Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 27

 Jako pes vyšel jsem

 z mezery mezi ledovcem a zemi.

 Ó, veliké moře tam dole!

 Kouzelná formule severních Eskymáků.

Co sem předpokládal, vyplnilo se.

Sledujíce potok, který vytékal z Veliké Jeskyně, prošli jsme několika úvaly a najednou se před námi rozevřel širý obzor.

Na všechny strany, kam až zrak dohlédl, rozprostírala se temná vodní pláň. To ohromné jezero vyplňovalo celou centrální kotlinu země. Odevšad z pohraničních hor spěchaly sem dravé proudy vyvěrající z ledovců. Mezi nimi několik kilometrů na západ od Katmajaku ústila řeka Naděje. Tak tmavých hlubin, jako byly tůně jezerní, nespatřil jsem nikdy.

Voda je sladká, ale má zvláštní, nepatrně přitrpklou chuť.

V těchto místech obklopují jezero nízké pahorky, jen na několika místech porostlé řídkými zakrnělými modříny.

V zátočinách uvázly ještě ledové kry z poslední zimy.

Stáli jsme na hřebeni pahorku, dívajíce se k severu, kde pod spoustami nehybných rozervaných mračen odrážel se na vodách zsinalý sluneční pablesk.

Několik divokých husí přeletělo mimo. Jistý druh racků s ryšavým peřím kroužil nad hladinou i břehem. Jejich chraptivý křik, když létali těsně kolem nás, zněl zlostně a výhružně. Temné vlny s šumem nabíhaly pod námi na písčinu, třísníce břeh pěnou a uhlazujíce jemný písek.

„Nejdříve třeba pokřtíti jezero,“ přerušil ticho Francouz.

Ten nápad se mu podobal! Nečekal na odpověď a doložil dvorně:

„Jezero Naděždino! To zní výborně a bude se na mapách vyjímati. Nepřipouštím námitek. Jezero Naděždino!“

Rozumí se, že nebylo námitek. Jednohlasně jsme ten návrh schválili, já s nadšením, jež mne samotného překvapovalo. A pak jsme se mlčky procházeli po pobřeží divokých, vzpurných vod.

Pan Sneedorff dlouho nepřerušil ticho. Potom však pronesl překvapující vývod:

„Do tohoto jezera asi vhodil Alexej Platonovič svou láhev s listinou.“

„Ale pak,“ vzkřikl jsem, „pak by musilo býti Naděždino jezero spojené s mořem!…“

„Voda jezera je sladká. Musí tudíž míti nějaký odtok.“

„To by bylo ovšem podivuhodné. Zdá se, že hladina jezerní je asi v stejné výši s povrchem mořským.“

Pan Sneedorff podíval se na mne:

„Několik metrů rozdílu by již postačilo, že ano.“

„Musíme nalézti tajemný odtok,“ rozkřikl se Felicien. „Alexej Platonovič jej viděl, jinak by se nemohl v jeho hlavě zroditi nápad s lahví.“

„Co soudíte o rozsahu této vodní nádrže?“ Pan Sneedorff pokrčil rameny.

„Mám v úmyslu,“ řekl pak, „v nejbližších dnech jezero obejit a prozkoumati zemi na severu.“

„Půjdeme s vámi! Neopustíme vás!“ zvolali jsme jako jedněmi ústy.

Usadili jsme se teď definitivně v našem bývalém vězení. Zařídili jsme se docela podomácku. Kožešiny zastřelených zvířat, primitivní výrobky našeho umění stolařského, sbírky malebně rozložené, to vše přispělo k zpříjemnění jinak velice nevlídného obydlí.

Vycházeli a vcházeli jsme, aniž nás kdo obtěžoval.

Kamu stala se naší nejvěrnější družkou. S dojemnou vytrvalostí pečovala o nás vskutku mateřsky.

Tehdy, po našem efektním vystoupení uprostřed hlučných a pestrých ohňostrojů Kamu zmizela na dva dny, jako by se byla propadla.

Potom však vynořila se jako by nic, usmívající a žvatlající svou divnou řečí. Pozoroval jsem však, jak si pokradmu prohlíží přítele Feliciena.

Několikrát dívala se mu pozorně do dlaní rukou, z nichž, jak se jí zdálo, tryskalo kdysi oslepující živé světlo. V chování jejím k nám zůstal jakýs rys ostýchavé úcty. Ale s lehkostí dítěte zapomněla naše Venuše z Brassempouy na ohromující zjevy, vyvolané cizinci přišlými z ledovců. K spokojenosti její zúplna stačilo vědomí, že jsme svobodní a bezpeční. Na ostatní zdálo se jí nepohodlné vzpomínati.

Nuže tedy, o Kamu vyprávěl jsem již dříve, jako o hezkém a statečném stvoření. Vyzkoumali jsme, že je dcerou starého mocného lovce, ošklivého jako opice, zarostlého a černého, jehož čeleď byla velmi početná. Rozumí se, že starý pán se o dceru ani za mák nestaral, spokojený, měl-li dosti krvavého polopečeného masa, které znal trhati od kostí s neobyčejnou obratností. Avšak bylo proslulé jeho zacházení se zbraní všeho druhu jakož i jeho odvaha v zápase s šelmami.

