Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 13

Je to ohromná trhlina.

Kdo může říci, jak je hluboká?…

Položíme-li ucho k okraji, zdá se mi, že slyším hluboko dole sotva znatelný, vzdálený šum. Je to voda?… Nebo hučení, jaké slýcháme z velikých mořských lastur?… Nejspíš je to pouhý sluchový přelud. Kdybych aspoň věděl, jak široká je tato propast, která tak nenadále oddělila nás od našich přátel. Či snad… nechci ani domysliti.

Na vnitrozemském ledu utvoří sněhové bouře přes takové trhliny sněhové mosty. Tyto sněhové klenby jsou dosti pevné, aby snesly člověka, nebo i lehké saně. Změnou teploty sníh se spájí, ztuhne a dovoluje přejíti propast po křehkém svém povrchu.

Nuže, tak se to stalo. V mlze přišli jsme na pláni k ohromné trhlině, kterou jsme neviděli a kterou jsme za daných poměrů naprosto nemohli předvídati. Přišli jsme k takovému zrádnému mostu sněhovému a přešli po něm, netušíce, že vpravo i vlevo je bezedná hlubina. Automobil vjel za námi na tento most, prolomil ho a zřítil se do prohlubně.

Vlasy počaly se mi ježiti.

Co se stalo?… Proč to ticho?… Zhynuli snad i všichni moji druzi? I Naděžda!…

Poklekl jsem ve sněhu a začal volati jako šílený do mlčících mlh toto drahé jméno.

Nic neodpovídalo. Cítil jsem vzdornou, hněvivou touhu vrhnouti se do prázdnoty před sebou.

Ohlédl jsem se na Ekvu. To, co jsem shlédl, vrátilo mi trochu rozvahy. Eskymák seděl pohodlně na sněhu. Odepnul lyže a chladnokrevně přežvykoval kus pemmikanu. Jeho klid. působil na mne jako tišící lék. Za chvíli už mohl jsem logicky uvažovati.

Nejprve musíme zjistit, co se vlastně přihodilo.

Rozsah neštěstí.

Máme na vybranou. Abychom se dostali na druhou stranu, musíme obejít trhlinu nebo použít jiný sněhový most.

Obejít trhlinu? Kdo ví, jak je dlouhá. Odvážíme-li se v mlze daleko, jistě zbloudíme, padneme do jiných děr, nenalezneme nikdy místa, kde tušíme své druhy. Nezbylo, než rozhodnout se pro to druhé. Přemýšlím-li o našem hrozném postavení nyní, dospívám k pevnému přesvědčení, že bez Ekvy byl bych tenkráte najisto zahynul. Neštěstí, které přišlo tak náhle a tak strašlivě v chaotické směsici mlh, mne zdrtilo.

Avšak malý Inuit, sotva se posilnil několika sousty, měl se k činu. Veden svým přirozeným pudem, šel po okraji prohlubně. Šel zvolna a opatrně. Zastavoval se často a minul dva, tři ledové výběžky, trčící do mlhy, prozkoumav je pečlivě holí. Nevyměnili jsme spolu ani slova. Sledoval jsem ho jako hypnotizován.

Konečně, konečně se zastavil.

A hned poté položil se na břicho a pokynul mi, abych učinil totéž. Začal se posunovati lehce a opatrně do předu. Také jsem odepnul své lyže, posečkal jsem chvilku a následoval jsem jeho příkladu se zoufalou odhodlaností. Ó, toho hnusného pocitu!

Věděl jsem, že se plazím po křehkém sněhovém mostě, napjatém přes bezedno, šklebící se a čekající, aby mne pohltilo. To vědomí působilo, že jsem div nezešílel. Srdce stáhlo se mi bolestně. Čekal jsem každým okamžikem, že začnu se řítiti dolů a se zaťatými zuby zadržoval jsem výkřik úzkosti.

Pot vyvstával mi na čele.

Naštěstí trhlinu vyplňovala milosrdná mlha, i mohl jsem jen tušiti, ne viděti černomodrou tu prázdnotu.

Celou věčnost trvala ta cesta. Vteřina sledovala za vteřinou s krutou, výsměšnou loudavostí. Lyže na rameni, tápal jsem opatrně. Čas od času pozdvihl jsem se opatrně na rukou, abych shlédl Ekvu, jehož matný rozplihlý obrys viděl jsem pošinovati se před sebou.

Po dlouhé nekonečné době viděl jsem, jak se vzpřimuje.

Bez dechu připlazil jsem se k němu a klesl jsem vyčerpán, zbrocený potem, ale proniknutý radostným uspokojením: měl jsem zase pevný led pod nohama.

Duševní napětí povolilo. Co teď?

Musíme předpokládati, že v nejbližším okolí je plno jiných trhlin, celá síť, kterou pro mlhu nemůžeme viděti. Ekva obrací se ke mně s výrazným posunkem. Chápu, co zamýšlí.

Vytáhl jsem revolver a vypálil dvakrát za sebou. Pak jsme bez dechu čekali. Srdce bilo mi hlasitými údery.

Přijde odpověď?…

A tu odněkud ozval se táhlý zvuk signální píšťaly, který projel mlhami jako šíp. Nedovedl jsem se ale orientovati.

Jako omámen náhlou vlnou radosti, stejně prudké jako byl můj úděs, nechal jsem se jako malé děcko vésti Inuitem, který stále postupoval s úzkostlivou opatrností.

Dorozumívali jsme se nyní zvuky píšťal.

Obraceli jsme se, vrátili se několikráte šáleni mlhou a klamným odrazem, až pak uviděl jsem temnou neurčitou siluetu. Vtom vyrazil z mlhy štěkající pes, skákal mi radostí až k obličeji. Byl bych ho nejraději zobjímal.

Pak vynořil se z par předek našich saní, i spatřil jsem Feliciena s Naděždou. Hluboký oddech vydral se mi z prsou.

„Díky nebi, oh, díky nebesům!“ Nikdy předtím neslyšel jsem Feliciena mluviti takovým opravdovým tónem. Potřásl mi ruku způsobem, na který nezapomenu.

A pak řekl neobyčejně suchým tónem, jako by se ho to osobně pranic nedotýkalo:

„Nuže, jsme na hromadě, hochu; stroj je někde dole, hodně hluboko, myslím…“ – a tu se jeho hlas zlomil – „Peter je tam s ním a Steffens také …“

Teprve nyní uviděl jsem pana Sneedorff a opřeného o saně, ponořeného v přemítání, a Syva, který choulil se mu u nohou.

Nebylo tu již nikoho jiného.

Starý pán probral se z myšlenek teprve, když dotkl jsem se jeho ramene. Pohled, který na mne upřel, nebyl pohledem člověka zkrušeného. Ba, bylo v něm více vzdorné odvahy rváti se do posledního dechu s nepříznivým osudem, který mu zkřížil provedení vytknutého cíle.

Přijal mne s upřímným potěšením. Neštěstí stalo se právě tak, jak jsem zde vypověděl.

V automobilu meškal pouze mladý inženýr se strojníkem. Ostatní šli za ním po obou stranách saní pěšky.

Znenadání pes jevil veliký nepokoj. Usedl a vyl, zadržoval Naděždu za okraj sukně.

Tu však již viděli, jak stroj mizí, pohlcen zemí. Spojovací lano se přetrhlo a oboje saně zůstaly státi na kraji prohlubně.

Byli přesvědčeni, že most sesul se dříve, než my přešli na druhou stranu.

V prvém leknutí prchli rychle několik sáhů zpět. Pak se vrátili a společně odvlekli do bezpečí saně. Pan Sneedorff ujal se v tom zmatku energicky velení. Zakázal vzdalovati se.

Postavili narychlo stany. Pak přenechaje Naděždu ochraně Felicienově, šel se Syvem k propasti.

Volali. Nikdo se neozval. Neboť my zatím odešli hledati přechod. Neviděli nic. I vrátili se.

Osud náš zdál se jim býti zpečetěn.

Asi po dvou hodinách uslyšeli náš výstřel.

A teď jsme tu byli, trosečníci ledové pouště, v mlze a vydáni trýzní hrozných úvah.

Byli jsme již tak daleko od pobřeží, že na návrat nebylo ani pomyšlení. Většina našich zásob zmizela se strojem.

I kdybychom se uskrovnili na nejmenší míru a chtěli se pokusiti jíti zpět, musili bychom vléci sami sáně nekonečnou pouští.

Když jsem tedy promyslil věc důkladně, konstatoval jsem, že jsme nemilosrdně ztraceni.

Věděli jsme to dobře všichni, ale jeden před druhým jsme mlčeli.

Až Naděžda sama vyložila logické své uzávěry.

Zlomili jsme hůl sami nad sebou.

Dříve však, než budeme moci hnouti se z místa, ať je to kamkoli, musí tato strašná mlha zmizeti. Vězní nás v pravém slova smyslu na jednom místě. Jsem přesvědčen, že kdyby se vyjasnilo, vyjasní se i naše pokleslá mysl.

Ale teď ulehli jsme všichni strnule, téměř bez myšlenek, s lhostejností tupých odsouzenců. Upadl jsem v těžký spánek, z něhož dvakrát vytrhl jsem se se zděšeným výkřikem.

Vstal jsem unavený a rozladěný. Slyšel jsem pouliční popěvek, který vedle bzučel si Felicien.

