Vítej, návštěvníku!

Kapitola 10

 V hořením vzduchu nastal ruch,

 a jak to burácí,

 sto vlajek viděl plamenných,

 a sem a tam a v nich a z nich

 se hvězdy potácí.

 S. Taylor Coleridge.

Teprve třetího dne k večeru bouře utišila se docela.

Povrch sněhu byl vichrem uhlazen, jakoby emailován, nejlepší dráha pro běžce na ski.

Automobil tvořil na pláni velikou závěj. Několik hodin tuhé práce lopatami bylo třeba k osvobození zasypaného stroje. A pak neprodleně na cestu.

Pláň stále stoupá – ještě jsme nedostihli vrcholné pláně. Ledový pancíř, pokrývající Grónsko, představují si učenci jako polovinu ležícího kužele, jehož vrchol obrácen je k jihu. Největší výše tohoto pancíře není známa. Nansenem dostoupený vrcholný bod ležel 2718 m nad hladinou mořskou. Jisto, že na sever zvedá se ledová vrstva daleko výše. Někteří mluví o 4000 m. Tloušťka ledové kůry na základě toho obnáší místy až 2000 m a tlačí na povrch půdy děsným tlakem 160 atmosfér. Pohybuje-li se tato masa vlastní váhou po svazích, jaká tu vzniká drtivá síla, která vyhlodává hluboká údolí tisíciletým vytrvalým úsilím.

Nalézáme se již ve výši oblaků. Barometr ukazuje 7500 stop. Nikdy nezapomenu tohoto oddílu cesty.

Z dalekého, tajuplného vnitrozemí nebo ze severovýchodu vystupují z nenadání šedá obrovská oblaka. Ženou se těsně při ledové pláni jako příšery a v okamžiku zahalí nás v hustou studenou mlhu. Na chvíli vyjasňuje se trochu, ale už nové spousty par sunou se po bílé ploše, aby nás znovu obklopily.

Když tyto mraky odejdou, celý stroj, sáně, lidé i pes, vše pokryto je vrstvou jemných sněžných krystalků. Je v tom cosi skličujícího. Postupujeme do neznámé pustoty, která ohromuje. Stáváme se skutečně melancholickými. Když mraky odlétnou a smutné slunce osvítí matně tento strnulý kraj smrti, jaké teskno nás jímá!

Už nikdo nehovoří hlasitě.

Modrým nebo šedým sklem našich brýlí vyhlíží to jako kraj z jiné planety.

Slyšeti, jak stroj pravidelně oddychuje. Umrzlý sníh skřípe a chrupe. Tehdy ani Felicien neodvažuje se pronášeti své kousavé poznámky. Sedí na saních, vysoko na nákladu, mlčí a v přestávkách je slyšeti, jak střídavě zívá a vzdychá.

Pan Sneedorff je zamyšlen. O čem asi přemýšlí?

A Syv mručí znepokojen…

Někdy, když obloha je jasná a smutná, zdvihne se ostrý vítr. V okamžení začne se na celé širé planině pohybovati sypký a suchý sněžný prach. Vysoko jako bílé plameny víří k nebesům a žene se vpřed, uléhá a zase vytryskuje.

Cestovatel kterýs nazval grónské vnitrozemí ledovou Saharou. Nemůže býti vhodnějšího označení.

Je tu i polární Samum, jeho víry vzdušné vytvářejí sněhové sloupy, které, otáčejíce se, kolísají ledovou planinou. Vídáme často na okraji obzoru větrem vzdutý sníh, letící na pozadí nebes jako plápolající roztřepené praporce.

A my tu stojíme v tichu a mrtvém klidu pouště.

Avšak ponenáhlu přivykáme všemu tomu neobvyklému.

Steffens trpí očním zánětem. Ale vyléčí se asi pod dozorem Petra Holberga. Sněžný prach je stále strašlivější. Vniká všude, do pomyslitelně malých otvorů, do pórů kůže a působí opravdová muka. Bezvětří je nám pak dokonalou úlevou.

Dnes se motor pojednou zastavil. Shledalo se, že je to první naše »panne« – jak říkají profesionální automobilisté – jakási malá porucha na karburátoru. Záhy však dáváme se zase na cestu.

Zvolna ale jistě nabývají naše hovory pesimistického zabarvení. V téhle nekonečné pustotě, nikdy se neměnící, mrtvé a hrozivé, nelítostné a ničící veškerý život máme nalézti Alexeje Platonoviče živého?

Kde jsou stopy nějaké leduprosté oázy?

Není jich.

Pan Sneedorff marně pátrá dalekohledem. Odkládá ho pokaždé s posunkem unaveným a plným zklamání.

Slunce počíná se vybavovati z mlh. Zastavujeme. Sluneční svit stává se intensivním a odlesk sněhové pláně nesnesitelným.

Je ráno.

Voda začíná klokotati v samovarech. Všichni pociťujeme lhostejnou únavu a těšíme se jedině na vřelý doušek.

