Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 23

Walkhoff vyslovil domněnku, že nedostatek brady ukazuje na nedokonalý vývoj řeči.

Toto učení zdá se mi býti omylem. Kamu byla by to skvěle vyvrátila. Neboť, ač brada lidí této země je jen velmi nepatrně vyvinuta, krom zvláštní jakési námahy při výslovnosti a některým zvukům neočekávaným řeč jejich, primitivně sice učlánkovaná, přece již daleka je prvotních skřeků zvířecích.

Jisto, že ač zevní znaky rasy Neandertálské zůstaly, přece obyvatelé Kamanaku postoupili o stupeň ve vývoji – malý stupeň ve vývoji intelektu. A moje hezká Kamu byla by pokračovala s chutí ve vzájemném dorozumívání se, kdyby velký troglodyt, s vrchním tělem obnaženým a oděným onou třásnitou černou kožešinou, kterou jsem tu již několikráte zahlédl, nás nevyrušil.

Byl tak zarostlý v obličeji, že jen dva žhavé uhlíky očí mu odtud svítily. Dal mlčky znamení, nosítka se zdvihla i vešli jsme do jeskyně. Kamu šla vedle mne.

Potok vytékal z jeskyně, ponechávaje úzkou terasu ke vchodu. Když jsme vstoupili, obklopilo nás matné pološero.

Bylo tu ticho, závětří a teplo. Jeskyně táhla se do hloubi, vyvrtána vodami v červeném miocénovém pískovci. Průvod šel po jemném červeném písku. Zář ohně činila stěny krvavými. U stropu ploužil se mrak dýmu.

Ten strop se zvolna zvyšoval. Chodba šířila se v prostranný sál s vysokou klenbou. Pramen vody zanikl stranou v hlubokém úzkém zářezu mezi balvany.

Kolem ohnišť seděly tu skupiny divokých nahých postav. Pekly maso, které šířilo ostrý zápach. Otloukaly kusy pazourků. Jiné oškrabovaly kůže kamennými škrabadly. Ženy, staré i mladé, nosily dříví. Staré vyhlížely hrozně. Jejich šedivá srst a divoké vlasy podobné změti háďat, prsy visící a zvířecí tváře zhyzděné stářím dodávaly jim vzhledu přízraků z chorobného deliria.

Nahé děti se s vřeskem honily a rvaly.

To vše v přítmí, ozářeném čadícím svitem ohnišť.

Pohlížel jsem mlčky to sídliště troglodytů, zatímco nosítka míjela četné výklenky, malé poboční jeskyně, kde na suché trávě, mechu nebo kožešinách spaly skrčeny lidské bytosti, které stěží mohl jsem rozeznati.

Děti, sotva nás shlédly, zanechaly rvaní a přiběhly s velkým pokřikem. Začaly skákat okolo mě jako malí špinaví ďáblové, omakávaly a štípaly mě odvážně a hned zase bojovně proti mně mávaly malými mlaty a kopími, které jim staří zhotovili…

Vbrzku byl jich celý průvod.

Kamu nesnažila se nikterak odehnati dotěravce. Žertujíc krákala malé zbůjníky za vlasy, až pronikavě pištěli, nebo je častovala štulci tak upřímnými, až jim v zádech dunělo. Přešli jsme tak celou onu velikou prostoru, podobnou klenutému dómu a v protější stěně nalezli jsme otvor nové chodby vedoucí do neznámého nitra skal.

Na prahu této chodby nás děti, jaty jakýmsi strachem, šmahem opustily. Po několika krocích také Kamu zůstala zpět.

V suché chodbě byla tma. Co se stane? Otřásl jsem se, neboť se do mé duše vplížila nějaká tajná hrůza.

„Hodí mě do nějaké díry,“ myslil jsem tehdy tvrdošíjně.

Co mají v té tmě?…

Maně představoval jsem si nějaké ohyzdné zvíře, kterému mě předhodí. Tyto dětinské nápady byly jistě následkem rozčilení vzniklého z poranění a únavy.

Tma nás pohltila, ale směřovali jsme nyní k ohnivému bodu, který vystoupil v černé hloubi skal.

Tiše chrupal písek pod nohama nosičů. Zpozoroval jsem malý ohýnek a matnou postavu sedící u něho. Oba nosiči položili mlčky nosítka k ohništi a vzdálili se s nepochopitelným chvatem.

Snažil jsem se proniknouti panující pološero zrakem.

Dvě tři vteřiny to trvalo a pak jsem zahlédl jakýsi děsivý přízrak. Sedělo to schoulené a nehybné, v úporné strnulosti.

Byl to prastarý děd, zbělený stářím, ale mocné rozcuchané vlasy i vousy dávaly jen tušiti zvířecích rysů jeho obličeje. Jeho obnažené tělo podobalo se kostře, potažené pergamenovou, žilnatou koží, a všecek byl scvrklý a maličký.

Ze změti vlasů, spadajících přes čelo, svítilo jediné strašné oko, kterým mě nehybně pozoroval. V širokém kruhu kolem ohniště a sedící u něho bytosti byly rozložené všeliké přepodivné věci. Svítivé drúzy fialového ametystu, krystaly průsvitné jako voda, mušle divného tvaru, mamutí stoličky, zkamenělé schránky ammonitů, parohy a rohy – samé věci, které jsou s to upoutati těkavost dítěte – nebo divocha.

