Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 17

 Byl jsem na východě na stráži

 při proudu;

 tu vyhledali mne děsiví obři…

 Harbardhsliódh.

Učinili jsme krátkou zastávku.

Pojedli jsme a odpočali si.

A pak šlo to pohodlnější stezkou, kterou vyšlapali před námi obrovští neznámí tvorové, kteří obývají tuto tajgu.

Šli jsme s ručnicemi k výstřelu připravenými, ale nikde se nic nepohnulo. Po hodině uslyšeli jsme šum vody. Stromy se rozestoupily, i uzřeli jsme řečiště plné balvanů a valounů, jimiž prodírala se s hukotem hněvná kalná voda ledovcová.

V těchto místech veliká zvířata nepochybně řeku přebrodila. Stopy se docela ztrácely ve vodě a v kamení.

Jdouce proti proudu do svahu dosti spádného, spatřili jsme pak cíp onoho ledovce gigantického, z něhož řeka vyvěrala.

Podivná a úžasná byla to dekorace. Kolmá, hladká zdvíhala se tu modravá stěna ledu do výše téměř tří desítek metrů.

Při zemi zelo smáčklé ústí ledové jeskyně, ze které ječela voda. Ledovec kypěl a rostl směrem k pohoří až spájel se nahoře nad mračny kaňonu se zevním ledovištěm grónským.

Morény, které vyryl, smýkaje své miliardy tun do údolí, vyvrátily lesy na úpatí skal. A zřetelně viděli jsme nahoře na jeho hřbetě několik ohromných černých balvanů, které nezkrotná síla zmrzlé vody udrásala z boků pohraničních hor…

Na počest vůdce výpravy pojmenovali jsme onen ledovec jménem Sneedorffovým. Řeka, která z něho vytékala, nazvána jednomyslně řekou Nadějí.

Kam nás povede?

Ukáže-li nám cestu, kterou sledujíce prozkoumali bychom tajemství oázy a objasnili záhadné osudy Alexeje Platonoviče – zaslouží plně svého jména.

Zatímco jsme odpočívali porůznu na balvanech, Syv a Ekva toulali se okolo.

Z návyku nespustil jsem Kjaeltringa s očí, který se nyní pod přísným dozorem neodvážil ani vzhlédnouti k Naděždě. Maje neurčité tušení, že mi od tohoto zlého člověka hrozí nebezpečí, neulevil jsem ve své ostražitosti. Tu zpod přimhouřených víček pozoruji, jak jeho snědý, zarostlý obličej jeví náhlý údiv, pak radostný úžas. Učinil pohyb, jako by chtěl cosi zdvihnouti. Ale náhle vytušil snad můj pohled. Opanoval se včas a pokračoval ve svém lhostejném bloumání po břehu.

Nemeškaje vzchopil jsem se a spěchal jsem k místu, kde Syv dříve stál. Hledal jsem dlouho marně mezi divokou směsicí balvanů, až náhle unikl mi výkřik.

Přede mnou zpola ve vodě zpola na břehu ležel – zlomek ocelového kormidelního půlměsíce z našeho ledního automobilu!

Okamžitě, zajíkaje se, svolal jsem ostatní. Jaká to novina! Jaký nález!… Jinak nemohlo tomu býti: vody tající v základech vnitrozemských ledů prorazily si cestu, ledový tunel, vyplněný proudem. Spád jeho směřoval hlubokým průsmykem, kterým svážel se ledovec Sneedorffův!

Náš stroj spadl do trhliny a rozdrcen uchvácen na dně tekoucí dravou vodou řeky Naděje, zavlečen a vyvržen byl v troskách pod oblohou této neznámé země.

Kde jsou však ostatní trosky?

A kde mrtvoly Petra Holberga a Steffense?… Rozeběhli jsme se zoufale po břehu kalného proudu. Hledali jsme mezi kamením v řečišti, odvažujíce se na kluzké balvany, obklopené zelenou letící vodou, k tůním, na nichž kroužila pěna, k nánosům sypkého písku, který bořil se pod nohama…

V místě, kde balvany tvořily šikmo řečištěm barieru, odvážil jsem se, přeskakuje vodopády, na druhý břeh.

