Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 21

 Zpozoroval jsem, že jsou to

 lidská stvořeni, majicí luky a šípy.

 Jonathan Swift.

Prvý pocit, který jsem počal zase vnímati, byl pocit světla a vlhka.

Drobně mžilo. Vodní prach padal na mne úzkým kulatým otvorem, kterým vnikal také pruh nuzného popelavého přísvitu.

Hned poté uvědomil jsem si instinktivně, že nejsem sám.

Otočil jsem hlavu a zahlédl okamžitě dvě zelenavě planoucí oči, které hleděly na mne ze tmy. Pokoušel jsem se povstati.

Myslil jsem okamžik s pronikavou hrůzou, není-li má ruka nebo noha zlomená. Ne, nebyla! Avšak dostavila se bolest v mém pravém rameni a hlava moje byla těžká. Což mne však více znepokojilo, jakmile jsem sebou jen trochu málo pohnul, byla tupá bolest v koleně pravé nohy.

Viděl jsem, že ležím na dně uměle vykopané jámy dvacet stop hluboké, se stěnami nahoru se zužujícími.

Uprostřed jámy zaraženy čněly dva silné kůly, nahoře ostře zašpičatělé. Jáma byla přikryta s obdivuhodnou obratností střechou z větví, listí a mechu, na čemž nasypána byla tenká vrstva prsti. Divocí lovci tohoto kraje vyhloubili ji k chytání veliké zvěře, nejspíše mamutů. Unaven a otupen dlouhou cestou nezpozoroval jsem obratně nastraženou léčku a zřítil jsem se střemhlav do pasti.

Padl jsem těsně vedle kůlu. Pět centimetrů stačilo, abych se nabodl za živa.

Otřásl jsem se, pohlížeje na trčící kůl, potřísněný starými zaschlými stopami krve…

Všechny úvahy prolétly mým mozkem v jednom okamžiku. Obrátil jsem hned zase pozornost k dvěma plamenným zrakům, které na mě z protějšího kouta jámy neustále nehybně hleděly.

Zrak můj zvykl již poněkud pološeru, takže jsem rozeznal, co to je: veliký vlk, pravý arktický vlk, bílý, s hustou kožešinou a vysokýma předníma nohama, což vyneslo mu od některých badatelů příjmení lední hyeny.

Ohlédl jsem se po zbraních, ale nebylo jich tu.

Padaje, rozpřáhl jsem ruce, pustil browning, jejž nesl jsem připravený pro všechny případy. Pouze veliký Primusův aparát s třeskem sletěl se mnou do pasti.

Můj nenadálý pád a lomoz vařidla způsobil nepochybně, že dravec přemožen leknutím neodvážil se mě napadnout, dokud jsem ležel v bezvědomí.

Nemohl jsem pomýšleti na to, abych opustil jámu bez cizí pomoci. Avšak nemohl jsem počítati ani s tím, že některý z lovců přijde prohlédnouti lapačku dřív než zhynu hladem nebo potrhán vyhladovělou šelmou.

Přemýšlel jsem i o tom, že budu konečně nucen zmocniti se vlka, abych jím prodloužil své hodiny.

Ale i bestie bude čím dále hladovější a její odvaha poroste.

Přesvědčil jsem se o tom brzy.

Pozdvihl jsem se opatrně a posadil se. Při tom pocítil jsem znovu prudké bolesti v koleně. Nevěnoval jsem však tomu dosud valné pozornosti, zaujat zplna novým fantastickým postavením.

Můj společník zdál se býti znepokojen. Pohnul se, viděl jsem, jak se přikrčil. Pak složil uši, ohrnul pysky a ukázal řadu skvělých zubů, jež si vynutily můj uctivý obdiv.

Přitáhl jsem k sobě jedinou zbraň – vařidlo, ležící na dosah ruky. Znamenitá myšlenka bleskla mi hlavou. Kdykoli vlk stal se nepokojným a jevil úmysl opustiti svůj kout, začal jsem chutě drnčet a bubnovati na ubohého »primusa«, bubnovati zuřivě jako černošský fanatik, a účinek byl věru velkolepý.

S ohonem staženým nepřítel klidil se do svého kouta.

Hra ta zprvu mne bavila, pak unavovala. Trpěl jsem žízní a bodavé bolesti v koleně ozývaly se nyní častěji.

Přistihl jsem se, že klímám a probudiv se, znenadání viděl jsem svého společníka, jak plíží se ke mně jako stín, srst zježenu a oči jako plameny. Vlk mohl být v jámě již několik dní a hlad na něm konal své zhoubné dílo.

