Té noci nikdo nespal. Přestože služby byly dávno rozděleny, bylo nutno vydat přísný rozkaz k jejich dodržování, protože o každou, i sebemenší práci se hlásilo tolik rukou, že se to nedalo organizačně zvládnout. V životě nikdy se tolik lidí nehlásilo o žádnou práci. I tak se všichni drželi na palubě, nejen oblečení do slavnostních uniforem, ale i ozdobení svými odznaky, jako kdyby šli na slavnost.

Velitelský můstek byl plný lidí. Enkra a oba kapitáni stáli hned u kormidla, které svíral Grizzly; tvrdil, že člověk, který chce v takové chvíli loď přímo řídit, musí být nadán co největší tělesnou silou, ačkoliv to vůbec nebylo třeba. Mike, Asthra, Sheilla, Ťapka, Jackie a Fernando počítali postavení hvězd a neustále je kontrolovali se skutečností. Ti ostatní se potom starali o řadu dalších faktorů, například stav moře, větru, magnetického pole. Používali k tomu účelu řadu přístrojů, které obsluhovaly určené laborantky.

Od večera stála loď na kotvách u ostrůvku 46. Oba ostrovy, 45 a 47, byly na dohled po obou stranách. Zbývalo pouze čekat, tím spíš, že moře se vlnilo jen zcela nepatrně a bylo naprosté bezvětří. Plachty líně visely dolů a ani nezapleskaly o ráhna.

„Čas?“ zeptal se Jackie do tmy.

„22.47.06.“ hlásila od chronometru Tanya.

„Vítr?“

„Nula. Absolutní nula.“

„Kolik zbývá do styku?“ ptal se Enkra.

„Hodina a dvacet minut.“

Nikdo nic neřekl. Na dolní palubě se ozývaly tiché hlasy, sem tam se někdo zasmál, ale spíš poslouchali ty nahoře na můstku.

„Něco by se mělo začít dít,“ řekl Enkra, „Už není moc času!“

„Ale jo,“ řekl Mike, „Času je dost.“

Mezi nohama se protáhl lišák Semmi a začal se třít o Enkrovo koleno. Enkra jej pohladil jako obyčejně, ale neříkal nic.

Čas plynul. Citlivé přístroje zaznamenávající proudění vody hlásily, že moře pod lodí se hýbe asi jako polévka v talíři. Několikrát změnili hloubku ponoru, leč bezvýsledně.

„Chtělo to vzít ponorku!“ řekla Sheilla.

„Ponorka má vlastní pohon.“

„Jako doprovod. Aby sledovala, co se bude dít s námi, chápeš?“

„Mohlo by ji to poškodit nebo i zničit.“

„Nějaký dobrovolník by se jistě našel...“

Diskuse vznikla, ale nikdo se nepřipojil a tak zas utichla. Fernando měřil postavení hvězd a kontroloval je s chronometrem.

„Do styku dvacet minut.“ řekl.

„Neměli bychom odpočítávat?“ napadlo někoho.

„To nemá cenu,“ řekl Enkra, „Zatím jsme nezjistili žádnou aktivitu. Až zjistíme...“

Někde nahoře pleskla plachta. Všichni se otočili, ale nic dalšího se nestalo.

„Náhoda.“ zhodnotil Sebastiano.

„Do styku deset minut.“ hlásila Tanya.

„No...“ řekl Enkra s nadějí.

Nedělo se nic. Hvězdy zářily jako stříbro.

„Jestli se nepletu, cítím nějaký proud.“ řekl chlapec, který měl na starosti vodoměry.

„Jaké intenzity?“

„Slabé. Takové lehké proudění.“

„Připravit se k akci!“ řekl Enkra suše, ale ta jeho slova zelektrizovala všechny.

Opět zaslechli zapleskání plachet. Silnější.

„Začíná to!“ řekla spokojeně Asthra.

„Do styku sedm minut.“ řekla Tanya.

Fernando držel v ruce astronomický kvadrant.

„Fotografii!“ nařídil, „S časovým údajem!“

Cvakl fotoaparát.

„Tanyo, hlásit po deseti sekundách čas!“

„Pět čtyřicet... pět třicet... pět dvacet...“

„Aktivní proud. Čtyři stupně.“

„Kterým směrem?“

„Dopředu, do průlivu mezi ostrovy.“

„V pořádku.“ řekl Enkra.

„Tři minuty dvacet... deset... tři minuty!“

„Fotografii každých deset sekund!“ přál si Fernando, který neodkládal svůj kvadrant.

„Minuta deset... minuta... padesát... čtyřicet... třicet... dvacet... deset... nula...“

„Styk!“ hlásil Fernando.

