Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 20

Následující dny byly dny dlouhého putování. Najít stopy svých přátel stalo se mi utkvělou myšlenkou. Toužil jsem až chorobně spatřit tvář zdejších domorodců a poznat jejich zemi, jaká skrývá tajemství za obvodem tajgy. A nade vše vyvstával mi v duši obraz Naděždin, dodávaje mi nezlomné energie.

Tam, kde jsem šel podle potoka, byl les řídký. Mnohé stromy byly suché a zpuchřelé, držely se však přece jakýmsi divem vzhůru – to byl jen stín, při ohlasu mých kroků zhroutily se náhle ve hromadu trouchně.

V čisté vodě potoka prohánělo se množství červeně tečkovaných pstruhů. A les byl pořád jako zakletý les v pohádce: tichý a přece plný tajemného života.

V jednom úžlabí spatřil jsem nehoráznou hmotu, pohybující se mezi ostružinami. Než se to pohnulo, byl bych přísahal, že je tam kus utržené skály, ale byl to tmavohnědý medvěd – anebo aspoň medvědu podobný dravec, rozměrů takových, že největší grizzly u porovnání s ním vyhlížel by docela nevinně.

Přiznám se, učinil jsem velice zticha veliký oblouk stranou, aniž bych pociťoval touhu zkoušeti opakovačku na dravcích této země. Byl jsem důkladně deprimován, ačkoli – musím dodati – ploskochodec ten docela po způsobu ostatních medvědů obrácen ke mně zády česal prackama ostružiny a cpal se jimi mrumlaje spokojeností.

Pozbyl jsem nyní jistoty.

Co uzřím tam za ohybem údolí?… Neocitnu se tváří v tvář obludě ještě horší a bojovnější?…

To bylo věru na pováženou.

A pak ještě jedna naděje mě zklamala.

Od okamžiku osudného přepadení do této chvíle očekával jsem s nervosní netrpělivostí, že uslyším známý štěkot. Domníval jsem se, že Husky unikl a že mě vyhledá po způsobu chytrých psů, aby mě uvedl na stopu zajatců.

Ale Husky neobjevil se ani teď, ani později. Neobjevil se vůbec nikdy, což nemůže býti na újmu jeho dobré pověsti. Jsem přesvědčen, že v každém jiném případu byl by čestně dostál této legendární psí povinnosti.

Vlny pahorků kypěly výš a výše k novému nějakému hřebeni. Nemohl jsem již sledovati běh potoka, neboť příkré svahy spadaly až do vody. Řídě se kompasem, tíhl jsem přes hory i údolí stále k severu. Odpočíval jsem v úkrytech křovin nebo balvanů, klímaje při malém ohni, který udržoval jsem z obavy před šelmami.

Následujícího dne po několikahodinovém stoupání dosáhl jsem vrcholu hřebene. Učiniv několik kroků houštinou, couvl jsem. Rozevírala se pode mnou propast. Leže na břiše a zadržuje se rukou zakrnělé limby díval jsem se v závratnou hlubinu. Byl tu kaňon hluboký sta stop, prorvaný v červeném pískovci. Dole ve stínech valila se černá řeka, řeka Naděje.

Tři mamuti pili na břehu. Z této výše vyhlíželi jako tři rezaví brouci. Průběhem věků voda, vítr a mráz rozhlodaly pískovcové stěny ve sta fantastických zubů, hrotů a siluet. Úzké pukliny spadaly dolů. Tu a tam v bocích skály zdvihaly se osamělé sloupy, korunované několika stromky, které se tam jako ze svévole usadily. Skály braly na sebe steré bizarní podoby, lidské i zvířecí profily, a rudý pískovec, žíhaný zde onde temnou zelení jehličí, skýtal divoce půvabný pohled.

Řídkým lesíkem vroubícím okraj protějšího srázu prosvítala čistá nebesa. Letní pohoda se nyní ustálila. S mého stanoviště rozevíral se znamenitý rozhled na západ a sever.

Jak jsem tedy kukátkem obhlížel kraj, uklouzl mi tichý výkřik. Spatřil jsem kouř!

Ano, modravý kadeřavý chochol dýmu, vystupujícího nad vrcholky lesů v kraji skoro plochém několik mil na severozápadě.

Ten pohled mne fascinoval. Tam byl oheň! Oheň, který mohl roznítiti jen a jen člověk!…

Kdo tam je?… Jací tvorové dřepí tam kolem praskajících větví pekouce nejspíše mezi žhavými kameny kýtu sobí nebo žebro mamutí?…

Jak jsem to kdysi četl?…

„Právě v okamžiku, kdy vědomě rozdělal nebo užil ohně, počal člověk býti člověkem.“

V prvém pobouření pomyslil jsem na své přátele. Snad jsou to oni, kteří unikli zajetí. Musím se na ten záhadný oheň podívat zblízka.

Ale tato bláhová domněnka mě opustila, jakmile uzřel jsem ještě dva jiné kouře, prozrazující ohniště.

Jeden z nich vystupoval vysoko, kolmo v bezvětří, zdálo se, že z údolí řeky Naděje.

