Kapitola 15

 Zem pod nim nesmírná

 a chmurná táhla se…

 Leconte de Lisle.

Jen jako ve snách pamatuji se na události, které potom bezprostředně následovaly.

Náš návrat zpět, krkolomné přepravování saní a nákladu přes hradbu skal ke srázu. Konečně byla tu jistota.

Domněnky Nordenskjöldovy o existenci leduprázdných oáz ve vnitrozemském ledu objevily se správnými. Ovšem, slavný badatel nedočekal se potvrzení svých předpokladů. Jisto je však, že jeho dva Laponci, Anders a Lars, které vyslal jako zvědy daleko vpřed, nikdy nebyli by dostihli tohoto místa.

Ani Nansen neuzřel nic jiného, než hroznou poušť ledovou. Vždyť ohromná geologická pánev, věnčená nebetyčnými Alpami, ležela daleko na sever od jejich cest výzkumných. Ostatně stačí pár kilometrů, aby cestovatel ubíral se těsně mimo a nezahlédl ničeho, spolčí-li se proti němu mlha a vánice.

Ať již utvořily tuto zemi atmosférické oázy či spíše vysoké štíty horské na severu, které uchylují větry od pólu, ať byla to menší míra srážek nebo nepatrná výše centrálních rovin této podivné země, nemohu rozhodovati a ponechávám rozhodnutí učencům povolanějším.

Nezvratno, že tu byla pod námi, zahalená dosud oblaky jako tajemství. Ukrývala před námi záhady své i osudy Alexeje Platonoviče. Odtud zasílal nešťastný Naděždin strýc své mystické zprávy. Žije dosud?… Jaký je význam oněch záhadných slov?… A kterak láhev s listinou dostala se odtud do moře?… Tyto otázky ovšem zůstaly i nadále nezodpověděny. Pamatuji, když jsme seděli na útesech mlhou ovlhlých, visících nad hlubinou, Felicien dlouho díval se mlčky na var oblaků, kývaje v zamyšlení nohama nad propastí. Chvíli čistil ručnici, kterou měl na kolenou a která v tomto vlhkém a chladném ovzduší rezivěla. Pak zívl únavou.

„Ani nevíte, slečno,“ obrátil se k Naděždě, „jak jsem tomu povděčen, že jsme zachránili ručnice. Dobré ručnice, vskutku. Pomyslím-li na onen les, tam pod námi a co asi skrývá! Ce sont lettres closes pour moi. Tajemství pro mne – i pro vás…“

Měl jsem tehdy trochu zlost na přítele Feliciena, neboť považuji za zbytečné děsiti ženy. Ale ani já nemohl jsem se ubránit pocitu nevolnosti. Podobné myšlenky napadly mne již několikráte. Buď jak buď, jsem připraven i na nejhorší a budu bdíti. Neboť Naděžda svěřila se mé ochraně s důvěrou a pokud zde budu, nezklamu ji.

Pan Sneedorff zaměstnává se výhradně svými myšlenkami, dýmaje klidnými rozvážnými bafy. Náš společný osud ho asi velmi znepokojuje. Jsme nyní zajatci této oázy, uzavřeni jako v nejpevnějším vězení, odděleni nekonečnou plání ledovou, která nás obklíčila se všech stran. A hrozná smrt našich hodných druhů! To jsou rány ještě příliš čerstvé. Zdá se, že starý badatel se vší svou energií přemýšlí, jak by ovládl situaci.

Uspořádali jsme dlouhou a kupodivu klidnou poradu.

Pro okamžik – zdá se – máme vyhráno. Nezmrzneme aspoň bídně v ledu a sněhu. Pan Sneedorff věcně probral přednosti i nevýhody našeho postavení. Vyložil, že nejprve musíme prohlédnout neznámou zem. Ztrátou sextantů a jiných měřických přístrojů stalo se problematickým najít průsečky dané Alexejem Platonovičem. Avšak situace mohla býti ještě horší, »kdyby se na ni pohlíželo malomyslněji«, jak případně řekl přítel Felicien. A nyní jsme daleci vší malomyslnosti …

Sestupujeme.

Po sterých nezdařených pokusech nalezli jsme konečně cestu, kterou můžeme se odvážiti. Jde to velmi zvolna. Užíváme lezeckého lana. Je to dobré lano z manilského konopí, od Johna Buckinghama, třicet metrů dlouhé, váží 2 kg, 10 dkg a v Londýně stojí 13 šilinků. Je vyzkoušeno na dobrých 200 kg.

Sestupujeme píď za pídí po břitkém boku vlhké skály, podle něhož spadá v ostrém úhlu dolů vrásčitý ledovec.

