Vítej, návštěvníku!

Kapitola 25

 Bylo by hříchem,

 aby cizince nectil…

 Odyssea.

Já jediný jsem asi v hloubi duše spokojen se svým osudem.

Vždyť Naděžda je neustále vedle mne! Vím, je to bezměrně sobecké, ale chci býti upřímným. Naše přitlumené hovory se prodlužují. Myšlenky naše se doplňují a přistihujeme se často, jak odpovídáme na větu, kterou druh ještě nepronesl.

Tu i tam pohled můj nebo přízvuk hlasu, myslím, mne prozrazuje, neboť vidím zářné oči jak ve zmatku zaplanou a prchavý ruměnec, který barví zbledlé tváře.

Jsem již úplně zdráv a se zdravím vrátila se mi i veškerá dřívější energie. Tu i já se ve chvílích porad snažím přispěti nějakým návrhem na vyváznutí.

Marně si však lámeme hlavy. Dříve, než bychom bezbranní dospěli východu ze skály, přesila divochů nás umačká. Úzkosti naše množí se dnem za dnem. Co se stane? Tento mučivý stav je již opravdu bolestný.

Jen Feliciena nezdá se osud náš znepokojovati. Bájí o tajemné, báječné slavnosti, při které budeme obětováni.

Baví se při tom spokojeně s Kamu.

A Venuše z Brassempouy⁶ rozumí si s ním kupodivu dobře. Pohled na tuto dvojici je přímo rozkošný. Chápavý Francouz již umí řadu slov, obvykle trojslabičných, pronášet nepopsatelnou, pro nás obtížnou výslovností troglodytů. Potom přichází ke mně:

„Obyvatelé Kamanaku jmenují se Hak-ju-maci.“

„To zní zcela originálně,“ odpovídám.

„Sobu říkají dujoba.“

„A vodě sakaka.“

„Aj, toť již celý slovník!“ popichuji ho.

„Medvěd se řekne bumuba. Bumuba, příteli, což znamená člověka, který nevidí, že Kamu je velice roztomilá bytůstka.“

„Hleďme, hleďme. Bumuba! Apropó, mají-li také významu pro vřelou náklonnost?“

Felicien Boinet béře na sebe slavnostní výraz hloubajícího vědátora. Pak odpovídá s povzdechem:

„Primitivní národ, hochu. Nemají významů pro abstrakta!“

A pozoruji, že návaly ironické zimnice jsou u Feliciena stále řidší, ač příčiny, které je jindy působily, se téměř hromadí.

Jedenáct dní minulo již od té doby, co jsem byl do jeskyně přinesen, aniž se co v naší situaci změnilo.

Posledního dne nepatrná příhoda rozhodla o naší svobodě.

Jako každodenně, přišla Kamu na návštěvu. Felicien ji už čekal s připraveným skicářem, jedinou věcí, kterou mu divnou náhodou divoši ponechali.

Usadil děvče do malebné pozice, aby po čtrnácté zvěčnil její zajímavý profilek. Avšak nepokojná Venuše z Brassempouy se hned s čímsi vytasila.

Felicien přiběhl ke mně.

„Kořínky?… Jahody?“

„Nic takového. Pohleď!“

„Hrome! To vyhlíží jako prskavka. To přinesla Kamu?“

„Nu ovšem. Jsou to zásoby automobilu. Modré signály. A magnesiové kotouče. Celý ohňostroj.“

„Co s tím? Nebudeme zde přece pořádati benátskou noc?“

„Eh, proč ne? Zkusme to! Pracujme s dojmy! Okouzlujme! Pokud tito divoši něco ctí, ctí oheň. Neznají nádherných efektů moderní pyrotechniky.“

„Hle, nápad!“

„Inu,“ odvětil Francouz krče rameny. „Necessité fait trotter les vieilles.“

Byl jsem unesen.

„Zkusme to – a hned!“

„Jen zvolna a opatrně! Zítra. Přemluvím Kamu, aby donesla ještě pár takových hračiček.“

Stalo se. Felicien opravdu dal si záležeti.

V tichosti vytasili jsme se plánem a když udeřila vhodná chvíle, dali jsme se do díla.

„Va bank,“ zachechtal se Felicien.

Na konci tunelu bděla skupina hlídačů, skupina neúnavně bdělá a zatvrzelá. V ústřední jeskyni se hemžila téměř celá horda. Vše bylo nám příznivé.

Felicien rozžehl ohňostroj.

Blížili jsme se k mručící skupině, prozpěvujíce zaklínání, neochvějní a vážní. Plaménky postupovaly, okamžik se blížil.

Teď to propuklo!

Se sykotem a vytím vyletěly modré vlnivé pruhy ke klenbě jeskyně. Hrsti duhových koulí rozlétly se s třeskem a tiše a zvolna snášely se k zemi. Veliká pronikavá světla magnesiová zaplanula a naplnila dutinu skal oslepující bílou září. Pestré prskavky hřmotily přeskakujíce až do nejvzdálenějších doupat.

A uprostřed toho pekelného hřmotu a barevných blesků tak neočekávaných, stál Felicien Boinet v bohatýrské póze, třímaje v každé vysoko vztyčené dlani sršící bílý světelný zdroj.

Uprostřed stál Felicien v póze bohatýrské...

Jaký to nastal poplach! Troglodyti vyrojili se ze svých skrýší a jako zkamenělí zírali na tyto úkazy, pro ně nadpřirozené.

„Kajara! Kajara!“ řvali někteří. Viděli nahoře naši skupinu jasně ozářenou, hrozivou. Jedni uprchli nemohouce snésti toho světla, druzí vrhli se jako mrtví tváří k zemi.

Bylo to úplné vítězství.

Stráže, bránící nám východ, zmizely. I dali jsme se cestou dolů k podzemnímu potoku.

A když vše uhaslo a poslední barevná hvězda spadla z klenby do tmy a matně zazářila zase žhoucí ohniště – nebylo tu nikoho, kdo by nám bránil.

Chmurně zíraly na nás divé obličeje Hak-ju-maků a v očích těchto bytostí jevilo se cosi jako pověrečná hrůza.

Mlčky přiznali nám svobodu. Neboť my byli lidé, kteří dovedou poroučeti blesku, slunci a hvězdám, aby zářily v hlubině jejich skály.

I vyšli jsme ven a po tolika dnech tmy a trapné nejistoty nás obklopily čerstvý svěží vzduch a denní záře.

Byli jsme volní…

------------------------ Poznámky:

  6 Naleziště pozůstatků po člověku diluviálním ve Francii.

Errata:

19.10.2021 17:30