Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 16

 Hlas z hlubiny ticha

 mocný táh,

 zvuk, tajemně jenž stonásoben

 lkal . . ,

 H W. Longfellow.

Jak dlouho jsem spal?

Dle pozdějšího soudím, že spánek můj trval asi sedm hodin.

Probudil jsem se, když mi kdosi prudce otřásl ramenem a protíraje si oči uzřel jsem nad sebou dobráckou tvář Ekvovu, strhanou strašnou úzkostí. Ostatní ještě spali.

Husky byl vzhůru a stál na okraji svahu, oči plameny a srst zježenu. Vydával hluboké mručení a díval se dolů k lesu. Celý kraj byl ponořen v ponuré pološero. Těžká začernalá oblaka se ploužila nízko nad zemí. Vzadu nad obzorem lesů pršelo. Chmurné a mračné pohoří, s něhož jsme přišli, mizelo v závoji par. Nikde hlásku. Ani lístek se nepohnul. Sněhule a havrani zmizeli. Hmyz ukryl se před deštěm.

„Co je?“ zeptal jsem se a sáhl jsem po ručnici.

Ekva usilovně pokoušel se odpovědět, ale místo všeho ukazoval jen rukou …

„Co tam?… Co se tam děje?…“ ptal jsem se naléhavěji

Les měl svou obvyklou tvářnost.

Ale dřív než jsem se dočkal odpovědi, ozvalo se to znovu. Vycházelo to z okraje mlčících lesů, jakýsi démonický nečekaný ryk… Zprvu to bylo chrčení, klokotavý tón, který měnil se náhle v ryk řvoucí a sípavé polnice, a ustal jako uťatý.

A pak znovu cosi jako zívání rozespalého obra, chroptění, zakončené prudce vyraženým jekem. Hlas se odrážel o morény a boky skal, až zanikl v dáli. Musím se přiznat, že v následujícím naprostém tichu stál jsem dobré dvě minuty sklíčený podivným pocitem úzkosti. Díval jsem se stejně zděšeně jako Ekva do kosmatého lesa jehličnatého.

Jen jaksi vytušil jsem pohyb mezi starými stromy. Vrcholek jednoho z nich otřásl se na okamžik křečovitě, ač bylo úplné bezvětří a ostatní les stál nepohnutě. Nemohl jsem se mýliti: Cosi živého, neznámého, pohybovalo se tam pod větvemi.

Co to bylo? Jaký tvor hrozivý vyrážel tyto ryky démona pod cimbuřím černých hor a mezi ledovci, které dlouhými jazyky vnikaly výbojně až do lesů?…

Stál jsem tu, nakloněný nade srázem, v očekávání, že něco vyjde z pod krajních stromů, co sklátí mne hrůzou. Avšak nic se nehnulo, žádný ryk neozval se a les byl tak posupný, jako dříve. Ač díval jsem se bedlivě kukátkem, nepostřehl jsem nejmenšího.

Husky se upokojil.

Začal mne obskakovati, dívaje se na mne svýma očima moudrýma a mávaje huňatým ohonem.

Ekva posadil se do mechu a tupě díval se dolů. Ten ještě nedůvěřoval. A já, přiznávám se, také ne, já také ne!… Bude mojí povinností zpraviti o tom přátele, zejména pana Sneedorffa.

Neusnul jsem již. Nové a nové myšlenky mne napadaly. Přemýšlel jsem o tajemství této nové země, tak žárlivě střežené věkovitými ledy. O bytostech lidských, jež ji snad obývají. O příhodách či nehodách, které nás ještě očekávají.

Za půl hodiny nastalo ráno. Moji přátelé vstali posilněni a dobré mysli. Také chuti jim rozhodně neubylo.

Nové sněhule opékali a nové borůvky natrhali.

Zatím odešel jsem s panem Sneedorffem stranou, abych mu vyprávěl poslední události.

Starý pán vyslechl mne mlčky. Nechal si popsat znovu s největší zevrubností onen skřek z lesa.

Zamyslil se a otázal se jen:

„Jsou těžké mroží ručnice v pořádku?“

Zajisté, byly bezvadné, krkolomnou dopravou neutrpěly.

Pan Sneedorff byl zřejmě spokojen.

„Nabijte je, prosím, pečlivě,“ řekl, „a mějte je pohotově.“

Slíbil jsem, že tak učiním. Blahodárný vliv toho opatření pocítil jsem brzy sám, neboť stará má sebedůvěra se vrátila.

