme na místě,“ oznámil hlas korábu. „Zajišťujeme přenos.“

„Připravte se,“ vyzvala je Delyth. Vtom její organizér lehce zavibroval. „Do velína,“ četla vzkaz.

„Čekejte!“ vyzvala lidi a prošla závěrem do řídící místnosti.

„Ti hlupáci po nás střílejí!“ uvítal jí Apsa rozhořčenou větou.

Chvatně se podívala na panel. Skutečně! Ostraha orbitu zahájila krátce po jejich výstupu z teleportu palbu. Zasáhlo je i několik skutečně silných laserových výbojů, které vypálily dva z křižníků, hlídajících okolí planety.

„Jsme naivní jak malé děti,“ řekla trpce. „A já nejvíc! Arknatago, dej na půl minuty obraz situace na plochu ve vstupním hangáru, ať naši hosté vidí co se venku děje, a odsuň se trochu stranou, tohle nemá cenu.“ Zhluboka vzdychla. „Omlouvám se. Mělo mi být jasné, že když Prezidiálům pod nosem jejich armády sbíráme Bokweřany, tak je rozběsníme do ruda. Jsme pro ně teď nepřítel číslo jedna.“

„Jsem odsunut,“ oznámil Arknatago. „Škody nula.“

„Dobře. Vrať se prosím k Bokweru, a ukaž jim jejich domovinu.“ A vykročila zpět do vstupní haly. Našla tam Bokweřany, jak v ustrnutí zírají na obrazovou stěnu. Jejich domovská planeta vypadala příšerně. Jaderná smršť jí proměnila v temné, spálené peklo. Byli zdrceni. Svět se jim úplně zhroutil. Mlčky čekala, až ty šoky nějak vstřebají. Když se po ní začali váhavě ohlížet, řekla:

„Viděli jste sami. Chcete přehodnotit svůj postoj?“

Bokweřané sklonili hlavy, a pak si postupně klekli na jedno koleno. „Litujeme toho co se stalo, důstojníku,“ promluvil opět muž, který patrně přijal úděl mluvčího skupiny. „Něco tak děsuplného jsme opravdu nečekali. Byli jsme vedeni upřímným úmyslem pomáhat. Můžeš přijmout naši omluvu?“

„Vaše jednání bylo způsobeno nevědomostí. Smažme to,“ řekla. „Domluvte se, jak si představujete svou budoucnost ve světle zjištěných faktů.“

Bokweřané se zvedli.

„Smím nahlédnout do informačního systému?“ popošel kupředu mluvčí. Apsovi androidé varovně zvedli ruce, aby mu zabránili dostat se k Delyth blíže.

„Smíš. Sám si nejlépe zjistíš, kde je pravda. Pojď,“ vyzvala ho.

Jenže jen co se objevili ve velínu, muž vykřikl: „Apso! Co ty tu?!“

„Ty mě znáš?“ podivil se oslovený.

„Kdo by tě neznal! Apsa Vanima, nejslavnější mistr pokrmů na Bokweru!“

„Nejslavnější rozhodně ne!“ bránil se se smíchem Vanima.

„Ó ano! Ale to je vedlejší. Ty jsi tu součást velení lodi?“

„Moc ne.“

„Ano,“ řekla rozhodně Delyth a kývla na Xarťana.

„Ano!“ prohlásil další unilangové slovo, které si osvojil.

„Tak ano,“ připustil Apsa. „A kdo jsi ty?“

„Já jsem Sayor Famki, záchranář z Oi Pumi. Ty mě neznáš, jsem jen obyčejný člověk. Ale tebe zná kdekdo. Řekni mi upřímně na svou čest: je to příšerné co jsme viděli, pravda?!“

„Buď statečný, Sayore. Je to pravda.“

„No do Kelu,“ vydechl záchranář. Pak se obrátil k ostatním. „Promiňte naši nedůvěru. Věříme vám. Nemusím už nic ověřovat.“

Delyth si všimla, jak na ní Xarťan výmluvně kývl, a řekla: „Možná vás napadne i možnost, že byste se stali naši posádkou. Nejsme proti, ale mějte na zřeteli, že teď jsme pro Prezidiály zločinci.“

„Beru na vědomí, důstojníku,“ uklonil se muž. „Sdělím ostatním, jak se věci mají, a domluvíme se. Ještě jednou... díky.“

Otočil se a zamířil k průchodu.

Delyth se podívala na mistra pokrmů. Všiml si toho a smutně kývl. Otázka, jak a koho zachraňovat, byla zodpovězena...

Errata:

30.05.2021 13:23