Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 26

 Žijí »in statu naturali

 et libertatis, sice extra civitatem,

 ale přece in societate.«

 Cranz.

Jako výspa Gibraltarská ční mocná holá skála pískovcová z roviny barren-grounds.

Nízká letící oblaka rozrážejí se o její vrcholek.

Zdá se, jakoby ruka jakéhosi nesmírného obra vmetla v urputném boji ten osamělý balvan přes lesy a řeky od hor do roviny. Celý ten skalní útvar je uvnitř podivuhodně vyhlodán, jako kamenná houba nebo vosí hnízdo s nesčetnými buňkami.

Horda troglodytů, která obývá skalní doupata, nazývá skálu Katmajak, což značí asi tolik co Veliká jeskyně. Zjistili jsme, že Katmajak trčí právě v průsečíku zeměpisných čar, oznámených Alexejem Platonovičem. V zimě je to teplé, suché a prostranné doupě. Venku skýtá stín v letních měsících půl tuctu abri a chrání před přívaly dešťů.

Horda jeskynních lidí čítá asi tři sta členů.

Teď, když jsme volní a nikdo nás neobtěžuje, můžeme si prohlédnout celou mohutnou stavbu Katmajaku, jeho rozpukané nepřístupné cimbuří, jeho nahé boky a tajemné útroby. Můžeme také pohodlně sledovat život skalních obyvatel.

Jednoduchý a drsný život Hak-ju-maků je typický život paleolitických lovců. Žijí pospolitě a přece každý na svůj vrub. Nemají náčelníků, jedině snad staří zkušení lovci vykonávají jistý vliv, zejména v určování lovišť a kladení lapaček.

Neznají pojmu boha.

Za to však vytvořili si svá temná magická pravidla. Některé předměty a místa jsou jim z nepovědomé příčiny posvátná – »tabu« – jako obyvatelům Polynésie.

Takovou je také jeskyně, v níž sedí prastarý patriarcha. Celá dlouhá desetiletí neopustil svého doupěte. Je. to místo, kam nesmí vkročiti noha ženy nebo dítěte. Bojí se ho. Nečiní nic zázračného, prostě sedí v jeskyni sám – ale to úplně stačí, jak se zdá.

Také jakémusi zabodnutí sobích parohů do země přikládají nám neznámý vliv. Oheň, slunce, měsíc, polární záře jsou jim předmětem stálého naivního obdivu.

Při bouři za hromu a blesku projevují kupodivu ne strach, nýbrž chmurné potěšení a burácení naslouchají se zřejmou zálibou. Také v bouři nejraději meškají pod širým nebem, nechávajíce s rozkoší dštíti na sebe vlažné letní přívaly.

Poněvadž jsou to lovci, mají zbraně při vší primitivnosti ke svému účelu dokonalé.

Veliká zvířata, mamuty a nosorožce lapají do jam a nestačí-li ostré kůly, ubíjejí zvěř kameny a šípy. S neobyčejnou obratností zacházejí s lukem. Pomocí koženého praku vrhají s překvapující jistotou a prudkostí kulaté říční valouny zvící holubího vejce.

Tuto výzbroj doplňují kamenné mlaty a sekyry, oštěpy s pazourkovým ostřím a nástroj, podobný těžké, dřevěné palici, který házejí zručně jako Kafři své kiri. Oblíbenou a nebezpečnou zbraní k osobním půtkám je spodní čelist jeskynního medvěda.

Pazourek a hadec k hotovení zbraní, nožů, škrabadel a klínů dobývají kdesi ve východní části pohoří, obklopujícího Kamanak. To místo je přísně »tabu«.

Jen muži, kteří zabili určitý počet sobů a pižmoňů, mohou v určitou, přesně stanovenou dobu odebrati se do těchto lomů opatřit si roční zásoby.

Nejoblíbenějším materiálem k hotovení nástrojů vedle pazourku je sobí paroh a mamutí kel.

