Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 19

 „An the world am sad and dready“.

 „Old Folks at home“.

Sám.

Úplně opuštěn v děsivé, mlčící, nepřátelské pustině!

Přeletují mě ještě černá, rozedraná mračna, ale mezi nimi prosvítá modrá smavá obloha. A zatímco se vyjasňuje konečně po tolika dlouhých dnech, zachmuřuje se v nitru mém.

Ani tehdy, když jsem zbloudil v ledové pláni a stál sám proti řítící se bouři, ani tehdy nepociťoval jsem tolik tíhu své opuštěnosti. Nikdy nepřepadl mne úděs takový, jako po této nové náhlé katastrofě …

Kdo jsou ony bytosti, které přepadly tábor?… Jsou druzi moji zajati nebo zabiti?…

Co stane se s nimi, jsou-li zajati? Vždyť mnozí učenci tvrdí, že člověk doby ledové byl antropofagem, lidožroutem! Ubohá Naděžda!… Jakému to hroznému osudu kráčí vstříc!…

Přiznávám se, v prvé chvíli myslil jsem jen na ni. A prudká bolest duševní, jež následovala, objasnila mi tu sladkou a zároveň hroznou skutečnost: že miluji tuto statečnou, krásnou dívku, že ji zbožňuji pro její inteligenci a rozvahu, její hlas, rty, oči, vlas, vše… Poznal jsem ve stejném okamžiku, že ji miluji – a že je pro mne ztracena.

A vrhnuv se tváří do mechu, zaplakal jsem drsně …

Když vystoupil jsem pod limby na vrcholu, nebylo tu ani stanu, ba ani nejmenšího předmětu; vše zmizelo. Stopy zápasu smyl déšť, nikde kolkolem nebylo viděti živého tvora.

Opřel jsem se malomyslně o kmen stromu a setrval tak několik dlouhých minut bez pohnutí.

Zvolna vrátila se mi energie. Vzpřímil jsem se, rozhodnut. V browningu měl jsem sice jen poslední dvě rány, v kapsách krabičku sirek, kompas a velký kapesní nůž, to však mne nezviklalo. Plán měl jsem již pevně v mysli vypracovaný.

Musil jsem sejíti nejprve dolů k mamutovi, uříznouti si do zásoby masa a odebrati se pak k našemu skladu v předhoří, abych se tam důkladně vyzbrojil k jedinému nyní úkolu – zjistit osud svých přátel.

Znovu prohlédl jsem celý vrcholek hory, každou píď země, marně pátraje po stopách.

S revolverem připraveným sestoupil jsem tedy do žlebu, opatrně plížil jsem se lesem.

Naslouchal jsem.

Hlučný krákot přehlušoval šum řeky Naděje. Vyhlédnuv opatrně z houštiny, viděl jsem kroužící a zmítající se směsici černých ptáků.

Pokrývali takřka zdechlinu mamuta.

Vzlétali na větve sousedních stromů s cáry krvavého masa a znovu vrhali se dolů.

Bylo to několik set velikých havranů a krkavců. Dle jejich bezstarostného počínání soudil jsem, že okolí je opuštěno.

Vystoupil jsem tedy, ozbrojen dlouhou suchou větví. Ještě jsem zahlédl dvě velká zvířata, jak uskočila tiše do houštiny. Byla bílá a podobala se ovčáckému psu.

Ptáci jen neradi upustili od bohaté hostiny. V prvé chvíli učinili na mne pravidelný útok i musil jsem se rázně oháněti holí. Až když jsem několika z nich přerazil křídla, ustoupili ostatní, obsadili okolní stromy a dívali se na mne zlýma očima, zlostně krákajíce.

Na prvý pohled jsem seznal, že mamut přilákal ještě jiné hodovníky. Kusy masa, servané mocnou tlapou z ohromných kostí a útroby zvířete otevřené svědčily o tom, že mohutné jakési zvíře osobovalo si tu svůj podíl na kořisti.

V blátě na břehu nalezl jsem šlépěj, o které jsem usoudil, že je to stopa nějakého nemožně velikého medvěda. Uznáte, že situace má nebyla záviděníhodná.

Dále jsem se přesvědčil, že tu byli také cizí lidé. Jedna ze zadních nohou byla oddělena opětovnými nárazy nějakého nedokonalého nástroje a scházela. Bylo tu použito nejspíše sekyry pazourkové, neboť nalezl jsem střepinu toho kamene v ráně. Zavdalo mi to podnět k novému pátrání po možných stopách, ale skončilo to jako dříve – bez výsledku.

Vyhlédl jsem si příhodnou partii masa a dal se odhodlaně do práce. Nebyla to žádná zábava, věřte mi. Po půl hodině vysilujícího namáhání podařilo se mi konečně malým nožem v pravém slova smyslu sedříti vyhlédnutý kus i usedl jsem a požil hned několik syrových soust, při čemž zlé pohledy černých ptáků každé mé sousto dychtivě sledovaly. Zaobalil jsem zbývající kus do kůže, napil jsem se v řece a odcházel.