Nikde nic – ani kus nýtu nebo šroubu. Jen onen jediný kus oceli, který nám nemohl nic povědět o průběhu temné katastrofy, která udála se v hlubinách ledovců.

Zklamání naše bylo nemalé. Živě vzbuzená vzpomínka na nedávné neštěstí rozrušila nás a zasmušila. Já pak marně hloubal jsem, proč Syv chtěl zatajiti svůj nález.

V mé hlavě rojily se představy o katastrofě. Jak stroj řítí se v bezednou hlubinu, narážeje o hrany a útesy. Jak dopadá rozbit do podzemního proudu, který bleskurychle proráží hladkým ledovým tunelem. Jak řítí se v beztvárné směsici touto vodní rourou uchvácen stále rostoucí prudkostí proudu.

A pak zasvitne světlo, proud řítí se ven otvorem jeskyně, přímo v limbový prales …

A tu bylo mi jasné, že nemůžeme doufati některého z přátel svých uzříti živého. Snad – možná – jdouce podle toku této řeky, nalezneme někde daleko v kořání zapletené zbytky těl, k nepoznání zohavené.

A bál jsem se v duchu shledání takového…

Ve tři čtvrti na pět, po tříhodinovém odpočinku, nastoupili jsme zpáteční pochod po pravém břehu řeky Naděje, pochod, kterým začala řada neuvěřitelných dobrodružství.

Voda tvořila tu často slapy, peřeje, vodopády, které se prodíraly tlustými paprsky mezi troskami skal. Mnohdy ležely v řečišti vyvrácené kmeny limb, některé ještě obalené čerstvým mechem, jiné vybílené větrem a vodou jako staré kosti.

Tajga byla na březích promrskána podzimními vichřicemi. Veliké vývraty ležely v divé směsici, podléhajíce rozkladu. Avšak živorodé jarní slunce kouzlilo tu jako čaroděj nový podrost, na tisíce mladých limbiček, které vystrkovaly zelené hlavy mezi tělesy padlých obrů.

Jinde byl les nedotknutý. Chvostnaté větve natahovaly se daleko nad vodu a podrost dosahoval k samému okraji podemletého břehu.

Často vzdálili jsme se pro neschůdnost břehu oklikou mezi pahorky. V zasmušilém tichu slyšeli jsme přitlumený hukot řeky a minuvše srázy, blížili jsme se zase k vodě. Odkudsi z tajemného severu, kde se rodila vlivem neznámých klimatických poměrů, stoupala teplota skoro v dusno. Jakési mdlé, olověné mlhy skryly slunce. Celý les trčel tu nehybně a jediný zvuk vrhaný v mrtvou tiš byl šum řeky.

Rozhodli jsme se učiniti třídenní pochod k severu a pak, v případě potřeby, vrátiti se ke skladišti v předhůří.

„A potraviny?“ ptal jsem se.

„Toť bída,“ vzdychal Felicien nadlehčuje svůj tlumok. „Za chvíli budeme na suchu. Jak by ne!? Žádná zvěř kolem dokola. Nikde nic. Ani veverky. Jako by navzdory nám vše živé odtud se vystěhovalo.“

Náš lovec jevil upřímný zármutek a plácal roztrpčeně na pažbu těžké mroží ručnice, s níž se statečně a v potu tváři vlekl. Očekával jsem každým okamžikem prudký výbuch jeho ironické zimnice. A skutečně, nedalo to na sebe dlouho čekati.

„Země, kde pobíhají zvířata, dosahující výše pěti metrů,“ vybuchl. „Zvířata, která rozšlapují mlází a vyvracejí limby jako třtinu, de par tous les diables – to je divné!… K čertu, k čertu, slon uprostřed ledovců! Ale ani to by mi konečně nekazilo náladu, ač se to nesrovnává s učebnicemi, palsam-bleu – ale záhadní tvorové této země jsou stejně velicí, jako neviditelní!…“

Ironický hlas jeho zazněl divně tišinou.

V temže okamžiku povstal náramný hluk v lese po pravici. Podrost tam praštěl a země duněla pod těžkým krokem. Současně zařičel onen démonický hlas, který jsem již znal, tak blízko, že jsme se naráz zastavili jako zkamenělí.