Jednotlivé kusy zavazadel musíme spouštěti jedno za druhým, což vyžaduje nekonečné trpělivosti a námahy. Na mnoha místech spouštíme se jednotlivě na lanu podle kolmé stěny, často do hlubiny až patnácti metrů. Avšak naše horolezecká výzbroj je velmi nedokonalá. Chybí nám »železa« na obuvi a povážlivě pociťujeme nedostatek dobrých ledovcových sekyrek. Všechny ty krásné předměty pohltila trhlina. Tyto okolnosti nám zajisté cestu neusnadňují.

Někdy utrhne se zvětralý kámen a skokem zmizí v hlubině, s rachotem a třeskem. Proud drobného štěrku hrne se za ním.

Když jsme sestupovali kolmou štěrbinou skály v úzkých skalních komínech, uprostřed mlh vyrazili z dutin velicí bílí opeřenci a zmizeli tichým, duchovitým letem. Nemýlím-li se, jsou to sněžné sovy.

Vítr se utišil. Zdá se, že oblaky co nevidět se zvednou a rozptýlí…

Díváme se střídavě na barometr a teploměr.

Jsme již hluboko pod úrovní vnějšího ledoviště. Což je země pod námi nížinou ve stejné výši s oceánem?…

A tak, zatímco zaliti potem šplháme, sestupujeme do hlubin a vyvádíme sta krkolomných kousků v hodině, mračna řidnou a lze ve větším okruhu viděti skalnaté štíty vysoko nad námi.

Odpočívám právě na výstupku skalním vyčerpán únavou posledních hodin. Dívám se, jak s ostruhy asi osm metrů nade mnou opatrně spouštějí jedny naše saně. Kymácejí se na tenkém laně jako netvorný pavouk, sestupující líně na svém vlákně.

Jsem tak cele zaujat tím podíváním, že zachvívám se nervosně, když jemná ručka klade se náhle na mé rámě a hlas Naděždin, sladký a vzrušený, šeptá:

„Pohleďte, přece, drahý příteli! Jaká to chmurná krása!… Země nordických bájí!…“

A hlas Felicienův doložil:

„…triste comme un bonnet de nuit!… Smutná jako noční čepice!…“

Otočil jsem se prudce a hned jsem couvl zpět, neboť se mne zmocňovala závrať. Opřel jsem se o skálu. Mraky zmizely a kam až zrak dohlédl, viděl jsem širý kraj pod sebou jako plastickou mapu.

Hluboko pod námi pokrývaly úpatí pohraničních hor temné lesy. Dál a dál k obzoru vlnila se krajina pahorky, úvaly, roklemi, celá pokrytá huňatým pláštěm lesů, až se pak ztrácela v neurčité šedé mlze, která ukrývala mystéria Severu. Vlevo k severozápadu bylo horstvo proraženo hlubokým zářezem. Vnější ledoviště vniklo tudy do kraje obrovským ledovcem, který se posunul až do nízké pahorkatiny. Mohutné tmavé morény vroubily jeho boky a on rozšiřoval se vějířovitě, bílý a namodralý.

Z kolmého jeho čela vytékala řeka.

Valila své kalné vody kamenitým řečištěm do nížiny. Vřela, ječela a pěnila se, že až sem, když se v mrtvém tichu vánek pohnul, temný šum zalétal.

Po úpatí celého věnce pohraničních hor, na kraji sněhových polí blyštila se malá jezírka zelené ledovcové vody. Odevšad šumějíce spadaly vodopády jako stříbrné nitě.

Tu tedy ležela před námi ona tajemná Arktogaea – země mystická, kterou tolik učenců snažilo se dokázati, ještě více jich však popříti. Ležela tu země, zakletá ve strnulé ledové spousty Grónska, tam, kde ani nejsmělejší vědecké hypotézy neodvážily se ji hledati. Melancholické slunce, hluboko na jižním obzoru, obklopené dvojitým věncem pablesků, jako mdlé a unavené oko smutně hledělo v kraj pod námi. Padl na nás smutek a tíseň.

Osm hodin poté, když jsme urazili hroznou cestu bludištěm balvanů, haldami sutin a hromad štěrku, ucítili jsme vlahý vánek, nasycený zvláštní kořennou vůní vřesoviště. Přes staré, zvětralé morény, štěrkem a kamením nesměle vnikala sem vegetace.

Již na okraji sněhových polí shlédl jsem prvé malé statečné kvítky, které bezprostředně zpod sněhu vystrkovaly hlavičky. Teď objevovaly se tu ojedinělé malé oázy zelených mechů, trávních stébel a trsů. Balvany oděly se pláštěm lišejníků. Záhy oázy nabývaly větších rozměrů, spojovaly se v celé lány.

A posléze ležela před námi stráň, prostřená kobercem mechovým. Představte si, prosím, naše nadšení a pocity, které zmocnily se nás, když po tolika dnech skličující pustiny, která nás obklopovala, ucítili jsme kyprý mech pod nohama.

Konečně mohli jsme nadobro odložit protivné sněžné brýle!

