Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 18

To byla vskutku pádná odpověď naší posměvačné diskusi!

Chopili jsme se zbraní a skrčili se do úkrytů. Vyčkávali jsme. Nic nepřicházelo z hlubin lesů.

A přece tento šíp vymrštila tětiva luku, kterou mohla napnouti jen lidská paže! Byli tu lidé!

Postavení naše stalo se kritickým. Neboť neznámý tento lid vyslal nám šíp na uvítanou. Jak bude dále?… Jsme obklopeni, sevřeni kruhem neviditelných nepřátel.

Snad se ale dá s nimi vyjednávat. Není přece divochů tak zarputilých, aby vlídnost a dary nezmírnily aspoň na okamžik jejich zlé pudy. Avšak postavení naše bylo málo záviděníhodné.

Se tří stran obklopoval nás les, se čtvrté hučící řeka.

Nepřítel mohl se na nás vrhnouti s několika míst najednou.

Pan Sneedorff navrhoval, abychom co nejrychleji nalezli si novou, pevnější posici, kde bychom se po případě mohli brániti a kde by rozhled neumožňoval nepříteli připlížiti se těsně k nám. Abychom tedy obsadili vrchol protějšího pahorku.

Protože pak nikdo v lese se neobjevoval, soudili jsme, že ojedinělý divoch, nebo zvěd nějaký, z uleknutí poslal na nás šíp z houští.

Souhlasili jsme tedy ihned s učiněným návrhem, neboť času nebylo nazbyt. Zmíněný pahorek ovládal zvlněnou a zbrázděnou krajinu. Do tří čtvrtin své výše byl pokrytý lesem. Na vrcholku tvořila podivný chochol skupina malých zakrslých cedrů. Sebrali jsme zavazadla a Felicien, dlužno tak k jeho chvále podotknouti, nezapomněl ve všeobecném rozechvěni vzíti s sebou notný kus mamutího jazyka…

Ekva a Syv, kteří nesli zavazadla, uchýlili se doprostřed ozbrojené čety. A tak postupovali jsme s ručnicemi připravenými k výstřelu. Za každým kmenem tušili jsme nepřítele, ale pokaždé nás tušení zklamalo.

Nebylo tu nikoho.

Nápadně se setmělo. Slunce skrylo se nejspíš za mraky. Les vyhlížel ještě nevlídněji.

Čím výš jsme vystupovali, tím více vzrůstal v nás pocit bezpečí. Nebýti šípu, který mohli jsme ohmatati, byli bychom hotovi považovati celou příhodu za planý poplach.

Po půl hodině vyšli jsme z lesa. Překročili jsme louku sobího lišejníku, svah posetý kamením a dolíky a zastavili jsme se pod třemi limbami na vrcholu.

Rozevíral se odtud široký, chmurný rozhled.

Vlna za vlnou ježily se k severu pahorky porostlé tajgou. Údolí a rokle mezi nimi černaly se tmou jako tůně. K jihu stoupal zamračený kraj příkře k Alpám. Nad nimi byl horizont sinale ozářený odleskem ledovišť.

„Bude bouře.“

Hlas pana Sneedorffa zněl starostlivě. A opravdu – obloha změnila se hrozivě. Černé chmury, věštící bouři, zavalily nebesa. Celá příroda stála strnulá, jako v úděsu nad tím, co přijíti má.

Dusné ticho padlo na lesy. Bylo slyšet jen tlumený šum řeky Naděje. Postavili jsme rychle stan, jehož provazce upevnili jsme co nejpečlivěji ke kmenům.

Syv sešel pro vodu k prameni, který vyvěral doleji na svahu a pak zapálil líh v primusovém aparátu. Za chvíli slyšel jsem, jak var v kotli zpívá tenkým sykotem.

Šero zhoustlo téměř ve tmu. Na severozápadě se rozsvítila nebesa velikým tichým bleskem. Bouře se blížila.

V tom z rokle zachrčelo poplašné zatroubení a hned utichlo.

To patrně mamut, čímsi ulekaný, dával ostatnímu stádu výstrahu. Hned však ozvaly se jiné zvuky dole u řeky, přímo pod naším stanovištěm.

