Vítej, návštěvníku!

Kapitola 22

Dle mého odhadu trval pochod dvě hodiny. Potom srstnatí lovci zastavili a rozdělali oheň.

Neučinili tak třením dvou kusů dřev nestejně tvrdých, jako opatřují si oheň nejprimitivnější národové naší doby, tedy také Eskymáci. Vykřesali jiskry ze dvou kusů karneolu do jistého druhu houby, která roste v oné zemi na stromech a jejíž prácheň poskytuje výbornou hubku.

Křesadlo i troud nosí s sebou každý lovec v koženém váčku na krku. Suchá tráva se vzňala, zapraskaly větve. Tu poprvé jsem si všiml, že divocí ti lidé každé rozdělání ohně provázejí jakýmsi temným obřadem. Když prvý plamen vyšlehl, udeřili všichni mlčky pěstí levé ruky o zemi.

Snad to představuje úder blesku, ohně padajícího z nebe…

Jsou to lidé neobyčejně mlčeliví. Dovedou seděti dlouhé hodiny bez hnutí a zírati zasmušile do ohně. Rád bych věděl, co se děje v jejich primitivních mozcích za dlouhých přestávek…

Leže na svých nosítkách, mohl jsem pohodlně pozorovati jejich počínání. Rozčtvrtili zručně sobí laň a pekli kýty. Valně si mě nevšímali. Později jsem se přesvědčil, že vůbec nepojídají syrového masa.

Vyňali nejprve kosti morkové, opekli je na ohni, roztříštili kamenem a obsah vysáli jako lahůdku. Teplý mozek jedli přímo s rozkoší. Bohužel jsem se přesvědčil, že mají s Eskymáky společný zlozvyk pojídati syrový obsah žaludku ulovené zvěři.

Jedli zvolna, žvýkajíce rozvážně mocnými čelistmi. Jejich zuby byly bílé a špičáky kupodivu vyvinuty.

Podali mi mlčky kus kouřících se vnitřností. Odmítl jsem je s posunkem hnusu. Přinesli mi tedy kus polopečeného, krvavého masa, spáleného a plného popela. Snědl jsem ho rychle v rozpoutané chtivosti hladu.

Koleno mi stále otékalo. Sténal jsem bolestí při nejmenším pohybu. Ač jsem nebyl spoután, byl jsem tím úplně bezbranným a vydán na milost svým strážcům. A čím intenzivnější byla má bolest a vzdechy mé se množily, tím více musil jsem obdivovati otužilost svých strážců.

Jejich tělo pokrývalo šedé jíní usazené mlhy. Kožešiny měli zrosené a divokou změť vlasů napojenou vlhkem. Jejich tmavá chodidla musila býti ztvrdlá a necitelná a četné, zpola zhojené jizvy, tající se v srsti, dokazovaly skutečnou netečnost k fyzické bolesti. Nejsympatičtějším ze všech byl mladý divoch obličeje méně zvířecího – snad že neměl tak vyvinutý vous. Jeho oči byly chvílemi skoro mírné. Pojídal také s menší hltavostí. Když se mlha stala obtížnou, přehodil černou třásnitou kožešinu přes obě ramena a stáhl tento plášť sobí šlachou, končící dvěma dřevěnými špejly, které provlékl otvorem, provrtaným v kusu sobího parohu.

Podobné kusy kostí a rohů vídával jsem v muzeích. Byly obvykle ozdobené řezbami zvířat a mylně označené jako odznaky náčelnické. Jsou to spony – nic víc.

Moji divoši nosili zásobu hrubých pazourkových šípů jen tak za pasem ze sušených střev. Kopí končila listem vytepaným z pazourku neb achátu, ostrým jako břitva a připevněným do dřevce z jívy pevným pletivem šlach. Jeden z nich měl kamenný mlat. A konečně jiný, vyhlížející zvlášť divoce, zarostlý urputný rváč, pokrytý ranami a strupy, zastrčil si za pás spodní čelist velikého jeskynního medvěda a věru v silné a obratné ruce musí to býti strašnou zbraní!…

Tito divoši neznají tedy kovů. Odkázáni na své nedokonalé zbraně, doplňují tyto nedostatky svými bystrými smysly. Vzhledem k to,mu, že jsem neměl dosud příležitost seznati jejich výrobky a způsob života, neodvažoval jsem se definovati jejich kulturu ani jako »magdalenskou«, ani jako »mousterienskou«.