A jiné hlasy odpovídaly, že z toho vzniklo zuřivé troubení chraplavých polnic a ječivých pozounů.

Ubožák Ekva vymrštil se pojednou jako šílený:

„Kokvoia!… Kokvoia!“ řval jakýmsi nepřirozeným, cizím hlasem. Toto slovo označuje jistého hrozného démona inuitských pověr, který má strašná černá chapadla.

Tu jsme zpozorovali cosi jako tmavého hada, který točil se proti šedému nebi mezi špičatými vrcholky dvou nízkých limb.

A teď začalo se to s hlukem a hřmotem dráti k řece, veliké a neohrabané, hnědě ryšavé, huňaté, s nesmírnými bílými kly a silným chobotem. Hora masa, pod jejíž chůzi země sténala.

Ekva změnil své skřeky: „Tornahuk-suak! Obrovský stín!… Tornahuk-suak!… Duch … Duch!!…“

Díval jsem se jako zmámený a jako z dáli slyšel jsem Naděždin hlas:

„To přece jsou mamuti, tvorové dávného diluvia.“

„Je to jako v těžkém snu,“ odvětil jsem skoro automaticky. „Ale je to přece nejstřízlivější skutečnost.“

Mamuti vyrazili z lesa a vstoupili do řeky, aby přebrodili na opačný břeh. Bylo jich pět a vedl je ohromný starý samec. Byl jistě půl páta metru vysoký, s mohutnou, téměř černou hřívou na krku a dlouhými třásněmi na bocích a břiše. Čelo měl vysoké, nápadně vyklenuté. Jeho maličké uši pohybovaly se nervózně. Mezi zažloutlými kly huňatý rypák svíjel se jako tučný červ.

Vstoupil do řečiště, při čemž voda rozbíjela se pěníc o sloupy jeho noh. Za ním zvolna sledovala ostatní zvířata: jeden mladý samec s kly ještě málo vyvinutými a dvě slonice, z nichž jedna něžně pobízela chobotem mládě, sotva několik měsíců staré, celé huňaté a kulaté, nemotorné, komicky roztomilé.

Zděšený křik Eskymákův upozornil mamuty na nebezpečí. Vůdce tlupy otočil se, svinul těžký chobot a zatroubiv na poplach, chtěl rychle minouti brod.

Ale stalo se něco neočekávaného. Přítel Felicien sledoval se zjevnou rozkoší od samého počátku nenadále se zjevivší nestvůry. Nepodivil se, neustrnul, jako by byl zvyklý každodenně vídat půl tuctu mamutů.

Pozdravil je přátelským pokřikem, jako by stál u mříží Jardin ďAclimatation:

„Un vrait Robert! .… Ami commode!… Voilá!“

Chytiv ručnici, připravoval se k výstřelu.

Poznal jsem okamžitě, jaké by se dopustil neprozřetelnosti. Rozhodně musíme nechati na pokoji tyto tlustokožce.

Skočil jsem k Francouzovi.

„Nestřílet, nestřílet!“

„Tolik centů čerstvého dobrého masa – a nestřílet?…“ odpověděl mi se shovívavým úsměvem.

Chtěl jsem mu sraziti hlaveň dolů. Ale bylo již pozdě.

Hluboká rána houkla a za ní druhá, vyvolávajíce rachot ve stráních a tichém lese.

Počalo ječení a troubení, až uši zaléhaly… Dva, tři obludní tvorové tryskem přehnali se kolem nás zpátky do lesa, divže nás neušlapali. Prchali, drtíce podrost, a hluk jejich útěku tichl v dáli.

Vzhlédnuv, viděl jsem velikého vůdce stojícího samotného uprostřed řečiště. Chobotem ohledával si nepatrnou krvácející ránu na kyčli. Jeho utrpení musilo býti asi prudké, neboť zuřivost jeho vzplanula náhle proti trýznitelům jako pochodeň.

Hříva jeho zježila se, oči žhnuly jako uhlíky. Náhle, dřív než jsme se mohli skrýti, vrhl se na nás s neočekávanou rychlostí.

Uchopil jsem Naděždu a vtáhl ji za kmen staré limby, kde aspoň částečně byla v bezpečí. Rozhlížeje se opatrně, vidím, že i ostatní skryli se dle možnosti.