Hodinu po té vyrazili jsme dolů svahem k lesu. Zavazadla, jichž jsme mohli postrádat, zejména oboje sáně, ukryli jsme v příhodném výmolu. Přikryli jsme je nepromokavou plachtou a obložili plochými kameny, aby zbytky našich drahocenných zásob zůstaly ušetřeny nevítaných návštěv lišek a jiných čtyřnohých zlodějů. Nakupili jsme skutečnou pyramidu z kamení a do jejího vrcholu zarazili jsme zlomenou tyč lyžovou s pestrým vlajícím cárem, aby bylo skladiště v krajině zdaleka vidět. Zásoby na cestu a zbraně rozdělili jsme spravedlivě mezi všechny členy výpravy. Tlumoky schopné pojmouti spousty drobností přišly nám nyní velice vhod.

Po krátké úřadě usnesli jsme se, že z místa našeho pevného tábora podnikneme výzkumnou cestu do nitra neznámého kraje. Najdeme-li vhodnější místo, operační základnu tam přeneseme.

Vyhlédli jsme si tok řeky, vylévající se z průčelí velikého ledovce po levici. Kosmo, výběžkem lesa, doufali jsme tam v pěti hodinách doraziti.

Řeka plynula přímo k severu. Snad podle jejího toku snáze pronikneme lesní pouští do středu této země. Nebo zhotovíme vor a poplujeme…

Ve vrchních vrstvách vzdušných nastal asi pohyb. Nehybná oblaka dala se na pochod. Daleko na západě prohledala trhlinami jasná obloha.

Felicien už dříve učinil několik zdařilých náčrtků velkolepé okolní scenerie. Byl dojatý divokou krásou obrazu, který se před námi rozvíjel – a mlčel proti svému obyčeji.

Naděžda kráčela neohroženě, ponořena ve snění, s puškou v ruce a tlumokem na rameni. Statečnost tohoto dítěte zdála se nám všem vždy vlévati novou energii.

Míjeli jsme ojedinělé keře vrb, olší a kroutící se kleč, než jsme sešli po několika svazích štěrku, polích lišejníku a kolem malých rybníků a uzřeli jsme z blízka prvý strom…

Jako přední stráž lesa, postaven samoten nahoře na výspě, mrskán zuřivými větry, šlehán vánicí, smáčen mlhami, strom stál tu zedraný a zkroucený.

Jeho holé větve svíjely se jako ramena zatracence. Udiveně jsem zjistil, že to je limba³.

Tu a tam chvost rezavého či temného jehličí odolal a celý houževnatý, uzlovitý kmen pokrývaly jizvy.

Poněkud dále začínal souvislý les. Tu byly nádherné stromy, přímé pně a husté dlouhé jehličí, celý pluk kolosů statných a vzdorných, zasmušile stojících kosmatých obrů, jichž hlubina zela skoro černou tmou.

„Tajga,“ řekla Naděžda pološeptem. To jméno vybavilo v mysli mé představu pralesů limbových v poříčí Obu a Irtyše.

Sibiřan nazývá tajgou nedotknutý prales. Ať je to již ponurý les cedrů čili limb nebo zchudlý les řídkých borovic a modřínů na hranici stromů.

Právě v Sibiři tvoří limba krásné lesy v končinách, blízkých pólu zimy. Tento otužilý strom odolává i nejkrutějším mrazům. Zdá se přímo vyhledávati drsné podnebí a blízkost ledovců, neboť ve vysokých Alpách a Karpatech, nejvíce v Tatrách, je tomu tak pravidelně.

Zde, jak jsme se přesvědčili, vyplňuje jižní cíp zakleté země a tvoří u paty jižních ledovců věčně zelený věnec. Dosahuje-li v Sibiři limba až k 68  s.š. a lesy modřínu na Jeniseji dokonce až za 70  s.š., tajga vzrostlá za příznivých klimatických poměrů nepřekvapuje mne obzvláště. Dle mého náhledu účinky dlouhé polární Noci kompensovány jsou ustavičným světlem dlouhého Dne. Síla slunečního světla je zde větší, než kdekoli jinde. To je pro rostlinstvo věcí velmi důležitou: světlo nahrazuje teplotu.

Přesvědčil jsem se, že v této zemi rostliny pospíší si s pupeny a květy z jara ještě pod sněhem, o překot a s pospěchem, aby – až sníh sejde – plně využily krátké doby světla a tepla, jež je jim poskytnuta.

Vešli jsme do lesa s pocity podivnými.

Přísně, ba strašidelně stála tajga. Ticho tu panovalo a valné přítmí, které zamračená obloha ještě zvětšovala. Kosmaté limby, obrovské, věkovité ani se nepohnuly. Ani křik ptáka nebylo slyšeti. Plesnivé jehličí bořilo se nám pod nohama. Na vlhkých místech pokrýval půdu hustý mech. Skácení velikánové mizeli pod jeho pokrývkou. Tyto kmeny byly úplně zetlelé, podobajíce se náspům hlíny. Pařezy, porostlé borůvčím a kapradím, tvořily pravé květinové koše.

Tu a tam byly stářím šedivé stromy ověšené vousatými lišejníky. Místy pravé moře černých jahod a brusinek tvořilo hustý orosený podrost. Brodili jsme se jím až po prsa.