Avšak vědecký můj zájem byl nyní rozdrážděn. Vyčkával jsem s netrpělivostí dalšího pochodu.

Lovci nasytivše se důkladně sebrali nosítka a zbytky masa, načež rázně vykročili.

Nosítka počala se zase jednotvárně otřásati.

Vlhko mlhy mnou pronikalo. Třásl jsem se zimou i zimnicí, kterou mi působila bolest v koleně. Avšak přes to neušla mi žádná podrobnost této podivné pouti.

Dvakráte či třikráte s hlukem vzlétly u našich nohou houfy sněhulí. Lovci si jich nevšímali. Jak jsem se přesvědčil později, nezabíjejí vůbec ptáky.

Překročili jsme několik potoků a několik kamenitých polí. Půda tu byla vyschlá a pevná, bahniska zůstala za námi.

Právě jsem uvažoval o hoře zvonu podobné, kterou jsem spatřil z hřebenu Červeného kaňonu, když jsem byl z myšlenek vyrušen táhlým zavytím, vycházejícím z mlhy.

Průvod se zastavil.

Jeden z divochů kvapně zmizel v kotoučích par. Čekali jsme. Potom, aniž bych byl zpozoroval nějakého znamení, dali jsme se znovu na cestu. Ucítil jsem štiplavý kouř hořícího syrového dřeva, pronikající mlhou. Ovanul mě odporný zápach starých odpadků. Otočiv se s povzdechem na bok, uzřel jsem rozplihlou zář ohně, prolínající mlhami.

Mířili jsme k němu.

Náhle vystupuje z šedé clony pískovcová skála. Převislý skalní lalok utvořil několik metrů nad zemí přístřešek, to co francouzský paleontolog označuje jménem abri. Ve výklenku hoří oheň. Několik divých postav, zahalených v kožešiny, choulí se kolem doutnajících větví.

Vidí náš průvod, ale zůstávají lhostejní. Dvě tváře obracejí se k nám mrzutě i zachycuji ponurý zásvit tvrdých očí.

Jdeme dále.

Nosiči klopýtají přes jakési překážky. Dívám se.

Jsou zde ohromné kosti, vybělené, ohlodané, roztlučené hnáty úžasných tvorů, zbytky divokých hodů. Půda je posetá černými skvrnami starých ohnišť. Zvířecí lebky dívají se strnule prázdnými důlky.

Oheň hořící v »abri« zmizel a nová záře se objevila.

Postupovali jsme podél skály, zahýbajíce kolem rohů a obcházejíce hromady balvanů, které se zřítily odněkud zhůry.

Míjeli jsme několik postav, schoulených nad kožemi, rozestřenými na skále.

Zahrčel potok. Mělce tekl křišťálový proud mezi oblázky a z jeho chladné vody vystupovala pára.

Ač vykonali tak obtížnou cestu s břemenem jistě těžkým, nezdáli se přece nosiči moji býti unaveni. Hbitě přeskakovali s kamene na kámen, vylézali skalním úvozem vzhůru – a světlo se blížilo. Blížili jsme se k oživenému středisku jakémusi…

Skála sklání se vrstvovitě a při samé zemi zeje nízký, černý otvor jeskyně. U něho hoří oheň, obklopený ozbrojenými lovci.

Zpod klenutí jeskyně valí se líně a pomalu štiplavý dým. Zastavili jsme a nosítka spočinula na zemi.

Moji průvodčí se rozptýlili. Jen dva z nich, starý rváč s medvědí čelistí a hezký muž ve vlčí kožešině zůstali vedle mne.

Vyměnili několik slov nesrozumitelných. Tu však blíží se lehkými tichými kroky diví lovci se všech stran.

Prohlížejí si mě mlčky a zachmuřeně.