Sotva jsem vešel pod klenbu stromů, smršť krákajících ptáků vrhla se na opuštěnou zdechlinu, aby pokračovala v přerušených hodech.

Obklopily mne houštiny.

Řídě se kompasem, postupoval jsem přesně na jihovýchod.

Z kosmatých větví padaly dolů pršky třpytné dešťové vody. Nebe se vyjasnilo a letní slunce polární začalo svítiti s celou svou jasností. Korunami padlo tu onde do zachmuřeného tichého sloupoví přece trochu záře. V tu chvíli bílé pavučiny zaleskly se, huňatí pavouci běhali čile, hledajíce ochrany před oslepujícím paprskem, a bílý lišejník, který cizopasil na některých stromech a téměř je pokrýval dlouhými třásněmi, vyhlížel jako stříbrný vous. Myslím, že ony zlaté pruhy vnikající do přítmí naplněného tušeným zlem, valně přispěly k mému uklidnění. Tichý smutek mne ovládl.

Přemýšlel jsem, že bude nejlépe neskrývati se.

Budu-li zajat, budu sdílet osud svých přátel a možná se s nimi shledám ve společném vězení.

Mocná touha po lidech, ať jsou kdokoli, mne schvátila. Nejhorší zajetí představoval jsem si pojednou jako pravé dobrodiní proti pusté osamělosti v neznámé mi krajině.

Grandiosní divokost země mne skličovala. Přes naději, kterou neustával jsem se posilovati, neopustil mě pocit nevolné starostlivosti…

Putoval jsem již asi tři hodiny, chvílemi odpočívaje. Tu i tam poznal jsem stezku, kterou jsme se ubírali k řece Naději.

Minul jsem několik cestiček vyšlapaných mamuty, ale zdály se býti málo používány. Přeťal jsem napříč lány černých jahod a brusinek; byla tu i moroška, černica, golubica a kljukva, a tato sladká jména slovanská, jimiž označovala je Naděžda, znovu podnítila mé utrpení.

Na jedné mýtině, vykácené větrným vírem, uzřel jsem dva nádherné soby, kteří se klidně pásli.

Statný samec mě zaslechl, zdvihl parohatou hlavu a díval se na mne. Laň pásla se pokojně dále.

Pohlížel jsem na zvíře několik vteřin. V prvé chvíli instinktivní popud nutil mne, abych krásné to zvíře zabil. Avšak pomysliv na ranec masa mamutího, zapudil jsem tuto myšlenku jako zbytečnou krvelačnost. Karibu nasytil se pozorování, zařičel a krátkým klusem odběhl v průvodu své družky s mýtiny.

Zbloudil jsem.

Zapomněl jsem totiž v myšlenkách ponořen na kompas a vyšed náhle z lesů, viděl jsem svůj obraz v čisté vodě malého okrouhlého jezírka, ležícího na dně úvalu. Potok, přicházející ze sněhových polí vysoko v horách, napájel je tenkou stružkou. Na zelenavé vodě plavalo tu několik divokých hus.

Rozhlížel jsem se v rozpacích po okolní krajině. Tu a tam, na svazích, pokrytých tučnými koberci lišejníku, pásl se ojedinělý sob v kraji, ozářeném pokojným slunečním svitem. Od hor do lesů v nesmírné výši letělo několik havranů váhavým pohodlným letem.

Kde to jsem?…

Clonil jsem si dlaní oči, rozhlížeje se. V tom však ucítil jsem bodnutí. Tenký bzučivý hlásek zazpíval mi u ucha. Komáři!

Vrhli se na mne jako loupežníci. Začal jsem se oháněti, mávati rukama, zápasil jsem zoufale s těmito malými zuřivci.

Konec konců však přemožen dal jsem se v překotný úprk vzhůru návrším. Celé mračno nenasytných krvežíznivců mne daleko pronásledovalo, až teprve, když upachtěný ocitl jsem se na pahorku a opustil vlhké okolí jezírka, podařilo se mi zbaviti se této trýzně.

S pahorku mohl jsem se orientovati. Jaké milé překvapeni!

Po pravici poznal jsem známou krajinu: pahorky a svahy, morény a údolí, jimiž sešli jsme k lesu. V pozadí v mlžném oparu táhl se modravý ledovec řeky Naděje. Z tajgy se kouřilo.

Slunce opřelo se po dešti v temnou její plochu a bělavé páry vystupovaly jako dým, unášeny čilým vánkem k horám. Naše skladiště musilo být zcela na blízku.