V místech, kde zanechali jsme mamutí zdechlinu, zdálo se býti živo. Hrozivé jakési brumlání vycházelo odtamtud a dvojí trojí krátké zavytí, které způsobilo, že Husky zježil srst po celém těle. Seděli jsme mlčky na vrchu naší homole, obličejem obráceni tam, odkud bouře přicházela. Felicien objímal kolena rukama a pohlížel strnule do dálky. Pan Sneedorff klidně pokuřoval.

Veliký zelený blesk roztrhl nebesa, a v jeho oslepujícím světle na okamžik s podivuhodnou přesností vystoupily nehybně stojící černé lesy.

Za chvíli poté zarachotil pod obzorem hrom, zhluboka a tlumeně, jako nějaká báječná obluda, skrytá za horami, která se chystá ke skoku na vyhlédnutou kořist.

Blesky následovaly pak jeden za druhým. Rána za ranou.

Bouře řve a hýká už v bezprostřední blízkosti.

Oblaka, rozervaná blesky, které sjíždějí do vzdálených lesů, vyhlížejí hrozně. Pod černými mračny choulí a převalují se děsivé, sinavě šedé chmury. Najednou začínají pralesy výti. Místy celé komplexy lesů svíjejí se jakoby zachváceny obrovskou křečí. Chvostnaté vrcholky starých stromů ohýbají se, zmítají a praští, jak vichr po nich přejíždí.

I spustí v to náhle sykot přívalu. Pahorky v pozadí mizejí už rázem za jeho šedou oponou. Liják, smíšený s kroupami řítí se šikmo krajinou, vystrkuje jazyky v dlouhých, šedých šmouhách, které běží po svazích, vyplňují údolí, ženou se vzhůru, prorážejí šumíce mezi kmeny protějšího lesního okraje a už jsou tu…

Lijavec zřítil se na náš tábor s hukotem jako záplava. Celý kraj zmizel. Proudy vod buší vztekle do plátna stanu, v němž sedíme skrčeni a ohlušeni. Kroupy zběsile bubnují, limby, k nimž je stan přivázán, praskají, zdá se, že je vichřice vyvrátí a smete i s námi kamsi do hloubi.

Strašný blesk udeřil několik kroků od nás. Suchý praskavý jeho úder otřásl zemí. Zdá se, že nebesa spojila se se zemí clonou ohně a vody. Chaotický hluk, zesilovaný hukotem hromu…

Provazy stanu žalostně naříkají. Napínají se k prasknutí.

Zvlhlé plátno třepetá se s hlučným pleskotem. Obáváme se, že každou chvíli stan, urván větrem, ulétne do prostoru.

Po několika minutách pozoruji skutečně, že jeden z provazů se uvolnil. Kdyby vítr vnikl plnou silou dovnitř, vyvrátí stan. Musím tedy provaz za každou cenu upevniti. Navlékám na sebe rychle impregnovaný plášť do deště a vystrkuji opatrně hlavu.

Déšť řine se dosud plným proudem. Vylézám a upevňuji provaz, jak nejlépe dovedu.

Avšak nenadálý náraz větru sráží mne stranou.

Chytám se větve stromu. Ta se láme a já klouzám po rozmoklé hlíně. Ztrácím rovnováhu, mávám rukama ve vzduchu. Okamžik na to koulel jsem se střemhlav dolů a svalil jsem se do strže, na štěstí na kyprý polštář napitého lišejníku. Neublížil jsem si nikterak.

Vstávám a rozhlížím se. Největší zuřivost bouře se přehnala a déšť ustává, i když stále ještě panuje přítmí.

Kalná voda řítí se v sterých proudech a kaskádách dolů. Ohlížím se chvatně, kudy nejlépe dostati se zpět. Drápu se mezi mokrými trsy brusin a kljukvy. Ted vidím stan. Slyším, jak hrom bručí v přestávkách v údolích Alp.

Co to?…

Výkřik!

Ohlížím se a pozoruji jakési postavy pohybující se mrštně v mlze, jež zdvihla se po dešti. Než mohu vzkřiknouti výstrahu, asi dvacet těchto záhadných bytostí vrhá se na stan.

Je slyšet hluk krátkého zápasu, dvojí štěknutí!

A zatímco jakýmsi pudem veden, zůstávám přitisknut v brusinčí, vidím, jak tito tvorové – pouhé siluety, které nemohu rozeznat – vlekou svou kořist po svahu k lesu a mizejí…

Errata:

19.10.2021 17:30