„Vítr,“ hlásil Sheltie, „Kurs správný...“

„Uvolnit kotvy!“ nařídil Enkra.

Loď sebou škubla a začala se pohybovat. Plachty se nadmuly, pod lodí se objevil proud.

„Síla větru?“ ptal se Enkra.

„Tři a půl... ne, čtyři stupně!“

„Proud vody?“

„Sílí, ale... Enkro, nevím, co se děje! Je to jako bychom se nořili do víru... jako by před námi byla hladina nižší! Je to nějaký splav!“

„Cože je to?“ Enkra se naklonil přes zábradlí, jako kdyby tam mohl něco vidět.

„Jako kdyby nás něco silně vsávalo do velkého odpadu,“ hlásil z přídě Kurt Diettermann, „Asi by nemělo moc velkej smysl, kdybysme teď zkoušeli motory proti...“

„Jaká je to síla?“

„Těžko říct, když nás nese. Ale mám dojem, že by si poradila i s křižníkem!“

„Snížení hladiny!“ řekl Mike, „Tak jednoduché – a tak geniální! To mě nenapadlo!“

„A vítr, který nás žene,“ dodala Asthra, „Už jsme na cestě... brána se otevírá!“

Fernando se už neudržel v přímém postoji a pozorovat hvězdy moc nemohl; ale fotografování přerušeno nebylo, i když občas zabíralo jinou oblast, než bylo třeba.

„Hlavně nepromeškat tu chvíli, kdy přejdeme do jiného prostoru! Chtěl bych přesně zaměřit, kdy to bude...“

„Poznáme to tak přesně?“

Fernando neodpověděl. Nebyl tu nikdo, kdo by na to dokázal odpovědět. Loď plula, teď klidněji, ale stejnoměrně a jistě. Přímým směrem.

Radar měl na starosti Sonny Albert. Sledoval, jak daleko míjejí oba ostrůvky, které zaměřovaly jejich plavbu, a jiné drobnosti.

„Za námi nějaký předmět!“ ohlásil.

„Jaký předmět?“

„Dost veliký... nevím, co to je.“

Roger k němu přešel a sklonil se nad radarem.

„Už je to pryč,“ řekl Sonny, „Jenom na chvíli se objevil nějaký stín... Hned zmizel!“

„Třeba velryba!“ řekl někdo.

„Myslíš, že to bylo schopný unést velrybu?“

„Bez problémů...“

„Čas?“ zeptal se Mike.

„23.11.24...“ hlásila Tanya.

Pořád ještě byli na svém světě. Pořád ještě jim planuly nad hlavou důvěrně známé hvězdy.

„Podaří se to vůbec?“ ptal se Enkra, „Jedeme už dost dlouho...“

„Brána, kterou projíždíme, bude gigantická,“ řekl Roger, „Není to asi žádný jednoduchý strojek, který kdysi někdo spustil a on do teďka běží bez poruch a bez opravování...“

„Pokud není opravář na druhé straně,“ řekla Sheilla, „Doufám, že zrovna nezasahují do dění...“

Nikdo se nezasmál. Všichni zírali do tmy.

Najednou je zprudka do očí udeřilo slunce. Byla to taková rána, že na malou chvíli oslepli; to slunce bylo veliké, žhavé, rudé a palčivé, museli zavřít oči a když je otevřeli, kolem se vlnilo stejné moře a nad ním stejná modrá obloha. A na ní to slunce.

„Slunce...“ řekl Enkra, „Tady je den!“

Protírali si oči, rozhlíželi se kolem sebe.

Moře bylo modrozelené, vlnilo se a příjemně šumělo, ale nebylo to jejich moře. Obloha byla modrá, nádherná a laskavá, ale nebyla to jejich obloha. A to slunce...

„Dokázali jsme to!“ Enkra si zakrýval oči dlaní, jako by se snažil ochránit oči, ve kterých se zaleskla slzička.

„Tak jsme tady.“ konstatoval Sebastiano, rozhlížel se kolem sebe a hledal něco, co by ho upoutalo. Nikde nic nebylo, jenom moře a klid. Dole na palubě se vzmáhal křik a jásot. Už se taky vědělo, jak se pokus podařil.

„Směna na místa!“ velel Roger a po něm hned totéž Elliott. Samozřejmě uposlechli, někteří se ani ze svého místa nevzdálili.

„Kurs, pane?“ zeptal se Grizzly, opírající se o kormidlo. Všichni se rozesmáli.

„Kurs rovně dopředu,“ řekl Enkra, „Kdopak ví, kde vůbec jsme!“

„Měření!“ velel Mike, „Voda, atmosféra... taky bysme mohli prozkoumat to slunce!“

„Nedá se do něj vůbec podívat,“ řekla Asthra, „Připadá mi větší než naše... a zářivější!“

„A oproti našemu má víc rudou barvu. Myslím, že víc pálí...“ dodala Ťapka.

„Zase mám stín na radaru,“ řekl Sonny, „Něco jsme chytili a teď to plave s námi. Ale je to daleko, neuvidíme to...“

„Mohla by to být loď?“ ptal se Roger.

„Klidně. Kdyby nebyla větší než Liberty, jevila by se asi takhle. Nějaká jachta, člun domorodců... třeba jedou navštívit příbuzné...“

„Slušnost by velela, aby se nám představili,“ řekl Roger, „Ustavíme hlídku na stěžeň?“

„Já bych to bral!“ ozval se Cvrček.

„Tak vyjeď nahoru!“

Cvrček už šplhal do lanoví. Ostatní mu trochu záviděli, že na to přišel první.

Mike skládal hvězdnou mapu a rozprostíral mapu Šťastných ostrovů. Fernando trochu litoval, že nemohl srovnat mapu s hvězdnou oblohou rovnou, ve chvíli přechodu.

„Je to jednoduché,“ řekl Mike, „V noci se to otvírá od nás sem. Tady je den. Až přijde noc, otevře se brána zpátky...“

„Možná, že to kdysi fungovalo v noci tam i tady; za ta dlouhá tisíciletí se to mohlo rozsynchronizovat...“ řekla Asthra.

„Myslíš, že zpátky to funguje dnes v noci?“

„Nevím. Nemám nejmenší tušení.“

„Na to je dost času. Třeba to někdo ví, nebo to vypočítáme...“ mávl Roger rukou.

„Nejdřív musíme vědět, jak si stojí hvězdy!“ řekl Fernando, „Která je vůbec která. Potom můžeme srovnat, jak chodí hodiny!“

„Kolik je teď asi hodin?“

„23.48.39!“ řekla přičinlivě Tanya. Všichni se rozesmáli.

„Nech na nich pozemský čas! Na jedněch musí zůstat, abychom věděli, jak je u nás doma. Na ty druhé nastavíme místní!“

„Může být tak kolem jedenácté dopoledne!“ soudil Sebastiano.

„Pokud jsme v tropickém pásmu. Ostatně, jak se chová kompas? Jedeme na jih nebo na sever?“

„V tropech asi jsme, podle toho vedra. Spíš v tavicí peci...“

Sklonili se nad kompasem. Už se uklidnil a podle jeho střelky loď plula k jihovýchodu.

„Doufám, že mapa je orientována podle našeho kompasu a sever je nahoře,“ bádal Roger ve Šťastných ostrovech, „Až připlujeme k první zemi, zorientujeme se...“

„Co myslíte, jak určíme poledne?“ zeptala se Asthra, „Provedli bychom měření sextantem, abychom měli aspoň nějaký údaj...“

„Uvidíme, jak to půjde. Ve chvíli, kdy bude nejkratší stín... ostatně, máme dost času. Zatím se musíme zkusit rozkoukat.“

„Zatím není na co! Ani rybičky, ani vtáčika letáčika...“

„Ani lidojeda s válečnou sekerou...“

„O lidojedech Denis nic neříká!“

„Třeba si s nimi poradil sám!“

Smáli se a vtipkovali. Sem tam si otírali pot, který všem tekl po těle.

„To by mi nikdy nenapadlo, že mi bude tak hrozně horko!“ řekl Diego, „Jsem přece Armin, odjakživa v horkém podnebí! Ale to je příšerný...“

„V poledne asi všechno spí ve stínu.“

„My jsme taky v podstatě ve stínu! Přitom z nás leje jako z vola!“

„Co takhle se svlíknout?“ Diego si sundal košili, pak i šortky.

„Co takhle namazat se nějakým ochranným krémem, filtrem proti slunečnímu úpalu?“ řekla Asthra.

„Blázníš? My, rodilí Armini?“

„Změřte někdo intenzitu ultrafialového záření z toho slunce!“

„Asi o jeden a půl procenta víc než u nás...“

„Jeden a půl procenta... hm... akorát dost na pořádnej úžeh! Kamarádi, nedá se svítit, ale budeme se muset natírat olejem na opalování. Jako běloši, když se přijedou podívat na naše pláže!“

Zatím to u všech vyvolávalo smích. Sheilla šla vydat rozkazy a dole se smáli taky; hned se fasoval ochranný krém a všichni se, samozřejmě navzájem se svými dívkami, natírali.