Robíce nástroje kamenné, přizpůsobuji úlomek ve vhodný tvar, ostří nebo zuby, hrot nebo klín. Dělají to hrubými retušemi pamětihodným způsobem: holí ze slonoviny nebo parohu, tedy materiálem nepoměrně měkčím. Udeří těžkým valounem na hůlku a odštipují zručně pazourkové střípky.

Kost však nebo paroh nesmí býti suchý. Proto před upotřebením namáčejí je Hak-ju-maci delší čas ve vodě.

Mnohé z předmětů kostěných, spony k šatům, rukojeti nožů a dlát mají pokryté znamenitými rytinami zvířat. Z neznámé příčiny neodvažují se zpodobiti člověka, ptáky, oheň, slunce či polární záři.

Domácí nářadí je prajednoduché. Několik lebek zvířecích, sloužících za nádoby, několik košíků z kůry a šlach na divoké lesní plody.

Zaměstnáním mužů je lov.

Ostatní břímě padá na ženy. Starají se o děti a hotoví obleky z koží, kteroužto prací tráví většinu roku. Zpracování koží je tak podivným a vyžaduje tolik času, že zmíním se o něm později.

Pouze ženy sbírají jahody, ostružiny, houby, kořínky a limbové šišky. Lovec se k něčemu podobnému nikdy nesníží.

Hak-ju-maci žijí obyčejně v jednoženství, ale obratnější lovec mívá i několik žen – více otrokyň, větší blahobyt.

Mladí lovci každého jara unášejí děvčata ze sousední hordy. Jsou-li při tom chyceni, propadnou bez milosti smrti. Vyvedou-li svoji věc chytře – dobrá. Kořist je právoplatně jejich a nikdo nemá práva požadovati ji zpět.

Na takových výpravách počínají si s brutální prostotou. Omračují ubohá mladá stvoření kyjem, když si je vyčíhali v lese, kde se starými ženami sbírají plody. Bezbranné pak odvlékají.

Antropofagii neboli lidožroutství v Kamanaku neznají. Země poskytuje hojnost zvěři a není příčin, aby se lidé navzájem požírali. Však také muži Hak-ju-maků tráví většinu dnů na lovu. V zimě a na jaře loví v lesích na jihu, v létě v severních tundrách.

Vypraví-li se na dlouhé hony na severu, hotoví si jakési nedokonalé stany, vlastně jen zástěny proti studeným větrům a dešti, zástěny ze surových kůží a několika větví, které berou na výpravy do bezlesé tundry s sebou. Jinak valnou část života stráví v jeskyních.

Celé leduprosté území obývají tři hordy. Jedna z nich žije v Katmajaku, druhá v pískovcovém kaňonu řeky Naděje, třetí v horách jihovýchodu. Tato poslední horda jeví jisté odlišnosti. I některé ženy mají tam vous. Užívají zvláštního vrhacího dřeva, na způsob bumerangu. A mamutu říkají »Kjaha«. Sever země je vůbec opuštěný.

U národa tak výhradně loveckého jsou pravidla lovu přesně vymezená. Ten, kdo na společném lovu zvěř zabije nebo prvý poraní, má výhradní právo na kůži, parohy, vnitřnosti a mozek. Všichni účastníci se pak stejným dílem rozdělí o maso.

Hak-ju-maci vyznačují se na lovu bezpříkladnou odvahou a chladnokrevností. Hodně jim pomáhá jejich výtečný, téměř zvířecí čich a zrak. Viděl jsem je větřit zvěř, s nozdrami proti větru, jako nejlepší pointry.

Dovedou se plížit jako dravci a dlouhé hodiny vyčkávati v úkrytu, nedbajíce hladu a zimy, se šípem připraveným k výstřelu.

Jdou v šílené odvaze na největší zvířata.

Hned v prvních dnech naší svobody měli jsme příležitost pozorovat, jací jsou to lidé, pohrdající smrtí a nebezpečím.

