Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 24

Jsme uvězněni ve skále.

Naším vězením je okrouhlá jeskyně s klenbou, tratící se v temnotách. Veliký oheň hoří ve výklenku a dým uniká trhlinou jako přírodou zbudovaným komínem. Při zdi jsou upravena lůžka z mechu a kožešin. Louče zastrčené do štěrbin plní to pískovcové vězení divokým rudým plápolem.

Zde trávíme nekonečné smutné chvíle.

Svítí venku slunce?

Chodbu tvořící vchod ostražitě hlídá ozbrojená tlupa. A my jsme úplně bezbranní. Nikdo z nás nesmí se odvážiti ani krokem do ústřední jeskyně.

Šest vězňů choulí se tu na kožešinách.

Šest, neboť je tu s námi – Alexej Platonovič!…

Sedí tu vedle na kameni, malý scvrklý mužíček, vrásčitý, s fysiognomií Adolfa Menzela.

Naděžda usmívá se naň s něžností a praví mi prostě: „To je můj strýček Alexej!“

Vynálezce je oděný v trosky koženého obleku, aviatickou kuklu má prosáklou tukem a oleji.

„Je velmi, velmi nemocný,“ přemáhá Naděžda pohnutí.

Alexej Somov očividně trpí duševní chorobou. Sedí, usmívá se, hledí do ohně a žvatlá jako dítě: „Da, da – da, da.“

Jeho choroba je amnesie, ztráta paměti.

Výraz jeho obličeje je umdlený s nádechem sarkastického úsměvu. Jedna zornice úzká, druhá rozšířená. V jeho očích tkví jeho bezmyšlenkovitost.

„Trpěl váš strýc častým bolením hlavy?“

„Hrozně,“ odvětila Naděžda. „Někdy nemohl celé dny pracovati. Proč se ptáte?“

„Znám případy, kdy amnesii způsobilo užívání antifibrinu proti bolestem hlavy.“

Pohled hnědého oka Naděždina utkvívá na nemocném s výrazem hlubokého soucitu.

Ubohý profesor! Jeho šílená výprava skončila, když vichřice létací stroj srazila s cesty nad vnitrozemský led.

Náhodou vnikl v tajuplnou oblast Kamanaku.

Alexej Platonovič opustil aeroplan – a vše, co se poté dělo, zahaleno je neproniknutelnou rouškou.

Troglodyti ubohého pomatence zajali, ale neublížili mu.

Jako všichni divoši pociťovali tajemnou hrůzu před duševně chorým.

A pro něho minulost naprosto neexistuje.

Neví o svém dřívějším životě. Nepoznává Naděždu. Ba neuvědomuje si ani svého já. Zapomněl na vše důkladně, ach až příliš důkladně.

A zejména na svůj stroj.

A právě ono zázračné letadlo začíná v našich představách pro nás nabývati nesmírné důležitosti.

Což by v něm nešlo uniknouti z těchto oblastí zakletých?

Ale kde je?

Možná je troglodyti zničili, možná leží kdesi zapomenuto, vydáno zkáze. Nic nezdá se nám jednodušším než opraviti stroj, vsednouti do něho a vyváznouti z obklopujících nás nebezpečí.

Podejte vězni nejmenší možnost vyváznutí a zachytí se jí křečovitě, třeba hraničila – s bláhovostí. Dříve tedy musíme vyjíti z jeskyně, která nás dusí. Musíme si vynutiti svobodu jednání. Ale – jak?…

Dlouhé dny vlekou se zoufale. Přecházíme nervózně tam i sem jako uvěznění dravci. Nebo sedíme sklesle a beze slova, ponořeni v trudné dumání.

Spíme nebo se tváříme, jako bychom spali.

A zase zmocní se nás návaly energie.

Seskupíme se a živě rokujeme. Vymýšlíme steré způsoby jak uniknouti a hned je zase zavrhujeme. Našich věznitelů je zde příliš mnoho. Felicien dokonce tvrdí odvážně, že jistý druh jejich šípů je otrávený prudkým jedem.

Co s námi vlastně zamýšlejí? Ubít nás při nějaké hrozné slavnosti?…

Nevíme však pranic. Jediná jistota je, že všechny pokusy vynutiti si svobody po dobrém, dorozuměti se s těmi troglodyty, všechny pokusy o přátelství, ztroskotaly o zasmušilou netečnost hlídačů. Nezbývá tedy, než vyčkávati s resignací.

Felicien ujal se mého zranění s opravdu vzorným soucitem. Přikládal neúnavně studené obklady, prováděl účinnou masáž a tak doufám, že v několika dnech budu schopen chůze. Avšak přítel Felicien má výtečnou pomocnici.

Kamu.