„Možná proto mají zdejší lidé tak tmavou barvu,“ řekla Asthra, „Intenzita se taky může všelijak měnit... ráda bych je viděla!“

Loď plula klidně. Slunce stoupalo výš a výš po obloze a s časem to taky nějak nevycházelo.

„Řekla bych, že se planeta otáčí pomaleji než naše země,“ soudila Asthra, „Podle toho, jak pomalu stoupá slunce...“

„Jak je asi veliká?“

„Možná větší než ta naše. Kdo ví...“

„Denis prozkoumal jenom kousek...“

„Hlavně, že se vrátil v pořádku!“ Diego si mazal nos a bručel přitom nevolí. Považoval to za ponižující, když byl rodilý Armin.

„Bude nejlepší vyhlásit odpočinek. Kromě hlídek všichni do stínu a spát!“ řekl Elliott.

„Máš pravdu. Stejně se nic neděje!“

Příkaz vzbudil určitou nevoli, ale ne tak moc velikou. Stejně se kolem nic nedělo a všichni se cítili unavení. Skutečně zalezli a pokoušeli se spát, což se v tom vedru nedalo.

Všichni podřimovali; čas se líně vlekl. I Enkra pospával opřen o zábradlí; Asthra občas srovnávala slunce se stínem svého nože, zabodnutého do paluby, a dělala si čárky. Jiným způsobem se čas měřit nedal, hodinky byly naprosto k ničemu.

„Budeme muset upravit hodiny, aby šly pomaleji,“ řekl otráveně Roger, „Čtyřiadvacet hodin... jaký nudný stereotyp! Zkusíme šestatřicet nebo osmačtyřicet, ne?“

„Nebo jednatřicet a deset minut,“ řekla Ťapka, „Nemusí přece existovat jen naše měření...“

„Ryba!“ ukázal Elliott.

„Kde?“

Všichni se nahýbali, ale neviděli nic.

„Už asi zmizela...“

„Zkusíme nahodit udici?“

„Zkusit se to může...“

Z boku spustili plošinu a pár nejnadšenějších zkusilo vykoupat červa. Místo návnady použili syrové kousky masa.

„Jestli ovšem zdejší ryby rády naše maso...“

Za první hodinu se nechytilo nic.

„Já bych si zaplavala!“ řekla Sheilla, „Co vy na to, kluci? Voda je teplá jako kafe...“

„Loď pluje dost rychle! Nedostala by ses už zpátky...“

„A když se uvážu na lano? Vytáhnete mě...“

„To si rozmyslíme!“

Spustila do vody aspoň nohy. „Skvělá vodička! Perfektní koupání – škoda, že to nemůžeme vyzkoušet!“

„Někde zastavíme a vykoupem se.“ řekl Enkra.

„Myslím, že už je po poledni,“ řekla Asthra, která si hrála se svými čárkami, „Konečně se už stín začíná zase prodlužovat!“

„Dobře,“ Roger prohlížel její čárky kriticky, „Zítra v tuhle dobu nastavíš chronometr. Od té doby budeme počítat čas. Rozdělíme si den a pak určíme, jak dlouho budou trvat hodiny...“

Sheilla zatím udělala další podrobný rozbor vody. Nezjistila nic zvláštního oproti zemi. Nic toxického, nic nebezpečného.

„Koupat bysme se mohli!“ konstatovala.

„Potom se vykoupem, neboj se pořád!“

A opět plynul čas. Nejmíň dvě hodiny se nestalo absolutně nic; až potom někdo křičel, že se mu podařilo chytit rybu. Sešli se na ni všichni, kdo se kolem vůbec natlačili.

Ryba byla dlouhá asi třicet centimetrů, měla ploutve obvyklého tvaru v obvyklé velikosti, v hubě zoubky, na stříbrošedém těle skvrnky.

„Já bych řekl, že je to pstruh!“ soudil Roger.

„Jenže žije ve slané vodě!“ řekl Enkra, „Já bych to tipoval na nějakou místní tresku!“

„Vypreparujem nebo uvaříme?“ ptala se Sheilla.

„Vypreparujem, samozřejmě! Ale maso bysme do polívky dát mohli!“

„Třeba jich tu takových bude víc! Naložíme ji do lihu, ať máme památku na prvního tvora, který nás tady uvítal!“

„K vlastní škodě,“ řekla Asthra, „Myslím, že si rybička uvítání nepředstavovala zrovna takhle...“

„Chceš ji pustit zpátky do vody?“

„Myslíš, že nám to přinese štěstí?“

Ryba ještě žila. Enkra ji pohladil po hřbetní ploutvi a hodil zpátky do vody. Ale háčky ve vodě zůstaly a netrvalo ani deset minut a už táhli další rybu. Chvíli se dohadovali, jestli to je ta samá, protože byla přesně stejná. Pak ji odnesli k preparaci a kuchařské přípravě.