Měl jsem důvodné obavy, že vypukne u něho vzteklina.

Poznal jsem, že dále setrvati v tomto postavení je prostě nemožno. Je třeba na něčem se rozhodnouti.

Přiblíží se chvíle, kdy selže řinkot primusa – můj jediný obranný prostředek. Zevšedni, šelma mu uvykne. Nejlépe bude pokusit se v příhodném okamžiku rozbit aparátem bestii hlavu. Bude to zoufalý pokus, ale opravdu, nezbývá nic jiného…

Špinavé stružky stékaly se stěn, bylo vlhko a chladno.

Napadlo mi křičeti, abych na sebe upozornil kohokoliv živého, jenž bude na blízku.

Uplynulo už mnoho dlouhých hodin. Půl dne pryč a nová noc začínala.

Mrazilo mne. Jednu chvíli slyšel jsem těžké kroky pcblíž jámy. Země se zachvěla, křoviny praštěly. Tvor nějaký supěl a funěl, jakoby zlobně očichával zemi. Náhle však vše utichlo.

Lámal jsem si zbytečně hlavu, jak dostati se ven. Neodvážil jsem se dosud postavit na nohy. Znepokojovalo mě koleno a bál jsem se, že by se na mne vlk vrhl. Jeden nápad za druhým rojil se mi v mysli, ale jeden za druhým jsem zamítal.

Trhl jsem sebou.

Vlk zčistajasna začal výt. Seděl přitisknutý ke stěně, zdvihl hlavu a se zavřenýma očima a hrdlem napjatým vyrážel žalostné skučení, které musilo z jámy zaznívati daleko po okolí.

I nabral jsem konečně v zoufalství svém hrst hlíny a mrštil jí po zlořečeném hudebníku.

Opět minulo několik nekonečných hodin. Upadal jsem opět v jakési tupé strnutí.

Tu vzbudila moji pozornost změna v chování šelmy.

Nový nepokoj zmocnil se ji.

Zdvihala suchý čenich k otvoru pasti a její srst se zježila. Tehdy, aniž bych zaslechl nejmenšího šelestu, viděl jsem cosi se vynořovati v okruhu světelném na okraji jámy.

Byla to lidská hlava.

Nikdy – ani v nejdivějším snu – neshlédl jsem takového obličeje a nespatřím již…

Na tu tvář nezapomenu...

Divoká změť kosmatých černých vlasů, pod nimiž mizelo nízké čelo, skloněné v zad. Ploský široký nos a veliká, dopředu vyčnívající ústa s tlustými rty. Téměř žádná brada.

To přehlédl jsem prvým ustrnulým pohledem.

Ale nejpodivnější byly oči. Hluboko seděly, jako v tmavých jeskyních, žhoucí a neklidné, nad nimi klenuly se dva mocné oblouky nadočnic. Cosi nevýslovně zvířecího čišelo z té hnědě bronzové zarostlé tváře. Nebyl to věru lidský obličej – ale také ne zvířecí. Dívali jsme se na sebe dlouhé, nekonečně dlouhé dvě vteřiny. Ani nejmenší pohnutí neprojevilo se v očích na mne hledících.

Nic se v té tváři nehnulo.

Pak srstnatý obličej náhle zmizel.

Zadrnčelo to, zasvištělo a do jámy vlétl pazourkový šíp.

Veliký vlk, zasažený do hrdla, vyskočil a drsně zarykl. Šíp vězel mu v hrdle až do polovice násady.

Šelma začala se otáčeti do kola, motala se, chňapala chvíli po šípu jako opilá a svalila se pak, protahujíc se v poslední křeči.

Neodvážil jsem se pohnout. Očekával jsem každým okamžikem bolest šípu, vnikajícího do masa. Ale šíp nepřilétal. Takové očekávání a nejistota jsou věru tou největší trýzní.

Pot vystupoval mi na čele. Chtěl jsem vykřiknouti, ale nemohl jsem.

Ticho bylo nahoře.

Pojala mě tupá rezignace. Hleděl jsem před sebe do prázdna, bez myšlenek. Minuty míjely za minutami. Vlčí mrtvola tuhla, oči její se zkalily, jedna zadní noha trčela vzhůru. Krev vyteklá z rány utvořila malou kalužinu. Díval jsem se občas na hodinky. Čilý neúmorný jejich tikot dotýkal se mne příjemně. Povzbuzoval mne.

Posléze – hodinky ukazovaly právě tři čtvrti na osmou – uslyšel jsem tichý šelest.

Tlumené hlasy nějaké doléhaly nejasně k mému sluchu.

Jisté je, že se blížilo více bytostí.