Hezká divoška přichází a odchází volně a bez překážky, navštěvuje nás ve vězení. Všichni, zejména však přítel Felicien, si ji neobyčejně oblíbili.

Nazývá ji žertem Venuší z Brassempouy – podle ženského torza, vyřezávaného z kosti, které hraje důležitou úlohu v análech paleontologů. A v pravdě je mezi těmi ostatními strašnými lidmi Venuší. Kamu lne také oddaně k Naděždě.

Obě dívky snaží se dorozuměti a prokazují si vzájemně tisíc laskavostí. Dojemné je pohledění, jak mladá divoška vděčně přijímá něžná slova a laskání.

Kamu je perla.

Přináší nám nejrůznější pamlsky: černé jahody a houby; jisté jedlé kořínky, aromatické a křehké; limbové šišky z loňských zásob. Opatřila nás dovedně pletenými košíky a nádobami ze sobích lebek. Naděždě přinesla náhrdelník z koňských zubů a několik měkkých kožešin.

Přivleče s sebou časem některého z malých těch ďáblů, kteří naplňují ústřední jeskyni vřeskem, ohýbajícího se pod důkladnou otepí dříví. O vodu není nouze. Malý čistý pramének vyvěrá v pozadí naší kobky a ztrácí se v štěrbině.

Každého dne vejdou dva divocí zamračení lovci s kusy krvavého masa. Položí je na balvan a beze slova odcházejí. Pak se Felicien s Naděždou ujímají vlády nad kuchyní a my jen mlčky přihlížíme. Tak plynou naše dny.

Ač vědecká výprava páně Sneedorffova ztroskotala na této tajemné výspě, přece nezdar neochromil jejího vůdce. On to je, kdo nám dodává dobré mysli. Energie starce je obdivuhodná.

„A nemůže si ani zakouřiti z porculánky!“ jak řekl Felicien.

Vyprávěl jsem mu o Syvovi. Byl vzrušený, neočekával od svého chráněnce tolik bídáctví. Ale soudí jako já, že osud Syvův je zpečetěný. Nemluvíme již o něm.

Je tu ještě Ekva.

Tlustého Inuita posedla trvalá hrůza: utkvělá myšlenka, že ho zabijí a snědí. Sedí schoulen v koutě jeskyně, více mrtvý než živý. Hubne – a to je zlé! Litujeme upřímně toto dříve statného a čilého člověka, nemůžeme však s ním nic poříditi.

Naděžda nemá tu ani svého věrného strážce. Husky podlehl při útoku na tábor.

Divochu, který zmocnil se Naděždy, skočil s vytím na hrdlo. V té chvíli vrazil mu druhý kopí do slabin.

Troglodyti, kteří neznají domácích zvířat, považovali ho bezpochyby za druh vlka a naložili s ním jako s jinou kořistí – upekli a snědli.

Jeden jednotvárný den za druhým. Nohu mám už téměř zhojenou. Neopomíjíme každodenně opětovati pokus o uvolnění východu.

Ale stráž je houževnatá a bdělá.

Za nocí – což my máme den? – kdy ostatní oddychují nepokojným spánkem, přichází Felicien k mému loži.

Dlouho sedí mlčky, zíraje do ohně. Obrátí se ke mně, zvedne palec do výše a mručí:

„Stroj…“

Neodpovídám.

„Stroj!“ opakuje jako tvrdohlavé děcko, kterému je do pláče. „Potřebujeme aparát, který létá. S křídly nebo bez nich. Dvojplošník nebo monoplan. Vše jedno.“

Odpovídám nesouvislým mručením.

„Možná,“ mluví Felicien jako pro sebe, „že ten stroj, nad nímž by závistí zežloutl Blériot, je někde připravený pro nás, ukrytý za rohem. Jen odletěti. Vsednouti, uchopiti páku …“

Něco podobného mne dopálí. Usedám proti Felicienovi:

„Ach, k čemu to vše, tohle! Víš-li pak, že to zavání fixní ideou? Ostatně, co máš stále se strojem? Dovedeš ho řídit?… Víš, je-li způsobilý k letu? Víš, kolik unese osob? He!?“

A když se domnívám, že milý Francouz je nadobro zničen přívalem, který jsem naň vychrlil, uznávám, že mu nebude škoditi trochu rozumného poučení. Dodávaje si nesmírné důležitosti, pouštím se do výkladu:

„Uvažujme o věci chladně. Seznáme, že především a hlavně musíme nalézti …“

Ale Felicien vskočí mi do řeči s posunkem bezmezného pohrdání a končí hlasem hlubokého vnitřního přesvědčení:

…stroj Alexeje Platonoviče!…

Errata:

19.10.2021 17:30