Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Kapitola 28

Hak-ju-maci věří, že led, který jejich zemi obklopuje, prostírá se na všechny strany v nekonečno prostoru.

Neexistují pro ně jiné země a jiní lidé. Žádná troska ústního podání nezachovala se z pradávných tisíciletí, kdy sem byli první divoši v době glaciální zatlačeni postupujícím vnitrozemským ledem z rovin Evropy, Sibiře a severní Ameriky do Grónska a odděleni nepřekročitelnou přehradou zmrzlé vody.

Část pradávného lidstva zde příroda zaskočila.

Byla to nastražená past, která v příhodný okamžik sklapla. A v ní žili trosečníci starého lidstva životem polozvířat, ve stálém zápase s drsnými živly. Typ jejich nezměnil se ani v nejmenším, kultura postoupila leda o píď.

Proč? Přírodní podmínky zůstaly tytéž. A zatím tam venku, daleko za mlhami a vším tím ledem a sněhem, šel vývoj svým nezdolným pochodem. Intelekt se zdokonaloval. Vřel palčivý a krutý var, kypění vášní, bouření mozků, osudy jednotlivců i národů. Vše, co z této ztracené výspy vyhlíží tak nicotně a bezúčelně. A troglodyti netušili nic o lidech dvacátého věku. Jako kdyby obývali jinou planetu.

Ale ani moderní člověk vědeckého století nezná zanedbané bratry, zoologickou zvláštnost, doklad »vývojové teorie«. Rasu starobylou, která tu zvolna končila svou existenci, a jejíž zkázu my, vetřelci, nechtíce jsme uspíšili.

Není pochyb, že troglodytů ubývá. Hordy se nepozorovaně tenčí postupem staletí. I když steré nakažlivé choroby, které týrají civilizované lidstvo, neodvážily se překročiti severní poledníky a vnitrozemský led, zdá se, že se Hak-ju-maci neodvratně blíží ke svému konci.

Jejich osud se prostě naplnil – odejdou, jako odešly hordy obývající kdysi Moravu nebo Dordogni, odejdou opožděni o pár nepatrných tisíciletí – což v průběhu času nic neznamená…

Tedy vše kolem Kamanaku je katomakunak – ledovec.

A tento katomakunak brání bílým Mo-hakům, cizincům, aby odešli, odkud přišli.

A jak rády by se tyto mocné bytosti vrátily! Ano, ač jsou Mo-hakové nadáni tolikerou silou zázračnou, marně přemýšlejí, jak zmoci tuto překážku. Jsou nyní volní a přece vězni, vězněni tentokrát ne Hak-ju-maky, ale tímto zakletým Kamanakem.

„Což,“ řekl jsem, když jsme o té věci hovořili. „Nebude nejmoudřejším, abychom volali o pomoc…? Pokusme se dáti o sobě zprávu vnějšímu světu a požádati o pomocnou výpravu! Bohužel nemáme však přístrojů pro bezdrátovou telegrafii…“

„Chytíme tedy havrana,“ vpadl posměšně Felicien.

„Zajisté, učiníme tak,“ řekl káravě pan Sneedorff.

Francouz nechtěl se poddati tak zhola. „Dobrá, dobrá. Jen čirou náhodou dostane se náš lístek do patřičných rukou. Vrhneme-li láhev do jezera, rozbije se, bude vyvržena na pusté pobřeží, naleznou ji divocí Eskymáci, kteří po léta nepřijdou do styku s bělochy. A havran? Zadáví ho sněžný sokol, vašeho havrana! Nu, myslím, několik let může trvati, než se objeví ta vaše záchranná expedice!“

„Několik let!“ řekla Naděžda s povzdechem.

„Do té doby stanou se z nás skuteční troglodyti. Budeme požírati syrové žaludky i s obsahem! Brrr!“

„Léta! Mnoho let!“ opakovala dívka.

Ton jejího hlasu pohnul nelítostného Feliciena.

„Je tu přece ještě jeden prostředek, palsam-bleu! Nespatřili jsme dosud z něho ani třísky. Že by troglodyti nenalezli trosek, pochybuji, leda že by… ledaže by – sám odletěl, messieurs,“ dokončil Francouz s rozhořčením.

A tu vidíte, že Felicien Boinet stále ještě nevzdal se svého aviatického záměru. Blouznil o něm. Hýčkal ho. Vyptával se dokonce Kamu, své důvěrnice, pokud bylo možno. Celý výsledek pozůstával v tom, že se potvrdilo, co jsme dávno předpokládali.

Tlupa Hak-ju-maků jednoho krásného dne nalezla malého vzduchoplavce na jezerním břehu.