Jen Syv ne.

Nešťastný člověk vběhl zraněnému zvířeti téměř do cesty.

Mamut vrhl se naň v slepém vzteku, aby uchvátil jej chobotem a zdrtil pod nohou.

Syvovi šlo o život.

Utíkal, kličkoval, klopýtal, zase vstával. Ale smrt seděla mu v týle. Zdálo se, že úzkostí ztratil Kjaeltring poslední špetku rozvahy. Začal skučeti jako vlk, že to bylo hrozné poslouchati…

Za vývratem zahlédl jsem klečícího Feliciena marně zápolit s těžkou ručnicí. Bezpochyby vzpřímila se mu ve chvatu při nabíjení patrona, nebo některá z částek zámku, mlhou zrezavělá, vypověděla v kritickém okamžiku službu.

Pocítil jsem cosi jako záblesk krutého uspokojení, pocit nestvůrný, vida potměšilého Syva propadati zhoubě. Jeho osud zdál se býti zpečetěn…

„Střel, Karle, střel přece!“ slyšel jsem Felicienův hlas.

Tu teprve ucítil jsem těžkou ručnici ve své dlani.

Chvějící se hlas Naděždin opakoval:

„Střelte, rychle, rychle – než bude pozdě!“

Vzhlédl jsem překvapen:

„Vy, Naděždo?…“

„Nemohu! Ach, nemohu! Je to příliš hrozné. A hle!“ výkřik urval se jí ode rtů. „Hleďte – pan Sneedorff!“

Scéna se změnila. Dojat hrůzou okamžiku vyrazil šlechetný pan Sneedorff z houštiny mávaje sekyrou. Chtěl se vrhnout vstříc hrozné obludě téměř bezbranný, aby zachránil člověka. Štěkaje vyrazil statečný Husky po boku starého pána.

Vše odehrálo se v několika vteřinách. Byl svrchovaný čas.

Obluda, které z chundelatých třásní crčela voda, zarazila se překvapena novým nepřítelem. Váhala, ale pak bleskem zaútočila na pana Sneedorffa.

Palčivý pocit studu mnou pronikl. Zahanben pozdvihl jsem ručnici opřenou o kmen limby.

Mířil jsem pečlivě...

Mířil jsem okamžik s největší soustředěností. Stiskl jsem s palčivou vůlí zničit tu vzteklou nestvůru před sebou, kterou již dávno měla příroda vyhladiti s povrchu země.

Kolos běžel ještě tiše deset kroků. Ale prostá ocelová střela, střela s pláštěm ocelovým, ale nezakaleným hrotem olověným, vykonala přesně svůj hrozný ničivý úkol.

Mamut se zastavil, svinul křečovitě chobot a třásl se.

I svalil se těžce a s temným hlukem, jako utržená skála.

Ležel pak jako rezivý balvan mezi temným jehličím a jeden jeho ohromný zažloutlý kel trčel hrozivě k nebesům.

Odhodil jsem zbraň odkašlávaje s afektovaným klidem, ač se mně ruce nervosně chvěly.

„Díky,“ řekla Naděžda prostě.

Nepocítil jsem žádné uspokojení ze svého úspěchu. Byl jsem na sebe příliš roztrpčený pro své váhání, a tak všechny pocity, s nimiž jsem k padlému zvířeti přistupoval, vyhranily se v zájem čistě vědecký. Neohlédl jsem se ani po Syvovi, který se, bledý a třesoucí, zhroutil kdesi v houštině.

Nechtěl jsem slyšeti ani slova díků nebo pochvaly.

Chtěl jsem viděti mamuta.

Ohmatati si to monstrum. Učiniti si poznámky.

Mrtvý velikán ležel s třemi ranami v těle. Obě Felicienovy rány nebyly smrtelné, ale střela z mé ručnice pronikla uchem do mozku a účinek její byl zdrcující. Triumf moderní zbraně. Působí opravdu určitou rozkoš, zabíjeti s takovou jistotou.

Stál jsem chvíli v němém úžasu nad tím tvorem pravěkým, tvorem doby glaciální a diluvia, který přede mnou ležel ohromný a skutečný, dosud teplý, tvor, který před okamžikem řádil zde v nezkrotné zuřivosti. Jeho kel mohutný měřil jistě sedm metrů, sedm metrů nejlepší slonoviny, dobrých 125 kilogramů, nad níž by zaplesal každý lovec středoafrický.

