Vítej, nový čtenáři Q-241110!
Nastav si profil v Nastavení (nepovinné, ale užitečné!).
„Kolik máme času?“
„Skoro osmačtyřicet hodin. Co budeme dělat?“
Enkra se rozhlížel. Moře bylo klidné, jemně a přátelsky se vlnilo a chovalo se jako polévka. Na dohled viděli dva malé korálové ostrůvky porostlé palmami a ze všeho nejblíže opuštěné skalisko, na němž rostla sotva tráva.
„Prozkoumáme ty tři ostrovy.“ rozhodl.
„Myslím, že se tam přistát nedá,“ prohlížel si Sebastiano ostrovy dalekohledem, „Alespoň ne s lodí jako Liberty. Navrhoval bych zkusit to se čluny, ty by se tam dostaly...“
Samozřejmě, všichni byli pro. Roger přišel ještě na jednu věc: „Ostré cvičení! Je to generálka na průzkum ostrovů, které najdeme tam! Vezmeme si zbraně a všechny pomůcky...“
„Má to smysl? Docela jistě tam nic a nikdo není!“ oponoval Elliott.
„Aspoň se nám nikdo nebude smát, až budeme skákat od palmy k palmě s lejzrovačkou!“ odbyl ho Roger tvrdě.
Takže se fasovaly zbraně, alespoň osobní. Pro vyšší náčelníky taky speciální nože, vyrobené v Santanuevových ocelárnách a výzkumném středisku. Měly podobné vlastnosti jako Enkrův meč Excalibur. Byly zasazeny do pouzder připomínajících bandasku nebo polní láhev a vysunovaly se vyšroubováním. Jejich ostří, potažené mikroskopickou vrstvou speciálně slinutých protonů, řezalo vše včetně oceli, kamene a diamantů a poškodilo by i pochvu, kdyby se jí při neopatrném používání dotklo.
Enkra a Sebastiano se svým oddílem vyrazili na prohlídku ostrova číslo 45, Roger a Elliott na ostrov 47. Připluli ke břehu, zajišťovali pečlivě člun a pohybovali se přískoky od jedné palmy ke druhé. Pravidelně brali vzorky všeho, nač narazili, a ukládali je podle potřeby.
Bohužel ostrůvky byly maličké a přejít je netrvalo moc dlouho. Za chvíli byli na druhém konci, položili vše na písek a vykoupali se. Pak zkoušeli chytat ryby do ruky a všelijak se bavili; tím taky utekla nějaká hodina. Jídlo uvařili z mořských živočichů, odpočinuli si a provedli všechno, co se vůbec ještě dalo. A nakonec už museli konečně jet zpátky. Vzorky zahodili, nebyly jim k ničemu a museli by je zbytečně tahat s sebou.
Zpět k lodi jel Enkra kolem ostrůvku 46. Sebastiano neúnavně všechno kolem sledoval dalekohledem a všímal si zvláště skal.
„Počkat!“ zavelel, „Přirazte blíž ke břehu!“
„Co tam vidíš?“ ptal se Enkra, ale okamžitě zavesloval blíž ke břehu. Obepluli celé skalisko, jinak se tam dostat nedalo; a teď už byli tak blízko, že bylo vidět pouhým okem.
„Nemýlil jsem se!“ ukazoval Sebastiano, „To musel udělat někdo z výpravy!“
Do jedné ze skal byl vytesán velmi omšelý, ale jasně patrný osmihrotý kříž.
„Chtěli po sobě nechat památku...“ soudil kdosi.
„Vystoupíme a prohlídnem to!“
Přístup k té skále byl velmi obtížný, ale přece jen lehčí než na jiných místech, kde byl ostrůvek naprosto nepřístupný. Hnízdili tu ptáci, jinak byl zcela opuštěný.
„Všimněte si!“ řekl Sebastiano, „Tohle není korálový ostrov vyrostlý ode dna! Na úbočí samozřejmě rostou korály, ale je to skála... kdoví, jak dlouho už tady stojí...“
Ostatní zaujal spíš osmihrotý kříž. Ten, kdo ho vytvořil, si s ním musel dát hodně práce, tehdy ještě neexistovaly nástroje s protonovým ostřím, kterým by se to lehko vyřezalo.
„Mám takový nápad,“ řekl Elliott, „Myslím, že tady někde něco schovali. Asi pořádně, aby to přečkalo všechny ty roky... protože tohle asi udělali, když odcházeli, ne při návratu!“
„Denisovo poslední sbohem?“
„Kdybych odcházel a nevěděl, jestli se ještě vrátím a tušil, že za mnou půjde další expedice, udělal bych to takhle.“
Začali oťukávat a prohlížet skálu. V okolí kříže byla zcela nedotčená a chvíli pochybovali o účelnosti svého jednání, ale potom Cvrček odhrábl jemný štěrk u úpatí skály.
„Hele, tohle přece není kámen! Vypadá to jako beton, nemyslíte?“
„No jasně! Zahrábli to trochu štěrkem, aby to nebylo nápadný...“
„Beton? To by chtělo sbíječku!“
Nechtělo. Sebastiano vyšrouboval svůj nůž a zarazil do betonu. Podařilo se mu proříznout betonový blok a společnými silami ho vysunuli; byl tam úkryt a v něm láhev z pořádně silného skla, rovněž se skleněným uzávěrem. Nedočkavě tu láhev otevřeli.