„Myslím, že rybářskýho boha jste patřičně usmířili!“ řekla Asthra, „První úlovek byl vrácen moři, nemělo by nás trestat!“

„Zatím nás trestá nevšímavostí. Jedeme celý den, a zatím jsme neviděli vůbec nic...“

„Počkáme večer.“

Směny se střídaly a ti, kteří spali, se už probouzeli, docela svěží. Divili se, že je pořád ještě bílý den a vedro nepolevuje.

„Nedá se nic dělat,“ řekl Enkra, „Skasat plachty, zmírnit rychlost! Budeme se koupat. Takhle se už nedá vydržet...“

„Můžeme zkusit potápění?“ ptala se Sheilla.

„Kvůli čemu? Nic v té vodě není!“

„A tamty ryby? A co když potkáme něco jinýho?“

„Žraloka, třeba! Stejně se divím, že nás ještě žádnej neobjevil – za lodí u nás vždycky něco plave a čeká na odpadky...“

„Co když tady tolik lodí není?“

„Zatím jsme nic neviděli. I radar je prázdný!“

„Žádný letadlo, žádná loď. U nás by dávno někdo zaregistroval naši přítomnosti...“

„Je zajištěnej odposlech rádia?“

„Jo, Sheltie si s tím hraje...“

„Sheltie, jo?“ zasmál se Cvrček, „To se teda vsadím, že ten něco určitě objeví!“

„Hele, Cvrček! A co že jsi tady, neměl bys mít hlídku na stěžni?“

„Snad ale ne na doživotí! Vystřídali mě, tak se jdu najíst!“ Cvrček zamával důkladným kusem chleba s marmeládou, „Ale Sheltie určitě něco objeví, je to klikař a má vždycky pořádný štěstí! Když nikdo, tak on něco najde!“

„O co se vsadíš?“ ptal se někdo.

„O cokoliv! To nemůžu prohrát!“

„Hele, mně je to jasný,“ řekl Kurt, „Sheltie je tvůj kamarád, jistě jsi se s ním dohodl, že na nás něco vymyslíte. Za chvilku přilítne a bude tvrdit, že něco chytil...“

„Odjakživa tvrdím, že seš pitomec!“ urazil se Cvrček a věnoval se svému chlebu. Ostatní se líně rozhlíželi po neměnné vodní hladině a zvolna podřimovali.

Pak přiběhl Sheltie, oči navrch hlavy. „Něco jsem zaslechl!“ ohlašoval, „Chytil jsem toho jenom kousek a hrozně špatně, ale myslím, že to musí být rádio! Jako kdyby Japonci...“

Uvítal ho strašlivý smích; Sheltie se zarazil a nechápal.

„No dobrý, kluci!“ chechtal se Sebastiano, „Já vím, že jste na nás domluvený s Cvrčkem!“

„Ale my nejsme na ničem domluvený!“ trval na svém Sheltie, „Nevím, co vymejšlí Cvrček, ale já to opravdu slyšel! A mám to nahraný na magneťáku, abyste mi věřili!“

Nechtělo se jim, ale nakonec je přesvědčil, tak se jich houf nacpal do rádiokajuty. Sheltie pustil nahrávku a všichni napjatě poslouchali.

„Hm – no a tomu říkáš vysílání?“

„Trochu to utrpělo, ale myslím, že to je dost zřetelný...“

„Já slyším jen atmosférický poruchy,“ řekl Enkra, „Ani jednomu lidskýmu slovu se to nepodobá. A japonštině už vůbec ne!“

„Magneťák to zkresluje!“ stál na své pravdě Sheltie, „Já vím, že je tam spousta magnetických poruch, ale stejně poslouchejte!“

Poslouchali ještě jednou. A potom ještě, protože si to poručil Sebastiano. A zdálo se, že je nějak vážnější než předtím.

