Vítej, návštěvníku!

Kapitola 12

 Ilic et nebulas, Ilic

 consisiere nubes iussit…

 Ovidius.

Mlha.

Již včera večer stála hrozivě, jako na číhané při celém východním obzoru.

A teď nás přepadla. Hustá ledová šeď kolem dokola.

Jsou to snad oblaka? Jisté je, že tato mlha je naprosto nehybná. Nic než šedá, vlhká, tíživá šeď a vyhlídka na několik stop sněhu před námi.

Úzkostlivý pocit zmocnil se nás všech. Co je před námi? Pokud mne se týče, přiznávám se, že neuvěřitelná nejistota tíží mne jako můra: mám utkvělou jakous představu, že sletím do nějaké znenadání zející díry.

Avšak to je pouhý klam. Ledové pole kolem dokola je kompaktní a zdá se, že rozloha jeho je nekonečná. Pan Sneedorff vydal přísný zákaz nevzdalovati se ani krok od stroje. Rádi se podrobujeme, neboť pomyšlení, že bychom zbloudili v tomto chaotickém prázdném šeru, jež přikrývá ledovou poušť v příšerném mlčení, to pomyšlení je hrozné.

Postupujeme tedy neuvěřitelně pomalu, z pouhé opatrnosti, jako slepci, kteří tápají holí na cestě neznámé. Radil jsem, abychom vůbec zarazili… Ale byl jsem přehlasován.

Neboť u všech všudy, je to stokrát horší než sněhová vánice: příšerné, tiché, plíživě neurčité. Budí to živý pocit hnusu.

Barometr přináší nové překvapení: sestupujeme, avšak sotva znatelně. Ledová pláň sklání se poněkud v těchto místech k východu Možno, že je to pouhé bezvýznamné zvlnění terénu, brázda, protínající led určitým směrem. Jsme unaveni a ztýráni mlhou, takže se nesnažíme přikládati váhy tomu úkazu.

Avšak je tu ještě cos jiného. Teploměr mění zájem v úžas.

Ukazuje plus 6 stupňů Celsia.

„Skutečné jaro!… Vedro!“… prohlašuje Felicien. Sníh je na některých místech zvlhlý.

Je toto teplo následkem nebo příčinou mlhy? My mlčíme. Nekombinujeme. Čekáme jen s napětím skoro bolestným, pak s resignací. A kolem dokola stále hluchá slepota šedivých par. Pozvedám znovu varovného hlasu. Ale je pozdě.

V tom okamžiku zaznívá mlhou rozčilený hlas Holbergův. Steffens odpovídá mu s jakousi prudkostí. Tu výbuchy motoru nabývají hlučnosti a zuřivé rychlosti. A náhle umlkají docela.

Přicházím blíže a vidím, že automobil stojí nehybně.

Přicházím – to není vhodný výraz. Brodím se v pravém slova smyslu rozbředlým sněhovým bahnem a poznávám hned, že se do něho stroj zařízl hluboko.

Kupředu tímto směrem nemůžeme. Musíme zpět.

Ti, kdo byli uvnitř, vystoupili.

Uspořádali jsme rychlou poradu.

Pokus vysvobodit stroj vlastním motorem selhal. Šrouby se začaly otáčet opačným směrem, ale otáčejí se bohužel naprázdno, mlaskajíce v rozbředlé sněhové kaši. Zůstaneme-li vězeti až do chvíle, kdy přituhne, zarosteme, zamrzneme do ledu docela.

Pozoroval jsem teploměr s úzkostí.

A pak nastala klopotná práce několika hodin. Lopatami odhazovali jsme mokrý sníh a hleděli, abychom dostali šrouby na pevný led. Sestavili jsme celou soustavu pák a zkoušeli stroj vyzvednouti z bahna. Pot lil se z nás proudem, zatímco mlha nás dusila jako můra.

Peter Holberg vyzdvihl zvláštním mechanismem čtyři hnací šrouby vzhůru.

Stroj spočíval nyní na svém plochém člunovitém dnu.

Přinesli jsme provazy. Nadchází rozhodující pokus…

Zapřaháme se všichni, nikoho nevyjímaje..

Zapřaháme se všichni, nikoho nevyjímajíc. Všechny ohledy musí ustoupiti, na zdaru pokusu závisí naše spása. Osm lidí a pes, po kolena v sněžném blátě, vkládá se plnou silou do provazů.

Pohneme těžkým strojem?

Větší část nákladu vyložili jsme ven a automobil zhotovený je přece z co nejlehčího materiálu! Přesto se provazy napínají až k prasknutí. Ležíme v popruzích, oddychujeme, supíme, padáme a opět vstáváme, klouzáme, dotýkáme se téměř hlavou ledoviště.

Půjde to?…

Syv mručí rozčilením, a na čele nabíhají mu žíry. Husky se vrhá v postraňky se štěkotem a táhne, až se mu boky prudce propadají.

„La diligence embourbée …“ vtipkuje Felicien nabíraje dechu.

Ostatně představte si obraz: stroj zarostlý v ledu v nesmírné pusté planině, kolem něho klubko schoulených mrtvol, vyhublých, pokrytých rampouchy, jež nejbližší metelice přikryje vrstvou sněhu… Pochopíte, proč jsme napínali poslední zbytky sil s úporností zoufalou!

Automobil se chvěje, páky praskají. Teď, zdá se, pohnul se trošku s místa, opravdu, smýká se vpřed, pomalu, docela pomalu, ale neustále.

„Hurá,“ ozývají se kolem hlasy z mlhy.

„Hurá,“ odpovídám a přidávám síly.