Vraceli jsme se právě k jeskyni, když zpozorovali jsme v sídlišti velké rozčilení. Troglodyti opouštěli doupata. Několik divých bytostí běželo kolem nás, mávalo kopími a chraplavě řičelo. Šli jsme kvapně za nimi. A záhada se vysvětlila.

Ohromný jeskynní medvěd odvážil se až ke Katmajaku, přilákán nejspíš zápachem spousty čerstvých odpadků. Zástup divochů vetřelce obklopil. Muži, ženy i děti. Křičeli vyzývavě.

Když jsme ho spatřili, seděl medvěd na volném prostranství a šířil ohavný puch starých šelem.

Hak-ju-maci tvořili kolem něho uzavřený kruh, z něhož vyletovaly dravé skřeky.

Muži měli kopí, šípy i mlaty.

Ženy a děti kamení a obušky.

Medvěd klátil hlavou, nevěda co počíti. Jeho malá, pichlavá očka svítila jako řeřavé uhlíky.

Přiznám se, že nebylo mi zcela volno při pomyšlení, jak ta nebezpečná hra může skončit. Pohled na vzrostlého jeskynního medvěda ze vzdálenosti několika kroků je trochu silná podívaná – pro nezvyklého.

Pak rázem nastoupilo ticho.

Troglodyti umlkli, buď usedli na zem, nebo do dřepu. Vteřiny ubíhaly s nekonečnou loudavostí.

Medvěd zamručel a olizoval se. Funěl. A tu vyšel z kruhu malý zavalitý Hak-ju-mak, jemuž zcuchané vlasy splývaly až na kožešinu. V ruce držel těžký kamenný mlat na dlouhém topůrku. Pošvihováním zkoušel pružnost násady. Drze, jakoby se jednalo o králíka, došel několika rychlými kroky až k užaslé potvoře.

Dříve, než se medvěd vzpřímil, dopadl mlat bleskurychle dvakráte na jeho hlavu. V naprostém tichu slyšeli jsme zřetelně, jak masivní lebka praskla. Zvíře zůstalo na okamžik v hrůzném strnutí. Křečovité chvění proběhlo jeho tělem. Z tlamy žlutavých zubů dralo se skřípavé sténání, náhle přerušené. Kůží na lebce prosakovala krev.

Pak se těžké tělo zvolna zhroutilo. Celé shromáždění dívalo se ještě několik okamžení jako očarováno v těžkém tichu. Pak se zdvihlo temné mručení, proběhlo kruhem, mohutnělo, zdvihalo se, až propuklo v ryk a vytí.

Ženy a děti vrhly se na zdechlinu.

Tloukly a kopaly mrtvé tělo s divokou, náhle se provalivší nenávistí. Neboť medvědi uchvacují často ženy a děvčata v lese, rozmačkávají je v objetí a požírají.

Muži již klidní připravovali pazourkové nože.

Odešli jsme.

Hak-ju-maci jsou lovci.

Lid, který nebojí se umírání.

Smrt pro ně je čímsi samozřejmým, přirozeným, ba potřebným, jako spánek, hlad a zima. Nevidí v ní žádné záhady. Tušíce svůj konec, zalezou do opuštěných jeskyň nebo houští.

Staré neduživé lidi odpravují lhostejně jedinou ranou mlatu.

Mnohdy vypuknou mezi dvěma hordami sváry o loviště.

Nastává krátká potyčka, odkud si bojovníci odnášejí těžké rány, které snášejí s nevylíčitelnou lhostejností. Strana, která podlehla, přenese své zástěny do horší lovecké oblasti. Jak jsem řekl, jsou to ponuří, zamlklí tvorové, a není to nic divného u lidí, žijících pod oblohou věčně kouřící černými mračny a v kraji, kde půl roku vyplňuje nekonečný soumrak a dlouhá polární noc …

Errata:

19.10.2021 17:30