Nádherné ty exempláře ocenil by odborník jistě na 7000 K.

Žádná fosilní slonovina tunder nebo Ljachovských ostrovů, dobré, čerstvé zboží, až příliš čerstvé, to mně přece uvěříte?!

Obdivoval jsem jeho boční třepení, jeho vlnitou hustou podsadu a jednotlivé chlupy jeho hřívy, až metr dlouhé.

„Jeho rypák bude lahůdkou,“ prohlásil rozšafně Felicien, který na celou tu záležitost pohlížel se stanoviska praktického. „Četl jsem o tom v knížce kteréhosi afrického cestovatele, který dělal svým čtenářům exotické laskominy. Nuže, bude nejlépe, popřejeme-li si malého občerstvení. Oh, co by se tu zásobilo biliárů!“ doložil, poklepávaje na trčící kel.

Pod rázným velením Francouzovým Syv, dosud bledý, dal se okamžitě do práce.

Vedle v zemi vyhloubil dlouhou mělkou díru a snesl od řečiště vhodné valouny. Rozdělal pak mocný oheň ze suchých větví a pekl v něm nejprve tyto ploché kameny. Když byly do běla rozžhaveny, vyplnil jimi jámu a na ně položil uťatý a očištěný chobot mamutí.

Zanedlouho byla pečínka hotova. Tak asi vyhlížela hostina troglodytů. Musím však potvrditi, že jemnější pečené, chroupající a tučné jsem dosud nejedl.

V tu chvíli objevil se, přilákán znamenitou, daleko po okolí se šířící vůní – Ekva. Ubohý tlustý Inuit, přemožený děsem při shlédnutí nevídaného obrovského živočicha, zalezl někam do kořání, stočil se tam do klubka a sotva dýchal.

Celé dvě hodiny nedal o sobě věděti. Soudili jsme již, že zbloudil nebo že stihlo jej nějaké neštěstí, když tu z čistajasna vynořil se zcela neporušený, přitahován delikátní vůní a svým nikdy se nemenšícím apetitem.

To přemohlo i nejhorší strach před duchy a obludami.

Vyzkoumal tedy nejprve náležitě, že vzduch krom skvostné vůně je čistý, přiloudal se, jakoby se nic nebylo přihodilo. Za chvíli už byl v plné práci. A opravdu, všechna čest, Kokvoia byla znamenitá a děsný Tornahuksuak oplýval přednostmi, jimiž nemohl opovrhovati. Spolykal neuvěřitelné porce a jeho dobrácký obličej zazářil jako úplněk v blahu zažívání. Soudil však, že ještě lepší byl by asi žaludek tohoto dobře chutnajícího tvora, žaludek obrovský, naplněný nejjemnější polostrávenou kaší rozžvýkané trávy a mladého jehličí.

Líčil nám živými barvami přednosti takového žaludku u tvora, kterého nazýval nyní »mamatok«, slovo které rozhojní řeč inuitskou – ale kupodivu jsme odolali a zůstali neoblomní k jeho svodům a lákáním, patrně z ohledu na žaludek – náš.

Neboť rafinovaný předpis eskymácké kuchyně vyžaduje požívání této delikatesy za syrova!…

Teprve po hojném obědě obracely se naše myšlenky zpět k posledním událostem. Felicien seděl na balvanu a skicoval si divokou scénu tábora u mamutí mrtvoly. Já jsem odešel znovu k tlustokožci, měřil a zapisoval s celou rozkoší milovníka přírody.

Při té příležitosti zjistil jsem na zadní kýtě mamutí staré, dávno zhojené stopy strašných zranění. Která bestie může se odvážiti na tak silného tvora?… Sedí snad v těchže mlčelivých lesích, které nás obklopují?… Jistě – kde také jinde?

Když jsme odpočívali u praskajícího ohně a pokuřovali, neodvážil jsem se zmíniti o svém novém objevu.

Mraky nad námi daly se zvolna do pohybu. Ale na sever obnažovala se žlutavě sinalá obloha, která nevěstila nic dobrého.

