Vítej, návštěvníku!

Kapitola 11

Teď teprve připomněl jsem si různé podrobnosti, jimž jsem dosud nepřikládal žádné váhy: kterak Syv dotíral se v blízkost Naděždy; jeho přemrštěnou úslužnost, kterou dívka pokládala jen za horlivost dobrého sluhy; pohledy plamenné a pokradmé, kterými tento prokletý Noční Člověk stíhal a pohlcoval ztepilou postavu mladé cestovatelky.

Nezmínil jsem se panu Sneedorffovi o brutálním chování jeho sluhy. Naděžda sama mne zapřísahala, abych nevyvolával scény. Prosila mne o ochranu a přisám bůh, odváží-li se ten bídák přiblížiti, zle se mu povede!

Než jsem se znovu dali v pochod, vyhledal jsem Syva a zavedl ho stranou. Řekl jsem suše:

„Považuji celou věc za výbuch nepříčetnosti. Jinak učinil bych hned, co učiním při nejbližší příležitosti.“

Řka to, přidržel jsem mu browning před nosem:

„Zastřelím tě jako psa, bestie!“

Kjaeltring zatáhl hlavu ještě více, schoulil se a odvrátil těkavý zrak bez odpovědi. Ale když jsem odcházel a ohlédl se náhle, zalekl jsem se jeho pohledu! Byl to pohled smrtelné zášti.

Syv je mým nepřítelem, nepřítelem na smrt. Musím teď býti na stráži. Nelekám se toho zápasu, ač dobře vím, že nutno tu počítati s protivníkem zákeřným.

Ostatně mám tu spojence. Je to Husky.

Pozoroval jsem již dávno, že pes instinktivně nenávidí Kjaeltringa. Měl jsem si z toho vzíti naučení. Několikráte napadl ho zuřivě a dal se odehnati jen pokynem své velitelky. Syv dobře věděl, že pes roztrhl by mu chřtán, kdyby si v jeho přítomnosti dovolil dotknouti se Naděždy. Ale právě v osudném okamžik pes byl zavřen – náhodou? – v druhém kupé.

Taková náhoda nesmí se již podruhé přihoditi.

Postihuji se v náladě skutečně neobvyklé – jsem rozechvěn a toužím spatřiti Naděždu. Uklidnila se již docela a vlídně se na mne usmívá.

Celý den zachmuřeno.

Peter Holberg nemohl v poledne konati obvyklá měření. Pozoruji, že milý Peter v poslední době upadá v zasmušilost. Straní se docela společnosti a hledí si jen svého stroje. Když se ho táži, odpovídá vyhýbavě. A přece nemůže si přáti většího zdaru, než jakého dosáhl s ledním automobilem.

Mezi řečí prohodil:

„Dnes v noci zdálo se mi o Rönne. Viděl jsem svou starou matičku, velice uplakanou …“

Jeho oči upřely se s tesklivou zasmušilostí do dálky. Je to snad předtucha neštěstí? .… Nevěřím v ni.

Nová příhoda.

Studoval jsem mapy v kupé, když tu vyrušil mne výstřel. V mrazivých těchto výškách rozlehl se s neobyčejnou silou. Vyskočil jsem ruče ven.

Nekonečná sněhová pláň tonula v krvavém světle rudých mračen, z nichž vyhlížel žlutý štít sluneční. V tomto magickém osvětlení spatřil jsem huňatou postavu, která nedbajíc ostrého mrazu provozovala pravý medvědí tanec v závěji. Mávala ručnicí.

A pak hlas, známý hlas přítele Feliciena ozval se, pronášeje tato památná slova v nekonečných variacích: „Hurá! Znamenitá rána!… Ať žije Alexej Platonovič! Hurá!…“

Přiskočil jsem k němu:

„Co je ti, nešťastníku?!“

Felicien Boinet ustal v překotném pachtění, zaujal pózu a díval se na mne pohledem zdrcujícím.

„Co je? Tohle!“ rozkřikl vydýchnuv sloup páry. „Právě jsem učinil prvou ránu v této hnusné poušti. Co tomu říkáš? Tu to leží! Vrána, havran, krkavec – co chceš! Mně je to jedno. Ale myslím, že cosi podobného přineslo nám visitku Alexeje Platonoviče!“

Na sněhu ležel ubohý havran, znamenitě střelený, slavná kořist, kolem níž šťastný lovec prováděl své půvabné medvědí piruety.

Přítel Felicien stal se rázem hrdinou dne. Uviděl znenadání nízko letícího černého ptáka, který marně namáhal se mocným máváním perutí, aby znovu a znovu nebyl stržen prudkým větrem.

Felicien skočil k saním pro ručnici a složil havrana na sníh. Jisté je, že havran byl stržen větrem od severovýchodu.

Mohl přicházeti až z východního pobřeží?…

Pochybuji.

Jisto však je, že živá bytost, která se tak znenadání objevila v mrtvé pustině, vlila nám nové nadšení. Přece snad ukáží se pravdou bajky o leduprostém vnitrozemí! Nová naděje, tolik již pokleslá v posledních strastných dnech, vzepjala se znovu v dřívější síle.

V několika minutách jsme strhli stany, vskočili na stroj a za volání hurá a mávání vlajkami opustili toto památné tábořiště.

Mnoho důvodů mluví nyní pro zdar výpravy.

Myslívám v dlouhých chvílích mlčení na elektrickou bouři, která přehnala se včera ledovištěm. Kde vznikla? Na ledovcích? Nevěřím. Divoká fantasie kreslí mi před očima podivné obrazy.

Oč předčila ji – skutečnost!

Errata:

19.10.2021 17:30