Nebránil se, nejevil nejmenšího strachu. Pudem divokých tvorů vytušili, že bílý onen cizinec je pomatený.

U všech kmenů divokých jsou od dob pradávných šílenci považováni za »tabú«. Neublížili mu tedy. Zavřeli ho v teplé jeskyni, kde ho po celou zimu krmili, jak tomuto výjimečnému tvoru příslušelo.

Dle všeho bývalý profesor fysiky opustil letadlo a cestou ho postihla choroba, kdy na vše zapomněl. Každou vzpomínku na dřívější život mu z paměti vymazala. Nutno však předpokládat, že i v té době se u něho dostavily jakési záblesky polovědomí.

V tu dobu konal mechanicky svá měření a v tu dobu poslal také své kusé zmatené depeše. Mohli jsme však vyčkávati na podobné okamžiky a využít jich?

Pochyboval jsem velmi. Nemoc zatím jistě pokročila.

„I kdyby,“ obhajoval Felicien svůj projekt letadla, „i kdyby jediný jen člověk mohl letěti aeroplanem, odvážím se toho. A hned se vrátím s pomocí!“

Blouznílek!

Avšak, budiž řečeno k jeho omluvě – jako každý Francouz byl nadšen aeronautikou. Celé hodiny pozoroval upjatě Alexeje Platonoviče. Zacházel s ním jako s dítětem, které chceme donutit, aby nám půjčilo svou oblíbenou hračku.

Ač mu Naděžda pomáhala, výsledek se nedostavil. A ubohý Francouz musil doznat, že chce-li vůbec něčeho dosíci, nutno záležitost uchopiti za jiný konec.

Doznal to kajícně, aniž by se dostavil obvyklý výbuch ironické zimnice, jak bylo v podobných případech pravidlem.

To je podezřelé. Co způsobilo tento převrat?

Mluvil jsem o tom s Naděždou. Měla jako všechny ženy porozumění pro podobné záležitosti.

Odpověděla vyhýbavě, ale padlo jméno Kamu – zdá se mi, že uhodla pravdu?

Mohli jsme se nyní věnovati dle libosti honbě – tím spíše, že od chvíle, kdy jsme nabyli svobody, Hak-ju-maci přestali nás zásobovati. Jako volní lidé musili jsme si sami sehnati nutné živobytí. V naší družině byli samí dobří lovci, zvěře bylo hojnost a ani zbraní jsme zatím nepostrádali. Neboť nám kupodivu Hak-ju-maci mlčky vrátili všechny nám náležející věci, kromě těch, které uvázly v jeskyni starého patriarchy.

Divoši nalezli u paty Sneedorffova ledovce různé trosky a objevili skladiště v předhoří. Vše snesli pečlivě do Katmajaku – žalostné zbytky naší krásné cestovní výbavy. Vše kromě saní, které prý divoši zanechali na místě a jak jsme se přesvědčili, byly rozdrceny tlupou elasmotherií⁷. Většina věcí beztak neměla pro lhostejné troglodyty žádného významu. Kovů a jeho upotřebení neznali. Ostatně všech věcí náležejících Mo-hakům se štítili. Ani Felicien nemohl pohnouti Kamu, aby přijala nabízenou čokoládu nebo suchary.

Felicien i já vrhli jsme se dychtivě na ručnice a náboje. Toužili jsme zkusiti štěstí loveckého. Byl jsem zvědavý na účinek střelných ran na divochy. Ale kupodivu přijali je klidně, spíše se zálibou, jako naslouchají úderu hromu.

Většího efektu docílili jsme sirkami. Cizinci uměli vyvolat blahodárný oheň – hakmačo – škrtnutím nepatrných dřívek!…

Okolí Katmajaku hemžilo se sněhulemi.

Vlci docházeli někdy až k otvorům jeskyně nebo k abri a kradli poloohlodané kosti. Barren grounds zdály se opuštěny. Tu a tam stopa medvědí, nebo osamělý karibu.

Kamu tvrdila, že v této roční době jsou všichni sobové za jezerem na severu. Často jsme pozorovali stopy elasmotherií, ano mnohdy celé stezky, vydupané těmito tlustokožci.

Stezky končily pravidelně u některé z četných tůní. Dle všeho nosorožci, trápeni mračny komárů, kteří jim v teplých hodinách poledních vnikali do očí a nozder, váleli se ve vyhřátém bahně, nebo nořili se do chladné vody. Nepřáli jsme si setkání s tvory tak plnými zloby a nevolný pocit nás jímal, když jsme míjeli husté porosty, v nichž jevily se brázdy větví, polámaných a vyvrácených keřů.

Nuže lovili jsme, obstarávajíce nadbytek skvostné pečené a troglodyti považovali to vše za samozřejmou věc. Každý svým způsobem. Obdiv je dán teprve člověku civilisace.