„Mapa!“ roztáhl ji Cvrček.
„Dokonce dvě mapy. Kreslené podle nějakého jiného originálu, řekl bych...“
První mapa znázorňovala hvězdnou oblohu, ale nebyla to obloha našeho světa. Cizí souhvězdí a naprosto nejasná souvislost. Takové mapy měli už dvě; jedna byla uložena v Aurrgharru, druhou si přinesl Mike z kláštera Šangri-la.
Druhá mapa zpodobovala nějaké souostroví. To taky říkal nápis na okraji: Předpokládaná mapa Šťastných ostrovů.
„Šťastné ostrovy! Krásné jméno!“
„Jak se zdá, Denis neztrácel čas. Tuhle mapu zřejmě získal od domorodců na ostrovech; tehdy před šedesáti lety třeba ještě někdo věděl, co je na druhé straně!“
„V každém případě se nám ta mapa bude hodit! Vezmem si ji nebo ji překreslíme?“
„Ofotografujeme a zkusíme překreslit, ale na cestu si vezmeme tenhle originál.“
Kromě map tam byl list papíru. Na něm bylo napsáno pevnou rukou:
+ Pokyny pro plavbu: 1. Při průchodu vyčkávej konjunkci v místě tohoto ostrova. Nepokoušej se vyplout dříve, než nastane proudění. 2. Okamžitě po přechodu zaznamenej postavení souhvězdí na obloze. Pokud možno fotograficky. 3. Zajisti veškeré orientační body na druhé straně pro případ návratu. Pozor! Osoby, jež podaly informace, soudí, že nevylučují, že tyto pokyny nebude možné splnit. Nejsou tam orientační body a hvězdná obloha nebude zaměřitelná. V tom případě jsou bezpodmínečně potřebné pomocné záchytné body, to jest rekognoskace plavby zpět podle orientačních bodů, které se podaří zajistit později. Místo zpětného průchodu nemusí být totožné s místem tímto, ale předpokládám, že nebude daleko. Přeji ti štěstí na další plavbě. + D.B. |
„Denis Baarfelt,“ řekl Enkra, „Pozdravuje nás přes propast věků. Ale vrátil se a proto jeho pokyny zřejmě souhlasí.“
„Obdivuji na něm tu jeho lapidárnost,“ řekl Sebastiano, „On nepochybuje, že za ním půjde další expedice. Vůbec neříká, aby někdo šel. On jim rovnou uděluje praktické pokyny...“
„Věděl, že půjdeme. Tuhle svoji promluvu napsal arminsky!“ řekl Enkra, „Věřil a věděl, že budou i po letech lidé toužící po neznámu. Chtěl bych vědět, jaký ten člověk doopravdy byl...“
„Napíšem taky něco?“ ptal se Cvrček.
„Proč? My přece víme, že se vrátíme!“
„Možná najdeme víc takových vzpomínek. Denis nenechává nic náhodě, ukrývá všechno, co potřebujeme. Tam na ostrovech možná budou další osmihroté kříže a další vzkazy...“
„Řekl vše, co bylo třeba říct. Nebudeme k tomu nic přidávat. Jenom to vrátíme...“
Odpluli s člunem k lodi; tam ofotografovali celý nález a vytvořili pokud možno přesnou kopii mapy Šťastných ostrovů. Tuto kopii, pokyny a mapu hvězdné oblohy vrátili zpátky, vsadili zpět bloky betonu a zacementovali spáry. A přihrnuli štěrk, aby místo nebylo jasně patrné.
Potom už vážně nebylo co dělat; jen čekat. Koupali se v moři, odpočívali, opalovali se. A na příkaz velitelů procvičovali nejrůznější činnosti, které budou potřebovat v akci.
Enkra taky naposledy svolal celou posádku a promluvil k ní:
„V tuhle chvíli máme poslední možnost k návratu! Je možné, že je mezi vámi někdo, kdo se na naši výpravu přihlásil jenom proto, že šli ostatní nebo neodhadl přesně, co to znamená. Ten má nyní poslední možnost se vrátit. Neříkám, že to je něco příjemného, přiznat na poslední chvíli, že se na to necítím; ale je to lepší než zklamat, až na tom bude záležet. A proto vám říkám na rovinu: Jestli je tady někdo, kdo teď už ví, že tam nechce a chtěl by se vrátit, může odejít. Až překročíme bránu do jiného světa, už nebude cesty nazpátek a každý, kdo s námi bude, bude muset vydržet. To dobré i to zlé...“
Uznávali, že jeho varování je čestné. Ale nenašel se nikdo, kdo by se chtěl vrátit. Vydali se na výpravu, aby to viděli, ať to bude cokoliv; a tak to taky vidět chtěli. Na počátku cesty se nikdo nevrací.
Jenom někteří si vzpomněli na svoje otce a matky, které nechali doma, a na kamarády, kteří sledují jejich plavbu. Vzpomněli si, ale nezaváhali ani na okamžik. Protože kdo by se vrátil, byl by navěky poskvrněn pověstí zbabělce a ubožáka; to si nebyl nikdo z nich ochoten přiznat. Raději zemřít, než být zbabělcem; to staré heslo je provázelo po celý život a i teď jim svítilo na cestu jako maják. A tak provolali svému princi slávu a chystali se na největší cestu svého života.
Errata: