Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 14

Co je za těmi horami?

Možná to jsou pouhé „nunataky“, vrcholky hor pohřbených v ledu a tvořících při pobřežích smutné oázy v nekonečné ledové Sahaře. Jejich pásmo táhlo se k severu a zabíhalo k jihu na východ, pokud jsme mohli dohlédnouti.

Nikdy před tím nebyly nalezeny nunataky v takové vzdálenosti od pobřeží. Srdce bušila nám šílenou nadějí. Musíme, děj se co děj, vystoupiti na toto tajemné pohoří a shlédnouti, co s něho shlédnout se dá.

Půjdeme k horám přes všechny překážky!…

Abychom k nim došli, musíme přejít ledovým svahem, zbrázděným trhlinami a rýhami, zpřehýbaným tisíci vráskami a hrboly ostrými jako nože.

Tudy musíme vléci naše sáně.

Naše sáně byly zdokonalené skikjälker starých Norvežanů, spočívajíce na širokých lyžím podobných sanicích, které mají tu velkou výhodu, že se nezařezávají do sněhu. Byly to důkladné saně z jasanového a javorového dřeva, pevné a lehké. Nebyl na nich jediný hřebík, kostra byla sešněrována pevnými strunami a koženými řemeny – neboť kov a zejména ocel stává se v kruté zimě těchto vysokých planin křehčí než sklo.

K velkému našemu zklamání bylo v saních naloženo jen málo potravin. Tucet konserv, několik krabic hrachové mouky, krabice sucharů, bedna čokolády a láhve zavařeného ovoce. Byla tu však bedna pemmikanu, který nám v nejhorším mohl vystačiti na několik týdnů.

Ostatní náklad pozůstával ze dvou stanů, tří spacích pytlů, reservních obleků, skládacího člunu, pouzdra s vlajkami, tří lopat, schránky s šesti ručnicemi, nábojů, provazu, signální rakety, lyží, jedné sekyry a jediného Primusova přístroje na vaření s plechovou baňkou líhu.

Vše ostatní, naše luxusní zásoby, vědecké přístroje, všechno zařízení zmizelo s automobilem. Felicien zde za velkého jásotu objevil své skicáře a tužky, což stačilo, aby pohlížel do budoucna v náladě plné nejrůžovějších nadějí.

Provedli jsme potom ještě důkladnou kapesní revisi, jejíž výsledek byl následující:

Máme dva kompasy kapesní, dva lední nože, tři revolvery s malou zásobou nábojů, čtvery hodinky, dvoje polní kukátka, patery polní láhve, šest párů lyží s holemi, pár kanadských sněžnic, krom kapesních nožů, zrcátek, zápalek a drobností uschovaných v brašnách. To bylo nyní celé naše bohatství. Avšak neměli jsme čas zaměstnávati se jakýmikoli smutnými úvahami. Musíme dosíci hor, rozhlédnouti se z jejich vrcholu po širém kraji na východě…

Zřídili jsme tedy postraňky, zapřáhli jsme se chutě do saní a pustili se s odvahou přes nejbližší trhlinu. A poněvadž jsme těch ledových trhlin přešli asi tři tucty, popíši způsob, jakým jsme je zdolávali.

Nejprve Ekva ohledal pečlivě most a přeběhl rychle na lyžích na protější stranu; za sebou vlekl dlouhý pevný provaz, na němž byl přivázán.

Potom jsme se po jednom dva opatrně vydali po mostě, drženi s obou stran srázu na alpském laně.

Když takto byla na druhé straně polovička z nás, došlo na sáně. Těm věnovali jsme nejvyšší opatrnost. Zpředu i zezadu na smyčkách jsme jednu po druhé přepravili přes nebezpečná místa.

Stalo se nám nejednou, že v okamžiku, když sáně již již dotýkaly se protějšího okraje propasti, most se sesul a jen dík provazům a dobrému upevnění nákladu podařilo se nám vytáhnouti je přes hranu ledu. Zbylí musili trhlinu obejít nebo vyhlédnout si jiný most a pokusit se tam o přechod.

Úmorné bylo obcházení trhlin. Táhly se i několik kilometrů daleko a vyčerpávaly úžasně naše síly, aniž nás k cíli přibližovaly.

Postupovali jsme zoufale zvolna brzy vpravo a zase vlevo, když večer začínal a my stanuli na okraji poněkud schůdnějšího prostranství, strměly chmurné hory ve stejné vzdálenosti před námi, ozářené zsinale rudým pableskem, zatínajíce zkrvavené své zuby v rudá nebesa.

Postavili jsme stany, a zatímco ve vařidle vřela hrachová polévka, diskutovali jsme s takovou horlivostí o zítřejšku, jako bychom neprobděli dva dny a nepřekonali tucty nebezpečných překážek.

Naděžda ujala se úřadu hospodyňky s rozkošnou pečlivostí. Nedbala sebe. Hleděla jen, abychom se co nejdříve zotavili my.

S rozechvěním jsme uléhali.

Nyní Naděžda musila se spokojiti s noclehem ve spacím pytli, který jsme jí vyhradili. Velký to rozdíl proti roztomilému vyhřátému automobilovému kupé, opatřenému vším moderním komfortem. Dívka jistě na to nemyslila, ba ani na svůj ztracený necesér, kterého tolik želel přítel Felicien. Beze slova odebrala se na odpočinek.

Shledali jsme ráno, že počasí se nezměnilo. Vál vytrvale vítr, ale podobal se oněm foenům, které přicházívají uprostřed zimy v některých okrscích jižního Grónska. Byl téměř vlahý.