„Tak co, věříš mi už konečně?“

„O tom není řeč,“ mávl Sebastiano rukou, „Ale slyším něco jinýho a horšího. Tyhle atmosférický poruchy vypadají na příznaky tajfunu. A pořádnýho, jestli ještě trochu rozumím moři!“

„Tajfun? Na nebi není ani mráček!“

„Viděl jsem spousty tajfunů, co přišly z jasnýho nebe. Odhaduju, že s tímhle budem mít pěknou práci, abysme vyklouzli!“

„To není žádná legrace!“ řekl Enkra, „Musíme něco udělat!“

„Podle těch atmosférických poruch soudím, že tajfun je někde před námi, ve směru plavby. Tomu ostatně odpovídá i směr větru, oko tajfunu nasává vzduch z okolní atmosféry. Může to být pěkně velká oblast a nechci odhadnout, jak silný by mohl být...“

„No dobře – co teda dělat?“

„S takhle přecpanou a přetíženou lodí nemůžeme tajfunem proplout! Navrhuji prchat, co nám budou plachty stačit!“

„Kam?“

„Zatím plujeme podle našeho názoru k jihovýchodu. Můžeme jet kolmo na tenhle směr, to jest k jihozápadu nebo severovýchodu. Na severozápad ne, to by bylo zpátky a proti větru naše Liberty plachtit neumí, aspoň ne účinně...“

„Dobře, poplujem kolmo... kterej směr bude lepší?“

„Nevím. Nevím nic o tom, kam se dostaneme. Ani nemůžu nic radit.“

„Jak se rozhoduješ, když si nevíš rady?“

Sebastiano vytáhl z kapsy deseticent. „Panna jihozápad, orel severovýchod!“ řekl a vyhodil ho. Všichni se sklonili nad mincí.

„Jihozápad.“ řekl Elliott.

Všichni se rozběhli na svá místa. Za okamžik loď ožila; směna ve službě se hnala do plachet, ostatní se chystali pomáhat.

„Počítám, že to bude pěkná bouřka!“ řekl Sebastiano, „Ty stany na palubě nám to smete jako smetí, musíte je složit a schovat! A vůbec všechno, včetně posádky...“

„Kam je dáme? Dole je i tak přecpáno!“

„Já jsem si nevymyslel, že s sebou vezmeme dvojnásobek kapacity lodi a ještě navíc všelijaký náhodný cestující. Mám i tak dost starostí s váhou lodi a narušeným těžištěm...“

„Koho bys navrhoval nechat doma, kdybys dělal výběr lidí ty?“

„O tom nemluvím. Jenom, že to byla blbost...“

Tyhle Sebastianovy výhrady už byly známé a nikdo je nebral vážně. Teď ani nebyl čas na hádky; všichni se vrhli na práci a zakrátko odstěhovali z paluby vše, co mohla bouře zničit.

„Jak dlouho to tak asi bude trvat?“ ptala se Sheilla, „Pár hodin to přečkáme i zmáčknutí...“

„Zažil jsem tajfuny, které trvaly třeba dva tři dny!“ potěšil ji Sebastiano, „A to ještě nevím, jakou sílu mají tady!“

Loď se probíjela k jihozápadu. Vítr foukal do boku a tak se Liberty kymácela mnohem víc a nepříjemněji, než když jeli přímo. Po nakloněné palubě se dalo chodit jenom s obtížemi.

Do Sheltieho rádiokabiny se nastěhovali čtyři další kamarádi. Pobízeli ho, aby zkusil chytat další relace z éteru, ale ať to zkoušel jakkoliv, nechytil nic kromě atmosférických poruch.

„Teď to nemá cenu! Praská v tom jako ve starým nábytku... to je tím tajfunem. Zkusím to, až se setmí, večer bývá poslech lepší!“

„Proboha, kdy už bude večer?“ vzdychl někdo, „Plujeme osmnáct hodin a pořád ještě se ani nestmívá! Pěkně dlouhej den!“

„A taky to dopadá blbě s příkazama, co dal Denis! Nařídil, aby se okamžitě změřila poloha pro zpětnej návrat, jenomže jak, když jsme za celej den neviděli žádnej orientační bod?“

„Neboj! Máme změřenou plavbu, všechno můžeme přesně zakreslit!“

„I teď, když jsme změnili směr?“

„Známe rychlost plavby a její dobu. Takže můžeme přesně vypočítat, kde jsme byli, když ta plavba začala. Jen co vyjdou hvězdy, uděláme si přesný záznamy...“

„Jenom jestli vyjdou hvězdy!“ řekl Sebastiano, vyhlížeje ven z kulatého okénka. Raději vyšel na můstek; tam byl přece jenom o něco užitečnější než tady dole.