Díval jsem se odhodlaně k okraji lapačky, kde se objevilo sedm postav, odrážejíc se zřetelně proti nebi.

Viděl jsem krátké luky a oštěpy, které lidé ti drželi v rukou. Pozorovali mě chvíli s tichou účastí, načež vyměnili mezi sebou asi tucet úsečných slov v neznámé řeči.

Řeč ostatně podivuhodná a drsná, plná guturálních tónů, podivně a jako s námahou vyrážených, podobných skřekům divokých tvorů lesních.

Potom přivlekli kmen limby, z něhož ulámali větve tak, že pahýly utvořily jakýs primitivní žebřík, a spustili ho do lapačky. To byla němá výzva, abych vylezl nahoru. Váhal jsem okamžik.

Odhodlán na vše, rozhodl jsem se pokusit se povstat. Sotva však jsem se zvedl a učinil krok, hrozná bolest v koleně obnovila se s takovou prudkostí, že bych byl na místě klesl, kdybych se nebyl v čas zachytil kůlu v jámě zaraženého.

Skřípaje bolestí zuby, vzchopil jsem se znovu, abych pokus opětoval… Vynaložil jsem veškeru energii, jíž jsem byl schopen a docílil jsem toho, že vysoukal jsem se do třetiny žebříku, snášeje muka pekelná. Ale pak nová mdloba zachvátila mne i svezl jsem se bezvládně k zemi.

Když jsem procitl, viděl jsem, že lovci vytáhli mě z jámy a položili na mokrý mech.

Těžká mlha padla na krajinu a zabalila ji hustými závoji. Z listí a jehličí kanuly krůpěje sraženého jíní. V této mlze pohybovaly se kolem mě postavy divokých lidí …

Pozoroval jsem je pokojně.

Všichni byli prostřední, spíše malí, ale přece větší než Eskymáci, kostnatí, skoro hubení se svaly skrytými, ale tvrdými.

Jejich černé, divoce rozcuchané vlasy spadaly jim do obličeje. Rty mizely v řídkém a tuhém porostu vousů.

Všichni byli oděni kusem kožešiny, nedbale hozeným přes jedno rameno a staženým v pasu šlachami zvířat.

Byli bosi.

S mimovolnou zvědavostí svezl se zrak můj na jejich nohy. Avšak palec jejich byl zcela normální.

Pleť těchto lidí měla hněděbronzový odstín a celí byli porostlí jemnými chloupky kaštanové barvy, které na prsou tvořily hustší hřívu. Tou vlastností připomínali Ainy.

Jejich obličeje!

Co živ budu – nikdy nezapomenu tváří obyvatel této země zakleté. Ústa s tlustými rty, zvířecky dopředu vystupující, vyčnívající lícní kosti a mocné nadočnice činily výraz jejich obličejů z profilu nepopsatelným. Tak musel vyhlížeti člověk neandertálský! Tak a nejinak pravěký lovec, který obýval jeskyně ve Spy!…

Zmínil jsem se již, jaký dojem na mne učinily oči těchto divochů. Podobaly se žhavým uhlíkům a chvílemi zdálo se, že přetahují se modravou blanou. A hned zase zazářily divokým bleskem očí šelem, zelenavým neklidným leskem, který zatékal, okamžitě hasl a oči staly se lhostejnými.

Procitnuv viděl jsem, že čtyři z divých lidí zaměstnávali se hotovením nosítek z větví.

Tři ostatní stáli kolem na stráži, jeden opíral kopí s olšovou násadou těsně u mé hlavy, druhý sledoval opodál lhostejně práci svých přátel, škrábaje se chvílemi ve své hřívě. Byl poněkud štíhlejší než ostatní, oděn byl vlčí kožešinou. Za pasem vězel mu kamenný mlat s dlouhým, pružným topůrkem.

Ubitá sobí laň a vlk vytažený z jámy leželi vedle nosítek. Pochopil jsem, co se stane. Budu naložen na nosítka a odnesen.

Kam?

Muž ve vlčí kožešině zavadil o mě roztržitým pohledem. Vida, že jsem procitl, obrátil se ke svým přátelům a řekl cosi v neznámé oné řeči. Nosítka byla hotova.

Dva z těch podivných divochů chopili mne malými, tvrdými dlaněmi a spíše vhodili než vložili na větve, nedbajíce ani v nejmenším mých bolestných vzdechů.

Nosítka zvedla se a dala se do pohybu. Dva z lovců uchopili křivolakou větev a přivázali soba i vlka šlachami. Třetí hmoždil se mými věcmi a zbraněmi. Z jakési pověrečné hrůzy se jich nechtěl dotknouti. Větví shrnul je na rozestřenou kůži a tento veliký ranec vlekl na rameni.