Sníh zvlhl a znesnadnil nám cestu ještě více. Musili jsme napínati všechny síly, abychom dostali sáně vpřed. Podivuhodná průzračnost vzduchu uchystala nám krutý klam optický.

Zřeli jsme každou podrobnost hor: jejich žleby, vyplněné sněhem, rýhy a ozubí a každou hranu jejich temně hnědých a černých boků. Zdály se býti stejně blízko jako včera, a přece stejně nedosažitelné.

Byla to tuhá zkouška naší trpělivosti.

Posléze, po nových několika kilometrech, nemohl jsem déle touhu svou přemoci. Ve chvilce oddechu rozběhl jsem se na lyžích vpřed. Pláň ledová prohýbala se tu vzhůru k patě hor. Pod slunečními paprsky tál svrchní sníh a malé ručeje stékaly do trhlin. Místy spatřil jsem led velmi porézní a vyplněný oněmi pravidelnými děrami kryokonitovými, o nichž tak se rozepisuje Nordenskjöld. Vysoko nade mnou se tyčily do oblak černé masy skal. Dle povrchního odhadu mohly býti vrcholky jejich ještě o sedm set stop výše nad ledovou planinou. K severu zdálo se, že tato souvislá řada nunataků dosahuje ještě vyšších rozměrů.

Zahlédl jsem tam štít, ostrý jako zub, temný a nápadně podobný Matterhornu. Trčel posupně do mrazivé výše, obklopen v polovici jako kouřem rychle plovoucími oblaky.

Odepjal jsem lyže, vystoupil skokem po ledu a s výkřikem dotkl jsem se studeného černého diabasu.

Při doteku skály mnou zachvělo mocné pohnutí a zrak můj s rozkoší a úlevou pásl se na tmavé barvě, po tolika dnech oslňujícího sněhového třpytu. Nade mnou visely skalní zdi, rozpraskané tuhými mrazy, a mnohý balvan tisíce tun vážící válel se dole na ledu, zpola v něm již zataven.

Zanechali jsme Syva se psem na stráži u zavazadel u paty skal a sami začali jsme slézati strmou prorvou vzhůru. Všichni z nás odbyli jsme si dávno doma alpinistickou horečku a nelekali se trochu závrati. Přece však byl to tuhý vzestup. V průrvě ležel sypký sníh a my zapadali po pás i po krk mezi hladké balvany.

Pro větší bezpečí svázali jsme se vzájemně lanem.

Používali jsme se zdarem pevných okovaných lyžařských hůlek. Brzy jsme po kolmé téměř stěně vystoupali dobrých sto šedesát metrů nad tábořiště.

Stokrát jsme si zoufali v domnění, že nenalezneme další cestu, stokrát podařilo se nám přece proniknouti. Led visel nám nad hlavami. Sněhové závěje se sesouvaly. Balvany povolovaly a padaly s rykem do hloubi.

Po třech hodinách tuhé práce narazili jsme na malý ledovec, který dlouho již visel nad našimi hlavami. Vysekali jsme schůdky a opatrně jsme překonali i tuto překážku. Hned poté ocitli jsme se v pravém bludišti skalních stěn, balvanů a hrotů. To byla vrcholná platforma, věnčená skalními, absolutně nedostupnými jehlami. Přelézali jsme pak kupy sesutých balvanů, nahromaděných tu od dob pravěkých.

Když jsme se unaveni zastavili, abychom dechu nabrali – tu malý ptáček vylétl z nějaké skuliny a cvrlikaje usadil se důvěřivě vedle nás na kámen. Byl to sněžný strnad, neohrožený malý pěvec divokého severu. Pohled na něho působil na nás jako něžný pozdrav kohosi zvláště mileného.

Naděžda začala volati ho sladkým, lichotivým hlasem. Pan Sneedorff usmíval se tiše. Felicien sháněl po kapsách drobty.

Malý opeřenec díval se na nás černýma očkama a ulétl, když jsem se neopatrně přiblížil.

Dvakráte již uzřel jsem ve skulinách lišejník a chvěl jsem se, přemýšleje o tom.

Výš a výš!

Už jen několik metrů!

Vyšvihl jsem se posledním napětím na plošinu skalní a pozdvihl Naděždu k sobě.

Nahnuli jsme se na okraji.

Nesmírná propast a prázdnota!… Moře mraků šedivých, choulících se a převalujících par, stoupajících vzhůru a průsmyky v pohoří unikajících, aby je vítr zachytil na ledovou poušť.

Tu onde zelenavý ledovec spouštěl se do hloubi a sněhová pole zasvítila z mlh.

Stáli jsme tu na okraji gigantického jakéhosi skalního stolu, převislého, visícího nad prázdnem. Studený vítr hvízdal nám kolem tváří a hučel a skučel ve skalních kaňonech za námi. Mraky se točily, vířily, klesaly, věžily se na sebe.

A pojednou – jako na povel kouzelníkovy hůlky roztrhla se oblaka právě pod námi. Tehdy kdosi z nás promluvil tichým, bezbarvým hlasem, plným pochyb a plaché otázky:

„Les?!“

„Les…!!“

Hluboko, hluboko pod námi ježil se zasmušilý jehličnatý les na boku hory. Mlhy z něho kouřily – a plazily se vzhůru po alpských lukách, po ledovcích, které dotýkaly se téměř krajních stromů.

Na okamžik jsme pozorovali...

Na okamžik zřeli jsme tento zázračný zjev.

Pak se mraky srazily a nic nebylo pod námi než šedý chaos, cosi jako nesmírná pánev, naplněná kypícími parami …

Errata:

19.10.2021 17:30