V tu chvíli celou mou pozornost soustředil na sebe zvláštní neočekávaný předmět. Byl to zaprášený kovový prsten v průměru asi sedmdesáti centimetrů. Tuze rád bych si ho byl prohlédl. Rozhodně nepocházel z našich věcí. Či snad byl součástkou stroje profesora Platonoviče?…

Na přemýšlení o té záhadě nebylo ani pomyšlení, neboť ono hrozné oko, vytrvale na mě upřené, působilo mi nevolnost.

Přivlekli mě sem, před tuto živoucí mumii jako na výstavu, a já musil to chtě nechtě trpěti.

Zlost mnou zalomcovala. Zaklel jsem a řekl s jedovatou vlídností: „Dobrý den, starý zábavný brachu! Myslím, že je dnes venku jak náleží bídné počasí, vlhké a vítr; nedoporučovalo by se jít k vlásenkáři…“

Ale hned jsem umlkl. Jeho děsné oko mě zmátlo.

Když jsem si představil tu starou příšeru, sedící snad už léta v hloubi pískovcové skály, v těžkém mlčení a husté tmě, která snaží se zadusiti modravý plamének a řeřavé uhlíky ohniště, počalo mi býti nevolno. Jaké asi myšlenky primitivní doutnají v té staré lebce, zatím co venku svítí slunce, řvou stáda zvěři, burácí bouře – vře život?

Ta bytost patrně přežila několik generací. Budí hrůzný obdiv u současníků. Tito lidé nemají kouzelníků – stupeň uctívání lidí není jim dosud znám. Mají před tím starochem pouze jakýsi pověrečný strach.

Ač neuznávají – jak jsem se později přesvědčil – žádného náčelníka, přece z jistého pudu dávají jednookému rozhodnouti některé choulostivé případy.

Ležel jsem tedy, opravdu zvědavý, jaký osud mi přichystá.

Plížily se nekonečné vteřiny. Pak se bytost pohnula.

Naklonila se vpřed, nade mnou a hned po té ucítil jsem, jak studená, ale suchá vyzáblá ruka přejíždí mou tvář a hruď. Otřásal jsem se pod odporným dotekem, ale neodvážil jsem se brániti. Cítil jsem, jak omakává mé hrdlo. Pak přejíždí mým oblekem.

Náhle se zastavila.

Poznal jsem, že pod ní tikají v kapse mé hodinky. Taková byla jemnost smyslů toho prastarého troglodyta, že vycítil tento skrytý zvuk hmatem.

A já naslouchaje se zatajeným dechem a znepokojeným srdcem, slyšel jsem je také. Slyšel jsem tikot zmnohonásobený, mohutný, kovové údery, běžící kroky kovových kopyt!

A hodinky tiše opustily mou kapsu. Zablýskly se na ohni a zůstaly ležet mezi mamutí stoličkou a krystalem ametystu.

Zároveň jednooký vydal chrochtavý ston, skřek, zamručení. Ze tmy hnuli se poslušně oba nosiči.

Nosítka vznesla se, otočila a v okamžení zmizel mi ohník i hrůzná bytost u něho s očí.

Na okraji tunelu uvítala mne Kamu s úsměvem a přívalem nesrozumitelných zvuků.

Pochopíte, že nemohl jsem jí podati podrobností o výsledku audience. Představte si, prosím, onu jeskyni temnou, tichou jako hrob, ve kterém zaznívá tikot chronometru, jako by jehlou bodal – a tu starou bytost, naslouchající hlasu složitého a tajemného zdroje v zasmušilé rozkoši – až náhle zavalí vše ticho ještě větší, ticho ohromující – péro dojde.

Prošli jsme temným tunelem a ocitli se znovu v ústřední jeskyni plné hluku a ruchu. Nosítka postupovala však roklí dolů k potoku, přes balvany a druhou stranou vzhůru, kde podpíral klenbu les tlustých pískovcových sloupů. Proplétali jsme se pološerem, neboť až sem padal matný odlesk protějších ohnišť.

Objevilo se ústí nové chodby. U vchodu stála a seděla skupina ozbrojených lovců. Bavili se vyřezáváním sobích parohů. Průvodce v černé kožešině, který se k nám cestou přidružil, jim cosi oznámil. Prohlédli si mne mlčky a mlčky nás propustili. Chodba zahýbala. Leže naznak pozoroval jsem mocné balvany, nebezpečně vyhlížející, visící s klenby.

Okamžik poté byl jsem oslepen prudkou září četných smolnic, zaražených v štěrbinách skály. Ozval se hlas:

„Palsam-bleu!… Koho to vlečete?… De par tous les diables!… Venuše z Brassempouy, a kdo ještě?… Lidičky!… Lidičky! Vždyť je to Karlíček!…“

Všichni tu byli, moji přátelé, zdrávi a neporušeni. Vztáhl jsem k nim ruce.

Obrátil jsem se, hledal a nalezl jsem pobledlou tvář Naděždinu, a její nádherné oči, rozžehnuté upřímnou radostí.

Errata:

19.10.2021 17:30