Všemi póry vnímali jsme chtivě dech nové země. Jistý druh grónského vřesu, který vydává opojnou a pronikavou vůni jehličnatých stromů, připravil nám chvíle čisté rozkoše. Na sta květů zvedalo kolem pestré kalíšky: Japonské rhododendrony, nádherná vrbovka, purpurový všivec, bělostné hvězdice, lžičník, lomikámen, pampelišky, modré zvonky, bleděžlutý mák, červené anemonky, zlaté pryskyřníky!…

A co více!… Tu a tam zprvu ostrůvky, pak souvislé koberce tvořily keře nádherných brusinek a černých jahod, obsypané velikými borůvkami, černomodrými a jemně ojíněnými.

Vrhli jsme se na ně s bezohlednou dychtivostí a není divu, že Felicien na konec, maje ústa povážlivě začerněná, prohlásil zarmouceně: „…že bohyně střídmosti asi zahalila svou tvář…“

Neopomenul jsem natrhati kytičku pestrých kvítků, pravou polární kytici, kterou dvorně věnoval jsem Naděždě.

Přijala ji s úsměvem.

Ač teplota nepřevyšovala 12 stupňů, přece zdálo se nám nezvyklé horko. Těžké kožešiny putovaly k zavazadlům do saní.

Jak se to nyní volně dýchalo! A kolem nás vířil život!

Ve vzduchu bzučely mouchy a komáři. Vrhly se na nás s ukrutnou krvelačností ty malé bestie. Ale což my dbáme nyní o nějaké to bodnutí! Dva, tři velicí havrani vzlétli těžce z houští zakrslých vrb a ulétali dolů k lesům.

Po březích potoků křížily se nesčetné stopy zaječí.

V borůvčí a zakrslém křoví kolem nás skrývalo se na sta sněhulí. Byly slyšet, jak pobíhají a kdákají. Na všech stranách ohlašovalo se mladé polární jaro čilým vzruchem.

Každou chvíli rozběhl se Husky výbojně a tu poděšený hluk v podrostu označoval prchající ptáky.

Husky, jako nejlepší retrívr, zastavil se nehybně před křovinou, ve které se k zemi tisklo hejno sněhulí.

Ejhle, příležitost, dopřáti si čerstvého masa k večeři.

Čerstvé maso! Při slově tom sbíhaly se nám sliny v ústech, neboť věčné konservy a suchary důkladně se nám zprotivily.

Konečně také Felicien dočkal se kořisti. Nemeškal proto a při nejbližší vhodné příležitosti vystřelil.

Třesk výstřelu valil se úžlabinami.

Tři z ptáků klesli k zemi.

Avšak současně po naší pravici povstal zmatený hluk, který se přibližoval. Felicien okamžitě hodil sebou do lišejníku a levým loktem opřel ručnici.

Zástup asi šedesáti parohatých zvířat tryskem vyrazil z úvalu, kde se pásal. Jak prchali, ozýval se zvláštní praskavý zvuk, jako když přeskakují elektrické jiskry. Záhadný tento zvuk v kloubech při chůzi vyvozuje pouze jediný druh zvířat.

„Opravdu! Jsou to sobi!“ vzkřikl jsem.

„Tugtut!… Tugtut!“ volal Ekva a skákal nadšeně, neboť sob je vrcholem kořisti každého řádného Inuita.

Padla rána.

Veliký vůdce stáda s hustou bílou hřívou na krku a rozložitýma parohama, vymrštil se mocným skokem. Padl na kolena, zdvihl se však zase a zmizel s ostatními za vlnou terénu.

Felicien vyskočil, odplivl si a když se otočil k nám, tvářil se velmi mrzutě:

„Takové krásné karibu! Nejhezčí karibu, jaké jsem kdy viděl. Kapitální karibu!…“

Drbal se chvíli za uchem a doložil pak s hrozným pohrdáním: „…a taková mizerná rána!…“

Jaká pomoc! Musíme se vzdáti laskomin na čerstvou kýtu a spokojiti se sněhulemi. Však ani ty nejsou k zahození.

„Krásná země, překrásná,“ vyvolával Ekva u vytržení. „Sobi, sněhule, sobí lišejník. Překrásná země!“

Rozdělali jsme oheň, veliký oheň, který vesele praskal a kouřil. Oškubali jsme ptáky a nabodli je na jalovcové hůlky.

Nebyli ani řádně upečení, myslím, že spíš hodně krvaví, ani řádně solení, ale, přisámbůh, nejedl jsem nikdy tak skvostnou pečínku, jako onoho dne. Pomyslím-li, jak k tomu chutnaly brusinky a svěží ledová voda z blízké bystřiny!

Jisto je: hlady tu nezhyneme. A tak uspokojeni natáhli jsme se do mechu v stín zakrslých keřů vrb a olší.

Zatím, co Ekva bděl první na stráži, aby nic neočekávaného nevyrušilo náš klid, upadli jsme všichni v mrákotný spánek, nezbytný následek velikých útrap posledních hodin.

Errata:

19.10.2021 17:30