Elliott chodil po můstku a rozhlížel se po obzoru; občas dokonce dalekohledem. „Moc se mi to nezdá! Nevidím nikde žádný stopy, že by měl přijít uragán nebo tajfun! Jseš si jistej tím, co povídáš?“

„Viděl jsem tajfuny, který přišly z čistýho nebe a byla to pěkná čina! Ostatně, nebe má divnou barvu a to slunce...“

„Tohle slunce je docela jiný než naše! Nikdo nemůže říct, co se v příští chvíli stane...“

„Zdá se mi, že zesílil vítr. Od té doby, co se loď obrátila bokem k větru, je to čím dál horší a horší...“

„Doufám, že to bude mít nějaký smysl...“

Stáli na můstku a mlčeli až do chvíle, kdy k nim došel Enkra.

„Tak co, jak to vypadá?“

„Všude klid a pořádek, nic se neděje. Jen něco zlého čekáme...“

„To je nejhorší!“ řekl Enkra a zůstal s nimi. Prohlédl si trasu lodi, zaznamenanou zatím na čistém papíru, orientovaném podle záznamů kompasu. „Už by bylo na čase, aby přišla noc! Hrozně rád bych viděl ty zdejší hvězdy...“

„Dočkáš se. Dokonce mám dojem, že se už pomalu stmívá... támhle, na obzoru!“

„To není stmívání.“ řekl Sebastiano, „To je ten náš tajfun. Aspoň si to myslím.“

„V jihovýchodním směru to je!“ řekl Enkra.

Opět mlčeli. Vítr ještě zesílil, teď dosahoval rychlosti vichřice.

„No, kamarádi, bude veselo...“ řekl Elliott.

„Snad abysme skasali plachty! Aspoň hlavní, nemusely by vydržet!“

„A co zkusit zapnout motory?“

„Bylo dohodnutý, že motory necháme na nejhorší případy! Aspoň do doby, než získáme možnost sehnat nějakou naftu. Musíme počítat s tím, že tady možná ani nebude existovat...“

„Dobře. Omezíme plachty...“

Směna ve službě se vrhla na stěžně. Plachty byly upoutány k ráhnům a rychlost lodi poklesla. Zůstaly jenom vrcholové a manévrovací, které i tak stačily loď hnát v žádaném směru.

„No, a teď budeme čekat...“

„Umím si představit, co cítili námořníci na starých karavelách! My máme ráhna z duralu a letecké oceli, ale co oni, když měli jenom dřevo? Takovej tajfun jim musel tu loď pěkně očesat...“

„No, moc nevykřikuj! Ještě nevíme, jak přežije naše Liberty!“

„Stejně by mě zajímalo, kde jsou ty Denisovy Šťastné ostrovy!“

„To je fakt! Měli jsme na ně už dávno narazit... jestli tedy jsme opravdu na správným místě!“

„Co myslíš? Že jsme projeli někam, kde Denisova mapa neplatí?“

„A co když nejsme tam, kam přišel Denis? Co když to funguje jako... přestupní stanice na několik různých míst?“

„Úplně jiná planeta?“ Sebastiano se začal smát, „To neříkej ani ze srandy! Už jsme si na ten náš cíl tak pěkně zvykli!“

„Není jedno, kde jsme? Stejně houby víme, jak se odtud dostat!“

Nebe ztmavlo, na celém východním obzoru se rozprostřely jakési podivné mraky. Vše mělo odlišnou barvu, jako by to byla fotografie vyvolaná špatnou vývojkou. Samozřejmě, dokumentaristé pilně fotografovali, ale v mracích se občas objevovaly barvy přímo neuvěřitelné. A taky záblesky, zřejmě elektrických výbojů.

„Jak je vidět, blýská se tu jako u nás!“

„Což je dobře. Aspoň místní lidi pochopí, co je to náš řád Blesků!“ smál se Elliott.

„V tom případě doufám, že tu kvetou taky lilie. Jinak by si organizace musela vymyslet nějakou jinou kytku do znaku!“

„Máte ale pěkně blbý vtipy!“

Na můstek přišel i Jackie Therlowe; nemohl to už dole vydržet napětím. „Kluci, je něco novýho? Už se to nedá...“

„Tajfun. Ale není novej, pořád ten samej co od začátku.“

„No, v každým případě má pěknou barvu.“

„To teda jo! Jenom nevíme, co ty krásný barvičky nesou. Možná taky sníh nebo kroupy...“

„Ale jděte, kluci, nekecejte! Jsme v tropech!“

„Že víš tak přesně, kde jsme! Co když tady je takový teplo i v mírným pásu?“

„Já bych myslel, že jsme na rovníku. Ale zase vás nechci tolik hecovat, aby potom nebylo na mně, kdyby došlo k omylu...“

Zaujalo je něco na obzoru; jako kdyby se tam objevila ještě jedna barva, tentokrát nádherně zelená. Zamazala celý obzor mezi tmavým mořem a tmavou oblohou, rostla a šířila se.