Mnoho mužů ze sousedních hord potulovalo se asi v lesích, aby na Kamu číhalo. Ale chytré a odvážné stvoření unikalo dosud všem »milostným« nástrahám.

Při pohledu na ostatní ženy, ohyzdné a utýrané prací, s dětmi visícími u zvadlých prsů, věčně žvýkající kůže – což je procedura, aby staly se vláčnými – Felicien Boinet často upřímně želel osudu, který Kamu očekává. Ona jediná chovala nezištnou a naivní náklonnost prostého dítěte přírody k záhadným bílým cizincům. Ostatní Hak-ju-maci byli buď lhostejní, nebo nevrle pověrčiví, jako apatičtí buldoci, kteří čekají jen na podráždění…

Posílali nám sice více než dosti čerstvé zvěřiny, ale to bylo dosud vše. V bližší upřímnější styky s námi nevešli.

Jednoho rána potkali jsme Kamu, jak vleče v košíku plnou náruč dobře uvařených pstruhů.

To nás nejvýš udivilo.

Troglodyti dovedou tedy vařiti?

Ale v čem?

Jak jsme věděli, jejich kultura přece dosud nedostoupila stupně umění hrnčířského!

Avšak tento fakt bortil zdánlivě rázem všechny výsledky bádání archeologie. Felicien snažil se proto příměti Kamu, aby nám záhadu vysvětlila.

Dlouho se mu to nedařilo. Kamu zdálo se velice přirozeným takové uvaření pstruhů, něčím tak srostlým s její celou existencí, že nechápala, proč potřebujeme vysvětlení jednotlivých tak běžných drobností.

Konečně se jí rozbřesklo a posunkem nás vyzvala, abychom ji následovali.

Opustili jsme Katmajak severovýchodním směrem. Zde cíp pahorkatiny končil v plochých vlnách, zaokrouhlených hřbetech a návrších a tady také končil nejzazší výběžek souvislé vegetace stromů. Kráčeli jsme bystře asi půl hodiny, když viděli jsme páry vystupující nad vrcholky modřínů a picht, jak ulétají v řízném větříku ve velikých kotoučích.

Počal jsem se dohadovali. Za několik dalších minut jsme zaslechli sykot a šum. Byli jsme u cíle.

Tady, pod šedými, nízko letícími oblaky, zarámovaný mezi tmavé ježaté chlumy, uzřeli jsme pohádkový klenot této podivné země.

Růžová pohádka.

Tyčil se tu z okrouhlé rovinky veliký růžový kužel, mající bez pochyby za podklad jeden z osaměle vystupujících pahorků.

Věžily se tu nad sebou v terasách rozkošné nádrže čisté, křišťálové vody, nádrže zbarvené nepopsatelně něžným odstínem růžové barvy, jako zhotovené z lístků právě rozpučelých ranních poupat. Jejich okraje laškovně spletené přetékají kaskádami. Vysvitne-li slunce, srší celý kužel růžovými jiskrami. Na vrcholu této fontány zeje okrouhlý kráter mocného gejzíru.

Neboť v přestávkách osmadvaceti minut vyráží z vrcholu teras do výše aspoň patnácti metrů mohutný křišťálový sloup vařící vody. Syče a kypě zahalí vrcholek v oblaky žhavé páry, kterou vítr odvívá jako dým. Potom se zhroutí za třesku a jeku a vychrlená spousta padá klokotajíc z jedné nádrže do druhé a postupně se ochlazuje, ač i v nejnižší má ještě 64 stupňů Celsia. Vše to tvoří nejpodivnější a nejnádhernější přírodní vodotrysky, a jak pravil Felicien, „kdyby příroda měla své Versailles, tento div nesměl by tam scházeti.“

Na prostranství kolem teras, pokrytém růžovým křemičitým pískem, roztroušeno je okolo asi půl tuctu maličkých gejzírů, jejichž jícny tvoří prsten růžové usazeniny. Všiml jsem si, že dva z nich chrlí vřelou vodu zároveň, když pracuje hlavní gejzír.

Ostatní čtyři jsou činné v následující přestávce. Vypouštějí jen páru, jsou to skutečné bezpečnostní ventily, zabraňující, aby ta něžná stavba nevylétla do povětří jako přetopený parní kotel.

Země je na mnoha místech horká a zdá se zachvívati. Kdesi v hlubině dole těžce pracují spoutané síly vulkanické. Vychrlená voda odtéká krátkým potokem do nedalekého jezera. Tyto růžové terasy sinterské těší se pověrčivé úctě troglodytů – a nedivím se.

Vybělené lebky medvědí, sobí parohy, naražené na napolo vyvrácených tyčích, mamutí kly, jejichž cena slonoviny reprezentuje statisíce, zatknuté do písku, obklopují fantastickým rámcem tuto dýmající kadidelnici, kterou zhotovila sama příroda. Onen kontrast, jímž působí toto něžné růžové dílo na temném pozadí divokých smrčin, působí nesmazatelným dojmem.

Obdiv smíšený se strachem, který Hak-ju-maci pociťují při pohledu na kouřící a syčící růžové terasy, nevadí jim ovšem, aby si dvacet kroků doleji v nádržích vroucí vody klidně vařili své pstruhy a okouny.

Errata:

19.10.2021 17:30