Rozhodl jsem se, že tím směrem půjdu…

To rozhodnutí mě poněkud uklidnilo. Jistá klidná zvědavost nastoupila: jak skončí celé to šílené dobrodružství? Připadalo mi již docela přirozeným, že tu – v samém srdci Grónska – dlím uprostřed lesů, v ovzduší mírném a příjemném, že mamuti tu dole pode mnou přicházejí pít do hučící řeky, že obrovský medvěd jeskynní brumlá tamhle na pasece, potřísněn rozmačkanými borůvkami …

Přemýšlel jsem také mnoho o řece Naději. Kam spěje?

Zde, za tímto hřbetem pískovcovým začíná plochý kraj. Myslím, že naleznu tam veliké jezero.

Uvidíme!

Toho dne večer slunce, zacloněné šedou rouškou par a schované za obrysem hor, pokrylo nebesa zvláštní fialovou září.

Báň nebes vyhloubila se nesmírně, zaplavená podivným světlem, umdleným a sladkým.

A pak, postupem noci, nebesa na jihu pokryla se prudkou žlutí, nebesa na severu zrůžověla.

Les protějšího hřebene vystoupil jako černé krajkoví.

V houštinách ozvali se vlci. Nízko nade mnou s hlučným krákorem přelétá osamělý černý pták do lesů na jihu, jimiž jsem přišel. Kaňon naplnil se přítmím. Rozeznávám jen matné pablesky dole tekoucí vody.

Pociťuji mocný nával melancholie. Uchvacuje mne touha po noci. Těším se už opravdu na třpyt hvězd a svit měsíce. Stýská se mi po tmě!…

Hlas jakýsi mě vyruší z dumání. Přichází z hlubiny kaňonu a řve jako ďábel. Plazím se znovu k okraji srázu, ale ničeho nerozeznávám.

Teď! Je to těžká hmota, běžící tryskem podle burácejících vod. Řve!… Chrčí a troubí!… Vyráží ryk bolesti. Někdo ji tam pronásleduje. Rozeznávám tři, čtyři stíny, které mizejí skokem a splývají s pološerem.

A teď – co to bylo ?…

Docela lidský výkřik, výkřik, při kterém mrazí. Smrtelný výkřik, který odrazily skály a který rozplynul se v nekonečnosti prostoru.

Lovci, kteří oštěpem útočí na mamuta?

Lovci z la Madeleine nebo z Chelles!! Ti, kteří přepadli náš tábor? Možno však, že více hord potlouká se po kraji.

Díval jsem se ještě dlouhou dobu do závratné hloubi s dechem utajeným. Ale hluk divé honby zanikl dávno již v záhybech soutěsky. Nic se už nepohnulo.

Jsem tu blíž nějakého sídliště. Jsem obklopen záhadnými bytostmi, jež zde i tam, v celém kraji žijí divoký a neznámý život.

Po krátkém odpočinku opustil jsem svou přirozenou rozhlednu.

Jak jsem již řekl, dělí horský kraj od rovin pískovcová přehrada. Za ní se pahorky zplošťují a prodlužují splývajíce v dálavách v rovinu.

Od severozápadu vystupují na čisté nebe šedé šmouhy. Skončí asi brzy krásná pohoda. A znovu bude zachmuřené divé nebe, kouřící mračna, vítr, déšť.

Les je řidší a zakrslejší. Limby se podobají tyčím s řídkým jehličím, jsou promíchány zakrnělými modříny (Larix). Ojediněle objevují se jíva a olše, zkroucené a nevyvinuté.

Podzimní blizardy musí zle řáditi v těchto končinách.

Z některých stromů zbyly jen pahýly, holé pně bez větví, s brutálně uraženým vrcholem, jakoby sraženým sekyrou dřevorubce.

Tu a tam brunátná tůně. Hořká vůně zetlelého listí. Vlhko. Pak malé nesouvislé porosty divokého a ošumělého stromu.

Pravý to tramp mezi stromy, tulák, který odvažuje se až k samé nepřekročitelné mezi severní: sibiřská pichta⁵.

Jsou to vskutku – byť ne do detailu – ony »barren grounds« arktické Ameriky, kde lesy zápolí jako přední stráž s nelítostnou pustinou polární. Počátek tundry.

Musí býti tento kraj pravým eldoradem karibuů a losů. Ale nevidím z nich žádného.

Daleko, daleko přede mnou k severu vystupuje k nebesům zvláštní hora. Vystupuje z mírně vlnitého terénu náhle, jako šedomodrý fantom ve tvaru úzkého zvonu.

Ubírám se k ní.

Četné dýmy, stoupající na různých místech, dokazují, že se blížím místům hustě osazeným.

I zdvojuji ostražitost.

Chtěl jsem si uvařiti rybu chycenou nedávno v potůčku. Opřel jsem ručnici o nejbližší strom, složil zavazadla a chopiv se »primusa« chtěl jsem přinést vodu. Opatrně, pohrávaje si volnou rukou revolverem, rozhlížel jsem se kolem. Učinil jsem dva tři nerozhodné kroky, když náhle zmizela půda pod mýma nohama.

Rozevřela se černá díra a já jsem s výkřikem dopadl těžce skrání na cosi tvrdého a ztratil okamžitě vědomí.

------------------------ Poznámky:

  5 Abies sibirica

Errata:

19.10.2021 17:30