Dali jsme se na pochod, ztrácejíce se v mlze směrem, který nemohl jsem určiti.

Všechny poslední události přihodily se ráz na ráz. Přihodily se s tak krutou a drsnou pravdivostí, že jsem byl spíše drtivě přesvědčen, než udiven.

Pro okamžik neměl jsem se čeho obávati. Pocítil jsem ze svého zajetí dokonce jisté uspokojení. Doufal jsem stále v skrytu, že snad cesta, kterou se ubíráme, sbližuje mne s želanými přáteli. Neboť víra, že jsou na živu, dosud nevyprchala z mé mysli.

Leže naznak pozoroval jsem obličej zadního nosiče, který zíral na mne s netečností, jež začala mi bouřit krev.

Rozčiloval mě ten zdánlivý nedostatek zájmu. Předpokládal jsem v nesmyslné ješitnosti, že tvor civilizace, kulturní člověk dvacátého století, musí v barbarské zemi mezi polozvířecími divochy vzbudit senzaci, nebo božský obdiv, nebo pověrečný strach, který mu vždy tak mile lichotí.

V duchu odhadoval jsem stupeň inteligence toho podivného národa, v jehož ruce jsem upadl, a jména Mortilleta, Capitana, Flowera, Hepburna a jiných proslulých antropologů začala se mi vybavovati s neústupností, jež zapuzovala myšlenky o nejisté budoucnosti.

A tak jsem byl nesen, bezbranný a zchromený, neschopen odporu a odsouzen čekati bez hnutí na rozuzlení své spletité historie. Mlha byla hustá.

Tu onde ozval se z ní chraplavý krákot vran.

V delších přestávkách vynořil se ojedinělý kmen modřínu, nebo pichty a zmizel zase. Míjeli jsme olšová křoví, smáčená vlhkostí vše obklopující a sukovaté vrbiny, nepřesahující výškou muže. Na mnoha místech země bořila se pod chodidly nosičů. Vytryskovaly bubliny kalné vody. Pružná vrstva zdála se plavati na skrytých vodách. Podle cesty prostíraly se asi rozlehlé močály.

Brzy měl jsem příležitost přesvědčit se o novém nečekaném nebezpečí, na něž tak je bohatá tato země.

Zčistajasna ozval se poblíž dusot těžkých kroků. Cosi supělo a funělo, křoviny praštěly. Současně lovci upadli v zřejmé rozčilení.

Začali křičeti a v jejich křiku opakovalo se několikráte toto podivné jméno:

„Phrúú!… Phrúú!…“

Zavyli to žalostně a náhle se rozprchli na všechny strany jako hejno vrabců.

Nosítka moje zakymácela se jako na rozbouřených vlnách a smýkla sebou v ochranu vrbového porostu.

Obrátiv se na bok spatřil jsem najednou ohromnou hmotu, která se bleskem vyřítila z kotoučů par. Byl to pravý nosorožec, jenže neslýchaných rozměrů, s jedním půldruha metru dlouhým rohem, nosorožec s kosmatou ryšavou srstí, zvlhlou a pokrytou jinovatkou, jež mu propůjčovala vzhled fantastické divokosti.

Poznal jsem v něm okamžitě elasmotherium, nosorožce, který obýval v pravěku tundry sibiřské.

Elasmotherium učinilo útok po způsobu svých příbuzných, s hlavou hluboko skloněnou a hrozným rohem napřaženým.

Jeho povaha byla asi stejně zlomyslná a slepě zuřivá, neboť zvětřivši náš průvod, napadlo ho z nenadání a beze vší příčiny. Okamžik jsem zalitoval, že nemám po ruce ručnici s projektily, abych divochům ukázal, jak lze takové hovado naráz zničiti jediným nepatrným pohybem prstu.

Z rance lovce, který nesl mé věci, vypadlo s lomozem vařidlo a kutálelo se po zemi.

Zuřivý nosorožec, neviděl ve slepém vzteku jiný předmět, na kterém by si vylil zlost, vrhl se vztekle na ubohého primusa.

Kopí pazourková a šípy nepořídily by asi ničeho proti tvoru s tak tlustou kůží. Lovci spokojili se tím, že unikli bez pohromy.

Mlha zakryla nám nosorožce, a zatímco jsme se kvapně vzdalovali, slyšeli jsme ještě daleko za sebou supění velikého zvířete a žalostný řinkot nešťastného vařidla, které úpělo pod ranami strašlivého rohu.

Errata:

19.10.2021 17:30