„Co je tohle, proboha?“ ptal se Jackie.

„Déšť. Stěna vody.“ řekl Sebastiano.

„To bude fantastický!“

Teď už mlčeli. Byli odvážní mladí muži ze země, která neznala strach; ale v tu chvíli cítili, jak jim mráz přebíhá po zádech.

„Vydrží to vůbec loď?“ zeptal se Enkra.

„Jestli ne, tak o ni přijdeš,“ řekl Elliott, ale neznělo to moc vesele a ani se o to nesnažil. Fascinovaně zíral na vodní spoustu, která se na ně řítila.

„No, tak hurá do toho...“ řekl Enkra, když se rozrostla do obrovské výšky a hrozila je zavalit jako hora.

Pak se na ně převrhl oceán vody. Dusili se, lapali po dechu, hroutili se pod údery vodních provazců jako pod biči. A stáli na můstku a dívali se, jak svět zmizel a všude kolem je jenom voda; nahoře, dole i po stranách. V té vodě se zmítala loď Liberty, a v trupu to praskalo a skřípělo, jako kdyby plakali vodní ďáblové. Teď nemohli mluvit, ani by se neslyšeli; jen se křečovitě drželi zábradlí a čekali, až to přejde a bude zas trocha klidu.

První nápor bouře trval asi hodinu, během níž nikdo nevěděl, co se děje. Nikdo nemohl z můstku odejít, nikdo nemohl přijít. Kdo byl, musel vydržet. Voda padala kolmo shora, nahoře bylo tam, kde s hrozivým rachotem šlehaly blesky. Co je dole, nikdo nevěděl, protože tam nebylo vidět. Co je po stranách, nedalo se ani hádat. Kdyby se byla loď v tuhle chvíli sešla s nějakou skálou, skončila by jejich expedice dřív, než vůbec stačila začít.

Po té hodině si povšimli, že směr dešťových kapek se začíná měnit; nepadaly už kolmo, ale šikmo, a tímtéž směrem začal foukat vítr. Loď se srovnala aspoň natolik, že bylo možno odhadnout, kterým směrem je hnána; ale zakreslit to do mapy nebo zkoušet zjistit světové strany nemělo žádný smysl.

Elliott nařídil střídání směny. Bez ohledu na čas, protože považoval za potřebné poslat ty, kdož vydrželi první nápor, si odpočinout. Společně s nimi slezl dolů do podpalubí i Enkra, podívat se, jaká je tam situace. Zjistil, že nikdo nespí; většina vyčkávala, jak se situace vyvine, posedávali po chodbách a buď mlčeli, nebo šeptem džapovali na růžencích. Velkému množství bylo špatně, přestože už zažili mořskou nemoc; ta ovšem nebyla nic proti šílenému tanci, který teď zachvátil Liberty. Ti, kterým bylo nejhůř, odešli nebo byli odneseni na ošetřovnu a protože nestačila, byla vyklizena jídelna a nemocní byli uloženi i tam. Asthra většinu z nich uvedla do transu, aby se jim ulevilo.

Jeden z nejhůře postižených byl Roger. Což nikdo nečekal, neboť byl zkušeným plachtařem a slabost mu nebyla vrozena. Zatím se léčil sám autosugescí: seděl opřen o stěnu, oči zavřené, šeptal si jogínské mantry a byl bledý jako plátno. Po chvilkách uklidnění ho přepadaly záchvaty dávení, kdy na svoje jogínské cviky zapomněl a vykloněn z okénka, potupně vrhnul.

„Nechceš taky uspat?“ ptal se ho Enkra, „Podívej, Mikovi bylo taky zle, Ťapka ho uložila, takže teď spí a nemá potíže...“

Roger byl sice zubožen, ale pořád nezlomen. „Já to vydržím!“ řekl chraptivě, „Neboj se, už jenom chvíli... ono to musí zabrat!“ zavřel oči, vzpomínal na sánskrtské verše, ale vzápětí se vymrštil a vyklonil se z okýnka.

Enkra ho nechal a vrátil se na můstek. Nic se nezměnilo, loď skákala jako koza a déšť a vítr ji bičovaly. Až na to, že se setmělo.

„Zdá se, že konečně přišla noc...“

„Jo. Měli jsme pozorovat hvězdy... to si teď budeme muset nechat zajít chuť!“

Sebastiano jenom mávl rukou. Kdo by v téhle chvíli myslel na hlouposti? Kdo ví, za jak dlouho se vyčasí a přijde ráno!

A loď Liberty hnal tajfun do neznáma...

Errata:

30.05.2021 11:48