Vítej, návštěvníku!

Kapitola 9

Divný pocit se nás zmocňuje, když tak vnikáme – nepatrný hlouček odvážlivců – do hluché, příšerné pustiny. Poušť svírá nás a obklopuje vždy víc a více. Led jeví se teď jako nekonečná, nesmírná bílá plocha, vzestupující povlovně – sotva znatelně k východu a poklopená bání čisté světlemodré oblohy.

Kam to povede, budeme-li stále vystupovati vzhůru?

K ránu, když je kraj zatažený neprůhlednou mlhou, musíme se krok za krokem řídit kompasem. Stroj postupuje jen zvolna, ač již oblast trhlin a nerovností zůstala daleko, daleko za námi. Pravidelně o polednách Peter Holberg měří zeměpisnou šířku a výšku.

Dnes udává barometr výši 6500 stop a odometr udává, že stroj uběhl 60 km, skutečný to rekord. Vědecká pozorování konají se ovšem s železnou pravidelností a pečlivostí.

Dnes zaznamenávám příhodu, která příznačně ilustruje, jak neočekávaná a zákeřná jsou nebezpečí těchto pouští a jak sebe nepatrnější opominutí může přivoditi katastrofu.

Jihovýchodní obzor byl zatažen.

Stál jsem na lyžích v širé pláni. Předběhl jsem daleko stroj, který jeví se mi jako neurčitá temná skvrna v pozadí bílé planiny. Jsem tu sám uprostřed nesmírného ticha. To ticho mluví, řekl bys. Slyšíš šum vlastní krve v cévách. Jímá tě šílená touha letěti na lyžích ku předu, stále ku předu dál a dále, bez konce, bez mezí, jen abys unikl tomu pocitu zvláštní stísněnosti.

Nikdy nedopustil jsem se větší neprozřetelnosti!

Spatřil jsem pojednou, jak žene se proti mně sněhová bouře a myšlenka hrozící záhuby bleskla mi mozkem. Neztráceje vteřiny, rozeběhl jsem se ke stroji, ale bylo již pozdě.

Zuřivý jihozápadní vítr přihnal se jako běs. V okamžiku mi celý kraj zmizel.

Měl jsem sotva čas přetáhnouti si kapuci přes hlavu.

Vichr vyl a skučel. Setmělo se. Zastavil jsem.

Sněhová bouře hnala se bezuzdně nakloněnou plání k mořskému břehu. Celé vlny jemného sněhu, jako prach suchého, valila před sebou, vířila jím. Prach ten vnikal všude, štípal, řezal, mrazil. I pod zavřená víčka se dostával. A bouře tišila se, ulehala a najednou zavyla stokrát hrůznějším hlasem.

Co si počnu?

Učinil jsem dva tři nejisté kroky, opíraje se zuřivému větru celou váhou svého těla. Kam se obrátím?…

Věděl jsem bohužel až příliš dobře, že takové vichřice trvají často i několik dní. Ale pak – pak jsem naprosto ztracen. Cestu ke stroji nenaleznu. V této šílené metelici orientovati se jest čirou nemožností.

Nikdo také neodváží se mne hledati.

Ztracen… ztracen…

Tak rázem a náhle, jako nenadálou popravou…

Pocítil jsem cosi jako silné stisknutí ve spáncích. Dech se mi zatajil, a pak srdce počalo mi tlouci poplašeně.

„K čemu to?“ myslil jsem si. „Odvahu!… Odvahu!… Ještě není konec!“

Jako výsměšnou odpovědí zaryčela vichřice táhle a oblaky drobných ledových krystalků zasvištěly mi v obličej a nejmenší skulinkou draly se pod šat.

Potácel jsem se jako opilý.

Posléze přece úsilím vůle přemohl jsem prvý zmatek. Snažil jsem uvědomiti si místo, kde se asi automobil nalézá. Bezradně točil jsem se chvíli dokola, stejně jako vítr kolem mne. A pak počal jsem postupovat směrem, který považoval jsem přibližně za nejsprávnější. Jak málo měl jsem naděje!…

Po stu krocích přesvědčil jsem se, že můj pokus je bláhový. Pociťoval jsem ohlušení a únavu. Hlava se mi točila.

A bouře neustávala. Začal jsem volati. Vichřice urvala mi každý zvuk u samých úst a odvála ho do vířící temnoty.

Hodina míjela za hodinou. Pod neustálými nárazy ledového vzduchu cítil jsem, jak mi údy trnou, odumírají.

S velkým přemáháním utišil jsem sněhem palčivost v hrdle a vrávoral nazdařbůh opačným směrem. Bál jsem se usednouti. Neznamenalo-li by to jistou smrt zmrznutím?

Neměl jsem u sebe střelné zbraně, abych dal znamení. Ostatně, kdo ručí mi za to, že by rány uslyšeli?

Jsem ztracen – sám a sám uprostřed pustého chaosu. Divný klid rezignace mne zachvátil. Přestal jsem přemýšlet. Nepomýšlel jsem již na záchranu. Najednou přistihl jsem se, že v závětří velké závěje si mechanicky odepínám lyže.

„Eh, eh,“ říkal jsem si nahlas, bez příčiny. Myslím, že jsem si tehdy tiše usmíval. Pocit smrtelné únavy zatlačil vše ostatní.

Zabodl jsem bezmyšlenkovitě lyže do sněhu, vyhrabal jámu a skrčil se v ní v klubko. Vichr navál sníh kolem mne a na mne, a za chvíli byl jsem ukryt jako ve sněhové skořápce.