Skutečně také po krátkém hledání spatřil jsem kamennou pyramidu. S lýžové tyče vesele vlál kus látky, vše bylo v témž pořádku, jak jsme to přede dvěma dny zanechali.

Nikdo nepřiblížil se k zásobárně kromě několika lišek, jichž stopy jsem kolem nalezl. V této roční době nalezly však jinde snadno hojnost potravy i nenamáhaly se dobýváním pemmikanu a sucharů z plechových' krabic. V době zimního nedostatku jistě by tak učinily a možná se zdarem.

Oddychl jsem si. Byl jsem tu v milém závětří.

Na blízku vyplašil jsem celou rodinu sněhulí. Kuřátka úzkostlivě tikala a skryla se v porostu zakrslých vrb. Jistě – byl jsem tu o samotě. Oddychl jsem si…

Do jednoho tlumoku, jenž tu byl uložen, učinil jsem pečlivý výběr potravin, hlavně pemmikanu.

Náš pemmikan sestával z 50% hovězího a 50% koňského sušeného a rozemletého masa, v tabulkách po půl kilogramech. Chuť jeho byla výtečná a co více: může se pojídati stejně za syrová jako pečený nebo vařený. Znamenitě hodil se mi tedy za potravu na dalekou cestu⁴.

Měl jsem nyní i zbraně i zásoby. Nutno využiti všech schopností, obratnosti a opatrnosti a výsledek se snad dostaví …

Nastala noc.

Jemné zrůžovělé sluneční paprsky oblily krajinu. Tiché hladiny jezírek se mezi pahorky blýskaly jako zrcadélka. Hory vrhaly dlouhé stíny daleko do kraje. Svahy pahorků, vysušené dobře sluncem a pokryté sobím lišejníkem, nabyly už opět své charakteristické šedobílé barvy. Veliké bludné balvany, urvané z pohoří a rozestavené rozmarně na vrcholech pahorků, černaly se v ostrých obrysech, podobny dolmenům a menhirům tajemných generací. Jistě kdysi až sem zasahovaly vějíře vnitrozemského ledu. Byly tu ostatně všechny známky, které to potvrzovaly.

Tyto pahorky jsou zbytky morén. Veliké valouny, pravé kamenné koule, leží bud volně na obnažené ploše skal nebo na dně skalních kotlů, vymletých vodopády, tekoucími kdysi z okrajů ledovců. Jsou to tak zvané ledovcové mlýny nebo ďáblovy hrnce.

Viděl jsem také krajinu, kde domníval jsem se spatřovati řadu obrovských želvích štítů. Ale z blízka ukázalo se, že jsou to obroušené a popraskané skály, jak se kdysi přes ně smýkaly miliardy tun ledu. A tu, v této krajině seděl osamělý poutník z dvacátého věku kultury, vržený sem, do poměrů doby glaciální. Seděl tu, Robinson kraje sobů a mamutů na mechu u malého ohníčku, jehož tenký pramének dýmu vystupoval k čisté, jemně prozářené obloze arktické letní noci.

Já sám – opuštěn.

Nepřemožitelná únava z těžká na mne dolehla. Upekl jsem si narychlo kousek masa, nabodnul je na olšovou větev a natrhal k zákusku borůvek. Svinul jsem se u paty kamenné pyramidy a s mechovým polštářem pod hlavou, usnul jsem spánkem dosti nepokojným.

Podotýkám, že prve než jsem se ke spánku uložil – přes svou zdánlivou dřívější lhostejnost k osudu – odstranil jsem opatrně tyč s improvizovanou vlajkou, aby toto zdáli viditelné znamení nepřilákalo bez mého vědomí nepřítele. Také prohlédl jsem pečlivě okolí a pak teprve upokojen ulehl jsem.

„Naďo, Naděnko, sladké srdéčko,“ šeptal jsem v polospánku. Usínal jsem a zase se probouzel. Vzdychal jsem a obracel se s boku na bok.

Až pak náhle vytrhl jsem se z jakéhosi stavu ospalé opilosti tušením bezprostředního nebezpečí. Pozdvihl jsem se na loktech, rozhlížeje se…

Na prvý pohled nespatřil jsem ničeho. V následujícím okamžiku však zafičel těsně kol mé hlavy těžký kámen s ostrými hranami. Chtěl jsem vyskočiti, abych se kryl, ale tu ucítil jsem, jak cosi vrhlo se na mne zuřivě.

Byl to člověk!

Silou svého útoku strhl mne k zemi a pokoušel se uchvátiti mé hrdlo. Slyšel jsem, jak supěl a chroptěl vzteklým chvatem.

Začal jsem se zoufale brániti.

Váleli jsme se tak supíce a sténajíce po mechu sem a tam. Skučeli jsme, rdousili se, kousali a škrabali navzájem.

Pak, při jednom namáhavém obratu, uzřel jsem na okamžik obličej útočníkův. A viděl jsem vousatý obličej – Syva.