Vítr, který časem zavanul, byl teplý. Neustálé palčivé sluneční paprsky hromadily téměř ve vzduchu elektřinu.

„Tato země ponurá,“ řekl pan Sneedorff vyslovuje tak vlastní moji myšlenku, „zachovala si všechny podmínky, které panovaly v severní a střední Evropě za doby glaciální. Tehdy se i tam podle okraje ledovců procházela stáda mamutů. Pak tito tvorové ustupovali za mizícími ledovci, neboť byli to tvorové vysokého severu.“

„Nejdéle,“ vmísil jsem se do hovoru, „udrželi se v Sibiři a cirkumpolární Americe.“

„Zajisté! Pak živelní katastrofy nebo člověk zničili poslední stáda. Možno též, že nějaká nová epidemie, mor, zadávila veliké a houževnaté kolosy. Vytrval jen zbytek, kolem něhož sevřel se prsten grónského ledu. Jejich životní podmínky se tu nezměnily.“

„Ale pak,“ promluvila Naděžda, jež seděla dosud zamlklá, „pak by musili zde býti také největší nepřátelé mamutů.“

Myšlenka na stopy strašných pazourů mihla se mi hlavou.

„Kdo?“ ptal se Francouz, aniž přerušil skicování, a vypustil nosem dva tenké proužky cigaretového dýmu.

Dívka učinila pomlčku a zadívala se do tajgy pohledem starostlivým.

„Lidé,“ řekla pak.

A když jsme všichni mlčeli, pokračovala.

„Lidé, kteří lovili mamuty v glaciální době u Předmostí na Moravě. Ti lidé pradávní, kteří ryli podivuhodné obrazy mamutů a sobů na parohy a kosti, nalezené v jeskyni Madeleinské v Dordogni…“

„Slečno, slečno,“ zvolal jsem v upřímném podivu, „klaním se vašim vědomostem v tomto u dam tak málo oblíbeném oboru věd. Dovolíte mi, abych pokračoval?“

Chtěl jsem se také blýsknouti vědomostmi a pokračoval jsem stejným tonem:

„Lidé diluviální, kteří okrášlili jeskyni Font-de-Gaume sedmdesáti čtyřmi výbornými kresbami zvířat, mezi nimi dvou mamutů, provedených manganovou černí a okrovou hlinkou …“

„Nezapomínejte,“ dokončil pan Sneedorff s úsměvem, „ani na jeskyni Altamiru v severním Španělsku, aniž na jeskyně v Com-barelles …“

Hleďme, málem bychom byli sestavili učenou přednášku.

Avšak po těch výbuších znalostí, jistě komicky působících v našem podivném postavení, nastala tím tísnivější zamlklost.

Zraky naše s novou nedůvěrou zalétaly do hloubi černého pralesa. Ano, byli tu sobi, v této podivné zemi, byli tu i mamuti.

Byl tu snad i člověk nebo jiný tvor, jemu podobný, který hubil tuto zvěř?…

Které plémě Hyperborejců obývá okolní divočiny?

„Ne,“ promluvil konečně Felicien a s velikým zíváním sklapl skicář. „Takového člověka, o kterém jste právě mluvili, prostě není. Připouštím, že tu ten »Vrait Robert« je čistokrevným mamutem. To mě nijak nezaráží, ale lidstvo, velectění,“ a Felicien spustil tónem, z něhož přímo vyznívala ironie, „lidstvo jistě nezanechalo ke své hanbě svědky svého primitivního vývoje. Svědky nedokonalosti. Svědky zvířectví, bestiality. Jak to říkala stará naivní věda?… Homo diluvii testis …“

„Pithecanthropus erectus Dubois,“ pokračoval jsem.

„Horno Heidelbergensis.“

„Horno primigenius.“

„Člověk neandertalský.“

„U – ú – ú“, zavyl najednou Ekva v prudkém uleknutí.

Cosi zasvištělo a Inuit chytil se za prsa.

On jediný neodložil svůj oblek grónský.

A tak šíp s pazourkovým ostřím, který vyletěl z tmavé houštiny, projel mu anorakem i timiakem a rozškrábnuv mu nepatrně kůži na prsou, zůstal trčeti v trhlině tlustého oděvu …

Errata:

19.10.2021 17:30