Vystrčiv hlavu ze spacího pytle a odhrnuv plátno stanu zpozoroval jsem, že se mlha poněkud zvedla. Viděl jsem výsek pláně, kolem něhož visely posupné mlhové opony. Pláň skláněla se poněkud a byla poseta tmavými rýhami různé velikosti. Trhliny se mnohdy protínaly a tu i tam překlenuty byly zrádnými mosty sněhovými. Veliká, dobře dvanáct metrů široká prasklina šklebila se vedle nás jako zívající nasycená tlama.

Ano, byla to tlama hltavého netvora, která pohltila naše dva přátele. Sešli jsme k okraji.

Hladký, modravý a zelenavý led ztrácel se v černé tmě.

Úlomky ledu, hozené do hlubin, zapadly beze zvuku v prázdnotě.

Přece však nechtěli jsme odejíti, aniž bychom se přesvědčili, že všechny naděje jsou marné.

Losovali jsme.

Los padl na Feliciena.

Francouz mlčky nechal se přivázati na dlouhé horolezecké lano, rozsvítil acetylenovou lampu a beze slova podal nám pravici. Pak se lehce sesmekl přes okraj. Začali jsme ho opatrně spouštěti do propasti. Sestupoval podél hladké stěny, zvolna se otáčeje, mizel ve tmě a jen slabou záři svítilny bylo ještě viděti.

Když lano došlo, drželi jsme ho několik vteřin mlčíce, oddechujíce páru, zuby zaťaty. Po umluvených deseti vteřinách táhli jsme zase vzhůru.

Konečně se Francouz objevil.

Byl velmi bledý. Pohlíželi jsme naň tázavě.

„Prázdnota,“ řekl a zamlčel se.

„Stěny se ani o píď nesbližují. Po čtyřiceti metrech slyšel jsem v naprostém tichu jakýsi neustálý, sotva znatelný šum… Je možné, že dole teče voda…“

Odepínal provaz.

„Hrůza a hnus,“ doložil nervosně.

Chápu ho, propast může být i sedm tisíc stop hluboká!

Poslední slabá jiskřička naděje zhasla nadobro. Hluboko, hluboko pod námi odpočívá dobrý Peter Holberg. Bude tam ležet, zakletý v křišťálovém paláci klidný a neporušený, zatímco čas bude plynouti lhostejně nepřetržitým tokem nahoře.

Nikdy již stará jeho matka nespatří tváře tolik toužené a sladká jeho nevěsta v Rönne zešediví marným vzpomínáním, jímž srdce kamení… A má tam přítele mlčelivého, podivuhodné věrnosti a vytrvalého do věčnosti, neboť Steffens neopustí ho v tom němém čekání!

Nechť se vám lehce spí, stateční dobří přátelé! Zakrátko i my budeme ležeti tiše na mrazivé pláni v oblacích, které přicházejí z tajemných dálek a odcházejí neznámo kam…

Těžko je rozloučiti se s vámi, přátelé!

Nechce se nám obrátiti zobce saní k západu!

Myšlenky otupěly, plamének energie doutná, jako by chtěl v ten okamžik uhasnouti!…

Seděli jsme na saních s hlavami pochýlenými.

Nevím, kolik hodin uplynulo, když ucítil jsem vánek na své líci. Vzhlédl jsem znepokojen.

Ledový vítr cloumal mlhami, hnal je v kotoučích kolem nás k západu. Kraj se vyjasňoval. Objevovala se nebesa tichá, bledě zamodralá. Sníh začal zářiti intensivněji. Pociťoval jsem zřetelnou fyzickou úlevu při skvostném pomyšlení, že konečně budeme zbaveni dusícího příkrovu.

A tu – slyším stále ten výkřik. Starý výkřik námořníka.

Hlas klidný, plný vítězné jistoty.

„Ohé, ohé! Země na východě! Ohé!“

Viděl jsem pana Sneedorffa, vysoko vzpřímeného s vlasem a vousem šedivým, divoce poletujícím ve větru, jak napřaženou rukou ukazoval k východu.

Vítr zbavil vzduch posledních par. Kraj ležel před námi v tak jasném ovzduší, jaké jen v těchto vysokých šířkách se vyskytuje. Nekonečná bílá plocha, uzavřená jen obzorem, jak jsme byli každodenně zvyklí vídati – zmizela.

A před námi byly hory.

Tyčily téměř na dosah ruky rozdrásaná zasněžená cimbuří, zataveny do povrchu ledové pláně. V rozpuklinách visela šedá mračna a vítr rval je a unášel v kusech nad našimi hlavami.

Dívali jsme se chvíli bez dechu a jako ustrašení na toto chmurně velkolepé divadlo. Byl to příliš náhlý přechod z úplné beznaděje. A pak propukli jsme v jásot, dětinný jásot, křičeli jsme nesouvislá slova a potřásali si rukama.

Když jsem se obrátil k Naděždě, viděl jsem, že zakryla si tvář dlaněmi a raménka její otřásala se vzlykotem …

Errata:

19.10.2021 17:30