Ozývá se mručení, z něhož nejčastěji mi zaznívá slovo »mo-hak«. Ale lovci nezdržují se dlouho. Rozcházejí se lhostejně po svém. Avšak opět blíží se někdo tiše ke mně. Přichází čile měkkými pohyby. Rozeznávám ji.

Je to mladá žena. Je pružná a ztepilá. Její bronzové tělo, skryté v černé kožešině, prohýbá se jako tělo dravce. Kolem útlé šíje náhrdelník z koňských zubů a kousků nefritu, navlečených na sobí struně, chřestí při každém pohybu.

Její levé kulaté rámě je tetováno řadou černých bodů.

Dlouhé modročerné vlasy v divé směsici spadají do nízkého čela, hluboko na záda, i na bronzové mladé pevné prsy. Pohybem čistě ženským odhrnuje s žhoucích očí prameny těchto hrubých kadeří. Vidím obličej – kupodivu! – který se usmívá.

Je téměř hezká tato divoška!

Podivné stvoření mezi ostatními! Její nadočnice jsou menší, lícní kosti méně vyvstávají, boltce uší přiléhají a jsou téměř něžné. Chloupky v obličeji podobají se jen jemnému zlatovému pýří. Její. zuby jsou až namodrale bělostné.

Vidím je dobře, neboť ona se směje! Nezřel jsem dosud úsměvu u obyvatel této země. Neviděl jsem ho ani pak u žádného z nich krom dětí.

Proniklo mne teplo toho neočekávaného úsměvu.

Usmál jsem se a ohlédl se maně na své strážce. Ale ti si nás nevšímali. Jeden z nich zkoušel prstem ostří šípu, druh usedl na balvan a zdál se usínati.

Děvče sklonilo se nade mnou.

Proud nesrozumitelných zvuků vyřinul se z jejích širokých usmívajících se rtů. Její řeč je podivná, jak už jsem řekl, jakoby s námahou vyrážená. Jak jsem tak naslouchal, zdálo se mi, že v ní zní napodobené zvuky přírody: šum i jekot větru, hlasy zvěře, zurkot vody, praskot ohně.

„Mo-hak! Mo-hak,“ opakuje divoké stvoření.

Náhle zachycuji nové slovo, slovo, které udeří v můj sluch známým zvukem.

„Kamanak!“

Záhadné jméno z lístku Alexeje Platonoviče!…

Zavířilo mi v hlavě sto bizarních nápadů. Tu jsem na prahu rozluštění tajemství! Nadzvedl jsem se na lokti a řekl jsem, snaže se napodobiti podivný přízvuk její řeči:

„R-torú! R-torú!“

Rozpřáhla ruce údivem a zasmála se drsně, opakujíc téměř rozpustile:

„R-torú!… R-torú!“

Při tom začala choditi okolo, napodobujíc těžkopádnou chůzi a naznačujíc s dovedností dětí rypák klátící se a vinoucí, že jsem zvolal v úžasu:

„Ale vždyť je to mamut! Mamut je to!…“

I spustil jsem se na svá nosítka. Pohyb můj byl poněkud bolestný a upozornil smavé stvoření, že jsem poraněn.

Sklonila se znovu nade mnou a okamžitě, jako pudem nějakým uhodla poranění kolena.

Upadla chvíli v zachmuřené přemýšlení, které učinilo její tvář divokou. Byl jsem zvědav, co asi vymyslí. Ale ona hned vrátila se s dokonalou těkavostí v dřívější bezstarostnou náladu.

Ukazujíc na sebe opakovala několikráte vesele:

„Kamu!… Kamu!“

Až jsem pochopil, že tím myslí sebe. Pustil jsem tedy uzdu své vědychtivosti. Ohlížeje se, jako bych hledal předmět, který označuje, vyslovil jsem s důrazem mystické slovo, které tolik strašilo v našich snech:

„Kamanak.“

Kamu pochopila, roztáhla bronzové ručky, opsala jimi kruh, okázala do mlhy všemi směry a dotkla se potom země pohybem velmi slavnostním.

I seznal jsem, že starobylé plemeno divokých lovců nazývá takto svoji zemi zakletou.

Errata:

19.10.2021 17:30