Z jeho očí, planoucích divým tvrdým ohněm, svítila vražda.

Opřel jsem se vší silou lokty a mocně sebou mrštiv, shodil jsem protivníka na zem a dalším pohybem, rychlým jako blesk, klekl jsem mu na prsa.

Hleděl jsem dosáhnouti kamene, kusu dřeva nebo čehokoli, čím bych zákeřníka mohl zneškodnit. Kupodivu jsem v té chvíli ani nevzpomněl na svůj revolver.

V tom ucítil jsem tak pronikavou bolest, že jsem až vykřikl. Syv se mi v nestřeženém okamžiku zahryzl jako vzteklý dravec do ruky, kterou jsem ho k zemi přidržoval.

Krev vytryskla proudem. Pustil jsem bídníka, on vymrštil se, uskočil stranou a zdvihl kámen.

V témže okamžení nahmátl jsem browning. Zdvihl jsem zbraň do výše. Kjaeltring hodil kamenem, chybil a obrátil se tryskem k lesu. Vystřelil jsem bez míření.

Prchající vykřikl, zavyl a začal kulhati. Upadl, zdvihl se a mlčky prchal dále napadaje na nohu.

Jen jedenkrát otočil hlavu a ještě naposled uhlídal jsem jeho obličej smrtelně bledý, bolestí zkřivený, a divé oči, krví podlité.

Zmizel…

Teď teprve námaha zápasu a mocné rozčilení přemohly mne, i klesl jsem sténaje a třesa se, na kolena. Krev, unikající z mé rány, třísnila mech. Došel jsem k potůčku, umyl ránu – ukazováček levé ruky měl jsem téměř prokousnutý a zápěstí rozerváno. Přiložil jsem si kapesník jako obvaz a utáhl pečlivě, abych zastavil krvácení. Naplnil mě ale mocný pocit zloby.

Prokletý zákeřník!…

Nevděčný cikán!.…

Bídák!…

Nedávno přece zachránil jsem mu život!…

Mé neštěstí, uleknutí, ošklivost i bolest unikla v těchto hořkých výkřicích… Přecházel jsem rozzlobeně kolem pyramidy. Bolest v ruce způsobila, že jsem hrozil zaťatou pěstí k lesu. Posléze jsem se upokojil a klidně přemýšlel o tom, co se stalo.

Syv tedy také unikl zajetí. Unikl ovšem bezbranný.

Napadla ho stejná myšlenka jako mne: vyhledati zásoby.

Kdo ví, zda neuhlídal mne již a neplížil se za mnou ve stínu tajgy. Viděl, že jsem ho předešel. Poznal, že nastala vhodná chvíle k zúčtování. Žárlivost jeho propukla plamenem!… Počkal si na mě v úkrytu a vida mě spícího, pospíšil si odkliditi nenáviděného soka s cesty. Nezdařilo se mu to.

Zranil jsem ho smrtelně?

Zhyne hladem v této nelítostné pustině, nebo naleznou jej zchromeného dravci? Jak je v některé povaze, zlost má obracela se v útrpnost a soustrast.

Avšak – uvažoval jsem dále – vyvázne-li, nemohu čekati od něho smilování. Tento člověk bude mi v patách s houževnatostí divocha. A co zamýšlí počíti? Kdo může říci, že nechce zmocniti se Naděždy pro sebe, vyrvati ji ze zajetí a odvléci?…

Začal jsem litovat, že jsem lépe nemířil. Neboť perspektiva na úkladné stopování – celé pomyšlení, že Syv je volný zde v této zemi, vedle mne, nebyla ovšem s to povznésti náladu mou, beztak velmi zachmuřenou.

Již jsem nepomýšlel na spánek. Vzal jsem ručnici, zásobu nábojů, primusův aparát, triedr, balík masové čokolády, sucharu a pemmikanu. Dříve než jsem odešel, ukryl jsem opatrně ostatní zbraně na jiném místě.

Posilniv se poté vřelou polévkou z hrachové mouky, dal jsem se bez meškání podél malého potoka, který vytékal z jezírka a spěl přímo k severu, kde se nejspíš spojoval s řekou Nadějí.

Ohlédl jsem se nazpět k strmícímu náspu ruly, svoru a syenitu a při pomyšlení na hrozný kruh ledu, jímž je zatavena a tak bezpečně navždy oddělena tato země od ostatního světa – zamrazilo mne.

------------------------ Poznámky:

  4 Zkušenosti akademika Běhounka z nešťastného letu vzducholodi Italia byly úplně jiné. Pemmikan bylo – hned po zkaženém medvědím mase – nejhnusnější jídlo, které trosečníci na kře ledové měli. Dalo se jíst jen z velkého hladu.

Errata:

19.10.2021 17:30