A tak drali jsme se jen zvolna ku předu, mlčíce…

Jen praskot suché větve, která se zlomila pod kročeji, zněl občas ostře tichem. Nápadné bylo veliké množství pavučin. Jejich bělavé pletivo neobyčejně silné táhlo se od kmene ke kmeni.

Všiml jsem si, že utkali je velicí pavouci, stříbrošedí a huňatí jako medvídkové, kteří hnízdili v dutinách kůry. Příroda vyzbrojila podivuhodně tato zvířátka skutečným kožichem proti drsnému podnebí. Do jaké míry jsou jedovatí, nemohl jsem se tehdy přesvědčiti.

Nápadný byl dále úplný nedostatek mravenců v tomto lese. Později poznal jsem, že v této zemi scházejí vůbec.

Probíraje nuzné své botanické vědomosti, připadl jsem na to, že tyto limby rodí velké množství šišek s jedlými semeny.

Naděžda, s níž jsem o tom potichu hovořil, říkala jim „cedrové oříšky“. Jsou aromatická a chutnají prý jako mandle.

Nuže, dočkáme-li se, až tyto šišky uzrají, pochutnáme si na lahodných pineolách!…

Pochod náš stával se stále obtížnějším. Pomyslete, že při každém třetím kroku proboří se vám půda pod nohama, neboť je zde zpráchnivělý kmen, přikrytý mechem, který při doteku zhroutil se v prach. Jsou tu zrádné větve, ukryté tak vynalézavě, že vám v nejvhodnějším okamžiku podrazí nohy. Jsou tu studené stružky, plynoucí v úzkých rýhách a ztrácející se pod kořeny. Bahnité nádrže po vyschlých kalužích. Ostré kamení pod mechem. Pavučiny ovíjí se vám kolem obličeje a vlají jako mohutné babí léto, nebo, chcete-li, jako »les fils de la vierge« dle Feliciena.

A při tom zatajujeme dech, neboť nás zaráží přísná vážnost těchto starých limb, vyrostlých před staletími v začarovaném tom koutě zeměkoule.

Ohlížíme se s nevolným pocitem, jako by houština tajila cosi nepřátelského, hrozného. Cítíme, že dopouštíme se bezpráví, vnikajíce sem a porušujíce odvěké tajemství…

Nevyplašili jsme však ani myšky, ani veverky.

Les je vymřelý.

Kam poděla se stáda lesních sobů, oněch woodland-caribou – jež viděli jsme sem prchati? Nikde neozve se ani smutný krákot havranů. Šero – ticho – a vlhko.

Každou chvíli zastávka spojená s kontrolou kompasu.

Pokud se pamatuji, uplynuly asi tři hodiny. Tento celkem krátký pochod nás úplně vyčerpal, neboť cesta byla čím hlouběji, tím neschůdnější. S nedočkavostí naslouchali jsme, zda již nezaslechneme hučení řeky, ale nic se neozývalo.

K jedenácté hodině zvláštní pohled zjevil se zrakům našim.

Les na tom místě byl v širokém okruhu značně zpustošený.

Křoviny a trsy brusinčí byly rozdrceny a sešlapány. Malé stromky zlámány nebo zpola vyvráceny. Větve okolostojících limb poškozeny byly způsobem, který dokazoval, že někdo ve značné výši ulamoval z nich mladé šťavnaté letošní výhonky. V mechu a vlhké půdě jevily se neurčité zbytky obrovských stop.

Také chování našeho psa budilo pozornost.

Pobíhal rozčileně kolem, očichával zemi a pak s čenichem pozdviženým dal se do vytí, které teskně kolem se ozývalo.

Prohlížel jsem pečlivě celé místo. I ostatní jevili nemenší zájem. Ale nejšťastnějším byl Felicien. Přiběhl za chvíli s kořistí, kterou nalezl na uschlé větvi limby asi ve výši dvou metrů nad zemí. Prohlížel jsem si ji dlouho zamyšlen. Byl to chomáč srsti, pozůstávající z několika dlouhých, poněkud vlnitých, ryšavě hnědých, žíním podobných vlasů. Náhle povstalo ve mně tušení.

Bleskem.

Leč domněnka má zdála se mi tak nestvůrnou a odvážnou, že netroufal jsem si pronésti ji hlasitě. Ten ryk, vycházející z lesů! Ty stopy zde, a konečně tato srst!… Bylo by to možné?…

Zvedl jsem hlavu a pohlédl na pana Sneedorffa. Zraky naše se setkaly. A tu poznal jsem, že stejná myšlenka vznikla v mozku starého badatele, myšlenka bizarní, kterou ani on neodvážil se vysloviti…

------------------------ Poznámky:

  3 Pinus cembra.

Errata:

19.10.2021 17:30