Jednoho dne přiběhl ke mně Felicien velice bledý a vážný. Vypravoval, že se zrána odebral jako obvykle na lov. Procházel dlouho bezvýsledně porostem slídě po nějakém tučném soustu pro svou ručnici. Sledoval jednu stopu, která ho dovedla na kraj řídkého limbového lesa.

Náhlý pohyb v houští upoutal jeho pozornost. Skrčil se, skryl se a pohlížel z úkrytu otvorem v houští, co se děje.

A shledal s překvapením, že je to Kamu! Sbírala horlivě borůvky, nemajíc tušení, že je pozorována.

Přítel Felicien sledoval ji chvíli s úsměvem a hodlal právě vyskočiti, aby ji žertem postrašil, když se právě proti němu houští neslyšně rozevřelo a Felicien uzřel hlavu mladého Hak-ju-maka z Východní Hordy, jehož planoucí oči upíraly se s dychtivostí dravce na nic netušící děvče.

Francouz předvídaje cosi nedobrého zůstal se zatajeným dechem skrytý. I viděl, jak troglodyt opatrně vylézá a svírá ve své dlani těžký dřevěný obušek.

Dvěma tichými dravčími skoky ocitl se divoch za děvčetem a napřáhl ruku. Ale Kamu v posledním okamžiku vytušila, že se cosi děje se za jejími zády. Obrátila se bleskurychle, vykřikla pronikavě a uskočila. Hak-ju-mak zachytil ji za ruku a rozpřáhl se znovu, ale ona ho kousala, křičela, škrabala, tloukla ho tvrdými pěstmi. Felicien pochopil, co se tu odehrává. Byl to jeden z četných nápadníků a podaří-li se mu omráčiti děvče, odvleče je coby pravoplatnou kořist.

Neváhaje vyskočil s bojovným pokřikem. Hak-ju-mak ohlédl se, ruka s obuškem mu klesla. Oba muži, Neandertalský člověk a člověk Dvacátého Věku stáli tu a pohlíželi si upřeně do planoucích zřítelnic.

V tom zavířil obušek nad hlavou Felicienovou. Francouz odrazil ránu a ohnal se rázně pažbou ručnice. Hak-ju-mak zařval, pustil děvče a zřítil se.

Francouz se ohnal pažbou ručnice...

Felicien Boinet díval se na něho chvíli a oddychoval. Pak se otočil po děvčeti.

Kamu zírala naň s výrazem pokorné bázně. Najednou padla k zemi, čelem k jeho nohám a zůstala nehybně tváří v mechu.

Zmaten zdvihl ji, prohlédl padlého nepřítele a když shledal, že je pouze omráčen, odcházel.

Kamu ho poslušně následovala a následovala ho od té doby stále. Večer, což nikdy před tím neučinila, přišla do naší jeskyně a upravila své lůžko poblíž lože Felicienova. Jen jemu výhradně přinášela nyní lesní plody. Jen pro něho upravovala kožešiny.

Zkrátka: Kamu náležela nyní Felicienovi. Podle obyčejů této země se stala jeho ženou. Zvítězil přece v boji soků. Náležela vítězi. To byl v Kamanaku prostý zákon a žádný neodvážil se ho překročiti!

Když ubohý Felicien přišel k tomuto poznání, vybuchl v celou kaskádu originelních výkřiků:

„Ribon – ribaine! Ženat!… Bon gre – mal gre⁸!“ bědoval. „Tak tedy skončil ten malý nevinný mic – mac! Merci, de ma vie⁹! Co tomu říkáte?… . He?… He?… Stalo se vám něco podobného? To si myslím, že ne!… Oh?!… Ostatně, není právě nejhorší, tahle Kamu!… Nemám odvahy, abych ji od sebe hrubě odehnal. Ne, nemohu!… Prostě nemohu! Pěkně bych tu reprezentoval galantnost francouzskou!“

Pobíhal chvíli jeskyní sem a tam, až náhle zastavil se s posunkem vítězným.

„Oh! Vím co! Učiním z ní svoji malou přítelkyni! He, proč se tak impertinentně usmíváte? Zasluhuje toho! Takové čilé stvoření. Cest le mouvement perpétuel! A odvážná je, ma petite cherie. Temperament!“

Vzdychal chvíli, pohlížeje na nás, jako by zdál o smilování. A dodal s povzdechem:

„Cest le diable que cétte femme la.¹⁰“ Což bylo už učiněnou poklonou.

------------------------ Poznámky:

  7 Nosorožců

  8 Chtě – nechtě

  9 Ať mě čert vezme!

  10 To děvče má čerta v těle!

Errata:

19.10.2021 17:30