„Jde to, jde to,“ křičí Peter Holberg.

Automobil je jeho miláček, dítě dlouhých studií a pokusů. Nebezpečí, v němž se ocitá, dotýká se ho nejvíce. Kdybyste jen viděli, s jakou pečlivostí prohlíží za každé zastávky složité ústrojí. Jak něžně s pomocí Steffense sytí stroj lihem, čistí součástky, olejuje. A nyní měl by stroj uvíznouti, výprava ztroskotat k vůli rozdílu několika stupňů teploměru!!…

„Jen dále! Ještě trochu,“ vzdychá Felicien.

Konečně po úsilí téměř tříhodinovém je stroj venku.

Fantomy nejasně v mlze se rýsující oddychují a námahou stírají pot s čela.

„Prokletě,“ zlořečí Steffens, na dva kroky v mlze sotva viditelný. Bafá na své začouzené dýmce, neboť ostrý dým doráží ke mně dráždivě.

„Pokud se mě týče,“ mručí, „myslím, že jsme tento prokletý led ještě dobře nepoznali. Ale začínáme ho poznávat, myslím…“

Mlha ještě zhoustla. Rozhodli jsme se, poučeni zkušeností, utábořiti. Nelze lépe strávili toto nudné čekání než spánkem. Jsme unaveni víc než dosti a za chvíli vězíme pod stanem ve spacích pytlích a usínáme jeden za druhým.

Nuže, když jsme se probudili, totéž divadlo. Spatřil jsem šeré stíny, jak pobíhají kolem automobilu.

Bylo šest hodin večer. Probudil jsem Feliciena, jenž se mnou obývá společný spací pytel.

Spěcháme ke stroji.

Dovídáme se, že mráz stoupl. Měli jsme včera namále. Sněhové bahno zmrzlo, cesta je schůdná. Můžeme tedy putovat dále a věru musíme využiti vhodné chvíle, jak vyváznouti z těchto ošemetných míst.

Ekva vyšetřil terén.

Odvážlivý Inuit pustil se na lyžích do mlhy a řídě se signály vrátil se zpět s příznivou zprávou.

Všichni skoro Eskymáci mají podivný orientační pud – skutečný šestý smysl. Jejich zběhlost, s jakou vyznají se v širých jednotvárných sněhových polích i venku na mořském ledovišti, je přímo úžasná. Stěží dovedl jsem si ji vysvětliti a pochopiti, že řídí se dle nepatrných známek, barvy sněhu nebo ledu, tvaru trhlin, podoby nepatrné závěje, obrysu jednotvárného obzoru nebo i dle různé zrnitosti sněhu, samá znamení, jichž jsem sám necvičen nikdy nepostřehl.

Plazíme se nyní píď za pídí ku předu. Plazíme se, toť pravý výraz. Tápeme v mlhách. V podstatě nejedná se o nic jiného, než opustit co nejdříve nebezpečnou krajinu mokřadů, v nichž bychom při nejbližší oblevě nemilosrdně a navždy uvízli.

Přece snad bylo by lépe vyčkati, až se mlhy zvednou. Každých deset kroků se vždy zase musíme říditi kompasem, jinak upadáme v nebezpečí, že půjdeme do kruhu. Pneumatický roh automobilu ozývá se bez ustání žalostnými tóny.

Jdeme ve skupině za saněmi, Ekva jde vpředu.

Míjí půlhodina, pak druhá. Tu z nevysvětlitelného popudu rozbíhám se na lyžích, doháním Ekvu a jdu mlčky podle něho. My dva tvoříme předvoj, řídíce se zvukem houkačky. Mlha vzadu zakrývá nám stroj, slyšíme jen pravidelný tlukot motoru.

Navazuji hovor, na který Inuit odpovídá jen jednoslabičně. Skličuje ho nějaká starost. Je roztržitý a jeho oči jsou ostražité.

Vidím, jak náhle holí začíná starostlivě zkoumati sníh. Pak ke mně obrací svou mastnou lesknoucí se tvář, a tvář tato jeví bezmezné zděšení.

Otáčí se dozadu a ječí:

„Pozor tam! Zastavit! Za-sta-vit!“

Vytahuje píšťalku a dává smluvený signál.

Ale bezprostředně potom chápe mne za rukáv a nutí mě kupředu. V náhlém leknutí podrobuji se mu mimovolně.

Probíháme mžikem deset, dvacet kroků. Až Eskymák zastaví s hlubokým oddechem.

A tu – událo se cosi hrozného.

Ohlas rohu ustal, jako když utne. Slyšel jsem tlumený třesk a rachot velikých předmětů, řítících se kamsi do prohlubně, vždy hloub a hloub, jakoby pod námi – a najednou strašné ticho.

Nic se nikde nehýbe.

Opona mlhy spočívá stejně líně na ledovém poli. Ekva stojí vedle mě jako zkamenělý. Vidím zřetelně, že zbledl, krev se z jeho bronzového obličeje zcela vytratila. Předtucha hrozného neštěstí dotekla se mne mrazivým prstem.

Zajektal jsem: „Co se stalo?“

Ekva probouzí se tou otázkou ze svého omámení. Beze slova uchopí mě za ruku a opatrně se vrací ve svých stopách zpět.

Dva, tři, čtyři kroky.

Najednou instinktivně se zastavuji. Mám dojem prázdnoty před sebou. Ekva uléhá na břicho a ponořuje hůl pod sebe do mlhy. Činím rovněž tak. Dech se mi zatajil.

Před námi, tam, odkud jsme přišli, je propast vyplněná mlhami …

Errata:

19.10.2021 17:30