V tom pouzdru bylo opravdu teplo a co více – klid, žádný vichr, ticho. Poslouchal jsem s požitkem, jak bouře s hukotem žene se nade mnou. Usínal jsem a zase se probouzel.

Nedovedu již přesné vylíčit zvláštní svůj stav. Halucinace a vidění polospánku mne překvapovala. Zdálo se mi, že vidím:

Bouře odešla. Vlahý a vonný vzduch nad velkým městem, plný bělavých par, které se mísí s modří oblohy. Neboť prudké ranní slunce zapřelo se po časné bouři o střechy města.

Břidlicové střechy vlhce se blýskají, komíny vrhají dlouhé ostré stíny. Daleko za řekou v zlatém oparu tyčí se nesčíslné věže – toť opravdu mé drahé, drahé Město!

Je mi tak volno. Avšak obraz mizí, rozplývá se v mlhu a já upadám v strnulost…

Cosi drsného, teplého dotýká se mé tváře.

Ztěžka probírám se k životu.

Kde to jsem?… Kde to jsem?…

Slyším shora táhlý jek vichru. Dlouho nemohu si uvědomiti situaci. Nějaký netvor huňatý stojí nade mnou a sklání tlamu k mé tváři. Hledím naň strnule. Chci se bránit, ale dřív než mohu učiniti pokus pohnouti ztuhlými údy, zvíře vrhá se mi s radostným štěkotem na prsa.

Velký bože! To je Naděždin Husky.

Chci povstati – nemohu.

Chci obejmouti psa.

Ale ten mizí, vyrážeje krátký štěkot.

Byla to asi halucinace, přelud.

Klam smyslů, horečka …

Usínám znovu.

Metelice přikrývá mne novým pláštěm. Slyším – opravdu – lidské hlasy?… Není pochyby. Štěkot, radostný štěkot.

Husky leží mi na prsou a hlas nějaký křičí rozčileně:

„Tady je, tady! Rychle, rychle!“

Zdá se mi, že se ten hlas chvěje a vidím huňatou postavu přítele Feliciena, celou zasněženou, na okraji sněhové jámy, ve které jsem schoulen. Snaží se pozvednouti mou hlavu. Malý Ekva brodí se závějemi vedle něho.

Odnášejí mne, malomocného a klidného. Tu rozeznávám, když bouře oddechuje, silné houkání.

Za chvíli ležím pod stanem. Třou mě sněhem, mnou. Kdosi nalévá mi cosi teplého, posilujícího do úst.

Polykám hltavě a cítím, jak nový život rušně počíná probíhati mými žilami. V neurčitu jakémsi rozeznávám tvář Naděždinu, velice bledou, s výrazem těžké starosti.

Snažím se usmáti, ale upadám ve spánek –

Probudil jsem se v teplém kupé. Stojíme.

Okénkem není viděti nic. Pokrývá je jíní a vrstva sněhu. Pociťuji nové nárazy vichru, které otřásají automobilem. Bouře tedy ještě neodešla. Naděžda sedí u mého lože jako milosrdná sestra. Její jemný profil je první, co spatřuji. Vidouc, že se probouzím, rozzáří se upřímnou radostí.

Nu, díky bohu, cítím se silen a zdráv, neschází mi ničeho.

„Děkuji vám, slečno Naděždo. Jste nejlepší dívka na světě.“

Usmívá se vážně a zamyšleně, jako by shovívavě poslouchala povídání dítěte.

„Byl jsem dokonale neopatrný. Dokonalý hlupák…“

Mám skrytou chuť co nejvíce sebe sama před ní pokořiti.

„Nebýti vašeho psa…“

„Husky je chlapík,“ odpovídá. „Byli jsme již přesvědčeni, že vás více neuzříme. Vzdali jsme se již naděje. A pan Felicien, kterak ten naříkal!“

Poslouchal bych celé dny její zvláštní hudební hlas.

Felicien … Ten dobrý hoch!…

Naděžda urovnává mi podušku pod hlavou. Hle, tu je Husky! Sedí u lože, uši vztyčeny, a oči hrají mu radostí. Hladím hodné zvíře, které projevuje z toho nesmírné potěšení.

„Jak dlouho jsem byl tam venku?“ ptám se jaksi ostýchavě a obracím se k zamlženému okénku.

Naděžda nalévá sílící lék na lžičku a odpovídá tiše:

„Dva dny.“

„Milosrdné nebe! Dva dny?… Je to možné?… Jak je možno vydržeti a nezmrznouti?“

„Ležel jste v jakémsi sněhovém pouzdře, kde udrželo se trochu vašeho tepla. Pravý přirozený iglú. Když bouře polevila, vyčenichal vás pes na pláni, odhrabal vrstvu sněhu a přivolal pomoci. A víte, kde vás nalezli?…“

„Nu?“

„Ani ne šedesát kroků na západ od stroje.“

„Hleďme! Tomu se říká záhuba na samotném prahu.“

Mlčeli jsme chvíli.

Z dvířek sousedního oddělení vystrčil kdosi hlavu.

„Palsambleu!“ křičel Felicien. „Konečně vstal z mrtvých!… Jak se ti daří, hodný, starý pošetilče?…“

A když jsem prohlásil, že výborně, odpověděl s indignací:

„Bylo by skutečně nespravedlivé, kdybys to neodnesl aspoň řádnou rýmou, důkladným kýcháním …“

Errata:

19.10.2021 17:30