Přítel Felicien hvízdá si nějakou zádumčivou melodii a náhle, pouštěje opatrně do vody krychličku lisovaného čaje, pronáší hlasem neobyčejně melancholickým, potřásaje svou huňatou kápí:

„0h, pánové, pánové. Není žádné oázy. Nač čekáte? Dejme tomu, že profesor Alexej měřil v této pustině své zeměpisné šířky a výšky. Ale potom…“

„Potom?“

„Pak odletěl prostě se svým strojem někam na západní pobřeží a odtud zaslal svá psaníčka.“

Jakže?… Na to jsme nepomyslili! Nuže, sedli jsme tomu důkladně na lep. Celá naše teorie o leduprázdné oáze, tak krásně vybudovaná, není právě ničím jiným než přeludem. Vše, až dosud, na mou čest, dokazuje správnost tohoto tvrzení.

Pohlédl jsem na Naděždu. Kterak pobledla! Její drobná ručka zaťala se v pěst. Oči zasršely bleskem. S chutí bych byl řekl Felicienovi něco hodně nezdvořilého.

Ale tu právě pan Sneedorff vyjímá rozvážně porculánku z úst. Praví klidně, pohlížeje na Francouze:

„A přece půjdeme dále.“

Stále táž poušť.

Zdrželi jsme se opět půl dne malou opravou na stroji.

Mnohdy zabředneme do navátého suchého a zrnitého sněhu, kterým se automobil prodírá s takovou obtíží, jako by jel skřípajícím pískem.

Teploměr klesá, ač planina pořád vystupuje.

Někdy pokryjí obzor zvláštní zahnědlé mlhy. I stává se v takových okamžicích, že náhle uzříme vysoko v povětří obrovský nestvůrný zjev automobilu, kterak strašidelně pohybuje se v oblacích, obklopen bělavě zářícím kruhem – ohromný pohyblivý stín, zakrývající polovinu nebes. I naše mnohonásobně zvětšené postavy se tu objevují. A pak zjev bledne, splývá a jen zářící aureola zůstává ještě několik okamžiků na nebi, aby také vybledla beze stopy.

Nepravidelné ono klesání teploty velmi mne znepokojuje. Jaké záhadné vlivy je způsobují? Také dnes teploměr nápadně stoupl. Předešlého dne čerstvě napadlý sníh zvlhl, lepil se na lyže i sanice a uváděl nás téměř v zoufalství.

Felicien ukazuje mi barometr. Jeho ručička bláznivě pobíhá po ciferníku. Díváme se na oblohu.

Východní nebesa nad samým ledovištěm zbrunátněla.

Vědouce, že to znamená obvyklou bouři, zastavili jsme. Stroj umlká a tísnivé ticho naplnilo kraj.

Zdáli už vidíme, jak se zdvíhá sněhový prach. Těžká oblaka se hrozně převalila po pláni. Nastala tma. Zhltla nás úžasná metelice, smíšená tentokráte deštěm.

Avšak – co to ?…

Ozývají se třaskavé výbuchy. Ovzduší je plné elektřiny.

Z kovových součástí strojů šlehají bělavé plaménky. Na okovaných hrotech našich holí svítí modravé světelné kuličky. Každá vločka sněhová je světelný atom. Prška studeného ohně. Při doteku praskají jako drobné blesky a způsobují štiplavé rány. V zmotané směsi víří, krouží nahoru dolů a přeletují jako jiskry požáru.

Teď přivalily se kroupy, velké a těžké – kroupy svítící.

Každá kroupa – miniaturní leydenská láhev.

V čiré tmě je to divadlo hrůzokrásné. Dlouhé tiché blesky rozsvěcují se fialově v temnotách a tato nezkrocená světelná vánice letí se zdvojenou prudkostí planinou.

Seskočil jsem se saní a běžel ke stroji.

Dveře zadního kupé jsou otevřené. Shlédl jsem postavu Naděždinu obklopenou světélkujícím sněhem, kterak s rukama založenýma klidně pozoruje tento přírodní úkaz.

Nežli však učinil jsem krok, jiná postava vynořila se ze tmy.

Uslyšel jsem hněvivý výkřik a dvě postavy zdály se zápolit.

Kdo to byl? Neviděl jsem žádného z přátel, bezpochyby se nalézali na druhé straně stroje.

„Naděždo! Naděždo!“ vykřikl jsem zuřivě.

Jedna ze zápolících postav uskočila kočkovitým pohybem a zmizela.

„Naděždo – byl to Syv!“

Dívka chopila mne třesoucí se rukou. Oddychovala těžce.

„Ten bídák!… Opovážil se… opovážil se…“

A propukla v prudké štkaní.

V tu chvíli se náhle vyjasnilo. Elektrická bouře přehnala se jako blesk mizející na jihozápadě a mdlé světlo nekonečného polárního dne ozářilo kraj.

Errata:

19.10.2021 17:30